Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola - Veritasérum

16. 3. 2007

 

Jmenuji se Anna Malfoyová. Je mi šestnáct a navštěvuji šestý ročník školy čar a kouzel v Bradavicích. Před necelými šesti lety mě zařadil Moudrý klobouk do Nebelvíru. Šok? Pro mě svým způsobem to byl taky, ale na druhou stranu by se to dalo pochopit – já už to snad pochopila. Jsem tam díky své mamce. Vzhled mého otce jsem zdědila dokonale, ale jak řekl tenkrát Moudrý klobouk, povahu slečny Grangerové v sobě nezapřu. Už jste uhádli, kdo je mou matkou? (Jestli ne, tak se smiřuju s tím, že doopravdy existuje někdo tupější, než je Potter a jeho banda…) Správně, dokonalá šprtka Grangerová si vzala pana Malfoye mladšího.

Táta se nikdy nepřidal k Vy-víte-komu. Víte, jsem na to hrdá, protože jak tvrdí on, bylo to kvůli mámě, i když děda (Dá se tak nazývat člověk, kterého jste nikdy nepoznali a ještě k tomu to byl jeden z nejhorších smrtijedů?) ho k tomu nutil. Jak se ukázalo na konci války, táta dělal Brumbálovi špeha, takže nakonec na levém předloktí má znamení, ale já ho viděla jen jednou, moc se tím nevychloubá. A máma si ho po válce vzala. Prý byl tak neskutečně statečný a úžasný, že jí nezbylo nic jiného než se do něj zamilovat. (Sakra a jak mohl chodit do Zmijozelu? Není statečnost hlavním znakem Nebelvíru?) Jenže po jejich sňatku se mámě změnil život, nebylo to kvůli faux pas, které udělali (Kdo to kdy viděl, že by si čistokrevný kouzelník, který si potrpí na čistou krev, vzal čarodějku z mudlovské rodiny?), ale kvůli tomu, že její dva milí kamarádi, to nějak nedokázali rozdýchat. Slavný (a skoro svatořečený) Harry Potter a Ronald Weasley se s ní přestali bavit a už to trvá pár let.

Ale dost o rodičích. (Proč se o nich bavit, když jsou stovky mil od Bradavic?) Teď během školního roku mi spíš dělají rodinu mé dvě nejlepší kamarádky. Ginny Thomasová, uhodli jste, je to dcera Ginny Thomasové, za svobodna Weasleyové. Známe se od malička, protože jediná teta Ginny dokázala překousnout mého otce, i když to někdy nejde poznat. Ginny mladší je své matce neskutečně podobná a je tak trochu rebel. Mamka vždycky tvrdí, že za to můžou geny Freda a George, jejích strýců.

A moje další kamarádka je Kate Johnsová. Kate pochází z mudlovské rodiny jako moje mamka. Je pro každou legraci (a musím uznat, že i ona je legrační, hlavně co se týče mudlovských věcí, nedá totiž na ně dopustit, i když jsou tak neskutečně zbytečné a většinou i hloupé!). Kate má dlouhé černé vlasy a tmavě modré oči. Podle mě je hrozně hezká, i když je tak neskutečně bledá (Ehm, opravdu jsem řekla, že je někdo bledší než já?) – je bledá, ale stále je na tom lépe než já.

Jsme prostě skvělá parta bláznivých holek, které by si užívaly skvělého pobytu v Bradavicích nebýt třech otravných (a musím podotknout, že i blbých) spolužáků, kteří jsou překvapivě také z Nebelvíru a dokonce i z našeho ročníku.

Samozřejmě mluvím o Potterovi, Weasleym a Johnsonovi. Neznáte je? Buďte rádi. James Potter (už jen když to musím vyslovit, chce se mi zvracet) je syn Harryho Pottera a je mu nechutně podobný, samozřejmě když vezmete v potaz, že nemá ty hloupé brýle a zelené oči (které jsou úžasné, ale nikdy jsem to neřekla, jo?). A hlavně je to ten nejrozmazlenější člověk, kterého znám. A samozřejmě se mu nejvíc nadržuje. (Ah, vy jste syn Harryho? Tak to jste určitě výborný v Obraně proti černé magii. Váš otec toho tolik dokázal. – Potter mlčí, jen blbě kouká – Dávám vám V, vynikající práce… - chce se vám z toho taky zvracet?) Ještě pořád se divíte, že ho nemám ráda? Sakra bez mamky, by nikdy ten brejloun nic nedokázal! Největší důvod mé nenávisti je právě jeho otec. Jak se nejlepší kamarád na vás může vykašlat, když milujete jeho nepřítele? Nikdy bych se na holky nevykašlala, kdyby se zamilovali do Pottera (i když bych to hodně těžce nesla… to se naštěstí nikdy nestane). Samozřejmě naše „láska“ je oboustranná. Jsem přeci Malfoyová a kdo kdy viděl, že by nějaký Malfoy byl v Nebelvíru, že? Prý kazím reputaci celé koleje. Pche, měl by se nad sebou zamyslet.

Martin Weasley je samozřejmě syn Rona Weasleyho, jen světe div se, má blonďaté vlasy a modré oči. A jak všichni moc dobře vědí, tak Weasleyovi nevypadají. A samozřejmě se nemáme rádi z úplně stejného důvodu, jsem Malfoyová a on Weasley. Myslím, že tohle vysvětlení naprosto stačí. A nakonec další člen té jejich povedené trojky je Katein bratr dvojče, Brian. Jsou si s Kate neskutečně podobní, jen Brian má krátké vlasy. Já mám Briana z těch tří asi nejraději, ale nebavím se s ním, protože nechápu, kdo se s nimi může bavit. Překvapivě ho asi nejvíc nemá ráda Kate. Já to taky nechápu, jsou přeci rodina. Jenže mezi nimi panuje taková sourozenecká rivalita (kterou já bohužel neznám, jsem jedináček)

A ještě jsem chtěla připomenout fakt, že existuje jedna věc, kterou máme s Potterem společnou a tou je nenávist našeho profesora lektvarů Severuse Snapea. A nemyslím takovou tu obyčejnou nelásku k studentům Nebelvíru, to je oproti tomu procházka růžovým sadem, věřte mi.

 

Měli jsme zase hodinu lektvarů. Pořád nechápu, jak mě mohly holky překecat, abych sem chodila. Sice jsem dostala všechna NKÚ, jako moje mamka, ale lektvary byl můj nejneoblíbenější předmět. Sedly jsme si dozadu a já se připravovala na další příšernou hodinu, to jsem ale ještě nevěděla, jak příšerná doopravdy může být.

Z mé psychické přípravy na lektvary mě vyrušil Potter. Proč jen má potřebu mě otravovat? A zrovna teď?

„Můžete mi říct, co tady děláte?“ zeptal se a já konečně k němu zvedla hlavu. Věděla jsem, co se mu nelíbí, ale proč bych si jednou nemohla sednout na místo, kam není dobře vidět a udělat si lektvary o něco příjemnější?

„Asi bys potřeboval brýle. Jestli nevidíš, tak zrovna sedíme a čekáme, až přijde náš milý profesor lektvarů.“

„To vidím, ale kde, Malfoyová?“

„Tam kam jsme si sedly, Pottere.“

„To je naše místo.“ Jak malé dítě.

„A od kdy?“ zeptala se Ginny.

„Hádej třikrát, sestřenko,“ odseknul Weasley.

„Táhněte a najděte si jiný místo,“ připojila se k nám Kate.

„Ale sestřičko, nebuď na nás tak zlá.“

„Táhni, Briane.“ Kate začínala rudnout vzteky. Ale nakonec se zatvářila vyrovnaně a pronesla: „Můžete si jít najít jiné místo, za chvíli začne hodina.“ Otočila se k nim zády a považovala to za uzavřené.

„Ne, nemůžeme, protože my si ho našli, tohle je naše místo,“ řekl Potter.

„Ne, není. To je naše místo, jestli nevidíš.“

„Bohužel nevidím. Není tady žádná cedule: Místo pro Malfoyovou a její kamarádky.“

„A taky tady není žádná cedule: Místo pro Pottera, který si osobě myslí bůhvíco a jeho kamarády.“

„Malfoyová!“

„Copak Pottere?“ zeptala jsem se sladce.

V tom přišel do učebny profesor lektvarů, Severus Snape.

„Pottere, Weasley, Johnsone, jak to že nesedíte a bavíte se tu?“

Začala jsem se smát, jenže bohužel nahlas. Snape se na mě podíval tak, že kdyby pohledy zabíjely, jsem dávno mrtvá, nakonec vyštěkl: „Potter, Malfoyová do první lavice.“

„Ale to-“ začaly najednou Ginny i Kate, ale to neměly dělat, Snape se na ně vražedně podíval a pokračoval s rozsazováním. „Thomasová Johnson za ně a Johnsonová Weasley za ně. A to okamžitě!“

„Za to zaplatíš, Pottere,“ sykla jsem, když jsem si k němu sedala.

„Dnes a celý další měsíc budete pracovat ve dvojících. Budete připravovat Veritasérum, lektvar pravdy. Tady máte předpis. Pro přísady si přijdete, jak vás budu volat. Do dvojic vás zařadím já,“ řekl profesor Snape a mně se zdálo, jako by se zlomyslně ušklíbl. Na tabuli se objevilo složení lektvaru.

„Tak to bude mazec,“ řekla jsem si spíše tak pro sebe.

„Potter, Malfoyová. Okamžitě ke mně!“

Ne, já s Potterem nebudu. Pomoc! Já nechci pracovat celý měsíc s Potterem.

„Vstávej, Malfoyová,“ syknul na mě Potter.

„Vždyť už běžím.“

Došli jsme ke stolu profesora Snapea.

„Tady máte přísady,“ řekl a dal nám je. „Jestli to zkazíte, můžete se s těmito hodinami rozloučit.“

Naštěstí už jsem Veritasérum dělala, protože mě na to upozornila mamka, že jim to udělal taky. Je to velice těžký lektvar, ale měla jsem štěstí, že se mi povedl, tak doufám, že se mi povede znovu.

„Dělal jsi někdy Veritasérum?“ zeptala jsem se Pottera, když jsme si sedli zpátky do lavice.

„Ne, ale viděl jsem, jak ho táta dělal.“

„Alespoň něco,“ řekla jsem otráveně a začala si pořádně pročítat postup napsaný na tabuli.

„Ty už si ho dělala?“ vyrušil mě překvapený (a slyšela jsem dobře, že i uznalý?) hlas Pottera.

„Jo, o prázdninách, mamka mi řekla, že jim to Snape udělal taky, hlavně jí a tvému otcovi.“

„A povedl se ti?“

„Jo, povedl.“

„Takže by to neměl být problém, ne?“ zeptal se úlevně.

„Nemysli si, že všechno budu dělat sama. Budeš dělat taky.“

„Když tu zůstanu, tak budu dělat, co chceš.“

„Vážně?“ zeptala jsem se a představovala si plno přihlouplých situací, kdy třeba Potter skákal v pytli od brambor po celé Velké síni.

„Jen co se týče lektvarů.“

Škoda.

„Tak začneme, ne?“

Celý týden jsme dělali základ Veritaséra. Měli jsme štěstí, protože se zatím vše dařilo. Mně lektvary šly vždycky, ale to mám po rodičích. Za to Potter je na lektvary nemehlo. Nechápu, jak mohl dostat NKÚ z lektvarů. A myslím si, že ani Snape to nechápe. Ten je snad jeden z nejhorších. To bude určitě protekce. Naštěstí ještě neudělal žádnou chybu, takže je vše v pořádku. Jestli to nějak zkazí, tak ho vlastnoručně zabiju.

Měsíc uplynul a my jsme zatím úspěšně dodělávali Veritasérum. Tedy doufala jsem, že úspěšně. Lektvar už začal průsvitnět.

„Až lektvar doděláte, budete ho zkoušet na sobě. Jestli jste udělali nějakou chybu, stane se z lektvaru prudký jed. Jestli jste ho udělali správně, se dozvíte, až lektvar vypijete,“ odmlčel se Snape a rozhlídl se pohrdavě po nás Nebelvírský, jako by si myslel, že jsme to všichni zkazili.

Bohužel se našlo pár případů, kdy lektvar vypadal katastrofálně. Našlo se tu plno tmavě hnědý kaší, ve kterých by stála lžíce, to byl naštěstí případ zmijozelských.

„Pokud jste ho udělali správně, měl by být bez chuti. Pokud jste ho udělali špatně, tak vás začne bolet celé tělo a do deseti minut můžete zemřít ve velkých křečích.“

„Tak se modli, abychom neudělali nějakou chybu,“ otočila jsem se k Potterovi.

„Jestli jo, tak tě zabiju.“

„Tak to už nestihneš, já stejně zemřu,“ snažila jsem se mu říct klidným hlasem, který se mi zdaleka nepovedl tak, jak jsem si přála. Nechtělo se mi umírat ve strašných křečích a hlavně ne tak mladá.

„Tak teď by měl být váš lektvar hotový. Všichni vypijte jednu dávku,“ řekl profesor a usmíval se. Jak se může někdo usmívat, když hrozí, že se všichni jeho studenti pohrouží k zemi a za pár minut zemřou?

Nalila jsem si jednu dávku bezbarvého lektvaru a kopla ji do sebe. Měla jsem pocit, jako bych se napila obyčejné vody. Chvíli jsem čekala, ale žádná bolest nepřišla. Podívala jsem se na Pottera, který se tvářil fakt divně.

„Bolí tě něco?“ zeptala jsem se ho s obavou v hlase. Co když na mě ještě nezačal lektvar působit?

„Ne, nebolí,“ odpověděl a já si oddychla.

„Takže jsme ten lektvar udělali dobře.“

„Takže zůstáváme!“ konstatoval Potter šťastně.

Podívala jsem se po ostatních. Ginny s Johnsonem, se tvářili normálně. Z toho jsem vyvodila, že se jim lektvar povedl. Kate s Weasley se taky tvářili normálně. Takže naše trojka měla štěstí, všem nám se to povedlo. S úlevou jsem si oddychla.

Snape okolo nás prošel, ale neřekl ani slovo. Kdybychom byli ze Zmijozelu, tak nás chválí tak, že mu na to ani slova nestačí. Nesnáším ho. Nechápu, jak ho mohl mít můj otec rád. Ale to bylo asi proto, že mu nadržoval.

„Pottere, Malfoyová, doneste mi vzorek vašeho lektvaru,“ vyštěkl z ničeho nic Snape, až jsem povyskočila na židli.

Nalila jsem vzorek lektvaru do lahvičky, které si profesor vyžádal, abychom si je koupili. Říkal, že lektvary, které budou v něčem jiném, oznámkuje jako T a to jsme samozřejmě nikdo nechtěl. Ještě jednou jsem se podívala na lektvar, ale nenašla jsem na něm žádnou chybu, možná by mohl být o něco průzračnější, ale jinak byl v pořádku. S pocitem uspokojení jsem ho donesla Snapeovi. Chvíli si ho prohlížel a potom se zeptal: „Vy už jste ho někdy dělali?“

„Ano,“ odpověděla jsem, i když bych normálně odpověděla něco naprosto jiného. Rychle jsem si dala ruku před pusu. Sakra, vždyť mám v sobě lektvar pravdy!

„Já jsem viděl, jak ho dělal můj otec.“ Potter taky nevypadal, že by z účinku Veritaséra byl nějak nadšený.

„Oba mi donesete pojednání o Veritaséru na pět svitků pergamenu. Zítra to chci mít na stole,“ řekl a u toho se usmíval.

„Cože? Proč?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Za vaši drzost odebírám Nebelvíru deset bodů. A jděte si sednout nebo vám odečtu další body.“

Pět svitků pergamenu! Do zítřka! Zbláznil se? Nenávidím ho. Kretén jeden. Už mu fakt cáká na maják, jinak to nevidím. Brumbál by ho měl už vyhodit, už to nezvládá. Pět svitků o Veritaséru. No tak to dneska asi nepůjdu spát.

 

 

 

Pár slov na začátek                                                                                2. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

1. Kapitolka

(Zmazka - www.poterhead.blog.cz, 13. 3. 2011 17:57)

Tak první kapitola je skvělá, hrozně se mi líbí některé tvoje souvětí např.: Správně, dokonalá šprtka Grangerová si vzala pana Malfoye mladšího. - Z toho úplně nemůžu :-D a jde se na další kapču :-D

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 31. 5. 2009 19:57)

tý jo:-) konečně jsem se k té povídce dostala a teda hodně se mi líbi:-)

to Míša

(Naiad, 5. 10. 2008 12:41)

Ty jsi někdy někde četla tuhle povídku, ale s jinými jmény? To snad ne! Nevěděla bys náhodou, kde to bylo? Docela by mě to zajímalo, protože tohle je už moje, upozorňuji moje, starší povídka a fakt bych byla naštvaná, kdybych se dozvěděla, že ji někdo opsal a ani se nezeptal! Jinak ti moc děkuju za to, že sem chodíš :-)

Okopírování???

(Míša, 4. 10. 2008 15:05)

Ahoj, jen že tuhle povídku jsem četla na jiném blogu, jen s jinými jmény. Tys to neokopírovala, že ne???? A jinak, píšeš krásně, jsem tady každý den. Doufám, že si někdy přečtu tvojí knížku...

Moc se ti to povedlo!!!

(Leenikk, 17. 2. 2008 19:15)

Strašně pěkně napsané, za chvíli pujdu na další tak uvidím.Pekny blog!!

komentář

(Magda, 9. 10. 2007 16:07)

Bylo to hezké. Povedlo se Ti to. Hned si jdu přečíst další kapitolu.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA