Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. kapitola - Lily

11. 9. 2009

A/N: Ahoj lidičky. I když nepřibyl ani jeden komentář, což mi je líto, ale na druhou stranu jsem pochopila, že když jsem před pár měsíci napsala, že končím, tak nemůžu předpokládat, že to tu bude jak dřív, ale i tak stále doufám, že se nějaký ten komentář objeví, alespoň u poslední kapitoly, což bude už ta příští.

Přeju Vám pěkné čtení.

Vaše Naiad :)

 

Ještě ten den přišlo na ošetřovnu několik lidí. Remus nikoho nečekal, hlavně za předpokladu, že madame Pomfreyová vyhodila Siriuse. Jako první dorazila asi polovina Jamesova famfrpálového týmu. Všechny zajímalo, jestli bude schopen nastoupit do zápasu proti Mrzimoru a hlavně, kdy uspořádá další trénink. Jako kapitána ho všichni obdivovali a po většinu času byl svému týmu vzorem, teda kromě incidentu, který se stal nedávno a kvůli kterému teď ležel na ošetřovně a nemohl trénovat. Trochu mu to jeho spoluhráči vyčítali, ale hlavně se modlili, aby ho ošetřovatelka co nejdřív propustila.

Další návštěva už patřila Remusovi. Když vstoupila do místnosti světlovlasá dívka, chtěl se stát neviditelným. Moc dobře si pamatoval na poslední incident, který se mezi nimi odehrál, a proto doufal, že se Sandra neobjeví. Jak bylo vidno, mýlil se.

„Ahoj Reme!“ pozdravila ho už ode dveří s obrovským úsměvem na tváři. „Konečně jsi vzhůru.“ říkala, když se k němu rozeběhla. „Už jsem měla dojem, že se nikdy neprobudíš.“ V hlase se jí značila úleva.

„Ahoj Sandy,“ pozdravil ji potichu. Ještě pořád nezapomněl na jejich poslední rozhovor. „Dnes jsem se probudil.“

„Bolí to hodně? McGonagallová říkala, že tě napadlo nějaké zvíře, když ses vracel od matky. Hrozně jsem se o tebe bála.“

„Už je to lepší, jsem rád, že ses zastavila.“

„Ale blázínku, byla jsem tady každý den,“ řekla a pohladila ho po tváři. „Myslela jsem, že mě klepne, hlavně po tom, co jsem ti minule řekla.“

„Mělas na to právo.“

„Ne, neměla,“ zašeptala, aby je James ležící kousek od nich neslyšel. „Já chtěla, aby ses rozhodl pro mě, i když jsem věděla, co ke mně i k ní cítíš.“ V očích se jí leskly slzy, ale i tak měla na rtech úsměv.

„Mám tě rád.“ řekl a dal ruku na tu její.

„Ale jí miluješ.“ konstatovala šeptem a z očí jí uteklo pár slz, které se teď kutálely po růžových tvářích. Odvrátila od něj hlavu snažíc se to zakrýt.

Zavřel oči. Měla pravdu a to bolelo. Ale co s tím?

„Raději půjdu, určitě potřebuješ klid.“ řekla tentokrát nahlas a zvedla se.

Ještě ji stihl chytit za ruku a donutit ji tak, aby se otočila. „Slib mi, prosím, že si ještě promluvíme. Potřebuju ti něco vysvětlit,“ řekl a upřeně se jí zadíval do mokrých očí. „o samotě.“ dodal a hlavou kývl směrem k Jamesovi.

Jen přikývla a rychlým krokem odešla z ošetřovny.

Ještě chvíli koukal na dveře, za kterými zmizela. Díky ní si uvědomil, že kvůli němu je v Bradavicích víc lidí, kteří trpí, a ona na tom asi byla nejhůř. Musel všechno urovnat a to co nejdřív.

Pohled mu sklouzl na kamarádovu postel. Vypadalo to, že spí. Doufal, že to jen nepředstíral a modlil se, aby z jejich rozhovoru nic neslyšel. Potom James hlasitě zachrápal a jemu spadl obrovský kámen ze srdce.

 

Ten den to nebyla poslední návštěva a Remus díky tomu zjistil, že dnešek není jeho šťastným dnem. Nejprve se objevila Sandra a za hodinu později se ve dveřích objevila zrzavá kštice. James ještě spal, a tak se Lily vydala k Remusovi.

„Ahoj Reme? Sandy říkala, že už ses probudil. Je ti už líp?“ zeptala se a sedla si na židli, kterou tam nechala madame Pomfreyová.

„Ahoj Lily.“ Usmál se. Pořádně si prohlížel její mírně pihovatý obličej a v duchu děkoval Bohu, že jí se nic nestalo. To by si nikdy nedokázal odpustit. Sice ublížil nejlepšímu kamarádovi a to si bude vyčítat pěkně dlouho, ale poskvrnit její andělskou tvář by byl hřích.

„Spí už dlouho?“ zeptala se a podívala se na Jamese.

„Asi hodinu.“

„Myslíš, že ho můžu probudit?“

„Určitě, bude rád.“

Lily vstala a chtěla přejít k Jamesovu lůžku, ale Remus ji stejně jako Sandru zastavil. „Lily, můžu tě o něco poprosit?“

Překvapeně se na něj podívala. „Jistě.“

„Chtěl bych si s tebou promluvit.“

„Tak povídej,“ řekla s úsměvem a sedla si zase zpátky na židli. „Jsem jedno ucho.“

Rozpačitěl, najednou ztratil všechnu odvahu. „Víš, já myslel později,“ začal a mírně se ošil. Lily zvedla překvapeně levé obočí. „až mně madame Pomfreyová propustí. Někde o samotě.“

Chvíli na něj zamyšleně koukala, ale pak se jen mile usmála a řekla: „Tak až budeš chtít, tak za mnou přijď.“

 

Dalšího dne madame Pomfreyová propustila Jamese a Remus na ošetřovně osaměl. On sám měl jít zpátky do Nebelvírské věže nejdřív za dva dny a ani v tom nedoufal, protože ošetřovatelka tímto nápadem nebyla nijak nadšená, spíš to pro ni znamenalo nutné zlo. Měl dojem, že jí to doporučila profesorka McGonagallová, která věděla, že v posledním ročníku není nejlepší nápad proležet dva týdny na ošetřovně a skoro nic nedělat. Být to jen na ošetřovatelce ležel by tu do dalšího úplňku.

Těšil se, až bude chvíli sám, protože si potřeboval rozmyslet vše, co chce v nejbližší době udělat a zatím nevěděl, jak to časově rozvrhnout. Ale na to měl čas jen po nocích, kdy nesměl mít žádné návštěvy. Tedy ani to vlastně nezabránilo jeho kamarádům se na něj podívat. Jamesův neviditelný plášť jim dovoloval téměř vše. Měl dojem, že jsou u něj neustále. Tedy kromě snídaní, vyučování (ale i to byla někdy výjimka), obědů a večeří.

„Tak co musím vlastně všechno udělat?“ zašeptal sám sobě další den v noci. Potom si ale uvědomil, že je tu možnost, že tu mohou být vetřelci v podobě jeho kamarádů pod neviditelným pláštěm a zbytek toho, co chtěl říct nahlas, si řekl raději jen v duchu. Začal počítat na prstech

,Zaprvé, promluvit si s Lily.‘

,Zadruhé, promluvit si se Sandrou.‘

,Zatřetí, omluvit se zase Dvanácterákovi.‘

,Začtvrté, poděkovat zase Tichošlápkovi.‘

,Zapáté, poprosit nejlépe Lily, aby mi pomohla s učivem. Od těch třech nemůžu čekat zázraky.‘

,Zašesté, až mi to Lily vysvětlí, vysvětlit to Petrovi.‘

,Zasedmé,‘ Chvíli zapřemýšlel, ale nestihl nic vymyslet, protože ho někdo vyrušil.

„Náměsíčníku!“ zašeptal někdo. Remus se překvapeně podíval po místnosti, ale nikoho neviděl. Potom mu to došlo.

„Co tady zase děláte?“

„Chichi.“ Ozvalo se přiopilé zasmání.

Protočil oči v sloup. „Vy jste pili?“

„Jo,“ protáhl dlouze James. „Peter už odpadl.“ dodal a znovu se zachichotal.

„A tak nás napadlo se za tebou podívat.“ řekl Sirius. „Chceš taky?“ zeptal se a v prázdnu se objevila ruka s lahví ohnivé whisky.

„Ne, nemůžu.“

„To já bych taky neměl.“ ozval se James a vyprskl smíchy. „To by mi Pomfreyka dala.“

„Vy jste paka.“ konstatoval Remus a s úsměvem zakroutil hlavou. Měl je prostě rád.

„Náměsíčníku, cos to tady dělal?“ zeptal se po chvíli James.

„Co myslíš?“

Ve vzduchu se objevila Jamesova ruka, na které začal počítat.

„Jen jsem nad něčím přemýšlel.“ mávl rukou Remus.

„Co všechno musíš udělat?“ hádal Sirius.

„To už jste tu tak dlouho?“ Pomyslel si, že udělal dobře, když své myšlenky nakonec odříkával jen v duchu.

Ozvaly se hlasité zvuky polykání. „Fakt nechceš?“ zeptal se znovu James.

„Ne, opravdu ne.“

„To je náš Náměsíčník, vždy ten nejmorálnější z nás!“ zasmál se Sirius a podle zvuků, které se ozývaly kousek od Remusovi postele, si od Jamese vzal láhev whisky a taky si pořádně zavdal.

„Aspoň zbude.“ uchechtl se James.

„Jo, ale proč jsme vlastně přišli a proč jsme vlastně začali i pít.“ začal Sirius, ale James ho hlasitě přerušil. „Neeee, musíš mi to pořád připomínat?“

„Co se stalo?“

„Lily mě poslala k vodě.“ přiznal zničeně James. „A já nechápu proč. Proč Náměsíčníku?“

„Cože?“ Nechápal to. Vždyť ještě nedávno vypadala, že bez něj nemůže být ani minutu.

„Vysvětlím situaci,“ řekl Sirius a posadil se, James s ním. Na posteli vedle té Remusovi se objevily prohloubeniny. „Tady Dvanácterák, chtěl pozvat Evansku tím svým oblíbeným způsobem: ,Evansová, půjdeš se mnou na rande?‘ Znáš to, ne?“

„Počkej Tichošlápku, neřekl jsem jí Evansová, ale Lily.“ přerušil vyprávění James.

„To je úplně jedno, Dvanácteráku. Znělo to skoro stejně.“

„A co se stalo dál?“

„Cituji: ,Jamesi, dnes není vhodná doba. Třeba někdy jindy.‘ A potom odešla. A tenhle,“ ozvala se malá rána, jak ho bouchl. „tam stál jak tvrdý Y.“

„To myslíte vážně?“

„Jo, chápeš to? A já si hlupák myslel, že mě má ráda!“

Remus se chytl za hlavu a zakroutila hlavou. „Vy jste ale tupci!“

„Co je?“ zeptal se nechápavě James.

„Jestli o tom, pánové, nevíte, tak zítra vás čeká velký opakovací test z Obrany. A já předpokládám, přeci jenom Lily byla, je a vždycky bude velmi pilná a svědomitá studentka, že se jen potřebovala učit.“

„Cože?“ ozval se James.

„Test z Obrany?“ zeptal se překvapeně Sirius.

„Myslím tím,“ začal pomalu. Věděl, že těm dvěma, když se opijí, to moc nemyslí. „že tě má stále ráda, ale jen věděla, že kdyby byla s tebou, Dvanácteráku, tak by se toho moc nenaučila.“

„Má mě ráda!“ zajásal James.

„No jo, šprtka.“ utrousil Sirius.

„A být vámi dvěma, tak si jdu co nejdříve lehnout, protože Obranu máte první hodinu. Myslím, že bude stačit, že ten test budete psát s kocovinou.“

„Má mě ráda!“ zajásal znovu James.

„A já bych se taky rád vyspal.“

„My nemáme první Dějiny?“ zeptal se překvapeně Sirius.

„Ne.“

„Sakra. A já potřebuju aspoň N, aby mě pustili k OVCE.“

„Tak jděte.“ Zahrál zívnutí, aby jim došlo, že chce jít spát.

„Má mě ráda!“

„Tak pojď ty, ,Má mě ráda!’ Potřebuju fakt enko.“

„Dobrou, kluci.“

„Dobrou, Náměsíčníku.“

„Má mě ráda!“

 

Uběhly dva dny a překvapivě ho madame Pomfreyová propustila z ošetřovny. Sice se to neobešlo bez doporučení typu „Šetřete se.“ nebo „Hlavně nesportujte.“. Jakoby někdy v Bradavicích sportoval. Na koštěti sice létat uměl, ale určitě neměl takový talent jako James.

Svým způsobem to, že ho pustila, byla radostná zpráva, ale z té druhé stránky to tak skvěle brát nemohl. Znamenalo to totiž, že se jeho rozhovory s Lily a Sandrou musí uskutečnit co nejdříve.

Jako první si vybral Lily, podle něj to teď bylo důležitější, už kvůli Jamesovi. Ale nějak se do toho nehrnul, protože sám nevěděl, jak vlastně tuto konverzaci započít. Samozřejmě na ošetřovně měl dostatek času si vše promyslet, dokonce si to v duchu i zkoušel, ale všechno z toho znělo příšerně. Rozhodl se, že ještě jeden den počká, potom ji vytáhne někam mimo společenskou místnost a někam daleko od Jamese a pokusí se jí říct vše, co má na srdci, tedy kromě toho, že ji miluje, to by situaci moc neulehčilo.

Doufal, že si vybral tu nejlepší chvíli. Měl zrovna volnou hodinu a Lily s ním. James, Sirius a samozřejmě i Petr měli zrovna hodinu Dějin čar a kouzel, kterou on dobrovolně vynechal. Ti tři si ji vzali jen kvůli tomu, že tam nemuseli nic dělat a profesoru Binsovi to bylo jedno.

Lily zrovna seděla v nebelvírské společenské místnosti a četla si. Pomalu se k ní vydal a přisedl si.

„Co čteš?“ zeptal se zájmem.

„Ale jen si opakuju na Přeměňování.“ odpověděla ledabyle, ale oči od knihy neodtrhla.

„A nechtěla by ses projít?“

„Projít?“ zeptala se ne moc nadšeně. „Když já nevím…“ potom se zarazila. „Jo, projít?“ zeptala se tentokrát chápavě. „Jo, proč ne. Venku je hezky.“

Mlčky se oba zvedli a zamířili na školní pozemky. Lily nelhala, když říkala, že tam je pěkně. Svítilo příjemné jarní slunce, které jemně hřálo.

„Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ zeptala se bez okolků a zkoumavě na něj pohlédla.

Stáli zrovna u jezera. Od vody mírně táhlo, k tělu si přitáhla plášť.

„Víš, chtěl jsem se tě zeptat na Jamese.“

Trochu se zamračila. „Na Jamese? Proč? Požádal tě o to?“

„Ne, vůbec!“ vyhrkl okamžitě. „To já jsem ti chtěl vlastně něco říct.“

„Byl to všechno jen vtip, že?“ zeptala se naštvaně a ublíženě.

„Ne, Lily, špatně jsi mě pochopila. Právě naopak, opravdu tě má rád.“

„Nelžeš mi, Reme?“

„Tobě? Lil, tobě bych nikdy nedokázal lhát,“ usmál se. „vždyť bys to hned poznala.“

Trošku se usmála. „Tak o co tedy jde, když ne o Jamesův a Blackův hloupý vtípek?“

„Ber Jamese trochu vážně. Sice bych to neměl říkat, a jestli se to James někdy dozví, tak mě asi zabije, ale kdybys ho viděla před dvěma dny v noci, pochopila bys, že tě opravdu miluje.“

„Co se stalo?“ zeptala se plná očekávání.

„Pamatuješ, jak se tě ptal těsně před testem z Obrany, jestli nepůjdeš na rande?“

„Samozřejmě.“ ušklíbla se. „Potřebovala jsem se učit, a kdybych byla s ním, potom bych už to asi nedokázala.“ řekla upřímně a mírně zčervenala.

„Tak on se kvůli tomu, že jsi ho odmítla, málem složil. Myslel si, že se vše vrátilo do starých kolejí.“ zasmál se a vzpomněl si na léta, kdy ho pořád jen uraženě odmítala.

„Opravdu?“

„Myslíš, že bych si vymýšlel? Ale jestli se o tom někdy zmíníš, tak…“

„Neboj.“ usmála se, vzala do ruky imaginární klíč, zamkla si pusu a klíč potom odhodila do jezera.

„Ale to není přesně to, o čem jsem chtěl teď mluvit.“

„Ano?“

„Víš, Lily, já si opravdu myslím,“ začal a raději se podíval na jezero. „ne já si to nemyslím, já to vím stoprocentně, James tě miluje a klidně ti i odpřísáhnu, že nikoho lepšího jsi nikdy nemohla potkat.“ Trhalo mu to srdce. Pocit, že milovanou osobu jen tak bez boje nechává Jamesovi, byl příšerný. Ale James si ji zasloužil, on si zasloužil, aby jej milovala.

„Proč mi to říkáš, Reme?“ zeptala se mírně překvapená Lily.

„Protože nechci připustit, abyste se někdy rozešli. Oba jste mými velmi dobrými kamarády a já ti chci jen ukázat, jak James dokáže být skvělý. Není takový, jak možná někdy vypadá. Na ty, které skutečně má rád, a ty mezi ně rozhodně patříš a dovolil bych si říct, že se pereš o první místo se Siriusem, nedá dopustit, dal by za ně i život, kdyby to bylo nutné. Určitě sama víš, jaký má vztah se Siriusem a umíš si představit, že mnohokrát víc by dal tobě, Lily. Dal by ti všechno.“ Konečně si dovolil se na ni podívat. Také koukala na jezero a smaragdové oči se jí třpytily slzami.

„Skutečně?“

„A proč si myslíš, že na tebe tak dlouho čekal?“

„Já nevím, sázka?“ rozhodila rukama.

„To sis vážně myslela?“

„Možná?“

Rozesmál se. Ale najednou znovu zvážněl. „Kéž bys ho měla tak ráda, jako on tebe.“ povzdechl si.

Konečně se na něj otočila. „Ale já ho mám ráda,“ namítla. „Možná ho i miluju.“

„Možná?“

Z ničeho nic se mu vrhla okolo krku. „Ach, Remusi. Miluju ho.“ zašeptala. „Ale bojím se, bojím se ho milovat.“

„Proč, proboha?“

„Co když je jako Sirius? Co když mě jen využije a potom odkopne? Co když jsem jen nějaká hračka?“

Nervózně zvedl ruku a nakonec s vypětím všech sil ji pohladil po vlasech. Byly tak nádherné, díky jarnímu slunci házely rudé odlesky. A jak voněly! Levandulově.

„Lily, věř mi. Nejsi žádná hračka, nejsi žádná sázka ani hra. A pokud někdy někdo někoho odkopne, budeš to jedině ty. Jsi pro něj jako vítězná branka, vyhraný zápas, vyhraný famfrpálový pohár.“

„Přirovnává mě k famfrpálu?“

„Jsi pro něj vzduch. Kdybys tu nebyla nebo nedejbůh tě měl někdo jiný, zbláznil by se.“

„Reme, děkuju.“ zašeptala a pořádně ho stiskla.

 

8. kapitola                                                                                        10. kapitola

 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA