oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Jak jsem mohla být tak hloupá a nevzpomenout si na ten přívěsek? Vždyť se teď můžu přemístit do Bradavic nebo kamkoli jinam.
Rychle jsem se oblékla a podívala jsem se, jestli není někdo na chodbě. Nikdo nikde. Chytla jsem se přívěsku a zašeptala: „Pracovna profesora Brumbála!“
Ucítila jsem známé škubnutí pod pupíkem a zase jsem letěla někam pryč, tedy do Bradavic.
Dopadla jsem na koberec v Brumbálově pracovně. Brumbál seděl za stolem a před ním byly dvě křesla, ve kterých seděli Sirius a profesor Brade.
Sirius se otočil a málem mu vypadli oči z důlků.
„Alex?“
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a postavila jsem se.
„Jak jste se sem dostala?“ zeptal se profesor Brade překvapeně.
„Rodinným přenášedlem, které jsem dostala k patnáctým narozeninám.“
„Profesore Brade, už můžete odejít.“ řekl Brumbál.
Profesor vstal a odešel pryč.
„Alex, posaď se.“
„Asi je vám oběma jasné, že po tomto incidentu už do Brodenu nepojedete.“ řekl nám Brumbál.
Já i Sirius jsme zakývali hlavami.
„Alex, teď potřebuji, abys mi popsala, co se dělo potom, co jste se přemístili.“
„Objevili jsme se na nějakém hradě, myslím, že se jmenoval Diroben, nějak tak to otec říkal. Potom chtěl, aby se s ním najedla, to jsem odmítla, ale musela jsem tam být s ním. Potom mě náš starý domácí skřítek odvedl do pokoje, který vypadal úplně stejně jako ten, co mám doma. Šla jsem se umýt a všimla jsem si, že mám na krku tento přívěsek,“ ukázala jsem jim přívěsek ve tvaru W, „Podívala jsem se jestli na chodbě někdo není a potom jsem se přemístila sem.“
„Diroben je velice staré sídlo, nikdo neví přesně, kde se nachází, tedy teď už ano, tvůj otec.“ řekl Brumbál.
„Pane profesore, kde mám svoje věci?“ zeptala jsem se.
„Už je máš u sebe v pokoji. Alex, o tvém přívěsku nesmí nikdo vědět. Jestli se o něm dozví tvůj otec, tak příště nebudeš mít tolik štěstí.“
„Samozřejmě, víte o tom jen vy, Sirius a profesor Brade.“ řekla jsem.
„Tak ať to tak zůstane. Určitě se chcete setkat se svými přáteli, takže jestli nemáte žádné otázky, můžete jít.“
„Nashledanou, pane profesore.“ řekli jsme a odešli.

Šli jsme rovnou do Nebelvírské věže. Zastavili jsem se před portrétem Buclaté dámy.
„Znáš heslo?“ zeptala jsem se Siriuse.
„Ne, neznám. Byli jsme pryč čtrnáct dní a heslo už se alespoň dvakrát měnilo.“
„Tak to je v prdeli.“ prohlásila jsem, sedla si vedle vchodu do Nebelvírské věže a opřela se o zeď.
Sirius si sedl vedle mě. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a koukala do blba. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdybych si nevzpomněla na to přenášedlo. Vyklouzla jsem moc hladce, příště to tak určitě nebude. Měla jsem obrovské štěstí. Co když to příště nepřežuju nebo co když to nepřežije někdo z mých přátel? On sliboval, že je klidně zabije. To se nesmí stát.
Okolo nás prošla Kelly Parkerová, naše milovaná spolužačka.
„Co tady děláte? Nemáte být v Brodenu nebo v Kruvalu?“ zeptala se.
„Do Brodenu se nepojede.“ řekl Sirius.
„To je dobře.“ řekla a zářivě se na něj usmála. To nemyslí vážně, ona bude přede mnou balit Siriuse. Buď je slepá, že neví, že s ním chodím, nebo je naprosto vypatlaná. To druhý by sedlo.
„Můžeš nám prozradit heslo?“ zeptal se Sirius a taky se na ní usmál. Hajzl.
„Samozřejmě, Siriusi.“ řekla a pořád se na něj smála a mrkala.
„A jak zní, Kelly?“ zeptala jsem se trochu naštvaně.
„Tobě ho rozhodně říkat nebudu, Whiteová.“ Když se podívala na mě tak se přestala tak nádherně usmívat, ale nahodila nějaký její škleb. Potom se otočila na Siriuse zase se usmívala jako měsíček na hnoji a řekla: „Heslo je Fénix. Uvidíme se později.“ Potom se jen otočila a odešla pryč.
„Já jí jednou zabiju.“ řekla jsem.
„Ale copak, Alex žárlí?“ zeptal se Sirius.
„Ne, ale Parkerová je pěkná kráva, jestli sis nevšiml. A ty jsi hajzl.“ řekla jsem a došla k Buclaté dámě.
„Heslo?“
„Fénix,“
„Ale drahoušku, proč tak naštvaně?“
„Protože se mi chce.“
Už nic neřekla a odklopila se. Vstoupila jsem dovnitř a za mnou hned Sirius. Jakmile nás spatřili Lily, Jane, James, Remus a Petr, tak nás spatřila celá společenská místnost, protože zařvali: „Co tady děláte?“
„Stojíme, ale jestli obtěžujeme, tak jdeme pryč.“ řekla jsem a otočila se. Víc jsem nestihla, protože mě zastavila Lily.
„Co blbneš?“
„Já neblbnu, jenom když na tebe někdo zařve Co tady děláš?, tak je to trochu nepříjemný.“
„Jen jsme překvapení, že jste přijeli tak brzo, vždyť jste měli přijet až za týden. Jak to že jste tady?“ zeptal se Remus.
„Alex, to řekni ty.“ řekl mi Sirius.
„Tady ne, je tady moc lidí, někdy jindy. Já jdu do pokoje jsem utahaná.“ řekla jsem a vydala se směrem dívčí ložnice.
Samozřejmě za mnou letěly i holky. Sedla jsem si na postel a čekala až se začnou ptát. Lily nejprve začarovala zdi na zvukotěsné a potom si sedla společně s Jane na mojí postel.
„Co se stalo?“ zeptala se Jane.
„No o Krásnohůlkách jsem vám už psala, doufám, že už nebudu bydlet někde, kde je tolik růžový. Po týdnu jsme se přemístili do Kruvalu, potkali jsem Kat a ta nám vyprávěla, jak to tam chodí. Celá škola věděla, že jsem dcera Voldemorta a nakonec si mě Karkarov zavolal do pracovny a tam…“ řekla jsem jim vše, co se stalo do doby, co jsme se objevili ve společenské místnosti.
„Jak se to mohlo stát?“ zeptala se Lily.
„Jak asi, Karkarov je asi otcův známý nebo jeho sluha, tak mu zařídil, abych byla ve správnou dobu u něj v pracovně, opravdu to nebylo těžké.“
„Kde si vzala to přenášedlo?“ zeptala se Jane.
„Dostala jsem ho k patnáctým narozeninám, vám jsem řekla, že je to jen přívěsek, protože je to hodně vzácné, dědí se už generace. Hlavně o tom nikomu neříkejte ani klukům.“
„Neboj, nikomu to neřekneme. Měla jsi opravdu štěstí.“ řekla Lily.
„To já vím. Holky, já jdu spát, dneska toho na mě bylo dost. Dobrou noc.“ řekla jsem a zalezla do postele.
Nemohla jsem usnout dlouho, ale nakonec se mi to podařilo.

Další den se všichni ptali, proč už jsem přijeli. Říkali jsem, že nevíme. Většina nám věřila, ale našlo se pár jedinců, kteří věděli, že to tak není, samozřejmě mezi nimi byl i Lucius Malfoy a další lidi ze Zmijozelu.
Na obědě Brumbál oznámil, že jsme přijeli, protože v Brodenu se stala nějaká nehoda a nemají tam čas na návštěvy. Opravdu skvělá výmluva, ale díky ní už za námi nechodili studenti a neptali se nás na náš brzký příjezd.

Večer jsem zašla do knihovny, protože jsem si měla udělat esej na dějiny. Je sice divný, že jsem šla do knihovny, já se totiž nikdy neučím, ale teď jsem nemohla opisovat od Lily a Jane, protože ty to už odevzdaly. Měla jsem smůlu a musela jsem si to udělat sama. Strávila jsem tam asi hodinku a potom odešla.
Šla jsem okolo učebny formulí a všimla jsem si, že jsou pootevřené dveře. Od přírody jsem zvědavá, a tak jsem nakoukla dovnitř. To jsem ale neměla dělat, protože jakmile jsem strčila hlavu mezi dveře, někdo mě omráčil.

Když jsem se probrala, zjistila jsem, že jsem svázaná a v puse mám roubík. Podívala jsem se okolo sebe, byla jsem stále v učebně formulí a okolo mě seděli tři lidi, podle postav to byli určitě muži. Měli na sobě pláště s kápí, které měli u krk sepnuté stříbrnou sponou ve tvaru hada, na obličeji měli bílou masku. Okamžitě jsem pochopila, že to nebyl chytrý nápad se dívat, proč jsou ty dveře pootevřené.
Když zjistili, že jsem se probrala, tak se postavili a dívali se na mě.
„Až ti sundáme ten roubík, nebudeš křičet, je ti to jasné?“ zeptal se jeden, podle hlasu jsem nemohla identifikovat, kdo to je.
Zakývala jsem hlavou. Souhlasila jsem, protože se mi z toho roubíku začal zvedat žaludek.
Pomocí kouzla mi vyndal roubík a podíval se na mě.
„Alexandro, Alexandro, proč jsi tak zvědavá? Ale pro nás to je jen dobře. Teď nám vysvětli, jak jsi se dostala z pánova sídla?“ zeptal se. Nenávidím, když mi někdo říká celým jménem.
„Kdo je tvůj pán?“ zeptala jsem se, protože jsem chtěla získat čas, sice nevím na co, ale na něco určitě.
„Ty víš moc dobře, kdo je můj pán, Alexandro. A brzy bude i pro tebe pán. Tvůj otec ví, co dělá.“ řekl a mířil na mě hůlkou. Další dva neřekli ještě ani slovo, jenom na mě mířili hůlkou.
„Nikdy nebude můj pán, vždy to pro mě bude jen někdo koho nenávidím.“
„Ty nemáš právo nenávidět mého pána.“ zahřměl.
„Mám, to on mě opustil, když mi bylo jedenáct, to on mě nenáviděl, to on ZABIL MOU MATKU!“ zařvala jsem na něj.
„Ta si to jen zasloužila, každý, kdo zemře díky mému pánovi, si to zaslouží.“
„Nezasloužila, znám určitě víc lidí, kteří by si to zasloužili, třeba TY.“
„Co si to dovoluješ. Crucio!“
Kletba mě zasáhla a s tím začala hrozná bolest. Řezalo mě tisíce nožů. Lámaly se mi všechny kosti v těle.
„Nech toho, jsi normální, vždyť je to jeho dcera.“ zařval další z mužů, protože já jsem řvala na celé kolo.
Bolest přestala, vyčerpaná jsem ležela na zemi a koukala na tři postavy v černých pláštích.
„Jestli se tohle pán dozví, tak si to zažiješ taky.“ řekl ten, co zařval ať skončí. Teď jsem poznala, kdo to byl. Byl to Lucius Malfoy.
„Neboj o tom se nedozví a jestli ano, tak jste oba mrtví.“ řekl výhružně.
Potom stočil opět pozornost na mě.
„Whiteová, řekni nám, jak jsi se dostala z pánova sídla?“
„Přenášedlem,“
„A jak si se k němu dostala?“
„Vykouzlila jsem si ho.“ zalhala jsem.
„To jsi jedna z mála, která to ve tvém věku umí.“
„To mám po otci.“
„Kde si vzala hůlku?“
„Měla jsem ji u sebe.“ Zase jsem zalhala, hůlka totiž skončila v Kruvalu, odkud ji potom Sirius odnesl sem.
„Kam jsi se přemístila?“
„Do Bradavic.“
„Ty znáš jejich přesnou polohu?“
„Ne, nejprve jsem se přemístila k nám domů a potom letaxem sem.“ Začala jsem zase lhát.
„Whiteová, pamatuj, že tohle se nikdy nestalo, nikoho z nás jsi tu neviděla, jinak nevyvázneš tak snadno.“ řekl a kouzlem mi odvázal pouta.
Přišel ke mně třetí muž, který mě chytil a vyhodil z učebny.

Do Nebelvírské věže jsem šla a nevnímala okolí. Ve společenské místnosti jsem se vůbec nezdržela a rovnou se vydala do ložnice. Lehla jsem si a koukala do nebes své postele.

<<   >>