Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. kapitola - Návštěva

6. 5. 2007

Jakmile mamka zmizela. Chvíli jsem ještě zůstala na Příčný, ale protože se tam nic zajímavého nedělo, tak jsem se také přemístila do našeho sídla. Do haly přišel jeden z našich domácích skřítků.

„To jste vy, slečno Anno?“

„Ano, jsem to já Clio, neboj se, návštěva ještě nepřišla.“

„Slečna složila zkoušku z přemísťování?“

„Ano, jinak bych se sem nepřemístila.“

„Gratuluji vám slečno, prosím, teď omluvte mě, musím jít pomoci paní,“ řekla a odešla směrem do jídelny.

Já jsem se šla převléct do normálního oblečení a potom jsem se šla podívat, co připravuje mamka v jídelně. Vešla jsem do kuchyně, mamka zrovna pomáhala Clie dávat na stůl vázu s krásnou kyticí.

„Ahoj mami.“

„Kde si byla? Myslela jsem, že se přemístíš hned za mnou.“

„Ještě jsem se dívala, co tam mají zajímavého.“

„Tak mi příště něco alespoň řekni.“

„A asi jak, když ses okamžitě přemístila?“

„Nebuď drzá a pomož mi s přípravou.“¨

„Proč to nedělají jenom skřítkové?“

„Anno, oni nemůžou dělat všechno sami.“

„Proč?“

„Anno!“

„Už jsem zticha.“

Asi okolo čtvrté hodiny přišel domů táta.

„Tak jak dopadli zkoušky?“ Byla první jeho otázka, ani nepozdravil.

„Co se mi stane, když dopadli špatně?“

„Cože? Ty jsi to neudělala?“ zeptal se naštvaně.

„Tady máš, jen si to přečti,“ řekla jsem a podala mu obálku s výsledkem.

Rozbalil ji a začetl se do oznámení. Dívala jsem se jak se jeho naštvaný výraz, přeměňuje na úsměv. Mamka v rohu zadržovala smích, sice se jí to moc nedařilo, ale táta nic neřekl.

„Už jsem se lekl, že bys to neudělala.“

„A to mi ani nepogratuluješ?“ zeptala jsem se naoko dotčeně.
„Samozřejmě ti gratuluji. Oslavovat budeme až zítra, protože dnes nás čeká návštěva. Teď

mě, dámy, omluvte, musím se ještě spojit s ministrem.“ Odešel k sobě do pracovny.

„Mami?“

„Co potřebuješ?“

„Jen mě tak napadlo, jak se tvářil táta, když si se zase začala bavit s Harry Potterem? Vždyť byli nepřátelé.“

„Tak to holka asi budeš překvapená jako já, protože táta se s ním začal bavit dřív než já. Já mu dlouho nemohla odpustit za to, že se na mě vykašlal.“

„Já se ani nedivím, vždyť spolu pracují, tak proč by se měli nenávidět. A jak si to myslela, že se na tebe vykašlal?“

„No přeci, když jsem začala chodit s tvým otcem.“

„Ale vyznělo to jinak.“

„A jak?“ zeptala se fakt blbě máma. Já si myslela, že je hodně inteligentní, ale jak se zdá, tak asi ne.

„No, že si s ním chtěla chodit nebo že jste spolu chodili a on si našel jinou.“

„No, dobře chodili jsme spolu v šestém ročníku, ale on si místo mě vybral Cho, s kterou se potom asi ještě třikrát rozešel. Nechápu, jak spolu můžou být doteď.“
„Ty si chodila s Harrym Potterem?“

„Vždyť jsem ti to řekla a hlavně o tom nic neříkej při večeři.“

„Proč?“

„To je jedno.“

„Proč mi to nechceš říct?“

„Protože bych se akorát zbytečně pohádala s Cho. Ona si vždycky myslela, že s Harrym něco mám.“

„A taky si měla.“

„Ale ona si to myslela, když s ním chodila ona.“

„Takže téma Harry Potter a Hermiona Grangerová – Malfoyová alias moje mamka asi nebude téma večera, že?“

„Výborně, vidíš, jak ti to pálí,“ řekla sarkasticky. „Už se jdi připravit, protože jak tě znám, bude ti to trvat alespoň půl hodiny.“

„Proč by mi to mělo tak dlouho trvat, to si myslíš, že se budu nějak strojit?“

„No, mě je to jedno, až táta bude nadávat, být tebou si s oblékáním dám záležet, víš, že si na to táta potrpí.“

„No jo, už jdu.“

Tak, jak mi mamka doporučila, jsem si na sobě dala trošku záležet. Vzala jsem se sukni, kterou jsem dostala k šestnáctým narozeninám od táty, do teď nechápu, kde ji vzal, protože ta sukně je na sto procent mudlovská. Ale mně to vůbec nevadí, protože mně se mudlovský oblečení líbí. K tomu jsem si vzala bílou košili a černý boty. Trochu jsem se namalovala a hůlkou jsem si upravila vlasy, aby mi nelítaly okolo hlavy jako divý. Asi za deset minut pět přišla ke mně do pokoje naše domácí skřítka Clia.

„Pán si přeje, abyste se dostavila do haly.“

„Děkuji za vyřízení vzkazu, vyřiď, že už jdu,“ řekla jsem a začala si obouvat boty.

 

Do haly jsem se dostala asi za pět minut pět. Jak já nemám ráda tyhle akce.

„Anno nevíš, kde jsou ty sladkosti pro ty děti?“ zeptala se mě mamka.

„Myslím, že jsem je viděla v kuchyni.“

„Clio, prosím tě, dojdi pro ně.“

Táta se zamračil nad tím, že máma prosí domácího skřítka, ale vydržel to a nekomentoval to.

Jakmile Clia položila pytle s čokoládovými žabkami na stůl v hale, v krbu se objevily zelené plameny a za chvilku se objevil slavný Harry Potter, který přemohl pána zla. Vyšel z krbu a šel se pozdravit nejprve s tátou.

„Ahoj Draco. Jak se vede?“

„Ahoj Harry, vítám tě u nás doma.“

Oheň znovu zezelenal a v krbu se objevila asi desetiletá holčička. Měla dlouhé černé vlasy, zelené oči, které měla určitě po otci. Oheň znovu zezelenal a objevila se paní Potterová. Párkrát jsem jí zahlédla ve škole nebo na ministerstvu, ale teď jsem měla možnost ji vidět z blízka. Všimla jsem si, že její dcera se jí velice podobná, až na ty oči. A nakonec se objevil i Potter mladší. Co mě překvapilo, že nebyl v hábitu, ale jako já měl mudlovské oblečení. Musím uznat, že vypadal lépe než v hábitu. Měl na sobě černý rozepnutý oblek s bílou košilí.

„Mojí ženu asi oba znáte. Toto je můj sedmnáctiletý syn James,“ řekl Harry Potter a ukázal na Pottera mladšího. „A toto je moje jedenáctiletá dcera Juliet,“ ukázal na malou holčičku, která byla u svojí maminky a držela se jí za ruku. Potter mladší si potřásl rukou s tátou i s mámou.

„Omluvte ji, ona se hrozně stydí, ale to jí za chvilku omrzí,“ omlouvala paní Potterová malou Juliet.

„Toto je naše jediná dcera Anna, ale myslím si, že tady James o ní určitě vyprávěl,“ řekla mamka.

Já jsem se jen ušklíbla a potřásla jsem si s Potterovými rukou.

„Pojďte zatím do obývacího pokoje, asi za hodinu se bude podávat večeře, přeci nebudeme stát tady v hale,“ řekl táta a odváděl je pryč.

„Jamesi, můžu ti tykat?“ zeptala se mamka.

„Samozřejmě.“

„Tady máte s Juliet dárek od nás,“ řekla mamka a podávala Potterovi dva balíky s čokoládovými žabkami. To neplatí, já chci taky!!!

„Morgano, Hermiono! Zbláznila ses?“ zeptala se paní Potterová.

„Ale prosím tě, Cho, ať si to vezmou.“

„Děkuju,“ řekl Potter a zazubil se na mamku.

„Není zač.“

„Ty neumíš poděkovat?“ zeptala se paní Potterová malé Juliet.

„Děkuji,“ řekla malá Juliet pisklavým hláskem.

„Tak jdete nebo chcete zůstat tady v hale?“ zeptal se táta ve dveřích, které vedou do obýváku.

Táta s panem Potterem se bavili o práci, mamka s paní Potterovou o nás dětech a my děti jsem tam seděli jako trubky a nic neříkaly. Mně to sice vyhovovalo, protože pochybuji, že bych se s Potterem rozumně popovídala.

„Co tak mlčíte?“ zeptala se nás mamka.

„Nevím,“ řekla jsem.
„Víš co, jdi ukázat Jamesovi dům, jestli tedy chceš Jamesi?“

„Ano.“

„Tak jděte. Až bude večeře tak vás najde nějaký skřítek,“ řekla mamka a zase si začala povídat s paní Potterovou.

„Tak pojď,“ řekla jsem otráveně. Potter vstal a vyšel za mnou z pokoje. „Co chceš vidět?“

„Já nevím, co tady všechno máte?“ zeptal se a rozhlédl se po hale.

„To ti mám jako vyjmenovat všechny místnosti?“

„Tak všechny ne, ale nějaký bys mohla.“

„Pokoje na spaní, koupelny, pracovnu, jídelnu, kuchyň, obývák, hala, knihovna a sklep. Potom je venku ještě velká zahrada,“ vyjmenovala jsem všechno otráveně.

„Tak mi ukaž tvůj pokoj.“

„Tak na to zapomeň,“ odsekla jsem.

„Tvoje mamka říkala, že mi máš ukázat dům a jestli se nemýlím, tak tvůj pokoj asi v tomto domě asi bude.“

„Ale ten ti neukážu. Vyber si něco normálního.“

„Tvůj pokoj není normální?“

„Pottere, vyber si nějaký jiný pokoj nebo na tebe kašlu.“

„Tak bych se šel podívat do knihovny,“ navrhl nakonec.

„Proč do knihovny? Ještě jsem tě tam nikdy neviděla a to je v Bradavicích pořádná.“

„Protože mě to tak napadlo.“

„Merline, za co mě trestáš, ještě k tomu na moje narozeniny?“

„Ty máš dneska narozeniny?“ zeptal se překvapeně.

„Jak jsi na to, prosím tě, přišel?“

„Teď si to řekla.“

„Radši pojď do té knihovny.“

„No, máš ty narozeniny nebo ne?“

„Co tě to zajímá?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Jen tak. Jen že máš celkem smůlu, protože to nemůžeš slavit.“

„Jestli ještě budeš chvíli kecat, tak žádnou knihovny ani žádný jiný místo neuvidíš,“ oznámila jsem mu.

„Ale uvidím, třeba jídelnu a v obývacím pokoji jsem už byl.“

„Pottere, neprovokuj mě, jinak tě zakleju.“

„Nemůžeš.“

„Ale můžu.“

„Tak přeci máš dneska narozeniny.“

„Jo, mám dneska narozeniny a už mě tím neotravuj,“ řekla jsem a zamířila do knihovny.

„Celkem velká knihovna,“ řekl Potter, když jsme vešli do místnosti.

„Jestli znáš mojí mámu alespoň z vyprávění, tak bys to měl tušit.“

„Mně stačí znát tebe, ty jsi taky dobrej maniak.“

„Já nejsem maniak, já jen ráda čtu. Co je na tom špatného?“

„Nic, jenomže působíš jako šprtka.“

„Já nejsem šprtka,“ namítla jsem.

„Ale jsi.“

„Pottere, nech toho, jinak tu hůlku opravdu vytáhnu.“

„Už se bojím,“ řekla posměšně. „Celej se třesu.“

Vytáhla jsem hůlku a zamířila na něj. V tom někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem hůlku zase schovala.

„Dále!“

„Slečno Anno, mám vám oznámit, že za deset minut je večeře a máte jít do obývacího pokoje.“

„Už jdeme, Malkoto,“ řekla jsem skřítkovi a Potterovi jsem zašeptala: „Máš štěstí! Malkota nás doprovodil až do obývacího pokoje, kde na nás všichni už čekali.

 

 

 

5. kapitola                                                                                                 7. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super!

(Anča, 3. 9. 2012 20:11)

Ahoj,píšeš suprově.Nechceš vydat knížku?Hned bych si jí koupila,píšeš úžasně.Navíc se jmenuju Anna takže tuhle povídku jsem si fakt zamilovala.Čtu jí furt dokola.:)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA