oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Něco jsem ti donesla,“ podala jsem mu červeno zlatě zabalenou krabičku. Byla v ní Zlatonka, kterou jsme s Kate vybraly. V duchu jsem doufala, že se mu alespoň trochu bude líbit

Vzal si ode mě balíček a začal ho pomalu rozbalovat. Kousala jsem si ret, nervózní z ne moc dokonalého dárku, a mlčky ho popoháněla.

Konečně to rozbalil. V krabičce byla malá Zlatonka, která byla prozatím v klidu. Pak ale roztáhla křídla. Jakmile chtěla odletět někam pryč, James natáhl ruku a okamžitě ji chytil. Usmála jsem se, opravdu mu to šlo.

Chvilku si ji prohlížel a nic neříkal. Tak sakra už řekni něco, pobízela jsem ho v duchu.

Konečně zvedl hlavu a usmál se. Úsměv jsem mu nervózně oplatila. „Děkuju,“ řekl a dal mi pusu na tvář.

„To nestojí za řeč,“ mávla jsem rukou. Sice se netvářil nijak nadšeně, to jsem ani nečekala, ale alespoň jsem na něj nezapomněla.

Celý den Jamesovi každý přál a někteří mu dávali i dárky. Všichni se ptali, kdy bude oslava. James, jakoby věděl, že mám s ním na večer jiný plány, odpovídal, že asi někdy o víkendu, tedy jestli vůbec bude.

Samozřejmě přišla popřát i Nicola Darková. Ta si nemůže nechat nic ujít. „Všechno nejlepší, Jamesi,“ popřála mu a chtěla mu dát pusu. James ale trochu uhnul, takže mu dala pusu jen na tvář. Potom se na něj usmála a otočila se. Všimla si, že ji pozoruju, a tak se na mě ušklíbla a odešla pryč. Jak jí ji nenávidím. Nechápu, proč to všechno dělá.

Seděli jsme ve společenské místnosti. Byl to příjemný večer. Žádná oslava se nakonec nekonala, a tak byl klid. Byla jsem stulená v Jamesově náruči a přemýšlela, jak ho odtamtud dostanu. Nenapadlo mě nic lepšího, než ho popadnout za ruku a vytáhnout ho pryč.

„Pojď se mnou,“ řekla jsem a odváděla ho ze společenské místnosti.

Vedla jsem ho skoro celým hradem. Každou chvíli se ptal, kam jdeme. Buď jsem neodpovídala, nebo mu říkala, ať se nechá překvapit. Došli jsme až do sedmého patra, kde jsme se zastavili naproti gobelínu, co na něm trollové mlátí Barnabiáše Blouznivého.

„Proč jsi mě zavedla ke komnatě Nejvyšší potřeby?“ zeptal se, když jsem se zastavila a začala myslet na to, co chci, aby tam bylo.

Neodpověděla jsem, protože se objevily dveře. Otevřela jsem je a pustila dovnitř jako prvního Jamese. Objevili jsme se v místnosti velké asi jako náš pokoj v Bradavicích. Veprostřed byla velká postel se saténovými přikrývkami. Místnost osvětlovalo jen pár svíček.

„Už chápeš, proč jsem tě sem dovedla?“ zeptala jsem se ho, zavřela dveře a přišla k němu.

„Tuším,“ usmál se, naklonil se ke mně a políbil mě.

Začala jsem mu rozepínat knoflíky jeho košile. Prsty jsem přejížděla po jeho břišních svalech a jela výš. Zastavila jsem se u jeho bradavek, přejela jsem přes ně jemně bříšky prstů, až ztvrdly. I když jsem měla chuť je políbit, ještě větší chuť jsem měla na jeho rty. Pokračovala jsem prsty nahoru a zajela mu do vlasů. Konečně jsem přitiskla rty k těm jeho a vášnivě ho políbila.

Pomalu jsme se dostali až k posteli. Já už jsem měla také sundanou košili, a proto jsem mu rozepnula přezku od pásku a potom i kalhoty. Pomalinku jsem mu je sundávala…

Oba jsme už leželi v posteli. Začal mě líbat na krku a potom jel níž přes klíční kost až k prsům. Tam se chvilku zdržel a pak jel níž a níž…

Chvilku jsme se s tou největší něžností, s jakou to šlo, mazlili, ale pak už nám bylo jasné, že to chceme oba a to okamžitě.

Přitiskla jsem se k němu blíž a zavřela oči. Byla jsem naprosto vyčerpaná, ale přesto jsem se usmívala. James vedle mě poklidně oddychoval, a to mě uspávalo. Zavřela jsem oči, zabořila nos do jeho hrudi a skoro okamžitě taky usnula.

„Stávej,“ zašeptal mi James do ucha. Neklidně jsem se zavrtěla a odmítala vstát. „Anno, už je šest, musíme odtud zmizet dřív, než někdo zjistí, že jsme byli celou noc pryč.“

„Jak můžeš tak brzo vstávat?“ zeptala jsem se a zachumlala do jedné ze saténových přikrývek.

James byl opřený o loket a prohlížel si mě. Vůbec nereagoval na moji otázku, a proto jsem ji nechala plavat.

„Čekáš, že když se na mě budeš dívat dostatečně dlouho, bude mě to štvát a vstanu?“

Potichu se začal smát. „To není špatný nápad. Ale ve skutečnosti je na tebe docela hezký pohled.“

Až teď jsem si uvědomila, že jsem nahá a přikrývku mám jen přes záda. Rychle jsem to napravila, což Jamese rozesmálo ještě víc. Všechno tohle mě dostatečně probudilo, takže jsem nakonec vstala a při oblékání se snažila ignorovat Jamesovu přítomnost. Překvapivě se mi to povedlo.

Místnost Nejvyšší potřeby jsme opustili ani ne za čtvrt hodiny.

Týden utekl jako voda a mně a Kate přišel vzkaz z obchodu s famfrpálovými potřebami. V pátek v osm hodin večer měly přiletět sovy s koštětem na vrchol severní věže. To by nebyl zas tak problém, ale problém bude to, jak ho doneseme do pokoje, aby ho Ginny neviděla.

Naši naštěstí úbytek té nehorázné sumy ještě nezjistili a doufala jsem, že ani nezjistí. Neměla jsem totiž tušení, jak bych jim to vysvětlila.

S tím, kam koště s Kate schováme, nám nakonec pomohli kluci. Zatím bude u nich v ložnici. Až ho budeme potřebovat, tak si pro něj dojdeme.

V pátek před osmou hodinou večer jsme se s Kate vydaly na vrchol severní věže. Venku byla už pěkná zima a foukal nepříjemný studený vítr. Po deseti minutách mrznutí sovy konečně dorazily. Když nám předaly koště, na chvíli zalezly do koutu, který je před větrem chránil, ani jsem se jim nedivila. Mně s Kate ale nějaký roh nestačil, a tak jsme rychle popadly balík a zmizely do tepla hradu.

Věděla jsem, že společenskou místností neprojdeme bez povšimnutí, ale že nás bude zastavovat tolik lidí, mě nenapadlo. Raději jsme se s odpovídáním nezdržovaly a beze slova jsme rychle zamířily do chlapeckých ložnic. V pokoji sedmého ročníku jsme koště předaly, Jamesovi, který ho schoval do svojí skříně.

Když jsme se vrátily do naší ložnice, Ginny si ani nevšimla, jak máme růžové tváře a jaká nám je zima.

Ani jsem si neuvědomila, že uběhl další měsíc. Nicola měla zase svoje obvyklý řeči, ale překvapivě to nebylo tak strašné jako dřív. Jamesovy narozeniny se oslavily ohromnou pařbou, která se tentokrát obešla bez problémů. Někoho chytrého totiž napadlo použít na zdi kouzlo proti odposlouchávání, takže nikdo neslyšel ten kravál, který jsme vydávali.

Bylo pondělí ráno 15. listopadu. To je den, kdy má Ginny narozeniny. S Kate jsme vstaly o něco dříve, abychom mohly připravit ten její dárek.

Nejprve jsme si pro něj došly ke klukům a potom se vydaly do sovince. Abychom mohly koště poslat, potřebovaly jsme tři školní sovy.

Seděli jsme ve Velké síni a snídali. My s Kate jsme čekaly na ranní soví poštu. Pomalu jsem kousala svůj toast a dívala se k otvoru, kterým sovy přilétají. Konečně jsem se dočkala.

Do Velké síně vletělo stovky sov. Všichni si všimli tří sov, nesoucích velký podlouhlý balík, který mířil k našemu stolu. Síň se přeměnila ve včelí úl. Když nakonec balík spadl před Ginny, všichni se na ni podívali. Nechápavě se na svůj dárek dívala. Pomalinku rozbalila obal. Na stůl vypadlo krásné nové koště Celerrimus 3000.

„Kdo mi tohle mohl poslat?“

„Podívej, tady je nějaký vzkaz,“ ukázala Kate na obálku připevněnou ke koštěti.

Ginny vyndala přání a začala číst. Když si přečetla poslední dvě jména, vykřikly jsme s Kate nastejno: „Všechno nejlepší!“

„Vy jste se musely zbláznit,“ vydala ze sebe Ginny.

„Nepřijde mi,“ odpověděla jsem jí s úsměvem a objala ji.

„Vždyť to muselo stát strašně moc, je to jedno z nejlepších košťat.“

„Já si myslím, že si ho zasloužíš,“ řekla jí Kate. Jen jsem přikývla.

„Holky, já vám strašně moc děkuju. Vůbec netuším, co mám říct.“

„Je ti přeci osmnáct, takže si zaslouží něco velkého.“ Usmála jsem se na ní.

„Tak a jestli teď nevyhrajeme famfrpálový pohár, tak si mě nepřej,“ řekla Kate se smíchem.

Byl konec listopadu a odehrával se zápas Nebelvíru proti Havraspáru. Seděly jsme s Kate hned vepředu a čekaly, až přijdou jednotlivá družstva.

„Přichází družstvo Nebelvíru. Thomasová, Johnson, Quadrová, Weasley, Veloz, Lectus a jejich kapitán Potter!“ řval do mikrofonu Eric Coon z Mrzimoru.

Na hřiště opravdu přicházeli hráči v červených hábitech.

„A za nimi jde také družstvo Havraspáru. Davies, Lignaová, Krewett, Traová, Vagos, Lee a Grant!“

James se veprostřed hřiště sešel s Davidem Daviesem a madame Hoochovou. Po chvíli si kapitáni podali ruce a se zapískáním vyletěli do vzduchu. Madame Hoochová vyhodila Camrál a hned na to vypustila také Zlatonku. Zápas začal.

Po čtvrt hodině Nebelvír vyhrával o dvacet bodů. James ani Grant ještě nezahlédli Zlatonku. Společně létali nad hřištěm a pozorovali zápas.

„Johnson má Camrál a letí rovnou k Havraspárským brankám. Nahrává Thomasové, která se skvěle vyhnula Potlouku od Vagose, a dává gól!“ křičel Eric Coon. Nebelvírští začali řvát a tleskat, mezi nimi jsme samozřejmě byly i já a Kate. „Je to čtyřicet ku deseti pro Nebelvír. Camrál má v držení Havraspár. Lignaová přeletěla půlku hřiště a nahrála Krewettovi…“

Uběhla asi hodina. Hra byla fakt živá, ale moc gólů nepadlo. Zatím to byl vyrovnaný zápas.

Potter asi zahlédl Zlatonku a letí hroznou rychlostí k Nebelvírským brankám. Grant ho pomalu dohání. Potter natahuje ruku a chytil Zlatonku! JAMES POTTER CHYTIL ZLATONKU! NEBELVÍR VYHRÁVÁ 200 : 40!“ Zbytek komentáře zanikl v našem řevu.

S Kate jsme se okamžitě vydaly dolu na hřiště. Proplétaly jsme se zástupy lidí a párkrát jsme určitě i někomu šláply na nohu.

Okolo celého družstva byla hromada lidí. I přes to jsme se dostaly a začaly gratulovat.

26. kapitola                                                                                             28. kapitola