8. kapitola - Uvědomění
A/N:Ahoj. Ano stal se zázrak a je tu 8. kapitola. Ale není to jen moje zásluha, tímto děkuju Zaiře, které vděčím i za beta-read. Pro ty, co povídku nečtou celou v kuse, ale čekali na její pokračování, chci jen popsat kousek děje, který se odehrával v 7. kapitole.
James pozval Lily do Prasinek a ona konečně přijala. To samozřejmě Remuse nijak nepotěší, ale snaží se to překonat. Jde do Prasinek se Sandrou, vše vypadá naprosto v pořádku až do doby, kdy potkají ve Třech košťatech Jamese s Lily, Remus žárlí, Sandra si toho všímá a dává Remusovi na vybranou, ona nebo Lily.
V den úplňku Remus cestou do Chroptící chýše potkává Jamese s Lily, jak se líbají na chodbě. Vše v něm vře, dokonce i ve vlkodlačí podobě. Vše se mu vymyká kontrole a jako vlkodlak chce Jamese-Jelena zabít. Díky Siriusovi se mu to nepodaří, ale ani James ani on sám z toho nevyjdou vcelku.
Pomalu začalo svítat. Do Chroptící chýše začaly vnikat první paprsky světla. Ještě byla zima, ale vypadalo to, že dnes bude krásný slunečný den. Na podlaze starého a poničeného pokoje ležel dospívající chlapec. Vypadal slabě, až by si někdo mohl myslet, že je mrtvý. Spal. V hlubokém spánku se mu jemně zvedal hrudník a z úst mu vycházely obláčky páry. Vypadal příšerně. Na hrudníku měl několik tržných ran. Některé ještě trochu krvácely, ale na většině už zaschla krev.
Spal tak tvrdě, že ani hlasitý dupot dámských podpatků ho neprobudil. Do poničené místnosti vešla bradavická ošetřovatelka. Když ho madame Pomfreyová spatřila, hrůzou vykřikla. Nebylo divu, ještě nikdy nevypadal tak zbědovaně. Remus slabě zasténal.
Všechno ho bolelo, měl pocit, jakoby měl zlomené všechny kosti v těle. Ještě nebyl úplně probuzen. Byl v polospánku, ve kterém necítil vše tak intenzivně.
„Panebože!“ vykřikla znovu ošetřovatelka a sehnula se k bezvládnému tělu. „Pane Lupine, slyšíte mě? Pane Lupine!“
Remus znovu zasténal, protože se ho madame Pomfreyová dotkla. „Nebojte, hned vás dostanu na ošetřovnu.“
Ošetřovatelka vykouzlila nosítka a přenesla ho na ně. Jak nejrychleji mohla, se s ním vydala do hradu. Vypadala mírně hystericky.
„Pro pána boha, co jste dělal?“ ptala se bezvládného chlapce cestou do hradu.
Remus, který sice nebyl v bezvědomí, ale dobře na tom také nebyl, ji skoro neslyšel, jakoby snad mluvila z ohromné dálky a ještě k tomu nesrozumitelně pomalu. Sice jeho sluchové smysly nebyly tak dokonalé jako obvykle, nebo snad jako ve vlčí podobě, za to cítil naprosto každý pohyb nosítek pod sebou. Bolelo to, zatraceně to bolelo, ale nemohl s tím nic dělat. Jakýkoli pohyb či snad nějaký myšlenkový pochod byl nesnesitelný.
„Snad z toho vyjdete bez nějaké větší újmy. Jak se vám tohle povedlo, chlapče. Nikdy jste si tolik neublížil. Vypadáte spíš, jakoby vás napadlo nějaké jiné zvíře a ne vy sám.“ Madame Pomfreyvá si mluvila spíše sama pro sebe, když v tom se zhrozila, když Remus přestal bolestivě sténat. „Remusi, slyšíte mne? Kruci, chlapče!“ vykřikla a raději přidala do kroku. Mladík znovu zasténal, protože prudký pohyb rozhýbal jeho zubožené tělo. Ošetřovatelka si jemně oddychla, ale své tempo nesnížila, věděla, že když promarní jakoukoli minutu, může to mít tragické následky.
Remus měl pocit, že snad nikdy necítil tak neskutečnou bolest. Hlavou mu probleskla myšlenka, která v tuto chvíli nebyla na místě. Umře a Lily bude šťastná s Jamesem. Sám sebe později nechápal a nadával si za to, že ve chvíli, kdy měl myslet na ubohého kamarádka, který díky němu byl na pokraji života, myslel na jeho dívku.
Snad jakoby si přál, aby doopravdy zemřel a aby dívka, kterou miloval víc než cokoli jiného na světě, byla šťastná, jako on by nikdy nebyl, a ztratil vědomí.
„Chlapče, probuďte se.“ Někdo s ním jemně třásl a dotkl se pohmožděného místa na jeho levém rameni. Sám nevěděl, jak se mu to povedlo, ale hlasitě vyjekl. Měl pocit, jakoby ho člověk, který se ho snažil probudit, se silou nejlepšího boxera bouchl pěstí.
„Omlouvám se, já nechtěla!“ vyjekl známý hlas bradavické ošetřovatelky a její ruce okamžitě opustily jeho bolavé rameno.
Najednou měl pocit, že má hlavu čistou jako nikdy. Oproti tomu, jak si teď matně vzpomínal na události minulého dne, nebo snad i týdne, sám nevěděl, jestli ležel na ošetřovně hodiny, dny nebo dokonce týdny, se cítil celkem normálně, tedy samozřejmě kromě bolavého ramene. Nic jiného ho nebolelo, alespoň do doby než otevřel oči a pokusil se pohnout. Nikdy a tím myslel opravdu nikdy, ho nic po úplňku nebolelo tolik jako dnes. A když zalovil pořádně v paměti, zjistil, že možná i samotné kousnutí a následné hraní Šedohřbeta nebylo tak strašné. Snažil se vzpomenout na poslední úplněk, ale jeho paměť se nezmohla na nic. Nepoužil na něj někdo paměťové kouzlo?
„Měl byste se brzy uzdravit, ale jen tak vás nepustím. Tentokrát jste vypadal příšerně. Určitě si tu pobudete ještě několik dní. Teď vám dám několik lektvarů. Hned usnete, takže se nelekejte, jestli budete pociťovat náhlou malátnost.“ Při těchto slovech mu dávala k ústům lahvičku s odporně páchnoucím lektvarem. Tím, že zavřel oči a odmítl je byť jen pootevřít, nemohl tušit, co mu to ošetřovatelka vůbec dává, ale poslechnul.
Měla pravdu, když mu lektvar doputoval až do žaludku, po několika vteřinách se mu mysl zase zahalila do jakési mlhy a po minutě upadl do hlubokého bezesného spánku.
Nevěděl, jak dlouho spal, ale necítil se o nic lépe než minule. Pomalu otevřel oči. Bylo světlo, podle intenzity poznal, že musí být už odpoledne. Znal bradavickou ošetřovnu tak dokonale, že věděl, že její okna mají výhled na západní část pozemků školy.
Vypadalo to, že tu není sám a že dokonce pacient, který ležel vedle, má návštěvu. Nevěděl, kdo to je, protože okolo postele měl bílý závěs.
„Jak je na tom Náměsíčník?“ ptala se návštěva, ve které poznal svého kamaráda Siriuse.
„Ptal jsem se madame Pomfreyové, ale skoro nic mi neřekla. Ale říkala, že se z toho dostane. Prý ho napadlo nějaké zvíře, když se vracel od matky.“ odpověděl James, v hlase bylo slyšet, jak se výpovědi ošetřovatelky směje.
„Že by černý pes?“ zeptal se sarkasticky Sirius, ale jakýkoli humor, který Remus slyšel v Jamesově hlase, tu tentokrát nebyl.
„Prosím tě, Tichošlápku.“ napomenul ho kamarád. „Za nic nemůžeš, kdybys mě nebránil, zemřel bych. A Náměsíčník ti určitě bude vděčný stejně jako já. Neovládá svoje smysly jako my dva.“
„Nechápu, co to do něj vjelo. Nikdy se tak nechoval.“
Remus přestal vnímat rozhovor svých kamarádů, protože najednou si uvědomil, co se stalo. Celý úplňkový večer se mu přehrál před očima. Jak potkal Jamese a Lily na chodbě, jak křičel v Chroptící chýši a jak ve vlčí podobě napadl jelena, který byl proti němu skoro bezmocný. Kdyby tam nebyl Sirius, určitě by ho zabil! Proboha, co to provedl?
Bylo to jak blesk z čistého nebe, který, jak si později uvědomil, by nejraději přivítal už dávno, nebo přinejmenším tu noc před úplňkem. Najednou, jakoby strach z lásky k Lily zmizel a objevilo se něco úplně jiného. Uvědomění. Teď to bylo naprosto jasné, racionální. A nemusel se přetvařovat nebo lhát sám sobě a svému okolí. Samozřejmě, že Lily stále miloval, ale na tento cit měl najednou jiný pohled. Nechtěl ji mít jen pro sebe za každou cenu. Chtěl, aby byla šťastná. A věděl, že s ním to rozhodně nebude, nemohlo by ani být. Jak si to jen proboha mohl kdy myslet?
Nejhorší na tomhle uvědomění, bylo, že mělo tak příšerné příčiny. Proč si všechno tohle musel uvědomit, až v momentě, kdy málem přišel o jednoho ze svých nejlepších kamarádů nebo i o svůj vlastní život. Samozřejmě, kdyby zemřel, nikoho by to netrápilo. No někoho asi ano, ale bez něj přeci svět mohl dále existovat. Nebyl tak nadaný jako James se Siriusem, nebyl ani normální jako jeho kamarádi.
Zatřásl hlavou, aby nepatřičné myšlenky dostal z hlavy. Jak teď může přemýšlet o tom, že by zemřel? Už zase jakoby se z něj stávala ta egoistická zrůda. Tohle muselo skončit!
Během svého přemítání o tom, jaký je sobec, si najednou uvědomil, že neměl třást tolik hlavou. Rozpohybování horní části těla bylo totiž velmi bolestivé.
„Au!“ vykřikl. Bolestí musel zavřít oči.
„To byl Náměsíčník?“ zeptal se James.
„Jdu se podívat,“ oznámil Sirius a odhrnul plachtu, která zakrývala Jamesovo lůžko.
Remus nechtěl, aby za ním kamarád šel. Měl dojem, že se mu nebude moct podívat po té hrozné noci do očí. Ale hned věděl, že nebude mít na vybranou. Jednou by se stejně musel.
„Moony?“ zeptal se Sirius a Remus otevřel oči. Čekal pohled plný opovržení a zhnusení, ale ničeho podobného se nedočkal. Sirius se díval starostlivě.
„Hm?“ vydal ze sebe. Sám nevěděl, jestli i mluvení působí takovou bolest jako ostatní pohyb. Zatím to neplánoval zkoušet.
„Dobrý?“
Musel odpovědět, musel se jim omluvit. „Omlouvám se,“ zachraptěl. „Já-já fakt...“ nedořekl. Nedokázal vyjádřit to, co se mu honilo hlavou. Nikdy se jim nemohl dostatečně ospravedlnit, a nejen za ten příšerný úplněk.
„Nemluv,“ řekl s úsměvem Sirius. „My víme.“
„Čau, Náměsíčníku!“ Periferně viděl, jak na něj James mává.
„Ahoj.“
„Pan Lupin už se probudil?“ vyrušila je madame Pomfreyová z chvíle, která byla pro Remuse vzácná a celkem i šťastná.
„Jo, madame, ale asi ho všechno bolí.“ odpověděl ji Sirius a odstoupil od jeho postele.
„No konečně, už bylo taky na čase,“ říkala ošetřovatelka a prohlížela si svého vlkodlačího pacienta. „Tak, pane Lupine, konečně na vás budu moci použít uzdravovací kouzla, nabyl jste dostatek sil, abyste mi tu neupadl do kómatu. Za pár dní vás určitě budu moci pustit.“ usmála se a bedlivým okem si Remuse prohlížela.
„A já?“ zeptal se James.
„Vy pane Pottere, na tom jste už o mnoho lépe, jak vidím, takže si vás tu pro jistotu ještě nechám dva dny, než se znovu budete věnovat svému studiu. Osobně doufám, že tady pan Black vám alespoň nosí své výpisky.“
James se Siriusem se na sebe ušklíbli. „Samozřejmě, madame,“ řekl Sirius a mával na ní kusem pergamenu. Remus hádal, že na tom žádné výpisky nebudou, spíš nějaký nápad na další porušení školního řádu, který ho napadl během hodiny.
„Tak to panu Potterovi předejte a odeberte se do své společenské místnosti, jsem si jistá, že ani jeden z profesorů vám neprominou žádný domácí úkol jen kvůli tomu, že jste byl navštívit spolužáka.“ řekla stroze ošetřovatelka.
„Ale, madame-“ namítl Sirius, ale ona ho přerušila.
„Nemůžete tu být, pacienti musí mít klid. A já také, když se budu snažit dát pana Lupina do kupy.“
„Dobře, dobře. Tak já pádím. Nazdar kluci, zejtra jsem tu jak na koni,“ zasmál se. „Má úcta,“ mírně se madame Pomfreyové uklonil a za chvíli byl pryč.
Ošetřovatelka jen s úsměvem zakroutila hlavou, potom vytáhla hůlku a začala Remuse léčit.
A/N: Vím, že bych se měla držet jen jedné z Remosovo přezdívek, buď české nebo anglické, ale někdy mi připadá, že ta česká se nehodí a naopak. Takže doufám, že vám tohle moje „prznění“ nevadí. ;-)
A ještě jednou bych chtěla poděkovat za beta-read Zaiře.
