Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola - Bonbóny pro Nevilla

24. 3. 2010

A/N: Ahoj, tak tu jsem s novou povídkou. Myslím, že takhle vždycky ve středu určitě něco přidám, takže s tím můžete zatím počítat (tedy za předpokladu, že budu mít něco napsaného)

V infu jsem obsáhla asi první čtyři kapitoly, takže nečekejte, že se dozvíte něco nového. A hlavně nečekejte stejnou délku kapitol jako v prvním díle, alespoň ne ze začátku… Ale i přesto doufám, že se vám to bude líbit :)

Moc vás prosím o komentáře :)

Mějte se krásně a užijte si tuhle první kapitolu :)

Vaše Naiad :)

 

Hermiona seděla za svým stolem v učebně Přeměňování a trochu nepřítomně hleděla na své studenty, jak přeměňují malé dřevěné skřínky v králíky a zpět. Ne všem se dařilo. Sem tam se objevily zvířátka se srstí, která měla strukturu dřeva, v tom horším případě tu skřínky běhaly po čtyřech nohách. Zaposlouchala se do tichých rozhovorů.

„Nemá nějakou divnou barvu?“ ptala se havraspárská šesťačka své kamarádky.

Hned vedle u stolu se její spolužák vyptával na dívku, která chodila s tím druhým. Kousek vedle nich, blíže ke katedře se dvě děvčata bavila o Nevillovi. To ji zaujalo. „Myslíš, že někoho má?

„Já bych řekla, že ne,“ odpověděla mrzimorská studentka potichu.

„Tak to fakt nechápu. Jak tak skvělej chlap může být sám, když si i Snape vzal Snapeovou?“ Pohledem zabrousila ke své profesorce, ta ale dělala, že je vůbec neposlouchá.

Brunetka pokrčila rameny. „Třeba je dobrý v posteli.“ Při tom se Hermiona ušklíbla.

„Pro Merlina, Sam, to jsi nemyslela vážně, že ne?“

„A proč ne?“

„Nechci o tom ani přemýšlet. Vraťme se k Longbottomovi. Myslíš, že by byl ochotný chodit se studentkou?“

„Panebože, Alice!“ okřikla ji potichu Sam. „Uvědomuješ si, co říkáš?“

„Co? Já bych si dala říct.“

To už Hermiona nemínila poslouchat. Sice si nebyla jistá, jak často se studentky pokoušejí svést jejího kamaráda, ale tohle už pro ni bylo moc.

„Pozor, Snapeová jde,“ upozornila Alici šeptem Sam a hůlkou namířila na svou skřínku z bukového dřeva, ta se proměnila v celkem věrohodného králíka, tedy až na to, že nebyl živý.

„Málo se na to soustředíte, slečno Alexanderová. Příště více pracovat a méně mluvit, ano?“

„Jistě, paní profesorko,“ odpověděla s kýváním hlavy Sam.

„Tak a teď vy, slečno Hughesová,“ vyzvala druhou mrzimorskou studentku. Alice namířila na svou červeně lakovanou skřínku, teď tu místo ní byla dřevěná kreatura na bílých nožkách, která vesele hopsala po stole.

„Tak dámy, jestli se to do konce hodiny nezlepší a já vás zase uslyším si tady povídat, tak si vysloužíte zvláštní úkol. Na konci šestého ročníku by to pro vás měla být hračka.“ Na chvíli se odmlčela. Dívky na ni bez mrknutí oka hleděly. „A jestli máte potřebu si povídat o profesorech, řekla bych, že vyučovací hodiny nejsou tou správnou volbou. Ne všichni z nás by to brali s úsměvem jako já.“ A Severus už vůbec ne.

 

Ty holky jí nasadily brouka do hlavy. Ne, snad proto, že by se zabývala tím, jestli studentky svádí svého profesora. Byla si jistá, že Neville se o sebe dokáže postarat. To, co jí trápilo, byla jeho samota. Když se snažila vzpomenout, kdy ho naposledy slyšela mluvit o nějaké ženě jinak než o kamarádce či známé, vyšla jí z toho jediná vzpomínka a ne zrovna moc příjemná. Před více než dvěma lety jí vyznal lásku, ale ona ho odmítla, protože v té době už milovala Severuse.

Někdo zaklepal na dveře jejího kabinetu. Potichu zaúpěla. V tuto chvíli měla konzultační hodiny. Věděla, že tu pro některé studenty musí být, ale zrovna dnes doufala, že nikdo z nich o její společnost nebude stát, tak jako tomu bylo celý tento školní rok.

Po vyzvání vešel do místnosti Neville. To ho snad přilákala svými myšlenkami? „Ahoj, potřebuješ něco?“

„Vlastně ne,“ odpověděl s úsměvem. „Jen jsem si říkal, jestli máš volno.“

„Teď mám konzultační hodiny. Ale to přeci víš.“

„Jo, to vím. Ale od doby, kdy se jmenuješ Snapeová, sem skoro nikdo nechodí.“ ušklíbl se a ona se trochu zamračila. Měl bohužel pravdu, jen to nechápala.

„Takže si za mnou přišel, abych se nenudila?“

„Ne tak úplně,“ usmál se nervózně.

„Tak co ode mě potřebuješ?“ zeptala se zmateně a začala si hrát s orlím brkem.

„No, vlastně ne od tebe, ale od tvého manžela,“ přiznal.

„Tak proč nejdeš za ním?“ Pozvednuté pravé obočí dalo jasně najevo, že to moc nechápe.

„Třeba proto, že s tebou se bavím asi milionkrát radši?“

„Dobře, tak povídej,“ vyzvala ho.

Během toho, co jí diktoval všechny lektvary, které teď nutně potřeboval, si ho mezi psaním seznamu prohlížela. Neville nebyl krasavec, ale byl tak strašně sympatický, že si ho zamiloval skoro každý. Měl kulatý a trochu baculatý obličej. Když se usmál, na tvářích se mu udělaly roztomilé ďolíčky. Světlé hnědozelené oči lemovaly husté špinavě blonďaté řasy, které mu záviděla leckterá žena. A jeho blonďaté vlasy přímo vyzívaly k tomu, abyste mu je rozcuchali. Ale přesto nevypadl dětsky nebo snad žensky. Jak jen bylo možné, že si tenhle muž ještě nikoho nenašel? Najednou ucítila potřebu mu nějak pomoct. V duchu zadoufala, že se z ní nestává Minerva.

„Je to všechno?“ zeptala se, když si všimla, že už nemluví.

„Nad čím jsi přemýšlela?“ ignoroval její otázku a zkoumavě si ji prohlížel.

Chvíli jeho pohled opětovala a potom řekla, co ji trápilo. „Proč sis ještě nenašel nějakou holku?“

„Cože?“ reagoval překvapeně, protože tohle opravdu nečekal.

„Víš, slyšela jsem dvě studentky, jak si o tobě povídaly. Teda, mluvily i o mně a Severusovi, ale ty jsi byl hlavní téma. Neměly by tyhle řeči, kdyby sis někoho našel.“

„Proč se o to tak staráš?“

„Protože jsi můj kamarád. Chci, abys byl šťastný.“

„Jsem celkem spokojený,“ odpověděl s pokrčením ramen.

„Ale celkem není úplně.“

„Smířil jsem se s tím, že nikdy nebudu mít dokonalý život.“ Mělo to znít lhostejně, ale přesto slyšela tu trpkost v hlase, která větu nedobrovolně doprovázela.

„Hele, Neville, taky jsem si myslela, že už nikdy nebudu úplně šťastná, ale potom bum a najednou se objevil Severus a já se do něj zamilovala.“ Jak to řekla, najednou ji to napadlo. Sice se jí to nelíbilo, ale přesto věděla, že to funguje. U ní to alespoň fungovalo.

„Já nikomu nápoj lásky dávat nebudu,“ řekl se smíchem, ale utichl, když si všiml jejího naštvaného pohledu.

„Mám o dost lepší nápad než nějaký nápoj lásky. Budeš tak za hodinu či dvě ve sklenících?“

„Jaký nápad?“ zeptal se trochu zamračeně.

„Budeš tam?“

„Jo. Budu v jedničce,“ odpověděl trochu zaraženě.

„Výborně. Teď ale musím za Minervou.“

 

OoOoOoOoO

 

Hermiona seděla v ředitelně a najednou neměla ze svého nápadu tak dobrý pocit jako před několika minutami.  O co se to tady pokouší? Opravdu se chce snížit na úroveň Minervy McGonagallové, v které teď viděla vrchní dohazovačku? Ne, nechtěla, ale jestli to pomůže Nevillovi…

„Potřebovala jste něco, Hermiono?“ zeptala se ředitelka Bradavic, když se její profesorka celou dobu jen ošívala a mlčela.

„No, je to spíš soukromá záležitost,“ začala a znovu se zavrtěla.

„Doufám, že nechcete odejít,“ zhrozila se Minerva.

„Ne, to opravdu ne,“ uklidnila ji. „Já… potřebovala bych vaší malou pomoc.“

„S čím?“

„Potřebovala bych od vás citrónové dropsy,“ vychrlila rychle, jakoby to chtěla mít už za sebou.

Ředitelka na ni překvapeně zamrkala, ale potom se široce usmála. „Jistě, to není žádný problém. Pro Severuse?“

Hermiona začala urputně kroutit hlavou. „Ne, to opravdu ne. Ten by mě s tím poslal k šípku.“

„Tak pro koho?“ zeptala se Minerva zvědavě.

„To bych si raději nechala pro sebe,“ odpověděla a uhnula od ředitelky pohledem k jejímu namalovanému příteli, který na ni vesele zamrkal. Je možné, že by věděl úplně všechno? A to i po smrti?

„Když myslíte,“ řekla Minerva lhostejně, ale přitom se snažila vymyslet, jak to zjistit. Potom se zvedla od stolu a několika kroky se dostala k zdobené skříni, odkud vytáhla hnědý papírový pytlík. „Tady máte.“

„Ne, to je moc, Minervo. Potřebuju jen dva.“

„Jen dva?“ zeptala se překvapeně, ale otevřela papírový sáček a natáhla ho k Hermioně, aby si vzala sama.

„Děkuju,“ řekla profesorka a nervózně se usmála. Doufala, že i v tomhle případě bonbóny zaberou.

„To nestojí za řeč,“ odpověděla ředitelka a ve skrytu duše se snažila přijít na to, pro koho má její podřízená připravené kouzlo dropsů.

 

OoOoOoOoO

 

Neville Longbottom byl až po lokty v novém substrátu, který promíchával s pískem. Samozřejmě, mohl to udělat jednoduchým kouzlem, ale pracování s rostlinami ho bavilo a raději všechno dělal ručně. Dobře se u toho přemýšlelo. A zrovna teď toho měl na přemýšlení víc než dost.

Trochu ho zarazilo, když se ho Hermiona zeptala na ženy. Od doby, kdy jí řekl, že ji má rád, se na podobné téma nebavili. Bylo to moc citlivé. Ale už uběhly dva roky a vše bylo zapomenuto. Už v ní neviděl nic víc než jen kamarádku. A ostatní ženy? Kdo pro Merlina? Někdo ze sboru? Ne, opravdu ho nepřitahovala žádná z jeho kolegyň, které by mohly být jeho matky nebo dokonce i babičky. Studentky? V žádném případě. To bylo zakázané území, do kterého neměl nikdy v úmyslu vkročit. Takže kdo zbýval? Nikdo. A s tím už se smířil nebo se o to alespoň pokoušel.

Někdo zaklepal a on té osobě byl neskonale vděčný, protože ho ty myšlenky akorát tak štvaly. To ale ještě netušil, že to je Hermiona.

„Něco pro tebe mám,“ řekla hned, jak vešla dovnitř. Tvářila se trochu nervózně, což mu nedělalo dobře. Co si to ta holka zase vymyslela?

„Co?“ zeptal se i přes to, že to vlastně ani vědět nechtěl. Natáhla mu ruku skoro pod nos. Musel zaostřit. „Bonbóny?“ dostal ze sebe překvapeně a podíval se na ni jako na blázna.

„Ano, jsou to citrónové dropsy,“ začala svým učitelským hlasem. „Ale nejsou obyčejné. Nemůžu ti říct víc, protože si nejsem jistá, jestli by to potom fungovalo. Prostě až potkáš nějakou ženu, zkus to.“

„Cože?“ Věděl, že jeho otázky nezní zrovna inteligentně, ale on ji opravdu nechápal.

„Jen jí nabídni, a když si vezme, tak si dej ten druhý.“

„Hm, dobře.“

„Musím už jít,“ řekla. „Nechám ti to tady, ano?“ s tím položila dva osamocené v celofánu balené bonbóny na skřínku.

„Jasně. Ahoj,“ řekl, ale to už byla ze skleníku pryč. Vytáhl ruce z hlíny a podrbal se na ve vlasech. Mokrý substrát způsobil, že si je bude muset zase umýt, než půjde na večeři.

Chvíli se díval na dva obyčejné žluté dropsy a přemýšlel, co by na nich mohlo být tak výjimečného. Přesně takové měla ředitelka na stole, když tam za ní naposledy byl. Dokonce mu i nabízela, ale on s díky odmítl. Jsou to snad ony? Netušil. S vrtěním hlavou si šel opláchnout ruce. Za chvíli bude muset jít.

Když byl na cestě ze skleníku, znovu mu pohled padl na skřínku. Bez přemýšlení vzal bonbóny do ruky a strčil je do kapsy. Třeba na ně někdy bude mít chuť.

 

 

 

Info                                                                                                       2. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

4 komentáře za jeden den... díky :)

(Naiad, 25. 3. 2010 12:43)

to Mary-Ane: děkuju :) no, jak si ho představuju já, tak bych ho taky brala, ale to skoro každou pánskou postavu, o které píšu :D
to Eloise: moc děkuju :) A musim uznat, že "Snape si vzal Snapeovou" se mi taky líbí :)
to Moony: děkuju :)
to zuzka: no já být Nevillem, tak za ním taky nejdu, no možná ani já osobně bych se za ním bála jít :D děkuju :)

:-)

(zuzka, 24. 3. 2010 19:58)

snepe si vzal snapeovou :-D :-D :-D
moc se nedivím, že s tím nešel za severusem, ale za herm.
třeba na ně někdy dostane chuť ;-)

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 24. 3. 2010 19:21)

jů:-) už se těším na další pokračování:-)

...

(Eloise, 24. 3. 2010 19:14)

Super úvod do děje! Nejvíc jsem se asi nasmála, když se ty dvě holky bavily o Nevillovi a o tom, že "Snape si vzal Snapeovou", to bylo úžasný :D.

hezke

(Mary-Ane, 24. 3. 2010 15:07)

Uz se tesim na dalsi casti a jsem zvedava, jak to s Nevillem dopadne, ja bych ho brala vsema deseti:)))

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA