oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj :-), tak tu jsem konečně s další kapitolou, která je o něco delší než ty předešlé, tak doufám, že jsem vám tím udělala radost :-) Jinak musím říct, že se pomalu blížíme ke konci, počítám tak nanejvýš 2 nebo 3 kapitoly a epilog…

No děj se trochu pohnul, tak doufám, že se vám bude tahle kapitola líbit. Jo a prosím vás o komentáře, protože ty vždy potěší :-) a děkuju samozřejmě za ty minulé, byly skvělé :-)

Tak a teď jděte číst, když už jsem to pro vás napsala :-)

Mějte se krásně

Vaše Naiad :-)

Remusovi trvalo ještě pár dní, než se mohl podívat Lily do očí bez nějakého začervenání. Jenže za tu dobu se vše mezi ním a Sandrou kazilo. Nevěděl, jestli to bylo neustálým přemýšlením o Lily, nebo snad tím, že jejich výročí, které se posunulo o další týden, dopadlo tragicky. Když nad tím tak přemýšlel, ještě snad nikdy to mezi nimi nebylo tak chladné, hlavně z jeho strany. Prostě se nedokázal tvářit šťastně a zamilovaně, když většina myšlenek se točila okolo její nejlepší kamarádky.

Měl pocit, že se okolo něj děje příliš moc věcí a on to ani nevnímá. Stále se staral jen o sebe a o jeho lásku k Lily, a proto si ani nestačil povšimnout, co se stalo. Zjistil to až na jedné schůzce se Sandrou.

Už od začátku to bylo nic moc, Sandra pořád povídala a Remus byl myšlenkami úplně někde jinde. Ale když zaslechl „James“ a za pár okamžiků „Lily“, zarazil se.

„Cože jsi říkala?“ zeptal se zmateně.

„Říkala jsem, že James pozval Lily příští sobotu do Prasinek.“

„Aha,“ řekl Remus a oddechl si. Na tom, že James pozval Lily na rande, nebylo nic podivného. Minulý rok to tak dělal alespoň jednou týdně, ne-li víckrát.

„Ale ona přijala!“ řekla šťastně Sandra.

Remus zbledl. Ne, že by to Jamesovi nepřál, to opravdu ne, ale tak trochu doufal, že tohle se nikdy nestane. „Opravdu?“ zeptal se a snažil se vypadat šťastně, moc se mu to nepodařilo, ale Sandra si ničeho nevšimla.

„Bylo to zrovna nedávno, co mi říkala, že jí připadá, že se James změnil. A já na to: ‚Fakt jo?‘ a ona: ‚Už pár dní přemýšlím nad tím, jestli bych konečně nepřijala jeho pozvání. Víš, je mi teď tak trochu smutno, jak jsi s Remem. Oba vypadáte tak šťastně a já bych chtěla být taky šťastná. A třeba James to dokáže zařídit.‘ Nebo tak nějak to řekla.“

Remus neměl dojem, že on se Sandrou vypadají nějak šťastně. Že by se opravdu dokázal tak skvěle přetvařovat?

„No, není to skvělé? Jsem tak ráda, že konečně přijala. Všichni dobře víme, jak jí James zbožňuje. Myslím si, že spolu budou napořád. Lily se bude mít jak královna.“

„No, je to super.“

Ale super to nebylo. Cítil se hrozně, neskutečně na Jamese žárlil. Musel se hodně ovládat, aby Sandře všechno tohle neřekl. Teď, když bude Lily s Jamesem, bude nejlepší, když si Sandru udrží, i když na jak dlouho?

„Remusi!“ volal na něj James přes celou společenskou místnost. Remus seděl v jednom ze svým oblíbených křesel a četl si. Odtrhl oči od textu a podíval se na usmívajícího se kamaráda.

„Co se děje?“

„Kdes byl, tak dlouho? Mám ohromnou novinu!“ James celý zářil a Remus věděl proč, bylo to vůči němu tak kruté. Snažil se usmát.

„Já vím, Sandy mi to řekla.“

„Ty už to víš?“ zeptal se trochu sklesle Dvanácterák, ale i tak měl stále veselé oči.

„Gratuluju, Jamesi. Konečně, viď?“ zeptal se. Snažil se tvářit šťastně, ale prostě to nešlo. Tak hrozně na něj žárlil, tak straně chtěl být na jeho místě. Jenže nebyl a tak nějak tušil, že už nikdy nebude.

„Nemůžu tomu vůbec uvěřit,“ přidal se k jejich rozhovoru Sirius. „Prostě to jen zkusil, po tak dlouhé době, a ona s úsměvem řekla ano. Málem mi vypadly oči z důlků.“

„A co myslíš, že já?“ zeptal se James. „Tak dlouho jsem se přemáhal, abych na ni byl takový, jaký chtěla, abych byl, a když jsem to už nevydržel, zjistil jsem, že to na ni zapůsobilo. Stále tomu nemůžu uvěřit!“

Remus zatínal pěsti, aby neudělal nic, čeho by později mohl litovat. Stále měl ve tváři nucený úsměv. Musel si oddechnout, když ho jeho kamarádi zase opustili. Zavrtal oči do knihy, kterou před chvíli četl, ale znovu se nezačetl. Jen tupě koukal do stránek a snažil se uklidnit. Věděl, že se musí naučit kontrolovat, hlavně teď, když James bude s Lily. Stále tomu nemohl uvěřit, jak se to jen mohlo stát? Nemusel se na to vůbec ptát, moc dobře to věděl, James byl totiž někdo, do koho se dívky zamilovávají. A Lily, jeho krásná a dokonalá Lily, nebyla výjimkou.

Byla sobota, den kdy měl jít James s Lily do Prasinek. Remus ten den zase nemohl spát, poslední dobou tomu tak bylo skoro pořád. Ale dnes se tomu divil, za pozítří měl být úplněk a on se stále víc cítil slabší, jeho tělo se připravovalo na přeměnu. Zase ty sny, pořád ho po nocí doprovázely sny. Nebyly to ale sny, podobné tomu, který se mu zdál před pár týdny o Lily. Byly to sny, kde hlavní úlohu hrál James. Dvanácterák, který se mu vysmíval, někdy dokonce i s ní. Nemohl to vydržet, měl obrovské nutkání to všem říct, vykřičet do celého světa, jak hrozně moc ji miluje. Ale mohl snad? Mohl to udělat kamarádovi, který mu pomáhá v jeho nejhorších dnech v měsíci? Nemohl a moc dobře to věděl, nemohl zradit někoho, koho měl tak rád. A proč to tedy dělal Sandře? Měl ji vůbec rád nebo se díky ní snaží jen zapomenout? A proč sakra nemůže spát? Proč musí přemýšlet pořád nad stejnými věcmi a takhle se trápit? Jakoby nestačilo, že je vlkodlak.

Vypadalo to, že ani James neměl dnes klidnou noc. Pořád se převaloval a Remuse to začalo štvát. Věděl, proč nemohl spát, nemohl se dočkat dnešního dne. Za to on by nejraději tenhle den vymazal z kalendáře.

Konečně bylo ráno a jeho spolubydlící se začali pomalu probouzet. Jako první vstal Dvanácterák. Pod očima měl tmavé kruhy a vypadal velmi nervózně. ‚A kdo by nebyl?‘ pomyslel si Remus, když ho chvíli sledoval. On sám by se asi nervově zhroutil, kdyby se mu naskytla podobná příležitost. Konečně vylezl z postele i on.

„Naměsíčníku, jsem strašně nervózní.“ zamumlal James místo popřání dobrého rána a bezradně si sedl zpátky na svou postel.

Remus se zhluboka nadechl, než promluvil. „Neboj, Dvanácteráku. Vše dnes bude perfektní. Jsi skvělý bavič a Lily si tě okamžitě zamiluje.“ Nemohl uvěřit, že něco podobného vypadlo z jeho pusy. Ale na druhou stranu byl strašně rád, že to dokázal. Tak moc nechtěl svému kamarádovi ublížit.

James se trochu usmál. „Jsi fakt kámoš, Náměsíčníku.“

Všichni, kteří dnes chtěli jít do Prasinek, stáli před školou a vzrušeně si povídali. Dnes by totiž krásný den a výlet do jediné kouzelnické vesnice v celé Británii byla jen třešnička na dortu. Remus se svými kamarády, se svou dívkou a s Lily stáli v malém kroužku a povídali si. Konečně ale přijely kočáry tažené neviditelnou silou, do kterých nastoupili a jeli do vesnice.

Remus byl celou dobu zamlklý, nějak se nemohl na nic soustředit, jako v poslední době skoro pořád, a tak raději koukal jen z malého okýnka a nechal proudit své myšlenky.

„Reme, co s tebou dneska je?“ zašeptala mu do ucha Sandra a pevně ho chytla za ruku. „Jsi pořád takový zamlklý.“

Trochu sebou trhl. Ale potom se jen usmál a dal ji pusu na tvář. „Jen jsem dneska moc nespal, jsem unavený.“ pošeptal jí odpověď.

Pohladila ho po ruce a taky se usmála. „Neboj, dneska tě skoro nikam tahat nebudu. Jen potřebuju do Medového ráje. Došla mi zásoba sladkostí.“ zasmála se nahlas.

Znovu se usmál. Ona byla tak jiná, tak milá a měla ho opravdu ráda. Najednou zase na chvíli zapomněl na své starosti. Že by s ní mohl být opravdu šťastný?

Ani si nevšiml, že když vyšli z kočáru, James s Lily už je opustili. Byl tomu tak trochu rád, vždyť se na ně nemusel dívat a sžírat se představou, co ti dva dneska budou dělat.

„Tak mi taky půjdem,“ řekla Sandra a usmála se na Siriuse a Petra.

„No jen běžte hrdličky,“ zasmál se Sirius a společně s jejich kamarádem odešli na opačnou stranu jak Remus se Sandrou.

„Tak půjdeme tedy do Medového ráje?“

„Jistě,“ odpověděl ji. Cítil se konečně spokojeně, vypadalo to, že dnešek bude jeden z jeho lepších dnů.

Samotného ho překvapilo, že po celou dobu, co se se Sandrou procházel po Prasinkách, neměl potřebu myslet na Lily. Byl ale opravdu šťastný. Že by to bylo tím, jak dneska ráno viděl Jamese? Že by mu to dokonce i přál, i když na něj žárlil? Ne, to asi byla hloupost.

Ale všechno se změnilo, když se se Sandrou rozhodli jít si na chvilku sednout ke Třem košťatům. Byli tam a vypadali hrozně šťastně. A on zase žárlil. Žárlil, že s ním byla šťastná, že se s ním smála. Proč jen tam museli chodit? Snažil se na tváři vykouzlit úsměv. Křečovitě držel koutky svých rtů nahoře a procházel okolo svých kamarádů.

„Jé, ahoj Reme!“ vykřikla Lily vesele, když ho zahlédla.

Remus se otočil, na tváři stále nepřirozený úsměv. „Ahoj vy dva, myslel jsem, že budete na nějakém romantičtějším místě.“ Opravdu to řekl?

Lily se na něj nechápavě podívala a potom hodila pohledem po Jamesovi. Ten jen pokrčil rameny. „Já to mám tady ráda, je tu příjemná a veselá atmosféra.“ řekla rudovláska. „Jsi tu se Sandrou?“ Raději změnila téma. Remus se dnes choval nějak divně.

„Jo, támhle,“ ukázal hlavou ke dveřím, kde si zrovna Sandra sundávala kabát. „Šel jsem pro něco k pití.“

Chvíli bylo nepříjemné ticho a Remus chtěl co nejdříve odejít. Proč se všechno musí takhle kazit? „No, tak já jdu. Příjemnou zábavu.“

„Díky, kámo,“ řekl úlevně James a znovu stočil pozornost na krásnou dívku před ním.

Remus potřeboval jít pryč, ale Sandra se tak těšila na máslový ležák, který tu mají nejlepší v celé vesnici, že tu museli být. Objednal velké dvě sklenice. Mezitím si Sandra už sedla jen kousek od páru, na který nechtěl myslet.

Už zase jí nemohl věnovat pozornost. Přímo před ním seděli Lily s Jamesem a skvěle se bavili. Snažil se to pochopit. Jak se najednou všechno mohlo takhle měnit. Ještě před rokem by ho ani nenapadlo, že začne něco podobného cítit ke komukoli, natož k Lily, že bude mít dívku, která s ním byla i přes to, jaký někdy byl, a hlavně že Lily někdy přijme Jamesovo pozvání na rande. V to poslední doufal, jen kvůli Jamesovi, ale vždy si myslel, že je to beznadějné. A teď tu sedí se svou dívkou, která na něj obdivně kouká, on beznadějně zamilovaný hledí na Lily, která tu je s Jamesem. Nebylo to náhodou absurdní?

„Reme, co to s tebou zase je?“ zeptala se trochu naštvaně Sandra. Už dlouhých pět minut mu něco říkala, ale on ji nevnímal, zase.

„Co by se mnou mělo být?“ zeptal se trochu nepřítomně, pohled stále upřený na rudovlásce kousek od nich.

Sandra se podívala směrem, kam koukal, a uviděla svou nejlepší kamarádku. A najednou, po tak dlouhé době, jí to došlo. Tedy snažila se to pořád přehlížet, ale dnes, když spolu byli sami, bylo všechno úžasné. Tak proč se to muselo tak rychle změnit?

„Remusi,“ řekla tvrdě a naštvaně. Remusi mu neřekla měsíce. „jdu pryč a ty si uvědom, že tohle už nebudu trpět. Uvidíme se na hradě. A přijď, až si uvědomíš, jestli já nebo Lily.“ Zvedla se tak prudce, že se všichni na ně podívali. Ještě jednou po něm hodila rozhněvaným pohledem a potom s dupotem podpatků odkráčela pryč, ani kabát si neoblékla vevnitř.

Remus seděl na tvrdé dřevěné židli jako opařený. Koukal se na zavřené dveře Tří košťat a snažil se nevnímat upřené pohledy svých spolužáků. Opravdu řekla to, co řekla? Nebo je to nějaký sen? Věděl, že tohle byla realita. Styděl se, konečně si totiž uvědomil, jak byl k Sandře hnusný. Jak jí to mohl jen udělat? Proč se musel zamilovat do Lily? Proč zrovna do ní?

Kopl do sebe zbytek máslového ležáku a s doprovodem pohledů celého hostince odešel pryč.

Posledních pár dní byly pro něj zničující. To, že se blížil úplněk, na to už byl zvyklý a většinou ho to ani nijak nerozhodilo. Horší ale bylo to, jak se k němu Sandra chovala. Když se mu nevyhýbala, tak si ho pro jistotu vůbec nevšímala nebo se jen mračila. Až teď si uvědomil, že mu chybí ty jejich společné chvíle. Ale mohl jí snad říct, že Lily nemiluje? Nemohl, lhal by a to teď nechtěl.

Víc ho ale trápilo, že si ho nevšímá ani Lily. Jako její nejlepší kamarádka s ní držela. A k radosti mu ani nepřidalo to, že se začala s Jamesem scházet nějak podezřela často. Proč se všechno stalo takhle dohromady? Nestačilo snad, že je vlkodlak?

Měl pocit, že se na něj všichni dívají skrze prsty, jakoby snad věděli, co všechno udělal či neudělal. Ale tohle se teď snažil nevnímat, protože se blížil úplněk. Už zase se cítil slabý a tentokrát tu nebyla Sandra, která by o něj pečovala a strachovala se, co s ním je, tentokrát tu nebyl nikdo takový a on se začínal cítit osamělý.

Už tu byl zase úplněk, den v měsíci, který Remus nenáviděl ze všeho nejvíce. Ale poslední dva roky se každoměsíční úplňková noc neměnila v bolestivé utrpení. A proč? Měl tu své kamarády, kteří mu pomáhali vypořádat se s tím. A za to jim byl neskutečně vděčný. Nikdy by jim to ale nedokázal říct slovy, protože to ani nešlo. Každý měsíc vymýšleli obrovská dobrodružství, která každý úplněk měnila v něco méně strašného. Ale tento úplněk neměl být jeden z těch lepších, právě naopak.

Už ráno toho dne Remus věděl, že tohle nebude nejlepší úplněk všech dob. Dával tomu za vinu stresu, který posledních pár dní pociťoval, všechno se totiž sesypalo jako domeček z karet a vezmete-li v potaz, že to byly spíše kouzelnické karty na Řachtavého Petra, umíte si představit, jak se teď asi cítil.

Vyčerpaný se pomalu plahočil na ošetřovnu za madame Pomfreyovou. Byl tak unavený, že by dnes raději šel do Chroptící chýše sám, ale jen kvůli Brumbálovi, který mu nařídil vždy před každým úplňkem jít za ošetřovatelkou, šel za ní. Slušně „Poppy“, jak jí říkal ředitel, pozdravil a potom beze slova oba vyšli směrem na školní pozemky. Madame Pomfreyová neustále koukala na hodinky, jakoby se bála, že dnes to nestihnou. Ale přitom byl dostatek času. Škola vypadala klidně, ale i tak se našel někdo, kdo v tuto chvíli na ně narazil. Byl to pár, který si zatím vůbec nevšiml, že jdou.

„Ale, Jamesi, co když nás někdo uvidí?“ ptal se dívčí hlas a Remus nemusel vůbec dlouho přemýšlet, aby ho poznal.

„Lily, nikdo tu není,“ říkal potichu jeho kamarád a on měl pocit, že padá do mdlob.

Chtěl zavřít oči, nechtěl se na ty dva dívat, ale mohl snad? Ne, nemohl. Ukázal by akorát, co se to s ním děje a to přeci nemohl.

Už je viděl. Lily byla opřená o studenou zeď hradu a laškovně se usmívala. James se taky usmíval a měl svou tvář jen několik centimetrů od té její. Jak se Remus s ošetřovatelkou blížili, i jeho obličej se přibližoval k tomu jejímu. Políbil ji. A ona mu polibek oplatila. Remusovi se nahrnula krev do hlavy. Cítil vztek, žárlivost a smutek. Musel od nich odvrátit pohled, jinak by se neudržel.

Naštěstí museli zahnout, jen pár metrů od nich. Vůbec si jich nevšimli, protože jediný, kdo pro ně v tu chvíli existoval, byl ten druhý. Celou cestu k vrbě Mlátičce se to snažil Remus rozdýchat, ale neskutečně se těšil, až bude sám v Chroptící chýši, měl potřebu něco rozbít, pořádně se vyřvat.

Ošetřovatelka se zastavila u vrby, rozhlédla se a potom připraveným kusem dřeva šťouchla do suku a větve stromu se uklidnily. Potom se na něj otočila. „Pane Lupine, tam už dojdete sám, že?“

„Jistě, madame.“

„Tak hodně štěstí,“ pokusila se o úsměv jako pokaždé, když ho sem vedla, ale jako vždy se na její tváři objevila jen starost.

„Děkuju,“ řekl automaticky a potom se vydal sám do tunelu, který ho měl zavést do chýše.

Konečně byl sám a všechny myšlenky, které se ve společnosti ošetřovatelky snažil zapudit, vyšly napovrch. Šel rychlým krokem, i když se cítil slabý, ale zlost, která ho pohlcovala, ho hnala dopředu. Když vešel do chýše, třískl za sebou dveřmi.

„Ten hajzl!“ zařval přes místnost a do ruky vzal první věc, která mu přišla pod ruku. Hodil kusem rozbité židle. Dřevo spadlo s ránou na zem, ale Remus necítil nijaké zadostiučinění. Vzal jiný kus dřeva a znovu ho hodil, tentokrát na stěnu.

„Ten idiot!“ řval z plného hrdla.

Nevěděl, jestli nadává sobě nebo Jamesovi, ale i kdyby nad tím přemýšlel, odpověď by zněla, že nadávky patří oběma.

„Aaaaaaaaaaaaaaa!“ zakřičel potřetí. Tentokrát to nebylo jen kvůli naštvanosti, která prostupovala celým tělem, ale i bolestí, která se hlásila stejně krutě.

Cítil, že proměna je na blízku. Kosti v celém těle vyvíjely tlak. Místo nehtů se začaly objevovat drápy, po těle mu začaly růst chlupy. Řval, jak nejvíce mohl. Za dlouhá léta nebyl tak hlučný jako dnes. A zanedlouho se řvaní přeměnilo ve vytí a hlasité prskání ve vrčení. Na místě, kde před chvílí stál rozzuřený sedmnáctiletý chlapec, stálo monstrum, vlkodlak.

Zvíře podobné vlku teď běhalo po celé chýši a ničilo vše, co mu přišlo do cesty. Místností lítaly dřevěné třísky a ozývaly se hlasité rány. A vlkodlak vrčel a vyl, co mu plíce stačily.

Dveře, kterými před několika okamžiky vešel bledý chlapec, se znovu otevřely a vlkodlak zpozorněl. Natahoval dlouhé uši a čenichem se snažil zjistit, kdo přišel. Do místnosti v přízemí nejprve vešel velký černý pes, jemuž pod nohama proběhla baculatá krysa, a pomalu se procházel po místnosti, která byla zdemolovaná více než kdy jindy. Vlkodlak vše pozoroval ze stínu schodiště a vyčkával, jakoby se měl objevit ještě někdo. Jenže nikdo nešel. A tak se zapřel zadními tlapami a, jak nejrychleji mohl, vystartoval ze svého úkrytu. Musel se dostat ven. Černý pes se za ním překvapeně podíval a když viděl, že mizí v tunelu, vydal se za ním.

Vlkodlak se dostal na čerstvý vzduch a hlasitě zavyl. Ale díky nepozornosti ho zasáhla jedna z pohyblivých větví vrby Mlátičky. Bolestivě zavyl podruhé a i přes krvácející ránu se s vrčením dostal z větví, které se překvapivě přestaly hýbat. Uviděl totiž velkého jelena s obrovským parožím. V očích se mu zajiskřilo.

Jelen se klidně pásl, jakoby vůbec nemusel dávat pozor, jestli na něj někdo nezaútočí. A v tom do něj něco narazilo a hluboce mu zarylo drápy do boku. Podlomily se mu zadní nohy a bolestně zaúpěl. Otočil hlavu ke stvoření, které na něj zaútočilo, a spatřil krvežíznivého vlkodlaka, který se znovu připravoval na další útok. I přes bolesti znovu narovnal nohy a postavil se k němu čelem. Zvíře se znovu rozeběhlo a jelen ho nabral na své paroží a odhodil několik metrů dál. Ale jakoby vlkodlak nepocítil nic a znovu na něj vystartoval. Ale to se do jejich potyčky přidal i velký černý pes, který vyběhl od vrby, která se už znovu začala rozmáhat svými větvemi. Skočil po šíleném vlkodlakovi a zakousl se mu do krku. Vlkodlak už znovu bolestně zavyl, ale jakoby mu nevadilo, že se ho pes snaží zastavit, znovu se vydal za jelenem, s touhou ho zabít. Už po třetí skočil na jelena, který se tentokrát nestihl ohnat svým parožím a pod tíhou vlkodlaka a následně i psa, který se mu snažil v útoku zabránit, spadl na zem. Na jeho těle se odehrála bitva, kterou nemohl zastavit. Snažil se všemožně kopat okolo sebe, ale ani psa ani vlkodlaka to neodradilo od toho, aby na sebe útočili. A vlkodlak se i přes útoky psa stále zahryzával a zarýval drápy do nebohého a neschopného těla ležícího jelena.

Vlkodlaka opouštěly síly. Pes byl dnes o něco silnější a touha zabít jelena byla silnějších než pud sebezáchovy. Po několikahodinovém boji, v kterém vlkodlak nakonec prohrál, se zrůda odvalila několik metrů od jelena a psa. Vyčerpaný pes, teď narážel čenichem do hlavy jelena, který se zdál být omráčený bolestí, kterou mu „chlupatý kamarád“ vyvolal. Srst měl skoro celou od krve a jen nepatrné hýbání hrudníku nasvědčovalo, že ještě žije, ale na jak dlouho?

Pes se podíval na vyčerpaného a značně pokousaného vlkodlaka, který se pomalu plazil k Zapovězenému lesu. Vypadalo to, že černý pes přemýšlí, co má udělat jako první, jestli zachránit jelena nebo dodělat tu zrůdu, co mu všechno způsobila. A nakonec se vydal za vlkodlakem. Ale nevypadalo to, že by chtěl ještě s vlkodlakem bojovat. Když k němu přišel, zakousl se mu do kůže za ušima a táhl ho zase směrem k vrbě. A vlkodlak se nechal, neměl sílu na to, aby se nějak bránil.

6. kapitola                                                                                          8. kapitola