oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj, tak tu jsem s další kapitolou. Je to zase jedna z těch kratších, ale objevuje se v ní nová postava, tak se vám snad bude líbit :) Za komentáře bude vděčná :)

Mějte se krásně. Vaše Naiad :)       

Školní rok se blížil ke konci a to také znamenalo, že zkoušky NKÚ a OVCE jsou za dveřmi. Tohle období Hermiona neměla ráda. Bylo hektické, stresující a hlavně strašně unavující. Seděla v křesle, hlavu skloněnou, a snažila se trochu si odpočinout. Už jí z těch esejů a testů šla hlava kolem. Když si řekla, že chvíle klidu byla v daných okamžicích dostačující, zvedla pohled k druhému obsazenému křeslu.

Severus, jak to tak vypadalo, se tím humbukem nedal vyvést z míry. Pracoval stejně jako po celý rok. Jak to jen dělal?

„Jak to, že jsi tak v pohodě?“ zeptala se ho unaveně. Tuhle otázku mu položila už potřetí, ale ještě neslyšela odpověď, která by ji uspokojila.

„Jen trocha práce navíc, nesmíš se tolik stresovat,“ řekl a ona se zamračila. Zase se nedověděla nic nového.

„Jdu spát, nejsem schopná to dneska dodělat.“ Odložila štos esejí od pátých ročníků. Potom se zvedla a šla mu dát polibek na dobrou noc.

„Počkej, chtěl jsem s tebou mluvit,“ zarazil ji, když se od něj odtáhla.

„Povídej,“ vybídla ho a opřela se o jeho křeslo.

„Odchází Arawnová.“

„Valerie? Proč?“ zeptala se, protože by ji nenapadalo, že profesorka Obrany proti černé magii by chtěla odejít. Vypadala tu spokojeně.

„Dostala lepší nabídku ve Státech.“ Řekl to opovržlivě a Hermiona věděla proč. Severus prostě nebyl člověk, který by Ameriku opěvoval.

„Našla už Minerva někoho?“

„Chce to nabídnout mně,“ řekl a konečně se na ni pořádně podíval. „nebo tobě.“

„Mně?“ zeptala se překvapeně. „Kdo by potom učil Přeměňování nebo Lektvary.“

„Také ji napadlo, že bychom to mohli učit napůl.“

„Zbláznila se? Už teď toho mám tolik, že jsem ráda, že to zvládám.“

„Myslel jsem si to.“

„A ty to chceš přijmout?“ zeptala se zvědavě. Dřív to bylo jeho snem, teď už si tím nebyla tak jistá.

„Ne,“ řekl a ona ho pohladila po rašícím strništi. „Myslím, že být ředitelčiným zástupcem, ředitelem Zmijozelu a profesorem Lektvarů mi stačí.“

Usmála se a znovu ho políbila. „Přijď brzy. Dobrou noc.“

OoOoOoOoO

O několik dní později seděli všichni bradavičtí profesoři ve sborovně a hlasitě si povídali. Sice dnes měli projednávat, jak budou probíhat letošní zkoušky, ale to ani jednoho z nich nezajímalo. Ředitelka měla totiž přivést budoucího profesora Obrany proti černé magii a všichni byli zvědaví. Možná proto, že právě on je chtěl tak dychtivě vidět.

Když se otevřely dveře, celá místnost okamžitě zmlkla a všechny pohledy padly na Minervu. Ta se usmála a vstoupila sama. Zklamané výdechy některých profesorek zaplnily celou místnost. Byly neskutečně zvědavé, jak jejich nový kolega bude vypadat.

„Pan Eros se omlouvá, přijde asi za půl hodiny. Mezitím alespoň probereme vše, co máme na programu.“ s tím se většina profesorů uvelebila ve svých křeslech a začala poslouchat nudný ředitelčin monolog.

Po dvaceti minutách, kdy si někteří opírali hlavy o ruce, či dokonce spali, se ozvalo zaklepání. To všechny, kromě Nevilla, který usnul moc tvrdě, probudilo. Hermiona do něj drkla a i on se zamračením otevřel oči.

Do sborovny vešel muž. Všechny dámy v místnosti vzdychly, kromě profesorky Přeměňování, která však povzdychnutí jen taktak zahnala. Erosovi mohlo být okolo pětatřiceti, možná i více, Hermiona stále nedokázala kouzelníkům odhadnout správný věk. Měřil něco málo přes metr sedmdesát a na sobě měl krásný tmavě modrý hábit se stříbrným vyšíváním. Oblečení vypadalo kvalitně a pravděpodobně bylo i drahé. Přesunula oči k jeho obličeji. Okolo oválného obličeje světlé barvy splývaly po lopatky dlouhé tmavě hnědé a trochu vlnité vlasy. Z dálky nemohla určit barvu jeho očí, ale byly tmavé. Pleť měl bez kazu. Vypadal dokonale. Bylo to snad poprvé, kdy si Hermiona o nějakém muži pomyslela, že je krásný, opravdu krásný. A když se usmál a ukázal jim tak rovné bílé zuby, měla nepříjemný pocit, že je skutečně dokonalý.

„Bonjour mes amis,“ pozdravil s dokonalým francouzským přízvukem a trochu se uklonil. Pro Merlina, on byl ještě k tomu Francouz. Milovala Francii.

Profesorky začaly áchat a ochat. Za to Severus se na něj díval jak na otravný hmyz. A Neville byl trochu znuděný, ale přesto se naklonil k Hermioně a zašeptal jí: „A po obdivovatelkách mám utrum.“ Usmála se na něj, ale potom se očima vrátila k budoucímu profesorovi.

„Výborně, už jste tady,“ řekla Minerva a nervózně se usmála. „Ehm, toto je Jean-Paul Eros. Tři roky učil na akademii v Krásnohůlkách a protože si chtěl rozšířit obzory, přijal mou nabídku, aby vyučoval i u nás.“ Eros se jen usmíval a pokyvoval hlavou.

Potom ale přišel k profesorce Vektorové a postupně se začal seznamovat se všemi členy bradavického personálu. Sem tam prohodil nějakou lichotku a profesorky se nervózně chichotaly a červenaly.

„Hermiona Snapeová,“ představila se a podala mu ruku. Místo toho, aby si s ní jen potřásl, dal ji na hřbet polibek.

„Velmi mě těší, mademoiselle,“ řekl sametovým hlasem, její ruku stále ve svém sevření. Podívala se mu do očí a zjistila, že jsou tmavě modré. Několikrát zamrkala, protože měla dojem, že se dívá moc dlouho.

„Už nejsem slečna, monsieur Erosi.“

„Závidím muži, který si vás získal, madame Snapeová,“ řekl a znělo to o dost víc než jen pouhá fráze.

„Říkejte mi Hermiono.“

„Pak vy mně Jean-Paule,“ odpověděl s úsměvem a znovu jí políbil ruku.

„Ehm,“ odkašlala si a ohlédla se na Severuse. Ten měl přivřené oči a jí vůbec nevěnoval pozornost, díval se na Jean-Paula a propaloval ho svým ledovým pohledem. „To je můj manžel, Severus Snape,“ řekla a trochu uhnula, aby stáli přímo naproti sobě.

Francouz se zmateně díval z Hermiony na jejího manžela a vypadal, že nemůže uvěřit svým očím. Potom se ale usmál a natáhl k Severusovi ruku. „Rád vás poznávám, monsieur Snape.“

Severus se na něj chvíli díval, ale potom přeci jenom přijal nabízenou ruku. Měl pocit, že drží leklou rybu, a tak se zase pustil. Jean-Paul se naposledy podíval na Hermionu a po chvíli obešel jejího manžela širokým obloukem.

OoOoOoOoO

Ten večer Hermiona se Severusem zase seděli v obývací části jejich komnat a pracovali. Byli potichu, ale přesto se kousala do rtu a říkala si, jestli se ho má, či nemá zeptat. Nakonec přeci jen vzhlédla.

„Co si myslíš o Jean-Paulovi?“

Podíval se na ni s prázdným výrazem ve tváři. „Další Lockhart,“ řekl nakonec.

Trochu se začervenala, když si vzpomněla na svůj druhý ročník, kdy byla do svého profesora zakoukaná. Zadoufala, že s Erosem se to nebude opakovat. „Myslíš tedy, že je to jen hezká tvářička, ale nic neumí?“

„Pravděpodobně.“

Zkoumavě si ji prohlížel. Moc dobře viděl, jak se na ni ten šašek díval. A taky si všimnul, jak byl překvapený, když mu řekla, že on je její manžel. Nedivil se mu, málokdo to chápal. Zatoužil zahlédnout její výraz, když jí lichotil a líbal ruce, alespoň by nebyl tak podivně nervózní, že se něco může stát.

OoOoOoOoO

Jean-Paul Eros ležel ve svém pronajatém pokoji v Prasinkách a nepřítomně se díval na zašedlý strop. V pravé ruce držel hůlku a během přemýšlení si s ní pohrával. Točil s ní tam a zpět. Uklidňovalo ho to.

Potkat Severuse Snapea bylo nečekané. Jen při vyslovení jeho jména musel zatínat zuby. Ale přesto se dnes dokázal usmívat a předstírat, že ho vůbec nezná, že nemá tušení, kdo to vůbec je. Jenže on to věděl moc dobře.

Nepříjemná vzpomínka na hořící dům ho přiměla zavřít oči. Sarah. Obličej krásné drobné blonďaté ženy se mu každou noc vkrádal do snů. Proč ji jen pouštěl? Proč jen odjela sem? Nesnášela zimu, nesnášela déšť, ale přesto milovala svou babičku natolik, aby i během války přijela. Zatnul ruku v pěst.

Pomstí se. Ať si říká, kdo chce, co chce, Severus Snape byl jeden z těch, co zavinili smrt jeho snoubenky. A za to bude platit.

Vzpomněl si na jeho manželku a v mysli se mu začal rodit plán. Prohrábl si vlasy a trochu křivě se usmál. Už se nemohl dočkat, až se dostane do Bradavic. Oko za oko, zub za zub. Tohle bude Snapeův konec.

1. kapitola                                                                                             3. kapitola