oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

„Asi tě zklamu, Kat. Mají pravdu, jsem dcera Voldemorta, ale jsem jiná, věř mi. Já nechci být jeho dcera.“
„Proč si mi to neřekla?“ zeptala se potichounku Kat.
„Protože jsem se bála, jak na to zareaguješ, všichni se nezachovají jako holky nebo kluci. Sama jsi to viděla.“
„Já nevím jaký je tvůj otec, neznám ho, ale ty jsi určitě jiná, nemusíš hned být stejná jako někdo z tvé rodiny.“
„Vážně?“ zeptala jsem se.
Kat jenom přikývla a usmála se. Vrhla jsem se na ni a objala ji. Byla jsem šťastná, že to nebere jako skoro celý Kruval. Bože, proč já jsem se musela narodit zrovna jemu?

Celý zbytek pobytu se na mě Kruvalští studenti dívali s respektem nebo s odporem. Vadilo mi to. Ale co můžu čekat od školy, kde se učí černá magie?
Okamžitě se vše rozkřiklo. No jo nějaký tatínek je ve službách toho slavného Voldemorta, jak nechutné. On byl vždycky velice přesvědčivý.

„Proč po tobě tak koukají?“ zeptal se jednou Sirius, když jsme vycházeli z učebny černé magie.
„Někdo se dozvěděl, že jsem dcera svého otce.“ řekla jsem s odporem.
„Ale jak?“
„Určitě nějaký tatínek je v jeho službách a omylem to řekl své ratolesti. Musíme se o tom bavit?“
„Ne, nemusíme.“

Myslela jsem si, že to už bude lepší než v Krásnohůlkách, ale to jsem se velice mýlila. Bylo to tu horší, tisíckrát horší. Hrozně jsem se těšila do Bradavic. Jediné, co mě tady přidržovalo při životě byl Sirius s Kat. Ani nevím, co bych si tady bez nich počala.
Každou noc mě provázely noční můry. Pořád byly na stejné téma, můj otec. Viděla jsem, jak zabíjí mojí matku, jak zabíjí Siriuse, Lily, Jane, Kat a další lidi. Vždy se krutě smál. Díky nočním můrám jsem byla zase na dně, ale bylo to horší než před tím. Před tím jsem byla od toho daleko, ale teď jsem byla otci blíž, blíž než jsem si myslela.

„Slečno Whiteová, půjde se mnou do mé pracovny, chtěl bych si s vámi promluvit.“ řekl mi profesor Karkarov.
„Ale jistě,“
Šla jsem za ním do jeho pracovny. Sirius šel s námi.
„Myslím pane Blacku, že jsem žádal jen slečnu Whiteovou.“ řekl Karkarov před dveřmi jeho pracovny.
„Nemám před ním tajnosti, nevím, proč by tam nemohl jít se mnou.“
Sirius se na Karkarova jen ušklíbl. Karkarov mu úšklebek vrátil a řekl: „Když myslíte,“
Vešli jsme dovnitř. Docela mě překvapilo, že tu nejsme sami. U stolu seděli nějaký žáci, tedy spíše ti, co mají čistou krev a jsou velice bohatí.
„Dobrý den, pane profesore.“ pozdravil Karkarova jeden z nich.
„Dobrý den. Slečno Whiteová, posaďte se.“ Usmál se na mě svým nechutným úsměvem. „A vy pane Blacku samozřejmě také.“ řekl už o něco méně šťastněji.
Posadili jsme se na volná místa ke stolu. Podívala jsem se na Karkarova a zeptala se: „Co jste ode mě potřeboval, pane profesore?“
„Prosím o chvilku strpení, ještě musím něco vyřídit.“ Přikývla jsem. „Vítám vás tu. Dnes přijede veliká návštěva, asi za deset minut.“
To se mi moc nezdálo a tak jsem si v kapse stiskla hůlku, potom jsem se podívala na Siriuse, který udělal to samé.
„Kdo přijede?“ zeptal se jeden z žáků.
„Než vám to řeknu, tak ještě budete muset něco udělat.“ řekl a významně se podíval na mě.
Nechápu, jak může být někdo tak blbej. Tak jasně dát najevo, že mi chce něco udělat. Teď už jsem pro jistotu hůlku z té kapsy vytáhla.
„Spoutejte ji!“ přikázal Karkarov.
Přesně něco takového jsem čekala, a tak jsem si okolo sebe vykouzlila náš štít. Všechny kouzla se odrazila a pět Kruvalských žáků leželo spoutaných na zemi. Nikdo nic nechápal, a tak jsem využila situace, naznačila jsem v tom zmatku Siriusovi, že zmizíme. Naštěstí si mě všiml a rozrazil kouzlem dveře. Vyběhl ven a čekal až vyběhnu i já. Rozběhla jsem se, ale zase jsem se rychle zastavila, protože oheň v krbu zezelenal. Najednou jsem stála tváří v tvář svému otci. Už nebyl, tak pohledný jak si ho pamatuji.
„Jsem rád, že tě po skoro šesti letech potkávám, Alexandro.“
Nebyla jsem schopná pohybu. Jen jsem na něj koukala. Mísil se ve mně vztek na Karkarova, který vše přichystal i na mého otce. Nechtěla jsem ho vidět. Sirius se mezitím vrátil zpět do místnosti.
„Kohopak to tu máme? Mladý Black, špína rodiny, se přišel podívat?“ pronesl otec.
Tak tohle bylo moc. Zabije mi matku, opustí mě a potom ještě bude hnusný na Siriuse a mé přátelé, kteří jsou pro mě všechno. Nemohla jsem si odpustit říct mu: „Kohopak to tu máme? Tatínka, který se vrátil ke své dceři, kterou opustil jen kvůli tomu, že se nedostala do jeho Zmijozelu, ale do Nebelvíru?“
„Alex, to neříkej.“ řekl potichu Sirius.
„Mladý Black má pravdu, Alexandro. Teď pojď se mnou.“ řekl a podával mi ruku.
„A to jako proč?“
„Jsem tvůj jediný žijící příbuzný.“ poznamenal klidně.
„Ale to skoro nikdo neví, nikde to není napsané. Ve všech papírech je otec neznámý.“
„Snad mi nebudeš odporovat jako tvoje hloupá matka.“
„Moje matka nebyla hloupá!“ zařvala jsem.
„Jsi si tím jistá?“ zeptal se.
„Proč se o mě teď tak staráš? Nenáviděl jsi mě, nejsem pravá dědička Salazara Zmijozela, nejsem tvoje krev!“
„Ale to se velice mýlíš, Alexandro. Ty víš, že máš mojí krev, ty jsi má dcera, která půjde v mých stopách.“
„Nikdy, to radši zemřu. Zabil jsi mi matku, to si myslíš, že jsem tak bezcitná?“
„Opravdu by jsi radši zemřela?“
„Lepší, než být nějaký tvůj poskok, který zabíjí na potkání.“
„To si opravdu myslíš? Teď ti říkám naposledy pojď se mnou, jestli nepůjdeš, tví přátelé nebudou mezi živými, dopadnou stejně jako tvoje hloupá matka.“
Tak to jsem nečekala. Podívala jsem se smutně na Siriuse a chytla jsem se otce za ruku. Ten se vítězně usmál.
„Ale mých přátel se ani nedotkneš.“
„Dokud budeš žít, tak ne.“ řekl a vytáhl přenášedlo.
Ucítila jsem známe trhnutí pod pupíkem. Zase jsme letěli, ale teď tu s mnou nebyl Sirius ani nikdo z mých přátel. Byla jsem tu s mým otcem. Dopadla jsem na kamennou zem, v nějakém hradě.
„Vítej na Dirobenu, Alexandro Ann Whiteová Raddleová. Vítej v mém sídle.“
„Čím si zasluhuji tvé jméno?“ zeptala jsem se ledově, jak to umím jenom já.
„Jsi má dcera, jestli se nepletu.“ řekl stejně ledově. Tak jsem se spletla, jak umí jenom můj otec a já.
„Co po mně vůbec chceš?“
„Aby jsi nastoupila do mých služeb, objevila se v tobě moje krev.“
„Nikdy, na to zapomeň.“
„Ty snad opravdu chceš, abych nechal zabít mladého Blacka a další pakáž, s kterou se bavíš.“
„Ne, to nedělej.“
„Takže souhlasíš s tím, že vstoupíš do mé služby? Dostane se ti velkých poct, všichni Smrtijedi si tě budou vážit.“
„Ano,“ řekla jsem to, co jsem mu nikdy nechtěla říci, ale teď jsem neměla na vybranou.
„Výborně, pojď se mnou.“ přikázal mi a odešel.
Šla jsem za ním a přemýšlela, jak je na tom asi Sirius. Uvidím ho? Uvidím vůbec ještě někoho?
„Posaď se. Za pět minut se podává večeře.“
„Nemám hlad,“
„Opravdu?“
„Ano,“
„Jak myslíš, ale budeš tady dokud nedojím.“ řekl a zabodl do mě jeho černé oči.
Jenom jsem přikývla a prohlížela jsem si místnost. Byla velice krásně zařízená. Všude byly zelené závěsy a zelené přikrývky. Netušila jsem, že může mít otec tak velký majetek, aby si mohl dovolit tak honosné sídlo.

Když konečně dojedl, přišel jeden velice starý domácí skřítek.
„Pane, kam mám slečnu doprovodit?“ zeptal se potom, co se uklonil.
„Přeci do jejího pokoje, Nikelovisi. Ty nepoznáváš moji dceru?“ zeptal se rozzuřeně otec.
„Odpusťte mi to, slečno Alexandro. Dlouho jsem Vás neviděl.“ řekl skřítek a znovu se uklonil.
„Ráno tě čekám na snídani.“ řekl otec a odešel.
„Prosím, pojďte za mnou, slečno Alexandro.“ řekl skřítek a vyšel z místnosti.
„Neboj, nic ti neudělám, ty si mě pamatuješ? Já jsem tě, ale nikdy neviděla.“ řekla jsem mu, když jsem ho dohonila.
„Je to osm let, co jsem Vás viděl naposledy. Byla jste ještě malá, jsem rád, že Vás znovu potkávám.“
„Ty jsi náš domácí skřítek, co zmizel po odchodu mého otce?“ zeptala jsem se překvapeně.
Já jsem u nás skřítky moc neviděla, ale jednoho jsem sledovala, když uklízel. Potom, co otec odešel jsem chtěla za ním jít, ale ostatní mi řekli, že odešel s pánem. Od té doby se o skřítky vůbec nezajímám.
„Ano, jsem sluha vašeho otce, a tak jsem musel odejít s ním. Tady je váš pokoj, slečno Alexandro.“ řekl mi skřítek a otevřel mi dveře do pokoje.
Pokoj vypadal úplně stejně jako můj starý pokoj u nás doma. Byla jsem velice překvapená. Přesná jeho kopie.
„Prosím, omluvte mě, musím dát pokyny ostatním skřítkům.“
„Ale jistě, jdi.“ řekla jsem a sedla si na postel. Skřítek se uklonil a odešel pryč.
Chvíli jsem seděla na posteli a přemýšlela. Nechtěla jsem tu být. Chtěla jsem být v Bradavicích s Lily, s Jane, se Siriusem. Byla bych dokonce ráda, kdybych viděla naší podlézavou mrchu Kelly Parkerovou.

Šla jsem se umýt. Napustila jsem si vanu horké vody a lehla jsem si do ni. Jen jsem tak ležela a koukala do blba. Asi po půl hodině jsem vylezla a stoupla si omylem před zrcadlo. Podívala jsem se na sebe. Byla jsem mu tak podobná, jenom oči mám po matce. Sjela jsem pohledem na krk, kde se houpal na řetízku přívěsek ve tvaru W. Dostala jsem ho od matky ke svým patnáctým narozeninám, je to přenášedlo, které by mě přeneslo do rodinného sídla Whiteových nebo kamkoli jinam. Funguje to trochu jako letax, ale je to lepší.
To je ono, přívěsek, jak to že mě to nenapadlo dřív?