Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola - Školní trest

17. 3. 2007

Jak jsem dorazila do společenské místnosti, sedla jsem si do jednoho z křesel a začala psát to pojednání. Nechápu, co tu ještě Snape dělá. To stáří mu leze na mozek. Zdá se mi, že je třikrát horší než, když sem chodila mamka.

Nešla jsem radši ani na večeři, abych se dneska alespoň trochu vyspala. Když jsem dodělala to hrozné a příšerné pojednání, kterým bych nejraději mlátila Snapea do hlavy tak dlouho, než by už po mně nikdy v životě nic podobného nechtěl, byla jsem strašně unavená. Ono namáhání šedé kůry mozkové kvůli starému profesoru lektvarů není žádná zábava. Už jsem neměla sílu na nic jiného, než se dostat co nejrychleji do ložnice, kde jsem ještě stále oblečená padla na postel a spala jako zabitá.

Další den ráno jsem šla rovnou za Snapem, dát mu to pojednání. Profesor si ho ode mě bez jakéhokoli slova vzal a prásknul mi dveřmi před nosem. Kretén. Vždyť jsem mohla dostat pořádnou ránu do obličeje.

Šla jsem rovnou na snídani, včera jsem nebyla ani na večeři a ono psaní pitomých pojednávání nejenom vyčerpává, ale taky dokáže člověka pěkně vyhladovět. Holky tam nebyly, a tak jsem se musela nasnídat sama. No, snídala jsem sama asi tak tři vteřiny, protože si ke mně přisedli Potter, Weasley a Johnson. Co jsem komu udělala?

„Co tady chcete?“ zeptala jsem se asi ne moc příjemně, protože jsem byla ještě naštvaná na Snapea a hlavně neskutečně hladová!

„Co by, chceme se najíst,“ odpověděl mi Potter a dal si na talíř ohromnou porci míchaných vajíček.

„A proč vedle mě?“

„Ani nevím,“ pokrčil Potter rameny.

„Tak si dejte odchod, pánové. Místa je tu dost.“ A na znamení toho, že mám pravdu, jsem ukázala na poloprázdný nebelvírský stůl.

„Nedáme,“ reagoval hned Weasley s plnou pusou palačinek se sirupem. Hnus.

Zoufale jsem se na ně podívala. Dneska jsem opravdu neměla chuť na hádky, teda vlastně jsem se chtěla neskutečně moc pohádat se Snapem, ale to by nedopadlo zrovna nejlíp, to musíte uznat sami.

,Pomozte mi někdo, prosím!‘ křičela jsem v duchu a v puse rozkousávala müsli, které najednou začalo chutnat jak piliny.

Když Weasley znovu začal mluvit s plnou pusou rozžvýkaných palačinek, vzdala jsem jakoukoli snahu pořádně se nasnídat. S odporem jsem se zvedla, ještě jednou jsem se na ně znechuceně podívala a raději bez jakéhokoli slova odešla. To nám to dneska tedy začíná.

Na další hodině lektvarů jsem si radši s holkami sedla někam jinam, aby nás Snape zase neposadil s těmi paky od nás. Říká se, že moudřejší ustoupí, ne?

Někdy hrůzostrašný profesor lektvarů přišel do učebny zase svým oblíbeným způsobem ala netopýr.

„Malfoyová, Potter okamžitě ke mně,“ vyštěkl naštvaně, když se posadil.

Vstala jsem, šla k němu a modlila se. Kdo ví, co bude zase chtít.

„Jak to, že vaše práce jsou úplně totožné?“

Cože?

Podívala jsem se na Pottera. Ten se díval jako andílek, teda snažil se o to, ale moc mu to nešlo. Já ho zabiju! Já se s tím patlám skoro celý den a on mi to vezme, spíš ukradne, a opíše. Tak za to náš milý Potřík zaplatí.

„Tak to vůbec netuším.“ Od kdy chráním Pottera? Zbláznila jsem se, opravdu jsem se zbláznila. No, na lektvarech jsme přece na stejné lodi.

„A vy, Pottere?“ zeptal se ledově.

„Já taky ne, pane profesore.“ Zase ten svatý obličej, který by mu vyšel u každého druhého profesora, samozřejmě Snape byl výjimkou, jak jinak.

„Za to, že byli vaše práce totožné, dostáváte oba školní trest a odebírám Nebelvíru dvacet bodů,“ řekl profesor a vítězoslavně se ušklíbl. Spadla mi brada. „Za každého,“ dodal s ještě větším úšklebkem.

On tě ten smích jednou přejde Snapíku. Já ho zabiju. Ne, já je zabiju oba, Pottera i Snapea, kreténi, nemůžou mě nechat na pokoji?

„Pottere, za to zaplatíš,“ syčela jsem na to vylízaný pako, když jsme vycházeli z učebny. Měl štěstí, že jsem měla během dvouhodinovky lektvarů čas vychladnout.

„Potter a Malfoyová zůstanou tady,“ řekl rychle profesor Snape, abychom nestihli zdrhnout.

Zastavila jsem se. Merline, co chce?

„Na svůj školní trest se dostavíte v devět hodin večer do mého kabinetu a teď vypadněte,“ oznámil nám Snape a odvlál někam pryč.

„Kreténe, proč si to opsal?“ zeptala jsem se Pottera, když jsme vyšli z učebny, a praštila přes rameno. „A když opisuješ, tak se snaž, aby to tak nevypadalo.“

„Použil jsem kouzlo na kopírování.“ Tvářil se trochu provinile.

Vytřeštila jsem oči. „Jsi normální? Vždyť Ti muselo být jasný, že na to přijde!“ prskala jsem na něj.

„No, nebylo.“

„To jsi vážně takový kretén?“

„Malfoyová, neurážej mě,“ začal se bránit.

„A co mi uděláš?“ zeptala jsem se se smíchem.

„To co bys nečekala?“

„A to by bylo jako co?“

„Nech se překvapit, až mě jednou zase budeš urážet, tak uvidíš,“ řekl a odešel.

A to mělo být co? Jsem takhle nechápavá pořád nebo je to tím, že jsem dneska pořádně nejedla? Co to mělo ksakru být? Chová se nějak divně. To nějak nesedí. Co se s ním stalo? Tady v té škole se všichni zbláznili, nebo já nevím.

Chvilku před devátou jsem se vydala do kabinetu profesora lektvarů. Potter už čekal před kabinetem. Proč není vevnitř?

„On tam není?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Nechtělo se mi přehrabávat se v červech nebo slimácích.

„Je, ale řekl mi, že mám počkat venku a až přijdeš, že máme jít dovnitř.“

„Tak jdeme, ne?“

Tady jsou fakt všichni divní. Nechat čekat žáka na chodbě, když má splnit školní trest. To stáří asi fakt leze na mozek. Doufám, že taková nikdy nebudu.
Potter zaklepal.

„Dále!“

Potter otevřel dveře a nechal mě projít. Potter a gentleman? Tak to mě podržte.

Můj oblíbený profesor seděl za stolem. Vypadal jako hodně stará smrtka. Vlasy měl skoro všechny šedivé a nechutně mastné, musím říct, že když je skoro celý šedivý, tak to vypadá strašně. Ksicht bílý jak stěna, možná i bělejší a na sobě měl svůj černý hábit. No tak takhle by chtěl určitě každý vypadat.

Potter taky vešel a zavřel dveře. Snape nám pokynul, ať se posadíme. U stolu stály dvě dřevěné židle a vypadaly dost nepohodlně. Proč tady nemá křesla? Vždyť je tu dennodenně někdo zalezlý, protože má školní trest. No jo Snape, co by neudělal pro pohodlí svých žáků…

Teď mě napadlo, že se vůbec nechovám jako mamka, tak přeci nejsem povahově celá mamka, jak do mě celou dobu cpali. Tak alespoň nebudu mít vizitku šprtka.

„Půjdete do Zapovězeného lesa,“ oznámil nám Snape, když jsme si sedli.

„Cože? Vždyť je úplněk!“

„Ne, není úplněk. Úplněk byl včera,“ opravil mě Potter.

„Najdete dva testrály a až je budete mít před školou, vystřelíte zelené hvězdy. Nevracejte se, dokud je nenajdete.“

„Ale já neviděla nikoho zemřít.“ namítla jsem. Ten úkol je nezvladatelný.

„Já taky ne,“ přidal se Potter.

„Poraďte si, jak chcete, ale zítra je tu chci mít. A teď vypadněte,“ vyštěkl profesor a šel si pro nějakou knihu.

Oba jsme se zvedli a co nejrychleji vypadli. On si ze mě dělá srandu. Je normální? Ne, to už jsem zjistila dávno.

„Potřebujeme něco, kde je krev. Nevíš, kudy se jde do kuchyně?“ zeptala jsem se Pottera, když jsme mířili pryč ze sklepení.

„Samozřejmě, že vím. Kde si myslíš, že bereme jídlo, když se slaví vítězství ve Famfrpálu?“ zeptal se blbě.

„V kuchyni,“ odpověděla jsem a najednou mi to docvaklo. Vždycky mě zajímalo, kde to berou.

 

Potter mě zavedl k obrazu, kde bylo zátiší s ovocem. Chvíli dělal cavyky, jako že se mám otočit nebo si zakrýt oči. Jen jsem si založila ruce pod prsy a dívala se na něj jako na malé dítě.

„Prostě se otoč.“

„Prostě mi to ukaž.“

„Nikomu to ale neřekneš.“

„Neřeknu.“

Nakonec konečně přikývl a pošimral hrušku. Hruška se zachechtala a najednou z ní byla klika. Překvapením jsem vykulila oči.  Tak to je mazec. Už tu jsem skoro šest let a nevím o tom, kde je kuchyně. Potter vzal za kliku a otevřel obraz. Oba jsme vešli, najednou se k nám nahrnulo asi deset skřítků.

„Co si bude slečna s panem přát?“ zeptal se pištivým hlasem jeden ze skřítků.

„Potřebovali bychom nějaké maso, syrové maso.“ řekl Potter.

„Chvilku počkejte, prosím.“ řekl jeden skřítek a všichni se rozutekli.

Tak sem budu chodit častěji. To je skvělé místo. Tak mě napadlo, jestli o tomhle ví mamka, pořád říká, jak se k našim skřítkům musím chovat slušně a přitom tady v Bradavicích je jich desítky a starají se o celý hrad. Ta by Brumbálovi dala, kdyby to věděla.

Najednou se objevilo pět skřítků a neslo obrovský kus syrového masa.
„Tady to máte, budete si ještě něco přát?“ zeptal se ten samý skřítek a podával Potterovi to maso.

„Ne, děkujeme.“ řekl Potter a odcházel.

Já si vzpomněla na slušné chování a taky jsem jim poděkovala. Jo, naši mě naučili se chovat slušně, ale Ginny a Kate mě to tak trošku odnaučili. No jsem prostě chudák.

Přešli jsme hrad a mířili k Zapovězenému lesu. A já chytrá holka musela zakopnout o nějaký hrozně blbý šutr. Hodila jsem opravdu pěknou držku. Kdyby to natočil nějaký mudla a poslal to do nějaké té jejich soutěže, tak by zaručeně vyhrál. Potterovi se podlomovala kolene, jak se smál. Mně to teda fakt směšný nepřišlo. Teď už se válel na zemi.

„Něco směšného, pane Pottere?“ zeptala jsem se způsobem, jakým by to řekla ředitelka Nebelvírské koleje, profesorka McGonagallová.

Na chvíli se zarazil, ale potom se začal smát na novo a ještě víc. Teď jsem se musela smát taky, protože pohled na Pottera byl velice směšný. Měl rozcuchané vlasy víc něž normálně. Teď si asi říkáte, že to víc nejde, ale jde, teď vypadal ještě hůř. Byl skoro celý od krve, protože se válel po tom mase, co jsme měli pro testrály. Mohli by ho sežrat, ale to se mi nepoštěstí. Velice zajímavý pohled.

„Tak jdeme dál, ne?“ řekla jsem, když se smál asi už deset minut.

„Jasně.“ řekl. Měl úplně mokré oči. To není možné on se smál tak, že z toho brečel.

Došli jsme na začátek Zapovězeného lesa.

„Polož to maso někam před nás. A teď budeme muset čekat, až ucítí krev.“ řekla jsem a sedla jsem si ke stromu, o který jsem se opřela.

Potter položil maso kus přede mě a sedl si ke mně.

„Za jak dlouho můžou tak přijít?“ zeptal se.

„Podle toho jak budou cítit tu krev a maso.“

Z toho čekání jsem dokonce usnula.

Najednou jsem cítila, jak mě něco očmuchává. Otevřela jsem oči, ale nic jsem neviděla. Bože co to je? Já mám halucinace nebo co. Jak to tak vypadá, tak jsem se taky zcvokla. Podívala jsem se, kde to jsem. Měla jsem přes sebe hozený něčí plášť a hlavu jsem měla na něčí hrudi. Podívala jsem se na člověka, z kterého jsem si udělala polštář a zjistila jsem, že to je Potter, který taky spal. Najednou jsem si uvědomila, že to, co mě očmuchávalo, byl testrál. Podívala jsem se tam, kam Potter položil maso. Viděla jsem, jak maso lítá ve vzduchu. Kdybych nevěděla, že to jsou testrálové, tak bych si došla asi ke svatému Mungovi.

„Pottere, probuď se.“

„Co se děje? Co tady dělám?“ zeptal se nechápavě. „A s tebou?“ dodal znechuceně.

„Splňujeme školní trest a ti testrálové jsou už tady.“ odsekla jsem naštvaně. Musel do toho hlasu to znechucení?

„Jo, aha. Tak by je to chtělo nějak odnést před hrad.“

Došla jsem k místu, kde bylo maso. Najednou se maso přestalo hýbat a vyselo ve vzduchu. Natáhla jsem ruku a dotkla jsem se místa, kde jsem si myslela, že má hlavu. Měla jsem štěstí. Začala jsem ho hladit, abych poznala, kde má asi tak hřbet. Na to místo jsem se posadila.

„A jak to mám udělat já?“ zeptal se Potter.

„Tak jako já.“

Byla celkem legrace se dívat, co Potter dělá. No já jsem určitě nevypadala o nic lépe. Konečně se to povedlo i jemu.

„Před hrad.“ zašeptala jsem k testrálovi.

Testrál najednou roztáhnul křídla. Kdybych to viděla, tak by to bylo tisíckrát jednoduší. Málem jsem slítla. Ale naštěstí jsem se rychle chytla okolo jeho krku. Potter na tom nebyl o moc lépe. Naštěstí mi mamka vyprávěla, jak v pátém ročníku letěli na ministerstvo, takže jsem alespoň z části věděla, jaké to je. Ve skutečnosti je to o hodně horší. Doletěli jsme před hrad. Slezli jsme z testrálů, ale pořád jsme je drželi, abychom věděli, kde jsou. Potter vystřelil zelené jiskry.

Asi za deset minut přišel Snape. Když nás viděl, byl celkem naštvaný, protože s námi viděl i testrály.

Přišel k nám a zasyčel: „Okamžitě vypadněte.“

My jsme ho okamžitě poslechli a rychle šli k hradu.

 

1. kapitola                                                                                                 3. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

2. Kapitolka

(Zmazka - www.poterhead.blog.cz, 13. 3. 2011 18:08)

Pěkná kapitolka, Snapeův popis je fakt úžasný, jako bych ho viděla před sebou :-D

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 31. 5. 2009 20:02)

jůů.. taks e podařilo:-) hey zdá se mi to nebo je snape s přibývajícím věkem ještě horší??

Páni!

(Jenn, 28. 9. 2008 10:45)

To je dobrá kapiola, tahle povídka je vcelku fajn, jen se zatím moc nerozjela, ale je to přeci jen druhá kapitola...jdu dál :))

komentář

(Magda, 9. 10. 2007 16:26)

To byl chytrý nápad s tím jak přivolali testrály. Moc se Ti to opět povedlo.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA