Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola - Večeře

6. 5. 2007

Jakmile jsme došli do obývacího pokoje, už jsme museli do jídelny. Nejprve se posadil do čela stolu táta. Pan Potter vedle něj a hned vedle si sedla jeho manželka. Po jejím pravém boku si sedla malá Juliet. Máma se usadila naproti tátovi. Už zbyla jen dvě místa vedle sebe. Posadila jsem si vedle mámy, abych si mohla alespoň s někým popovídat. Proč jsme kouzelníci? Kdybychom byli mudlové, tak nemáme stůl pro sedm lidí, ale pro osm nebo šest. Na poslední místo po mé levé ruce si sednul Potter. Blbě se na mě zazubil a otočil se ke své malé sestře. Ta se na něj šklebila a vyplazovala jazyk. Tak tohle je můj člověk.

Chvilku jsem je pozorovala, ale vytrhl mě z toho příchod našich domácích skřítků. Malkota s Cliou položili na stůl velkou mísu s polévkou. Já polévky moc nejím, protože je to hnus, jenom doufám, ať v tom není dušená zelenina a další podobný hnusy. Clia odklopila víko od mísy a já uviděla dušenou zeleninu. Asi jsem udělala dobrej škleb, protože mi máma zašeptala: „Nemusíš to jíst.“

Podívala jsem se na Juliet a Pottera a viděla jsem, že nejsou taky moc šťastný. U Pottera mi to bylo jedno, ale malá Juliet se mi začala líbit.

„Jestli nechcete tak já to nechám odnést,“ řekla mamka.

„Ne, neodnášej to. Určitě si s tím měla spoustu práce,“ řekla paní Potterová.

„Clio, dětem nenalívej,“ řekla mamka.

„Hermiono, to není nutné, oni to přežijí,“ přidal se pan Potter k jeho manželce.

„Harry, když to nechtějí, tak ať to nejedí, naše Anna to taky jíst nebude. Já vím, jaký by dělala u toho obličeje. To si nechám ujít.“ Mami já tě zbožňuju!

„Ne, oni si to vezmou,“ nenechala to být paní Potterová.

„Jak už jsem řekla, Clio, nandej jenom nám a už se o tom odmítám bavit.“

Táta se na to jen díval a usmíval se. Sice nechápu proč, ale usmíval se.

„Hermiono,…“ nestihla doříct paní Potterová, protože jí mamka skočila do řeči.

„Cho, už jsem řekla, že se o tom odmítám bavit. Nebo snad chcete jíst tu polévku?“ zeptala se mamka. Potter, malá Juliet i já jsme zakroutili hlavami. „Tak vidíš Cho. Jestli chcete, tak nechám donést další chod.“

„Dobře, ale počkají, až dojíme my a potom se donese další chod a teď se s tebou nebudu hádat já,“ řekla paní Potterová.

„Dobře.“ Mamka pokynula Clie, aby jim nandala polévku.

Asi deset minut jsme já, Potter a Juliet koukali, jak naši rodiče jedí, bylo to opravdu záživné. Nikdo neřekl ani slovo, jediný zvuk, co byl slyšet, bylo cinkání lžic o talíř.

„Malkoto, doneste další chod a ty Clio ukliď talíře.“

„Hermiono, tu už nestojíš za svým SPOŽÚSem?“ zeptal se pan Potter.

„Co je to SPOŽÚS?“ zeptala jsem se.

„SPOŽÚS byla organizace na podporu práv domácích skřítků, kterou jsem zavedla ve čtvrtém ročníku. Neboj, Harry, stojím si za ním, naši domácí skřítci dostávají plat a mají dovolené, nemocenské a důchod budou mít také.“

„To jsem ještě neslyšel, já jsem si pořád říkal, proč chceš, aby měli plat a tak dále,“ řekl táta.

„A Hermiono, kolik má SPOŽÚS členů?“ zeptal se pan Potter.

„SPOŽÚS už neexistuje, ale když se zrušil, byli jsme tři,“ řekla úplně klidně mamka.

„A to jsme byli já, Ron a ty, že jo?“

„Samozřejmě, že ano. Ale teď jsem dosáhla toho, že v Bradavicích dostává polovina skřítků plat, už to není jenom Dobby a naši čtyři domácí skřítci.“

„Kterej je Dobby?“ zeptala jsem se.

„Neříkej mi, že chodíš do kuchyně pro jídlo?“ zeptala se mamka zamračeně.

„A proč ne?“ zeptala jsem se a díku tomu se na tváři pana Pottera objevil úsměv.

„Oni musejí po vás uklízet, vařit vám a ty budeš ještě škemrat o jídlo?“

„Hermiono, klid, ty si nepamatuješ, jak jsme tam chodili my. Když byl Sirius v Prasinkách, tak jsme tam chodili každou chvilku pro něco k jídlu,“ bránil mě pan Potter.

„Ale to bylo pro správnou věc,“ odpověděla mamka.

„A jen tak pro zajímavost Hermiono, pamatuješ, jak si pletla pro skřítky čepičky a další kousky oblečení?“

„Samozřejmě, že si to pamatuji.“

„No, tak jsem zjistil, že žádný skřítek nám nechtěl uklízet a všechno dělal Dobby.“

„Proč si mi to neřekl?“ zeptala se mamka zhrozeně.

„Já ti ani nevím.“

„Hermiono, ty si vážně pletla oblečení pro skřítky?“ zeptal se táta.

„Ano, v Bradavicích to bylo lehké, protože jsem si pomáhala kouzly. Doma to bylo trošku těžší.“

„A kdy ses, prosím tě, učila?“ zeptal se táta nechápavě.

„Neboj, na to jsem si čas udělala,“ odsekla.

„Paní, chcete už nandat?“ zeptal se Malkota, který mezitím s pomocí ostatních skřítků donesl na stůl další chod. Tak teď jenom doufat, že to bude něco, co se dá jíst.

„Jen to odkryjte, my si nandáme sami.“

Skřítci sundali poklopy, pod kterými se objevily opečená kuřecí stehna, kuřecí a vepřové řízky, bramborový salát, brambory, dušená zelenina, čerstvá zelenina a nějaké omáčky a koření. Takže to vypadá, že se asi přežeru. Přeci můžu, když mám narozeniny.

„Hermiono, vždyť se to nesní,“ zakroutila hlavou paní Potterová.

„Když se to nesní, tak se to vyhodí,“ řekl táta.

„Takže si konečně naberte,“ řekla mamka a vzala si jedno kuřecí stehno.

Všichni ji poslechli a začali si taky nabírat. Já jsem si vzala kuřecí řízek, vepřový mi nechutnají, trochu bramborového salátu a kvůli mámě taky trochu tý čerství zeleniny. Vzala jsem si do ruky příbor a vrhla jsem se na to. Měla jsem fakt hlad.

Během jídla se zase bavili o starých časech. Moc jsem je neposlouchala a radši jsem se věnovala jídlu. Co mě vyrušilo od mého „žraní“, byla otázka pana Pottera, která patřila mému tátovi.

„Draco, pamatuješ, jak ti Hermiona dala tu facku ve třetím ročníku?“

Zvedla jsem oči od talíře a podívala jsem se na tátu. Táta začínal trošku zuřit, to já poznám. Rivalita mezi nimi asi ještě neskončila. Slova se raději ujala mamka.

„Harry, to je už dávno. Byla jsem trochu mimo kvůli tomu obraceči času.“

„Ty jsi měla obraceč času?“ zeptala jsem se, protože jsem ještě neslyšela, aby ho měl nějaký žák třetího ročníku, vlastně žádný žák.

„Ano, měla. Měla jsem ho kvůli tomu, že jsem si vybrala všechny předměty, kdybych ho nepoužívala, tak bych se jich nemohla zúčastnit.“

„A kdo ti sehnal povolení, aby si ho mohla používat? Vždyť to přísně hlídá ministerstvo.“ zeptala se paní Potterová.

„Ano, hlídá to přísně, ale Minerva se za mě zaručila, že ho budu používat jenom kvůli učení.“

„Mami, kdo je to Minerva?“ zeptala se Juliet.

„To je profesorka McGonagallová, která učí v Bradavicích přeměňování. 1. září jí poznáš.“

„Ještě, že jsi ho měla, Hermiono, jinak bychom nemohli zachránit Siriuse a Klofana,“ připomněl pan Potter.

„To jste byli vy?“ zeptal se táta.

„Promiň Draco, ale ano,“ přiznala máma.

„Musím, ale říct, že sis to zasloužil, měl si Hagrida poslouchat,“ usmál se pan Potter.

„Co se stalo?“ zeptala se jsem se.

„Na tvého tátu zaútočil Hipogryf Klofan,“ odpověděla mi mamka.

„Vážně?“

„Ano,“ řekla mamka a podívala se na mě způsobem už-to-nerozebírej. Poslechla jsem jí a už jsem se na nic z tohoto téma neptala. Zase jsem se začala věnovat svému talíři.

Asi po půl hodině koukání do prázdného talíře, skřítci odnesli zbytky jídla a donesli desert. Tak to je moje oblíbená část jakéhokoli jídla. Na stole byl čokoládový dort nějaké zákusky, tedy skoro všechny, co znám, a ovoce. Samozřejmě jsem si toho nandala plno. Kousek dortu a několik zákusků, už ani nevím jaké. Ovoce jsem si zatím nedala, možná později, ale teď určitě ne. Vrhla jsem se na dort, přeci mám narozeniny, takže dort si mohu dovolit. Potterovi na mě koukali jako na blázna, tedy kromě Pottera mladšího, protože ví, že mám narozeniny. Vůbec jsem si toho nevšímala, protože vše, co je nějak spojené s Potterem, mi je jedno. Naši se na mě taky koukali, ale oni mě znají, takže to pochopili a taky mě omluvili.

„Naše dcera má dneska narozeniny, takže si je užívá, podle svého,“ vysvětlila mamka. Vážně nemusela říkat, že mám dneska narozeniny. Já nestojím o to, aby mi přáli.

„Proč jste nám to neřekli, my bychom přišli někdy jindy,“ řekla paní Potterová.

„Popravdě řečeno, my jsme neměli nikdy jindy čas na takovouhle večeři. A tak jsme se domluvili, že to oslavíme někdy jindy.“

„Doufám, že ti to nevadí?“ zeptala se mě paní Potterová.

„Ne, to je v pořádku. Já jsem to chtěla stejně oslavit, až k nám přijedou holky na prázdniny,“ řekla jsem a mávla jsem nad tím rukou.

„Vážně ti to nevadí?“ zeptala se znovu paní Potterová. Ona je snad natvrdlá.

„Ne, vážně.“

Po večeři jsme se zase vydali do obývacího pokoje. Naši si zase začali povídat o starých časech a u toho pili. Táta s panem Potterem si dali whisky a máma s paní Potterovou si dali nějaké červené víno, určitě to bylo jedno z nejlepších, protože mi doma vlastně ani jiné nemáme. Juliet byla už celkem ospalá, já bych byla v deseti taky ospalá, kdyby bylo devět hodin. Mamka si toho všimla a tak se zeptala: „Nechcete tady přespat? Přeci jenom potom pití se nebude skvěle cestovat.“

Ona se snad zbláznila. Ona chce, abych na svoje narozeniny spala s Potterem v jednom domě? Ne, prosím, ať řeknou, že chtějí domů. Prosím!

„No, já nevím. Ale my nechceme obtěžovat.“

„Prosím tě, Harry, podívej se na Juliet, vždyť tady usíná. A neboj, obtěžovat nebudete, máme tady dost pokojů pro hosty.“ Mami, ty mi to děláš naschvál. Proč to děláš?

„Vážně nebudeme obtěžovat?“ zeptala se paní Potterová.

„Opravdu nebudete, my budeme jenom rádi, že ano, Draco?“

„Zůstaňte tady, snad vám to nic neudělá,“ přidal se táta.

Paní Potterová se podívala na malou Juliet, které se zavíraly oči. Potom se podívala na svého muže. Pan Potter jen přikývnul.

„Takže tu zůstanete?“ zeptala se mamka.

„Ano. Kde můžeme uložit Juliet?“ zeptala se paní Potterová.

„Anno, dojdi za nějakým domácím skřítkem a řekni mu, ať připraví tři pokoje navíc.“ Já velice ráda poslechla, protože jsem se hrozně nudila a stejně s rozhodnutím, aby tady spali Potterovi, nic neudělala. Šla jsem do kuchyně, protože by tam mohl alespoň ještě jeden být. Byli tam ještě všichni a umývali nádobí. Jako první si mě všimnula Clia.

„Dobrý večer, slečno Anno. Přejete si?“ zeptala se a teď si mě všimli i ostatní.

„Potřebujeme připravit další tři pokoje pro Potterovi, protože u nás budou přespávat.“

„Samozřejmě. Už jsme s tím počítali. Půjdu s vámi a ukážu je hostům,“ řekla Clia.

„Tak pojď, malá Juliet už za chvilku určitě usne.“ Vešla jsem do obývacího pokoje. Clia vešla za mnou.

„Pokoje jsou už připravené.“

„Anno, doprovodíš tam Juliet?“ zeptala se mamka.

„Samozřejmě.“

„Já už půjdu taky,“ řekl Potter mladší.

„Clio, ty mi potom řekneš, který pokoj patří Harrymu a Cho.“

„Samozřejmě,“ řekla Clia a uklonila se.

Šli jsme do druhého patra, kde mám pokoj i já. Pokoj pro Juliet byl na konci chodby. Nejprve jsme šli uložit ji. Hned vedle byl pokoj pro Potterovi. A hned vedle mého pokoje byl pokoj pro Pottera mladšího. Clia nás doprovodila k jeho pokoji a potom odešla do obývacího pokoje.„Ukážeš mi můj pokoj?“ zeptal se Potter.

„Tyhle dveře,“ řekla jsem mu a šla jsem ke schodům.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„Proč tě to zajímá?“

„Protože se mi fakt nechce spát a zpátky se vrátit nechci.“

„To jsem na tom podobně.“

„Tak kam jdeš?“

„Ven.“

„A kam ven?“

„Prostě ven.“

„Jdu s tebou,“ řekl a šel za mnou ke schodům.

„Ne, to teda nejdeš.“

„A proč ne?“

„Protože nechci. Nezapomeň, že můžu kouzlit.“

„Ale to já můžu taky.“

„Jak to?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Protože mně už sedmnáct bylo taky a to o trochu dříve než tobě.“

„Jdi si, kam chceš, ale se mnou nechoď.“ Šla jsem do haly.

„Já půjdu s tebou, protože to tu neznám.“

„Nepůjdeš.“

„Ale půjdu.“

„Nepůjdeš.“

„Půjdu.“

„Víš co, tak si jdi, ale já si tě všímat nebudu,“ řekla jsem a otevřela dveře na zahradu.

Přešla jsem celou zahradu a namířila jsem si to na moji oblíbenou lavičku, která je asi dvě stě metrů od našeho domu. Chodím sem vždy večer, protože jsem tu sama a je tu dobře vidět na hvězdy. A když jsem hodně na dně, tak si sem jdu zapálit, protože sem od nás nejde vidět.

Potter šel pořád za mnou. Sedla jsem si na lavičku a podívala se na nebe. Dneska bylo jasno, takže hvězdy byly dobře vidět. Potter si sedl vedle mě. Kdyby vedle mě neseděl Potter, tak bych i pomyslela, že by to tu mohlo být i romantické, ale vedle něj to opravdu nešlo. Rozhlížel se okolo sebe a potom si šáhl do kapsy. Byla jsem zvědavá, co vytáhne. Málem mi vypadly oči z důlků. Potter vytáhl krabičku s kouzelnickými cigaretami a potom i hůlku.

„Doufám, že ti nebude vadit, když si zapálím?“ zeptal se.

„Pottere, ty kouříš?“

„Jenom o prázdninách. Někdy i v Bradavicích a to jenom, když jsem hodně na dně.“

„To bych do tebe neřekla.“

„Já před rokem a půl taky ne.“

„Dej mi taky jedno,“ řekla jsem, protože dnešek nebyl nejlepší den.

„Malfoyová, ty taky kouříš?“ zeptal se překvapeně.

„Jen někdy, většinou když jsem na dně. Musím říct, že by se mi teď něco takovýho hodilo.“

„Tak do tebe bych to neřekl vůbec.“ Podal mi jednu.

„Já do sebe jen někdy,“ řekla jsem a zapálila jsem si hůlkou. Chvíli jsem jen tak koukala do nebe a u toho jsem kouřila.

„A vaši ví, že kouříš?“ zeptala jsem se.

„Ne, kdyby se to dozvěděli, jsem asi mrtvej. A vaši to věděj?“

„Ne, máma by mě zabila. Ona přímo něco takového nenávidí, kdyby mě viděla, tak v životě nejdu nikam sama.“

„Tak máme přeci jenom něco společného.“

„To je možný. Víš, že mně nikdy nenapadlo, že bych s tebou tady seděla a kouřila?“

„To mě taky ne, mě by ani nikdy nenapadlo, že bych u vás někdy večeřel.“

„To mě taky.“

„Tobě je dneska sedmnáct?“

„Jo, vždyť si to slyšel.“

„Umíš se už přemisťovat?“ zeptal se.

„Proč se ptáš?“

„Jen tak.“

„Přeci musíš mít nějaký důvod se mě ptát, jestli se umím přemisťovat.“

„Nemám, jenom jsem si vzpomněl, jak jsem skládal zkoušku já.“

„A povedlo se ti to?“

„Samozřejmě. Umíš nebo ne.“

„Jo, dneska jsem byla na zkoušce.“

„A povedla se ti?“

„Ano.“

„Tak to ti gratuluju.“

„Díky. Nepil si něco, jsi nějakej milej.“

„Ne.“

„A není v tom tabáku něco?“

„Ne.“

„Tak co se s tebou děje?“

„Nic.“

„Nejsi pod nějakou kletbou?“

„Ne, nejsem. O kdy se o mě tak staráš?“

„No tak před dvěma měsíci by si tady se mnou nebyl, a kdyby ano, určitě by si mi dělal nějaký naschvály. Takže se s tebou musí něco dít.“

„Hm, zajímavá teorie, ale já si myslím, že se se mnou nic neděje.“

„Když si to myslíš, tak si to mysli.“ Potáhla jsem si.

Chvíli jsme zase nic neříkali a koukali na nebe. Típla jsem a odhodila nedopalek do louže na cestě. Potter už dokouřil a pozoroval mě.

„Proč na mě čumíš?“

„Jen jsem přemýšlel, jestli jsem ti popřál.“

„A to jako proč?“

„No, jestli ti mám popřát, ne?“

„S tím se nemusíš obtěžovat.“

„Tak jsem ti asi nepopřál. Takže všechno nejlepší.“ řekl, naklonil se ke mně a políbil mě.

 

 

 

6. kapitola                                                                                                 8. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

sUPER blOg

(anna, 8. 6. 2008 18:02)

Ahojíííík, máš supr web... a hlavně todle je supr, prosím koukni se na můj blog www.green-is-the-best.blo.cz a přečti si tam mojí povídku Anna a Kouzelný svět DÍKY MOC A PLS PIŠ KOMENTÍKY ;)
a.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA