Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola - Zase doma

12. 4. 2007

Na ošetřovně jsem byla ještě tři dny. Opravdu zábava. Sice za mnou byly holky každý den, ale hrozně jsem se nudila. Jednou za mnou byl dokonce Potter a omlouval se mi. On je asi magor nebo nevím, co se s ním děje. Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že budu ležet na ošetřovně a bude u mě Potter, který se omlouvá, tak mu neuvěřím a pošlu ho na ošetřovnu.

 

Byl poslední týden do konce školního roku. Já jsem byla zdravá, takže jsem musela chodit do školy. Jediné, co na tom bylo pozitivní, bylo, že jsem mohla být s holkami a mohly jsme dělat debility jako vždy. Celkem jsem se divila, že jsem nedostala žádný školní trest.

 

Oslava školního roku byla veliká, protože Nebelvír jako vždy vyhrál. Zmijozel nás probodával pohledy a my si užívali. Ani se nedivím tátovi, že byl naštvaný, když vyhrával Nebelvír. Jestli byl stejný jako všichni Zmijozelští, tak to je jasný.

Sbalila jsem si celkem rychle. Naházela jsem většinu věcí do kufru, něco jsme musela složit, protože jinak by se to tam nevešlo. Holky vše udělaly podle mého vzoru. Až tohle uvidí máma, tak mě zabije. Ale má chudák smůlu.

Nastoupily jsme do kočáru. Jely jsme do Prasinek na nádraží. Okamžitě jsme zapadly do vlaku, abychom si našly volné kupé. Naházely jsme si tam kufry a šly se ještě rozloučit s Hagridem. Skočila jsem obrovi okolo krku. Všichni se na mě dívali jako na blázna, ale mně to bylo úplně jedno. Holky se také rozloučily a šly jsme do našeho kupé. Vlak se rozjel a my se začaly bavit zase o nějakých debilitách a taky o tom, kdy k nám holky přijedou.

„Takže za dva týdny?“ zeptala jsem se.

„No asi jo, jestli naši nebudou chtít, abych jela na měsíc k babičce, tak jo. A doufám, že nebudou, protože to bych s bráchou nevydržela.“ řekla Kate.

„Někdo se tu o mně bavil?“ zeptal se Brian Johnson, který akorát přišel s Potterem a s Weasley.

„Jo, bavily jsme se o tobě a teď už můžete jít, ne?“ řekla Ginny.

„Ale sestřenko, to vyhazuješ svoje příbuzný? To se nedělá,“ reagoval okamžitě Weasley.

„Tak vás vyhodím já, já tady žádného příbuzného nemám.“

„Ale Malfoyová, to bys na nás byla tak zlá?“ zeptal se Potter.

„Na tebe vždy, zlato.“

„Malfoyová, proč nás hned vyháníte? Vždyť jsme vám nic neudělali.“ řekl Potter a sedl si vedle mě.

„To chceš říct, že za těch šest let si mi nezkřivil ani vlásek?“

„Přesně tak,“ odpověděl Potter a debilně se usmíval. Jak já ho nenávidím, za ty ksichty.

„Pánové dejte si odchod. Já vás nechci vidět alespoň ty dva měsíce.“ řekla jsem jim.

„Tebe si užiju na prázdninách až dost můj milý bratříčku, takže alespoň teď mi můžeš dát pokoj.“

„A my se taky uvidíme, že?“ řekla Ginny Weasleymu.

„Ale já vás neuvidím.“

„Neboj, Pottere, nám to vadit nebude,“ řekla Kate.

„Co vás tu ještě zdržuje?“ zeptala jsem se.

„My jsme sem přišli, protože jsme nikde nenašli volné kupé,“ řekl konečně Johnson.

„Tak si najděte někoho jiného, ke komu se vnutíte,“ řekla Ginny

„Ale my chceme být tady, protože je tu hodně místa,“ řekl Weasley, sednul si vedle Ginny a dal si na ní nohy.

„Jsi normální? Sundej ze mě ty hnáty.“

„Klid, sestřenko.“

„Já si nemyslím,“ odsekla jsem.

„Malfoyová, to nám přeci neuděláš,“ usmál se na mě Potter.

„Pro tebe ráda.“

„Můžete si dát odchod?“ zkusila to alespoň po desátý Kate.

„Ne, nemůžeme, sestřičko. Já tě mám tak rád, že tě musím pořád vidět.“

Oni jsou opravdu natvrdlí.

„Víte co holky? Pojďte na tuhle stranu a nebudeme si jich všímat,“ řekla jsem.

Obě se zvedly, vyhodily Pottera a sedly si vedle mě. A zase jsme začaly řešit kraviny.

„My se asi uvidíme dřív, ne?“ řekla mi Ginny.

„No, jestli nás půjdete navštívit, tak jo.“

„Jak znám mamku, tak tam jsme nejdéle zítra.“

„Vy se máte. Já musím mít debilního bratra, který mě celý prázdniny nenechá na pokoji,“ řekla Kate.

Otevřely se dveře kupé a v nich se objevila paní s vozíkem s jídlem.

„Dáte si něco?“

„Dejte nám šest žabek a jedno balení Maxových maxižvýkaček,“ objednala jsem si.

Paní mi podala můj nákup a já jí zaplatila.

„Nám dejte devět žabek, troje Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak a jedno balení Maxových maxižvýkaček,“ objednal za kluky Potter.

Já jsem mezitím dala každé dvě žabky. Rozbalila jsem balení a podívala jsem se na kartu. Z karty na mě koukal Brumbál, ale asi za deset sekund zmizel. Já sice karty nesbírám, nejsem malý dítě, ale na kartu se vždy podívám. Vzala jsem si žabku a ukousla jsem jí hlavu, žabka se přestala hýbat.

„Malfoyová, ty jsi sadista,“ řekl mi Potter.

„A jako proč?“

„Protože jíš chudinkám žabkám hlavičky.“

„Pottere, je to čokoláda,“ řekla jsem mu.

„A to neznamená, že jí to nebolí.“

„Ještě jsem teda neslyšela, že by měla čokoláda nervy, ale když si to myslíš, tak tě v tom nechám.“

„Malfoyová, s tebou není žádná sranda,“ odpověděl Potter.

„Ne, jsi na omylu, ty neumíš být vtipný.“

„Nevšímej si ho, je to debil,“ řekla mi Kate.

„Jo, máš pravdu.“ řekla jsem a zase se začala bavit s holkami.

Vystoupila jsem z vlaku a hned uviděla mamku.

„Ahoj mami, kde je táta?“

„Ahoj, táta je na ministerstvu. Ahoj holky!“

„Ahoj této,“ pozdravila Ginny.

„Dobrý den, paní Malfoyová.“

„Ginny, tvoje mamka mi poslala zprávu, že pro tebe nemůže, takže jedeš k nám.“

„Jasně.“

„Tak jdeme.“

Prošly jsme přepážkou. Za ní čekali pan a paní Johnsonová.

„Takže za dva týdny ať si u nás, je ti to jasný,“ řekla jsem.

„Samozřejmě, už se na vás těším,“ odpověděla Kate.

Já i Ginny jsme se s ní objaly a Kate odešla za rodiči, kde už byl i její brácha.

My jsme šly do auta, který má mamka určitě půjčený od ministerstva. Daly jsme dovnitř kufry a nastoupily jsme.

„Tak co, jaké to bylo ve škole?“ zeptala se nás mamka.

„Jenom máme nového učitele na Obranu, Viktora Kruma. To je asi vše.“

„Vás učí Viktor? On je v Anglii?“

„Asi jo, když nás učí,“ odpověděla jsem.

„Nebuď drzá. A co kluci?“

„Nic.“

„Jenom když byla Anna nemocná, byl u ní nalezlý pořád Potter,“ odpovídala za mě Ginny.

„Ty se líbíš malému Jamesovi?“ zeptala se mamka.

„Ne. Akorát, že jsem kvůli němu skončila na ošetřovně, takže mě chodil navštěvovat.“ To určitě, ještě mít něco s Potterem.

„A jak z toho vyvodíš, že se mu nelíbíš?“ zeptala se mamka.

„Ne, nelíbím se mu.“

„To nemůžeš vědět,“ řekla Ginny.

„Nechte mě na pokoji.“

„My ti nic neděláme,“ bránila se mamka a u toho se smála.

„Tak teď se přestaneme bavit o Potterovi,“ řekla jsem.

„Jenom ti chci oznámit, že k nám přijdou Potterovi pozítří na večeři.“

„Cože? Vždyť jste se spolu asi sedmnáct let nebavili.“

„No tak jsme se usmířili a je to také kvůli něčemu z práce,“ odpověděla mamka.

„Upřímnou soustrast,“ pošeptala mi Ginny.

„A to jako přijde i Potter mladší?“

„Myslím, že ano. Něco takového Cho říkala.“

„Cho je jeho máma? Ta jak si myslela, že chodíš s Potterem?“

„Ano.“

„A nepřijdou někdy ještě Weasleyovi?“ zeptala jsem se se strachem v hlase.

„Někdy by měli přijít, ale ještě nevím kdy.“

„A to jsem si myslela, že celé dva měsíce neuvidím nikoho z té jejich trojice.“

„Kdy pro mě někdo přijede?“ zeptala se Ginny.

„Někdy večer, a jestli ne tak u nás samozřejmě přespíš, u nás je místa dost.“

„Jak to u nás vypadalo, než jsi to tam celé přeměnila?“ zeptala jsem se.

„Jako myslíš, ještě když to patřilo tvému dědovi?“

„Jo.“

„Všude byli hadi. Všude byli samé znaky černé magie. No prostě typické černokněžnické panství. Dalo mi to tři roky, než to bylo celé normální. Kdyby se to dozvěděl tvůj děda, tak jsem mrtvá.“

„A máte třeba nějaké fotky?“ zeptala se Ginny.

„Myslím, že ne, protože táta nechtěl na nic vzpomínat.“

„Škoda,“ řekla jsem, protože bych chtěla vědět, jak to tu vypadalo.

„Tak jsme tady, děvčata,“ řekla mamka a vystoupila z auta.

Taky jsme vystoupily. Před námi se objevila nádherná zahrada, naše zahrada, a náš obrovský dům, spíše vila nebo skoro zámek. Mamka nám vyndala kufry a poslala auto na ministerstvo. Šly jsme do domu. Mamka otevřela dveře, vešly jsme do haly a uviděly jsme našeho domácího skřítka Malkotu.

„Ahoj Malkoto,“ pozdravila jsem skřítka.

„Dobrý den, slečno Anno. Dobrý den, paní.“ pozdravil Malkota.

„Ahoj Malkoto. Buď tak hodný a připravte v kuchyni něco k jídlu, holky mají určitě hlad.“

„Jistě, paní,“ řekl Malkota a okamžitě zmizel.

„Pojďte do obývacího pokoje a ty kufry tady nechte, já je potom uklidím,“ řekla mamka a odešla.

My s Ginny jsme se vydaly hned za ní. Sedly jsme si před krb a čekaly, až nám Malkota oznámí, že je vše připravené.

„A co jinak ve škole?“ zeptala se znovu mamka.

„Už jsem říkala, že nic.“

„Ale potom jsem se dozvěděla, že za tebou chodil James na ošetřovnu.“

„Tak chceš vědět, jak mi dával Snape nesmyslný tresty, nebo jaký je to debil šedivý nebo co?“ zeptala jsem se.

„Nenadávej na profesory,“ okřikla mě mamka.

„Já na něj nenadávám, já o něm říkám jen pravdu.“

Do pokoje naštěstí přišel Malkota a oznámil nám, že je vše připraveno. Přesunuly jsme se do jídelny. Jedly jsme asi pět minut, když se sem přemístil můj táta.

„Ahoj tati!“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj, jaká byla cesta?“

„Kdyby si k nám do kupé nesedli ty paka od nás, tak by to bylo skvělé.“ odpověděla jsem mu a dál se věnovala svému jídlu.

Táta mezitím šel políbit mamku a sedl si k nám.

„Malkoto, okamžitě mi dones taky něco,“ přikázal táta skřítkovi.

„Draco, neumíš mu to říct normálně?“ zeptala se mamka.

„Vždyť je to jen domácí skřítek, Hermiono.“

Tak to bude asi na dlouho. Jestli to mamka teď nezastaví, tak naznačím Ginny, že půjdeme pryč.

„Je to domácí skřítek, ale má taky city.“

„Dobře nechci se s tebou hádat,“ řekl táta. To je po sto letech, co takhle ustoupil.

„A co ve škole?“ zeptal se mě táta.

„Už jsem to říkala mámě, ať ti to poví.“

„Anno, nebuď drzá. A řekni mi to ty.“

„Nic jako vždy. Snape mi zase dával debilní tresty a to stáří mu leze na mozek.“

„Nenadávej na ředitele mé koleje.“

„Ale tati, ty jsi určitě taky nadával na profesorku McGonagallovou.“

„Teď má naše dcera pravdu,“ zastala se mě se smíchem mamka.

„My jdeme nahoru,“ oznámila jsem jim, vstala a společně s Ginny odešla.

 

3. kapitola                                                                                                 5. kapitola

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

www.kay-and-books.blog.cz

(kay, 30. 7. 2012 20:56)

„To chceš říct, že za těch šest let si mi nezkřivil ani vlásek?“

„Přesně tak,“ odpověděl Potter a debilně se usmíval. Jak já ho nenávidím, za ty ksichty.

tak tuhle povídku čtu už asi 4 roky neustále do kola a stále mě ne a ne omrzet ;-) no a to co sem ti tu zkopírovala..má oblíbená část kapitoly :))

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 31. 5. 2009 20:20)

:-D:-D