Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola - Pomsta

12. 4. 2007

Vyšli jsme do Nebelvírské věže. Nikdo nikde. Kdo by tady taky byl, vždyť je asi tři ráno? Jak jsme usnuli tak mi připadalo, že jsme tam byli necelou hodinku. Ale byli jsme tam skoro šest hodin. Mazec. Je pravda, že Potter nebyl špatný polštářek, ale to je tak všechno. Ve společenské místnosti jsme se rozešli. Já zamířila do naší ložnice. Všichni už spali. Kdo by nespal ve tři ráno? Já a Potter, protože jsme měli debilní školní trest. Šla jsem se umýt a zalezla do postele. Byla jsem celkem ospalá. Usnula jsem asi za pět minut.

 

Je večer. Já a Potter scházíme ze schodů. Jdeme přes školní pozemky. Najednou zařvu a hodím hustou držku. Potter se směje a válí se na zemi. Jdeme dál. Sedám si vedle stromu na zem a opírám se o něj. Potter pokládá na zem maso a sedá si vedle mě. Já usínám a padá mi hlava na Potterovo rameno. Potter mě pohladí po mých blonďatých vlasech, sundává si plášť a přikrývá mě. Asi hodinu se na mě dívá velice zvláštním pohledem. Mně spadla hlava už na jeho hruď. Trochu si lehne a já spokojeně spím dál na jeho hrudi. Usíná i on. Asi za tři hodiny ke mně čuchá testrál. S leknutím se probudím a koukám, co to je. Dívám se, kde to jsem a všimnu si Pottera, jak spokojeně spí. Mám na sobě pořád Potterův plášť. Testráli žerou maso. Potter se probudí a nechápe, kde je. Připomínám mu, že máme školní trest. Konečně pochopí. Jdu k testrálovi a začnu ho hladit. Potom si na něj sedám. To samé udělá i Potter. Já šeptám testrálovi do pomyslného ucha, ať zamíří k hradu. Testrál roztáhne křídla a my vzlétneme. Přiletíme k hradu. Potter vystřeluje zelené jiskry a já držím testráli. Přichází profesor Snape. Je velice zklamaný, že se nám povedlo najít testráli. Přikazuje nám, ať vypadneme. My ho poslušně a rádi posloucháme. Míříme ke společenské místnosti. Ve společenské místnosti se rozdělujeme. Já odcházím do dívčích ložnic a Potter jde po schodech do chlapeckých ložnic. Otevírá dveře. Všichni v pokoji spí. Potter se jde umýt a potom zaleze do postele. Nemůže dlouho usnout a přemýšlí. Asi po hodině usne.

 

Merline, co to bylo? Sen? Nebo co? Mně se zdálo o tom, co Potter včera dělal. To není možný, to se určitě nestalo. Nebo stalo? Ne, určitě se to nestalo. Jestli jo, tak co to znamenalo? To co dělal hned potom, jak jsem usnula. Radši to nebudu řešit.

Vstala jsem. Holky ještě spaly. Samozřejmě, co mě napadlo jako první, bylo, je probudit ledovou vodou. Naplnila jsem dva kýble studené vody. Použila jsem na ně levitační kouzlo a zalezla zátky do postele. Zatáhla jsem závěsy, tak abych mohla koukat, kam kýble směřují. Tři, dva, jedna. Pustila jsem je. Voda se vylila a kýble zmizely. Okamžitě jsem si lehla. Ozval se řev. Roztáhla jsem závěsy.

„Co tady řvete?“ zeptala jsem se jakoby rozespale.

„Někdo na nás vylil ledovou vodu. Nevíš o tom náhodou něco?“ zeptala se Kate, která vypadala jako zmoklá slepice.

„Já? Já jsem doteď spala. Spala jsem skoro jako zabitá. Jen ten váš řev by mě dokázal probudit, a tak se i stalo.“

„Nekecej,“ řekla Ginny, která nevypadala o nic lépe než Kate.

„Já nekecám. Já jsem celou dobu spala. Vždyť jsem z toho trestu přišla až ve tři ráno.“

„To ti tak budeme věřit,“ řekla Kate.

„Tak se jděte zeptat Pottera.“

„Já nemyslela to o tom, že jsi přišla ve tři, ale to, že jsi spala.“ řekla už trochu nepříjemně Kate.

„Ale já fakt spala. Když mi nevěříte, tak mi nevěřte.“

„Podej mi hůlku, podíváme se, jaké si vyslala poslední kouzlo.“ Ukázala na můj noční stolek Ginny a v očích měla vítězoslavný pohled.

„Ne, nedám.“

„Copak? Že bys změnila názor?“ zeptala se Kate.

„Vy jste, ale mrchy. Já před vámi snad nic nezatajím.“

„Takže si to byla ty?“ zeptala se Ginny.

„Hádej třikrát.“

Ginny se podívala na Kate. Ta jen přikývla. Obě vstaly a vrhly se na mě. Skočily na mě a začaly po mně házet věcmi, co jsem měla u postele.

„Nechte mě!“ řvala jsem na celou ložnici.

„Ty si myslíš, že po nás budeš lít vodu a potom z toho vypluješ jen tak? Tak to se mýlíš!“

„Prosím, nechte mě!“

„Ne. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ řekla Kate.

„Cože?“ obrátili jsme se na ni s Ginny.

„To je mudlovský pořekadlo a znamená, že když něco někomu provedeš, tak se ti to vymstí.“

„Jo, to jsem slyšela, máma to říkala jednou tááááááá…“ zařvala jsem, protože mě Ginny stáhla z postele.

Takhle jsme se praly ještě asi deset minut.

Konečně to holky omrzelo a šly jsme na snídani. Po té rvačce jsem dostala pořádný hlad. Najedly jsme se a šly jsme na přeměňování. Profesorka zase vysvětlovala něco, co už umím alespoň měsíc. Mě ty hodiny tak nudí. Svou mámu nechápu, jak to mohla vydržet? Jak jsem slyšela, tak uměla všechno alespoň o ročník výš. No jo, já zapomněla, že moje maminka byla do učení zamilovaná. Tak taková doufám, nikdy nebudu. Je teda pravda, že mi to dost lidí říká, že k tomu nemám daleko, hlavně Potter a spol., ale já doufám, že to tak zůstane. Po přeměňování jsme měli Obranu proti černé magii. Přišli jsme do učebny a dostali jsme šok. Za profesorským stolem seděl profesor Snape. Neeeeeeeee! Proč mi to dělá? Sedla jsem si do zadní lavice. Holky si sedly přede mě. Snape mě zbytek přestávky probodával pohledem, který má schovaný jen pro mě a pro Pottera. Půl minuty před zvoněním do třídy vletěl Potter a spol. Weasley a Johnson si sedli vedle holek. Jediné volné místo někde vzadu zbylo u mě. Potter se chvíli rozhodoval a potom si dal věci ke mně.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.

„Sedám si, jestli nevidíš.“

„To vidím, ale tohle není poslední místo v učebně, Pottere.“

„Ale je to poslední místo vzadu.“

„To vím taky, ale neboj, profesor Snape tě neukousne.“

„Pottere, Malfoyová okamžitě se přestěhujte do první lavice. Já vám nebudu trpět nějaké šuškání. Okamžitě!“ vykřikl na nás profesor Snape. Ten má zase náladu.

Ani jsem si neuvědomila, že už zazvonilo. Zvedla jsem se a sedla jsem si do první lavice, co nejdál od toho netopýra.

„Ne, sem ne. Sem!“ přikázal nám a ukázal na první lavici hned proti němu.

Tak to dělá schválně. Mně stačí, že musím sedět s Potterem a ještě k tomu v první lavici. Já ke všemu teď budu muset celou hodinu čumět do ksichtu našemu školnímu netopýrovi.

Podívala jsem se na Pottera, ten se taky teda netvářil nejšťastněji, ale jako já radši nic neříkal. Kdybychom něco řekli, měli bychom další školní trest a teď by to bylo něco horšího než přivést testráli.

Celou hodinu jsem neřekla ani slovo. Za prvé proto, že bych dostala okamžitě školní trest a za druhé proto, že jsem absolutně neposlouchala, určitě zase mluvil o něčem, co už dávno umím. Na konci hodiny jsem byla tak zabořená do svých myšlenek, že jsem nevnímala ani, když mě oslovil Snape asi po třetí.

„Strhávám Nebelvíru dvacet bodů za vaši nepozornost a napíšete mi pojednání o upírech na tři svitky pergamenu. Bude tam naprosto všechno, co najdete,“ řekl mi Snape a ušklíbl se.

To je přímo v „prd***“. Proč jsem nedávala pozor? Zase budu muset psát nějaké „debilní“ pojednání. Jestli se tohle někdy máma doví, tak mě zabije. Doufám, že jí to nikdo z řádu neřekne. Ještě že táta je v tomhle normální.

„Holky, pomůžete mi s něčím?“ zeptala jsem se, když jsme se chystaly spát.

„Podle toho s čím,“ odpověděla Kate.

„Jsem pro jakoukoli špatnost, skoro,“ přidala se Ginny.

„No, chtěla bych se tak trošku pomstít Potterovi, a jestli chcete, tak do toho stáhneme i Weasleyho a Johnsona.“

„To beru, teď konečně bratránek uvidí, co jsme zač.“ usmála se trochu ďábelsky Ginny.

„No bráška by si taky zasloužil jednu přes držku,“ řekla Kate.

„Takže mi pomůžete?“

„Jasně,“ odpověděly obě najednou.

„Máš nějaký plán?“ zeptala se Ginny.

„Abych řekla pravdu, tak ne.“

„Takže musíme něco vymyslet,“ řekla Kate a u toho se usmívala.

Tak jsme myslely a myslely, až se nám skoro roztavily mozky.

Měli jsme hodinu Obrany proti černé magii. Náš starý učitel odešel a tak nás učila famfrpálová hvězda, Viktor Krum, nový učitel. Mamka mi o něm hodně vyprávěla. Prý spolu chodili, nechápu, co na něm mohla vidět, asi to, že byl famfrpálová hvězda. Naštěstí mě měl celkem rád, ani bych se mu nedivila, kdyby neměl.

„Dnes budeme zkoušet prakticky,“ oznámil nám profesor Krum. Už se naučil velmi dobře anglicky.

V třídě zašumělo. Naše třída velice ráda kouzlila, ale neměli jsme moc možnost.

„Rozdělím vás do dvojic. Slečna Johnsonová s panem Weasley. Slečna Thomasová s panem Johnsonem, slečna Malfoyová s panem Potterem, …“ říkal dál jména našich spolužáků, ale to už jsem nevnímala.

„To je naše šance!“ pošeptala jsem holkám a šla k Potterovi.

„Budeme mít malý souboj, upozorňuji vás, že tu nebudete používat žádná nebezpečná kouzla.“

Oba jsme se s Potterem uklonili. Namířili jsme na sebe hůlkami. Začala jsem jako první. Zkusila jsem obyčejné ozbrojovací kouzlo. Potter uhnul.

„To neumíš něco lepšího?“ řekl mi a poslal na mě taky ozbrojovací kouzlo.

„Ty máš co říkat.“ Poslala jsem na něj omračovací kouzlo.

On vykouzlil nějaký štít, který kouzlo odrazil. To byla moje šance, znepříjemnit mu hodinu a šance na malou pomstičku. Potichounku jsme řekla kouzelnou formuli, která by mi měla způsobit horečku. Celkem jednoduché kouzlo. Omračovací kouzlo mě zasáhlo a já padla k zemi.

„Anno! Co ti je?“ křičel někdo.

„Bolí mě hlava,“ odpověděla jsem potichu. Ta hlava mě opravdu bolela, protože kouzlo se s tím omračovacím kouzlem asi tak třikrát zvětšilo, nebo možná i víckrát. Někdo mi šáhl na čelo. Ta ruka byla příjemně studená.

„Má hroznou horečku, musí okamžitě na ošetřovnu,“ říkal nějaký muž, podle hlasu jsem ho nepoznala.

Začalo se mi vše rozmazávat a já zase omdlela.

Probudila jsem se, ale neotevřela jsem oči, protože jsem chtěla ještě spát. Asi po deseti minutách jsem vzdala pokusy o usnutí a otevřela je. Všude byla tma, mohlo být asi tak okolo desáté večer.

„Konečně jste se probudila, slečno Malfoyová.“ řekla za mnou nějaká žena.

Otočila jsem se a spatřila madame Pomfreyovou, starou hodnou bradavickou ošetřovatelku.

„Jak dlouho tu jsem?“

„Dva dny. Bolí vás ještě hlava?“

„Ano, ale o hodně méně.“

„Tady máte,“ řekla a podala mi nějaký hnusně vypadající lektvar, „Vypijte to, udělá se vám lépe.“

Fuj takovej hnus do sebe nedám. Jednou jsem ochutnala Mnoholičný lektvar a to mi stačilo, další hnusy do sebe strkat nebudu, ještě k tomu, že mě bolí hlava, tak se tady pozvracím.

„Vypijte to, slečno Malfoyová, nebo to do vás naliji sama,“ vyhrožovala mi madame Pomfreyová.

Asi bude lepší, když to vypiju. Kdyby to do mě nalila násilím, tak to bude určitě horší.

Vzala jsem si od ní skleničku s lektvarem a ten jsem do sebe kopla. Sice to chutnalo lépe než Mnoholičný lektvar, ale dýňová šťáva to taky nebyla.

„Vidíte, jak to jde. Za půl hodiny by vám mělo být dobře. Za chvíli vás přijdu zkontrolovat,“ řekla a zalezla k sobě do pracovny.

Další den za mnou přišly holky.

„Co se stalo, když jsem padla k zemi?“

„No, Potter k tobě okamžitě přišel a zrušil omračovací kouzlo, ale ty ses neprobudila. Tak radši zavolal Kruma. Krum na tebe zkoušel nějaký kouzla, ale až za deset minut ses probudila. Řekla jsi, že tě bolí hlava, a zase si omdlela. Krum tě vzal do náruče a odnesl tě sem na ošetřovnu. My jsme okamžitě přišly, ale madame Pomfreyová nám nedovolila k tobě jít. Byli se tu podívat i kluci a jednou tady byl jenom sám Potter.“ dovyprávěla mi Kate.

„A potrestá ho nějak Krum?“

„Ne, nepotrestá. Prý to nebyla jeho vina,“ odpověděla mi Ginny.

„A to jsem kvůli tomu strávila tři dny na ošetřovně a ještě si tu pár dní pobudu.“

„Vidíš, to pořekadlo má pravdu. Když něco na někoho připravíš, schytáš to sama.“

 

 

 

2. kapitola                                                                                                4. kapitola

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

3. Kapitolka

(Zmazka - www.poterhead.blog.cz, 13. 3. 2011 18:20)

Tak tahle byla senzační,jde se na další :-D

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 31. 5. 2009 20:08)

anně se dost nedaří:-)

super

(moony, 9. 4. 2009 9:02)

hej to hustá povídka xD

:))

(Jenn, 28. 9. 2008 11:02)

Tahle kapitolka se mi líbila ještě více než předešlá, vážně ti to jde.;)) Jdu dál..

:-)

(Naiad, 9. 10. 2007 21:09)

jsem ráda, že se líbí :-) Díky :-)

komentář

(Magda, 9. 10. 2007 16:53)

Pěkná kapitola.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA