oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Všichni se vrhli na Jamese. My ostatní jsme se vydali do šaten. Tenhle zápas byl jeden z nejhorších. Kdyby James nechytil Zlatonku, tak jsem v pr****. Vůbec mě to vítězství nepotěšilo.

Vlezla jsem do sprchy a tam jsem strávila asi půl hodiny. Horkou vodu jsem si nechala stékat po zádech.

Když jsem vešla do společenské místnosti, oslava už byla v plném proudu. Nikdo si nevšiml, že jsem vešla, a tak jsem okamžitě zamířila do naší ložnice. Holky byly dole na oslavě, takže jsem tam byla sama. Celkem mi to vyhovovalo, opravdu jsem neměla dobrou náladu. Sedla jsem si na postel a vzala si první knížku, co jsem měla po ruce. Byla to kniha Famfrpál v průběhu věků, tu už znám nazpaměť, musela jsem ji už přečíst nejméně desetkrát. Hodila jsem ji zpět na noční stolek a lehla si. Všude příjemné ticho, které někdo přerušil.
„Jak to, že dole neslavíš?“
Tak jsem se lekla, že jsem okamžitě vytáhla hůlku a namířila na osobu, co promluvila. Asi až po půl minutě jsem si uvědomila, kdo to je.
„Siriusi, víš, jak jsem se lekla?“
„Vidím. Proč nejsi dole? Hledal jsem tě.“ řekl a sedl si ke mně na postel.
„Nemám co oslavovat, ten zápas jsem pěkně projela. Ještěže máme Jamese.“
„To sice ano, ale ty jsi jedna z nejlepších.“ řekl a objal mě.
„To zase kecáš, ale díky.“
Slavilo se dlouho do noci. Já a Sirius jsme byli u nás v ložnici, ani jednou jsme se nebyli dole, protože se mi vůbec nechtělo a Siriusovi potom taky ne.

Další měsíc utekl jako voda. Učení bylo čím dál víc. Nepochopila jsem proč. Vždyť OVCE skládáme až za rok. Musela jsem se pořád učit, ještěže mám tak skvělé kamarádky. Neumím si představit, že by tu se mnou nebyly. Určitě bych neprolezla ani prvním ročníkem.

O otci jsem neslyšela vůbec nic. Skoro všichni se na mě dívali velice divně. Ani se jim nedivím, kdybych věděla o někom, že je syn nebo dcera jeho, tak se na něj taky divně dívám. Proč nemám normálního otce? Kdybych měla, tak moje matka žije a já bych měla klidný život.

Seděla jsem u okna a koukala jsem se z něj. Neměla jsem, co dělat a tak jsem si už asi po stopadesáté prohlížela školní pozemky. Začínalo se stmívat.
Zadívala jsem se na jezero. Bylo šedé. Radši jsem se podívala jinam, protože by mi ten pohled mohl zkazit náladu.
Podívala jsem se k vrbě mlátičce. Pořád se hýbala. Nechtěla bych i ní stát. Najednou se hýbat přestala. Zadívala jsem se pořádně a uviděla, jak u ní stojí dvě postavy.
„Holky! Pojďte sem!“ zakřičela jsem na ně.
„Co se děje?“ zeptala se Lily.
„Podívej někdo je u vrby, která se nehýbá.“
„To se ti asi jen zdálo, vždyť je ta vrba pořád stejná. Ta nikdy nebude v klidu.“ řekla Jane.
Podívala jsem se zpátky k vrbě. Už tam nikdo nebyl a vrba se opravdu hýbala. Už mi asi hrabe. Holky zase odešly. Chvilku jsem zase pozorovala vrbu, ale ta byla pořád stejná. Nechala jsem vrbu vrbou a prohlížela si dál školní pozemky.

Už byla tma a já pořád seděla v okně a koukala ven. Bylo jasno a měsíc v úplňku zářil. Zase jsem se podívala k vrbě. Pořád se kroutila a dělala bůhvíco. Stejně nechápu, proč tady ta vrba je. Akorát je nebezpečná.
Najednou se před ní objevily tři postavy. Chvilku tam jen tak stáli. Potom se stalo něco divného. Místo tří lidí se objevil krásný jelen a černý pes. Kam se ztratil ten třetí člověk? Protřela jsem si oči. Pořád tam byl jelen se psem. Já jsem se asi zbláznila nebo potřebuju brýle.
Vrba se najednou uklidnila. Znovu jsem si protřela oči. Vrba byla pořád klidná. Najednou zmizel jelen a potom i pes. Sakra co se tady děje. Přeci není normální, aby zmizeli tři lidi a místo nich se objevili jen jelen a pes. A potom zalezou někam pod zem.
„Lily! Jane! Pojďte sem.“
„Zase jsi viděla, jak se vrba uklidnila?“ zeptala se Lily.
„Jo, ale ono se to vážně stalo.“
„A co jsi viděla?“ zeptala se Jane.
„Potom, co jste odešly zase pryč, tak se nic nedělo. Ale asi před deseti minutami se před vrbou objevily tři postavy. Potom zmizely a místo nich tam byl jen jelen a pes. Vrba se zase přestala hýbat a oni zmizeli někde v jejích kořenech.“ dovyprávěla jsem jim.
„To není možné.“ řekla Jane.
„Ale já to fakt viděla, přece bych si nevymýšlela.“ bránila jsem se.
„Jestli je to pravda, tak jsou tady asi nějací zvěromágové.“ řekla Lily.
„To je možné, ale kam zmizel ten třetí?“ zeptala jsem se.
„Tak to netuším.“
„Mohl by se přeměňovat na něco malého, takže bys to nemohla poznat.“ řekla Jane.
„Ale teď by to chtělo zjistit, kdo jsou ti zvěromágové a kam šli.“ řekla jsem.
„To by chtělo, ale jak to chceš zjistit?“
„Úplně jednoduše, jdeme ven, Jane.“
„Jsi normální, vždyť je úplněk, co když tu jsou vlkodlakové?“ zeptala se Lily.
Podívala jsem se znovu z okna. Vrba se zase nehýbala odněkud vylézal černý pes.
„Podívejte, už lezou ven.“ Ukázala jsem směrem k vrbě.
Všechny tři jsem se podívaly z okna. Černý pes už byl před vrbou a sledoval toho jelena, jak se dostává ven.
Jelenovi trvalo trochu déle než psovi se dostat ven, ale nakonec se mu to přeci jen povedlo. Stoupl si vedle psa a díval se k otvoru, ze kterého před chvílí vylez.
Z díry mezi kořeny vylézalo něco chlupatého. Neuběhla ani minuta a další zvíře se dostalo z díry. Ozářil ho svit měsíce. Začal výt.
„To je určitě vlkodlak.“ řekla Jane.
„Kdo může být vlkodlak? Určitě to bude někdo ze školy.“
„Proč si myslíš, že by to byl někdo ze školy?“ zeptala jsem se Lily.
„Kdyby to byl nějaký vlkodlak z lesa, tak pochybuji, že by s ním byli nějací tři lidé.“
„To si myslíš, že o tom Brumbál ví?“ zeptala se Jane.
„Asi ano, ale jistá si tím nejsem.“
„To si myslíte, že by tady Brumbál nechal jen tak pobíhat vlkodlaka. Vždyť je to nebezpečné.“ řekla jsem.
„Třeba proto jsou s ním ty zvěromágové.“ vysvětlila mi Lily.
„Nebo o tom Brumbál neví.“ řekla jsem.
„Taky možnost. Musíme zjistit, kdo to je.“ řekla Lily.

Pes, jelen a vlkodlak mezi tím zaběhli k Zapovězenému lesu. Chvilku jsem se ještě dívala na místo, kde zmizeli.
Kdo může být vlkodlak? A proč jsou s ním ten pes a jelen? Tyto a podobné otázky se mi honily pořád hlavou. Školní pozemky byly tiché, jen někdy se ozval štěkot nebo vlkodlačí zavytí. Jen jsem doufala, že to není někdo z mých kamarádů. Musí to být strašný život.
Jak jsem pozorovala, tak holkám se taky honily podobné otázky v hlavě.

Usnula jsem asi okolo jedné hodiny ráno. Naštěstí další den byla sobota, takže jsem mohla konečně vyspat.

Probudila jsem se okolo desáté ráno. Lily i Jane byly vzhůru. Měly u sebe nějakou knihu a pořád se o něčem dohadovaly.
„Co tady řešíte?“ zeptala jsem se, když jsem se převlékla.
Lily mi místo odpovědi ukázala titul knihy: Život vlkodlaka. Okamžitě jsem pochopila. Chtějí co nejdříve zjistit, kdo je ten vlkodlak. Na posteli ležely další knihy na téma vlkodlaci a jedna kniha o zvěromagii. Lily si všimla, že se koukám na knihu o zvěromagii.
„Až zjistíme, kdo je ten vlkodlak tak potom se vrhneme na to, kdo jsou ti zvěromágové.“ řekla a zase se věnovala knize.
Nechala jsem je tam, ony se stejně v knihách vyznají lépe než já, a odešla na snídani.

Po snídani jsem se vrátila k holkám.
„Potřebujete s něčím pomoct?“
„Vezmi si tuhle knihu a najdi tam všechno, co by nám mohlo pomoci v hledání.“ řekla Jane a podala mi nějakou velice těžkou knihu.
Sedla jsem si k sobě na postel a začala hledat.

Asi po hodině jsem skončila. Bylo to unavující, ale jestli zjistíme, kdo to je, tak to stojí za to. Dala jsem holkám výpisky.
„Už alespoň tušíte, kdo to je?“
„Ne, nenašly jsem nic o tom, jak ho poznáš, když je v normální podobě. Jen to, že před a po úplňku je velice vysílený.“ řekla Jane.
„Teď jsem si vzpomněla, že jak jsem byla na ošetřovně, tak tam někdo byl. Madame Pomfreyová mu říkala, že je to lepší než minule a potom že mu na to dá nějakou mast. Chvilku jsem přemýšlela, kdo to je, ale na nic jsem nepřišla, a proto jsem to neřešila.“
„Takže teď už víme, že o tom profesoři vědí.“ řekla Lily.
„Tak jdeme hledat dál.“ řekla Jane a zase se začetla do knihy.
Přestaly jsme někdy před obědem. Společně jsme odešly do společenské místnosti. Tam na nás čekali kluci.
„Co jste včera dělali, že jste stávali až teď?“ zeptala se Lily Jamese.
„Nemohli jsme usnout a tak jsme kecali.“
Sice se mi zdálo, že kecal, ale nechala jsem to být. Všichni byli ospalí, nejvíce asi Remus. To museli jít spát až někdy ráno.
Všichni čtyři se courali za námi a něco si pořád šeptali.

Po obědě jsem šla hned do ložnice. Holky samozřejmě šly za mnou.
Při obědě mě něco napadlo. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale skvěle to do sebe zapadá.
Když Jane zavřela dveře, řekly jsme s Lily nastejno:
„Něco mě napadlo.“
Jane se na nás překvapeně podívala a zeptala se:
„A co vás napadlo?“
„Mluv ty,“ řekla mi Lily.
„Asi se vám to nebude líbit, hlavně tobě Jane.“
Jane se na mě vystrašeně podívala.
„To samé si myslím i já,“ řekla Lily.
„Myslím si, že je to Remus,“ řekly jsme s Lily najednou.

<<   >>