Jdi na obsah Jdi na menu
 


28. kapitola - Vánoce

17. 7. 2007

Uprostřed prosince jsme mohli jít do Prasinek. Tentokrát jsem šla sama, protože jsem musela koupit dárky k Vánocům všem.

Prolezla jsem snad všechno a nakoupila. Dalo mi to celkem dost práce, ale bavila jsem se u toho. Chodila jsem obchody, poslouchala koledy a v Medovém ráji dokonce ochutnala cukroví. Miluju Vánoce, jsou to snad nejlepší svátky v roce. Sníh, dobrá nálada, dobré jídlo a spousta dárků.

Největší problém Vánoc je rozhodování, jestli jet domů, nebo zůstat v Bradavicích. Samozřejmě jsem chtěla oboje. Chtěla jsem vidět rodiče a Vánoce doma jsou Vánoce doma. Jenže tohle byl můj poslední rok ve škole a já si ho chtěla užít.

Nakonec jsem se rozhodla, že bych pozvala holky k nám. Byl to asi nejlepší způsob, jak si užít svých nejlepších kamarádek, ale přitom oslav Vánoce doma. Nejprve jsem napsala našim, jestli to vůbec dovolí. Nakonec mi napsali, že holky budou moct přijet, ale jen v případě, že jim to dovolí jejich rodiče.

„Holky, nechtěly byste jet k nám na Vánoce?“ zeptala jsem se, když jsem dočetla dopis od našich.

„Sorry, ale znáš naši rodinu. Na Vánoce musíme být všichni spolu. Vážně bych chtěla, ale fakt nemůžu,“ odpověděla mi Ginny.

„A co ty Kate?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Já nevím, co by na to řekli naši. A vaši ti to už dovolili?“

„Jasně, jinak bych se vás neptala.“

„Já napíšu našim a pak ti řeknu, jo?“ řekla Kate a začala smolit dopis pro její rodiče.

Za dva dny přišla odpověď.

Milá Kate,

jelikož nám napsal i Brian, tak jsme se s tátou dohodli, že letos místo klasických Vánoc pojedeme na dovolenou. Jestli nebudete chtít s námi, samozřejmě můžete strávit svátky u svých kamarádů. Ale budete se oba chovat slušně! Jestli něco vyvedete, tak si mě nepřejte.
Až přijedeš k Malfoyovým, tak nám napiš, že jste dorazili v pořádku.
Pozdravuj Annu a Ginny a užívej si zbytek školy do Vánočních prázdnin.

Mamka a taťka


„To je super!“ vykřikla Kate a objala mě.

„Tak se těš na skvělé prázdniny se svou kamarádkou.“

„To víš, že se těším. Konečně prázdniny bez bráchy.“

„Ginny, my se určitě o prázdninách uvidíme, jako vždy,“ otočila jsem se na Ginny.

„Jasně, zase ta trapná večeře. Letos je u nás nebo u vás?“

„Myslím, že u nás.“

Přisedli si k nám kluci.

„Ty jedeš taky pryč na Vánoce?“ zeptal se Johnson Kate.

„Jo, jedu k Anně a kam jedeš ty?“

„K Jamesovi.“

„Anno, a co vlastně budeme celý prázdniny dělat?“ zeptala se mě Kate. Popravdě žádný pořádný plán jsem neměla.

„Jeden den jsou Vánoce, potom je večeře s Thomasovými, potom je Silvestr a dál nevím, ale naši mají určitě něco v plánu. Možná přijde ještě někdo.“

 

Těch pár dní do Vánočních prázdnin uteklo hrozně rychle a my jeli v Bradavickém expressu. Celou cestu jsme se bavili o všem, prostě tak trochu klasická cesta.
Na nádraží King‘s Cross na nás čekala mamka. Už na ní šlo vidět, že je těhotná. Nemůžu si pomoct, ale vypadala roztomile.

Ještě jsem se musela rozloučit s Jamesem. Nějak jsem najednou nedokázala představit, že se tak dlouho neuvidíme. Popřáli jsme si veselé Vánoce a nakonec se líbali déle, než jsme měli v plánu.

Když jsem odešla za mamkou, všimla jsem si, že má pusu dokořán. Ušklíbla jsem se. Úplně jsem zapomněla, že neví, že chodím s Jamesem.

„Mami, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí potom, co jsme se pozdravily a já ji objala.

„Ty chodíš a Jamesem?“ Pořád vypadala, že je v šoku.

„Hm, jo.“

„Neříkala jsi náhodou, že by si s ním nikdy nechodila?“

„Jo, ale věci se mají jinak.“

„Dobrý den, paní Malfoyová,“ pozdravila Kate mamku.

„Ahoj, Kate. Tak jdeme?“

„Jasně,“ řekly jsme s Kate a přemístily se k nám domů.

Objevila jsem se v naší hale, která byla vánočně vyzdobena. Náš dům je na Vánoce vždycky úžasný. To bude asi tím, že já miluju Vánoce a mamka taky a jak je vidět, že když je těhotná, tak je má ráda ještě víc.

Kate se přemístila hned vedle mě. Vykulila oči a prohlížela si vyzdobenou halu. „To to tady máte vždycky takhle vyzdobený?“ zeptala se.

„Ne, ale vždy to tady vypadá skvěle. Máma, jak je těhotná, tak si asi dala víc záležet nebo nevím. Musím uznat, že je to tady opravdu krásný.“

„Tak, holky, pojďte nahoru si vybalit. Potom si přijďte pro něco k jídlu,“ řekla mamka, ukázala Kate její pokoj a odešla někam dolu.

Vybalila jsem si a převlékla se do čistého oblečení. Stavila jsem se ke Kate a společně jsme vyrazily do jídelny. Tam byla mamka, četla Denního věštce a pila čaj, před ní byl tác s obloženými chleby. Jen co jsme ho s Kate uviděly, okamžitě jsme se na něj vrhly.

„Kde je táta?“ zeptala jsem se s plnou pusou.

Mamka nad tím jen zakroutila hlavou. „Něco řeší s Harrym na ministerstvu.“

„Kdo je Harry?“ zeptala se Kate.

„Jamesův táta, slavný Harry Potter. O něm si snad něco slyšela.“

„Aha.“

„A co ty a James?“ zeptala se mě mamka.

„Co by?“

„Co na to říkali ve škole? Vždyť jste byli nepřátelé.“

„Mami, proč tě to zajímá?“

„Chci vědět, s kým chodíš,“

„To už víš.“

Proč chtěj rodiče vědět, s kým chodím, co s ním dělám a další věci? To je naprosto strašný.

„A ty, Kate, s někým chodíš?“

Mami, proč mi to děláš?

„S Martinem Weasleym,“ odpověděla Kate.

„Radši jdeme,“ řekla jsem Kate a odtáhla ji pryč, aby nás mamka nemohla dál vyslýchat.

„Sorry, Kate, tohle bylo fakt trapný“ omlouvala jsem se jí, když jsme dorazily do mého pokoje.

„Já jsem zvyklá, máma je stejná,“ mávla nad tím rukou a lehla si ke mně na postel.

Sedla jsem si k ní a zakoukala z okna. Všude bylo bílo a svítilo slunce. Sníh se nádherně třpytil.

„Anno?“

„Co je?“ Otočila jsem se na ní.

„Jak je to vůbec mezi tebou a Potterem?“

„Jak to myslíš?“

„Spali jste spolu?“

„Jo.“

„Když měl narozeniny?“

„Jo, potom ještě párkrát a ještě na konci letních prázdnin.“

„Cože?“ vydala ze sebe překvapeně a sedla si.

„Jak jsme oslavovali konec prázdnin,“ vysvětlovala jsem. „Ty jsi odešla někam s Weasleym a potom odešli i tvůj brácha a Ginny, zůstali jsme tam sami. Byla jsem opilá, dost opilá, takže jsem si skoro nic nepamatovala a samozřejmě jsem dělala kraviny. Probudila jsem se vedle něj a on mi řekl, že jsme se spolu vyspali a potom jsem si na to vzpomněla,“ řekla jsem velice zkráceně oslavu konce letních prázdnin.

„Proč jsi nám to neřekla?“

„A budu se chlubit tím, že jsem se s ním vyspala, když jsem byla opilá a ještě k tomu jsem si to skoro nepamatovala?“

„Chápu,“ řekla a zase si lehla.

„A co ty a Weasley?“ zeptala jsem se a lehla si vedle ní.

„Poprvé to bylo tady u vás.“

„Cože?“

„U mě v pokoji.“

„Ne, neříkej mi.“

Zasmála se. „A potom v Bradavicích. Největší sranda to bylo u Uršuly.“

„Vy jste to dělali u Uršuly? To si ze mě děláš srandu!“

„Ne, nedělám. Okamžitě zalezla do jedné kabinky a dala si ruce přes oči.“

„Kate, to se dělá, takhle utlačovat obyvatelku dívčích záchodků?“ zeptala jsem se a společně jsme se začaly smát.

Konečně tu byly Vánoce. Po domě hrály koledy a všude byla vánoční výzdoba. Z kuchyně vycházela vůně skvělého jídla.

S Kate jsme se šly projít ven. Začalo to procházkou, ale potom jsme se navzájem shazovaly do sněhu. Pořád jsme se smály.

Domů jsme se dostaly promočené skrz na skrz. Okamžitě jsme se šly převléknout a ohřát ke krbu v obývacím pokoji. Tam byl obrovský vánoční stromeček. Byl nádherný jako každý rok.

Dárky jsem samozřejmě jako vždy balila na poslední chvíli. Ale letos to bylo podstatně jednodušší a rychlejší, protože jsem mohla kouzlit. Moje dárky nikdy nevypadaly tak skvěle.

Večeře byla opravdu úžasná, skřítci se letos pochlapili. Naši nám dokonce nalili skleničku vína. To se stalo poprvé za můj život.

Do pokoje jsem se dovalila asi ve dvanáct. Byla jsem šíleně přejedená a trochu připitá. Ale přesto, když jsem padla do postele, jsem se usmívala.

„Anno! Stávej! Jsou Vánoce! Stávej!“ řvala mi do ucha Kate.

„Vždyť jsem už vzhůru,“ zamumlala jsem.

„Dělej, dole jsou už dárky!“

Ona je jak pětileté dítě, pomyslela jsem si a vylezla z postele. Hodila jsem přes sebe župan a společně s Kate seběhla do obývacího pokoje.

Pod stromečkem byla hromada dárků. Od těch největších až po malinké krabičky. S Kate jsme se na sebe podívaly a vrhly se na dárky.

Házely jsme po sobě vánočními papíry, mašlemi a dalšími věcmi, co jsme strhaly z dárků a prostě se chovaly jako malý děti.

Svým řevem jsme probudily naše. Táta se sice netvářil moc nadšeně, ale nic nám neřekl. Teprve teď jsme se s Kate začaly chovat jako normální lidi. A potichu jsme s našima rozbalovali dárky. Máma byla unešená z nějakého oblečení pro to škvrně, co se má někdy v dubnu narodit. Táta nedával nic najevo a my s Kate jsme vyváděly až moc, ale až potom.

„Zítra přijdou Thomasovi, Potterovi a Weasleyovi,“ oznámila nám mamka při večeři.

„Jak to? Vždyť jsme vždycky měli večeři jen s Thomasovýma. Proč teď i s Potterovými a Weasleyovými?“ zeptala jsem se. Sice představa, že uvidím Jamese dřív než ve vlaku, je skvělá, ale to nás tu bude opravdu moc.

„Protože to jsou naši přátelé. Myslela jsem, že vám to nebude vadit,“ odpověděla mi mamka a mrkla na mě. Oplatila jsem jí to šklebem.

„Mně to nevadí, jenom brácha by se mohl někam ztratit,“ řekla Kate.

„Bude nás tady hodně,“ řekla jsem já.

„Tvůj bratr je u někoho na návštěvě?“ zeptala se mamka.

„Jo, je u Potterových. Kdyby tam nejel, tak bych asi nemohla já jet sem.“

„O něco jsem přišel?“ zeptal se táta, který akorát přišel.

„Jen jsem říkala, že k nám zítra přijdou Thomasovi, Potterovi a Weasleyovi. Holky se netvářily zrovna nadšeně. Myslela jsem si, že budou rády.“

„Ale my jsme,“ řekla jsem. „Jen jsem si myslela, že letošní Vánoce budou probíhat jen v dámské společnosti,“ řekla jsem a když jsem uviděla, jak se táta tváří, dodala jsem: „Vždyť víš, jak jsem to myslela.“

Táta stejně vypadal, že vůbec nerozumí tomu, co jsem řekla. Potom jsem si ale uvědomila, že nechápe té první části. Máma mu asi zapomněla říct, že chodím s Jamesem.

„A v kolik přijdou?“ zeptala jsem se.

„Na večeři, asi okolo páté nebo šesté. Ještě se s nimi musím domluvit,“ řekla mamka a napila se vody.

S Kate jsme obě dojedly, a proto jsme odešly ke mně do pokoje. Naši ještě zůstali v jídelně. Zavřela jsem dveře a chtěla odejít. Neodešla jsem, protože jsem uslyšela tátu.

„Ona chodí s Potterem?“

„Já jsem ti to zapomněla říct?“ zeptala se ho máma.

„Ano, zapomněla. Jak může má jediná dcera, chodit s Potterem?“

„Je to snad její věc, ne?“

„Vždyť je to Potter.“

„Já jsem z mudlovské rodiny a vzal sis mě.“

„To je něco jiného.“

„Je to něco jiného, ale je to podobné. Nechápu, proč ti to tak vadí.“

„Tady jde o budoucnost mojí dcery.“

„Za prvé je to i moje dcera a za druhé tvoji rodiče by taky nesouhlasili s tím, aby sis mě vzal. Ale nic ti na to říct nemohli, protože byli oba po smrti. Naše dcera má asi smůlu, že její rodiče ještě žijí.“

„Dobře, máš pravdu. Nechci se s tebou hádat. Ale proč si nevybrala někoho jiného, proč zrovna mladý Potter?“

Dál jsem to radši neposlouchala. Netušila jsem, že bude táta takhle vyvádět. Ještěže neví o tom koštěti. To bych už asi nebyla mezi živými.

Další den jsem se probudila asi okolo deváté. Neprobudila jsem se sama od sebe, ale probudilo mě ťukání na okno pokoje. Za oknem seděla sova a naléhavě do něj ťukala. Aby se nezbláznila, pomyslela jsem si, pomalu jsem vylezla z postele, hodila přes sebe svetr a otevřela okno, aby mohla ta sova vletět dovnitř.

Pustila mi na postel dopis a potom si sedla na opěradlo židle u psacího stolu. Vzala jsem dopis a během trhání obálky jsem si sedla do křesla.

Byl od Jamese. Psal, že dneska k nám jdou na večeři, že děkuje za dárek a že se na mě těší, řečeno ve zkratce.

Odložila jsem dopis na stůl a začala se věnovat sově. Donesla jsem jí trochu vody a potom ji poslala za ostatními našimi sovami.

Venku foukal vítr a sněžilo. Doufám, že to do oběda přestane. Chtěly jsme totiž s Kate vyrazit ven, podívat se po vesnici, co tady je.

Měly jsem štěstí. Přestalo sněžit a přestal foukat i vítr. Hodily jsme přes sebe kabáty a vyrazily ven.

Byla docela zima, ale na to jsme se připravily. Pomalu jsme šly směrem k vesnici. Kate mi cestou básnila a Weasleym. Tak jsem se dozvěděla zase pár novinek, který mi nestačila říct včera.

Chvilku jsme se procházely mezi mudlovskými obchůdky. Šlo to, ale myslím si, že ty kouzelnický jsou lepší. Po vesnici se procházelo plno lidí, a tak jsem málem přeslechla, co si povídají dva kluci asi našeho věku.

„To je ta holka, co bydlí v tom obrovským baráku nad vesnicí?“ zeptal se ten o něco málo vyšší.

„Myslím si, že jo. Viděl jsem ji asi dvakrát, pořád někam jezdí. Ta jejich rodina je hodně divná.“

„A s kým to jde? To není nikdo od nás z vesnice, že ne?“

„Ne, tu jsem tu ještě neviděl.“

„Taky by se mohli bavit trochu potichu,“ pošeptala jsem Kate, když jsme nenápadně poslouchaly a dívaly se do jedné výlohy.

„Máš pravdu, to by mohli. To je tady normální, že o vás tady kolují zvěsti?“

„Naprosto normální. Dřív mi to vadilo, ale teď mi je to ty-víš-kde.“

Nakonec jsme se rozhodly, že je poslouchat nebudeme, a vydaly se okolo nich pryč. Pozorovali nás. Když jsme byly za rohem jednoho domu, zavolal na nás jeden.

„Počkejte, nechtěli byste zajít na skleničku?“

Otočily jsme se.

„Jsi normální? Bůhví, co jsou zač,“ říkal mu kamarád.

„Něco jste potřebovali?“ zeptala jsem se.

„Jestli byste nezašli na skleničku,“ zopakoval ten menší a nervózně urovnal čepici.

Podívala jsem se na Kate. Ta jen pokrčila rameny.

„A kam bychom šli?“ zeptala jsem se.

„Tady za rohem je jedna hospůdka, tak půjdete?“

„Tak co, Kate?“

„Já nevím. Máš když tak hůlku?“ zašeptala mi.

Sáhla jsem si do kapsy, abych se přesvědčila, že ji opravdu mám. „Jasně, bez ní bych nevystrčila nos z baráku.“

„No, tak proč ne, stejně bychom se do večera nudily.“

„Tak my půjdeme,“ řekla jsem jim.

„Takže já jsem Jack a tohle,“ ukázal na svého kamaráda, „Tohle je David,“ představil je ten, co nás pozval.

„Já jsem Anna a tohle je moje kamarádka Kate. Jdeme?“

Jackův kamarád David nebyl moc nadšený. Asi jsem mu kazila pověst. Stejně mě zajímá, co se tady za ty roky, co jsem tu nebyla, o naší rodině rozkřiklo. Snad se něco dozvím.

Došli jsme do malé hospůdky na kraji vesnice. Bylo tam skoro prázdno. Sedli jsme si do rohu a čekali, až k nám přijde obsluha.

Jack si nás pořád prohlížel. David koukal do blba, asi litoval toho, že jeho kamarád nás někam pozval.

Objednaly jsme si s Kate kafe a čekaly, co z nich vypadne.

„Vy bydlíte v té vile nad vesnicí?“ zeptal se Jack.

„Bydlím tam jenom já, Kate je u mě na prázdninách.“

„A odkud jsi ty?“

„Z Londýna.“

A takhle zajímavý rozhovor pokračoval ještě půl hodiny. Jack s Davidem měli vypité asi už druhé pivo. To je trochu přiopilo, a tak se s námi konečně začal bavit i David.

Ucítila jsem ruku na svém stehně. Podívala jsem se, čí je a zjistila, že je Jackova. Neudržela jsem se, vytáhla hůlku a poslala na něj první kouzlo, co mě napadlo. Jack dostal ránu jako od elektřiny. Rychle jsem zase hůlku schovala, ale bylo pozdě, David ji viděl.

„Co to je?“ zeptal se trošku přiopilým hlasem.

„Klacek,“ odpověděla jsem okamžitě.

„A proč z toho letělo nějaký světlo, to jsem ještě neviděl.“

„Do prdele. Co budeme dělat?“ zeptala se mě Kate potichu.

„Počkej, musím něco vymyslet,“ řekla jsem a snažila se vymyslet něco chytrého.

Vyndala jsem hůlku a strčila si ji do rukávu. Oblékla jsem si kabát. Kate se na mě dívala jako na blázna, ale kabát si také oblékla.

„Kluci musíme už jít,“ řekla jsem, chytla hůlku a poslala na ně paměťový kouzlo. Jakmile jsem to udělala, okamžitě jsme zdrhly pryč z hospody.

Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Moc mi to nešlo, nebyla jsem si totiž jistá, jestli jsem to paměťový kouzlo použila správně.

„Tak to bylo o fous. Proč jsi to vůbec udělala?“ zeptala se mě Kate, když už jsme byly na kraji vesnice.

„Rychle pojď pryč, doma ti to vysvětlím.“ Chytla jsem se jí za rukáv a táhla směrem k nám domů.

Domů jsme dorazily asi ve tři odpoledne. Řekla jsem Kate, co se stalo v té hospodě. Tomu tématu jsme se potom už nevěnovaly, obě jsme se shodly na tom, že do vesnice už radši nepůjdeme.

Za pět minut půl šesté se k nám přemístili Thomasovi. Okamžitě jsme odtáhly Ginny k mně do pokoje a začaly jsme se jí vyptávat. Co dostala k Vánocům, jaká byla rodinná večeře a tak dále.

Moc dlouho jsme si, ale nepovídaly, protože někdo zaklepal na dveře. Pozvaly jsme dotyčného dovnitř.

Ve dveřích se objevila naše domácí skřítka, Clia. „Slečno Anno, paní mi řekla, abych dovedla tady pány a slečnu k vám do pokoje,“ řekla a uklonila se.

Podívala jsem se, kdo za ní stojí. Byli to James, Johnson, Weasley a Juliet.

„V šest hodin se máte všichni dostavit na večeři. Jestli nic nepotřebujete, tak mne, prosím, omluvte.“

„Ne, nic nepotřebujeme, můžeš jít,“ řekla jsem jí a pozvala kluky a Juliet dál.
Clia odešla a místo ní do pokoje vešli kluci s Juliet. Okamžitě jsem šla k Jamesovi a políbila ho. Kate také vstala a šla k Weasleymu. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ona bude ta, co s Weasleym zůstane déle než týden.

Johnson nás všechny pozdravil a sedl si do křesla vedle mé knihovničky. Juliet si sedla na židli u mého psacího stolu a Ginny si sedla na postel a sledovala nás.

Teď mě tak napadlo, proč vlastně nemá Ginny nějakého kluka nebo alespoň nějakého vyhlídnutého? Možná má, budu se jí na to muset zeptat, až budeme někdy samy. Snad si na to vzpomenu.

Necelou půl hodinu jsme se bavili, co jsme dostali k Vánocům a další podobný věci okolo Vánoc. Potom pro nás pro jistotu přišla Clia. Naši jsou nějak moc chytrý, jak mohli vědět, že na tu večeři zapomeneme? Tedy alespoň já jsem na ni zapomněla.

Vydali jsme se tedy za Cliou do jídelny. V jídelně byl jeden obrovský stůl, za kterým už seděli všichni naši rodiče. Nějak jsme si posedali a čekali, až skřítci donesou jídlo.

Asi po hodině žraní, jinak se tomu říct nedá, protože na stole bylo tolik jídla a ještě k tomu dobrého jídla, že skoro každý musel ochutnat od každého kousek. Stejně nechápu, jak jsem mohla do sebe narvat ještě ten zákusek, ale to je jedno.

Nějak jsme se dovalili do mého pokoje, kde jsme se všichni svalili na postel, do křesla a na židle.

Asi okolo osmé jsme vyrazili ven, už jsme nebyli všichni, protože Juliet nemohla a chtělo se jí stejně spát. Abych řekla pravdu, tak mi to ale vůbec nevadilo, spíše jsem byla ráda. Přeci jenom nám je skoro všem sedmnáct, někomu už osmnáct, a jí je jedenáct, trošku větší věkový rozdíl.

Byla tma a pomalu padal sníh. Přešli jsme naši zahradu a vydali se někam k lesu. Kluci sice chtěli jít dolu do vesnice, ale tomu jsme s Kate zabránily, protože jsme si obě vzpomněly na dnešní incident.

Cestou kluci po sobě házeli sněhové koule. Nakonec z toho stejně vznikla sněhová bitva všichni proti všem.

Jakmile mi spadl kus sněhu za krk, začala jsem řvát. Všichni se na mě podívali a Ginny se mě zeptala: „Co se ti proboha stalo?“

„Spadl mi kus sněhu za krk,“ řekla jsem, šla kousek dál od nich a snažila jsem se ten sníh dostat pryč.

Zbytek pokračoval dál. Já už jsem se nepřidala, tady o kousek dál to bylo bezpečnější. Asi po pěti minutách se ke mně přidala i Ginny.

Vzpomněla jsem si, že jsem se jí chtěla na něco zeptat. „Ginny, můžu se tě na něco zeptat?“

„Jasně, ptej se,“ odpověděla mi a dál se koukala, jak kluci střílí jen po Kate, chudák.

„Jen mě napadlo. Nemáš ty náhodou kluka nebo alespoň nějakého vyhlídnutého?“

Ginny se na mě překvapeně podívala a zeptala se: „Jak tě to napadlo?“

„Jak přišli kluci, tak jsi mi připadala tak trochu sama.“

„Víš, že mě napadlo, že se mě někdy zeptáš? Ale nenapadlo mě, že tak brzy.“

Teď jsem se na ní překvapeně podívala zase já. „Tak máš nějakého kluka nebo ne?“ zeptala jsem se. V tom po mně někdo hodil sněhovou kouli. Podívala jsem se, kdo to byl. Sice vím, že bych to asi nezjistila, ale když jsem uviděla Jamese, jak se směje, tak mi to bylo okamžitě jasné. Vzala jsem si do rukou sníh a udělala si také kouli. Namířila jsem a hodila po něm.

Sklonil se, aby ho to netrefilo. To se mu ale moc nepovedlo, protože ho koule strefila do hlavy a spadla mu čepice. Začala jsem se smát.

„Tak ty takhle, jo?“ řekl a rozběhl se ke mně.

Sakra! pomyslela jsem si a utíkala směrem domů. Bohužel jsem byla pomalejší a James mě za chvilku dostihnul. Shodil mě do sněhu a začal mě v něm válet. Já ho zabiju.

Už jsem vypadala skoro jako sněhulák. James se jenom smál. „Nesměj se, tady není nic k smíchu,“ řekla jsem a přitom jsem prskala sníh.

„Ale je. Ty ses mi taky smála.“

„Ale ty jsi byl směšný, já nejsem.“

„Ty snad chceš ještě vyválet?“

„Ne, hlavně to ne!“

„Tak uznej, že jsem nebyl k smíchu a že ty jsi.“

„Nikdy,“ odpověděla jsem tvrdohlavě.

„Proč jsi tak tvrdohlavá?“

„Já nejsem tvrdohlavá, já jen nikdy neuznám to, co není pravda.“

„Ty opravdu chceš vyválet ještě jednou?“

„Ne, prosím ne.“

„Tak to uznej.“

„Dobře, já jsem teď k smíchu, ty jsi nebyl. Stačí?“

„Stačí,“ řekl a políbil mě.

„Abyste k sobě nepřimrzli.“

„Všímej si sebe, Braine,“ odsekl James, slezl ze mě a taky mi pomohl na nohy. Johnson se jenom ušklíbnul, ale nic neřekl.

Všichni promrzlí, i Ginny byla vyválena díky Johnsonovi, jsme se vraceli k nám domů. Cvakala jsem zuby nejvíc, jak to šlo. Opravdu mi teplo nebylo.

Když nás naši rodiče viděli, tak jim málem vypadli oči z důlků.

„Co jste proboha dělali?“ zeptala se paní Weasleyová.

„Koulovali se,“ odpověděl jí Weasley.

„Tak se jděte ohřát,“ řekla mamka a zavedla nás ke krbu v obývacím pokoji.

Sundali jsem si kabáty, čepice, šály a rukavice a sedli si před krb. Přitulila jsem se k Jamesovi.

Asi hodinu jsme seděli před krbem a povídali si. Konečně mi začínalo být teplo.

„Nebudeme si konečně říkat normálními jmény? Ty příjmení mě opravdu už štvou, jsou moc dlouhý,“ řekl Johnson, když už jsme se hodinu oslovovali příjmením.

„Taky mě to štve,“ souhlasila jsem.

„Takže abychom si připomněli, jak se vůbec doopravdy jmenujeme. Já jsem Brian, tenhle tvor vedle mě je Martin a to druhý monstrum je James,“ James s Weasleym, tedy Martinem po něm střelili naštvanými pohledy. Já se tomu ale tiše zasmála.

Představování nás dívek si vzala na starosti Ginny. „Takže já jsem Ginny, to divné stvoření vedle Martina je Kate a to ještě divnější stvoření vedle Jamese je Anna.“

Ještěže nejsem monstrum jako James, ale divnější stvoření než Kate, taky není moc pěkný, pomyslela jsem si, ale stejně jsem se na ní zamračila.

Takže jsme se konečně začali říkat křestními jmény. Překvapivě to byla celkem úleva.

Asi za půl hodiny přišla mamka a oznámila nám, že všichni dneska spí u nás.

„A jak se sem vejdeme?“ zeptala jsem se. Tohle opravdu není barák pro skoro pět rodin.

„Všechny holky budou spát u tebe v pokoji. Juliet už tam spí. Kluci v pokoji, kde teď spí Kate, doufám, že ti to nevadí?“ zeptala se mamka Kate.

„To je v pohodě.“

„A vaši rodiče ve zbylých pokojích pro hosty,“ řekla a odešla.

Tak jsem zvědavá, jak se čtyři holky vejdou do mého pokoje. Asi se budu muset nechat překvapit.

Asi v půl jedné jsme se rozhodli jít spát. Podívala jsem se k sobě do pokoje. Byly tam čtyři na sobě namačkané postele. Nechápu, jak se to sem vešlo. Na jedné spala v klidu Juliet.

Jako první si zabrala koupelnu Ginny. Naštěstí tam nebyla moc dlouho, takže tam šla okamžitě Kate. Ta tam byla o trošku déle.

Když konečně vylezla i Kate, vzala jsem si osušku a zalezla pod sprchu. Asi jsem tam byla nejdéle ze všech, ale to mi bylo jedno, stejně už nikdo nečekal na to, aby vylezla.

Když jsem vylezla, holky už spaly, alespoň se tak tvářily. Nechtělo se mi spát, a proto jsem šla pryč. Nakonec jsem se rozhodla jít zpátky do obývacího pokoje. V krbu ještě hořelo, takže tam bylo opravdu teplo. Chtěla jsem si sednout do křesla, ale to jsem udělat nemohla, protože tam byl James.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.

„Nechtělo se mi spát, a proto jsem zamířil sem. A co ty?“

„To samé.“ Sedla jsem si na sedačku vedle křesla.

Chvíli bylo ticho. Oba jsme koukali do plamenů v krbu. Potom se James zvedl a přišel ke mně. Sedl si vedle mě. Přitulila jsem se k němu a stále koukala do ohně. Začal mě líbat na krku.

„Jamesi, nech toho. Co když někdo přijde?“

„Prosím tě, kdo by sem chodil, všichni už spí.“

„Jestli sem přijde táta, tak nás zabije.“

„Proč by sem chodil?“

„Já nevím, třeba nemůže spát a chce si dát trochu whisky.“

„Určitě nepřijde,“ řekl a pokračoval tam, kde před chvíli přestal.

„V to doufej,“ řekla jsem a už mu v tom nebránila.

Líbali jsme se, já ho hladila po holých zádech a on zajížděl rukama pod mojí noční košili. V tom se otevřely dveře. Odtrhla jsem se od něj a podívala se, kdo to je.

Ve dveřích stála máma a dívala se na nás. Byla dost překvapená. Po chvilce řekla: „Promiňte.“ a odešla.

„To byla tvoje máma?“ zeptal se James.

„Ehm, ano. Buď rád, že to nebyl táta. Radši půjdeme,“ řekla jsem a odtáhla ho z obýváku.

Dopoledne dalšího dne všichni odjeli, tedy kromě Kate. Mamka pro jistotu pozvala všechny na Silvestra. Byla jsem zvědavá, jak to dopadne. Alespoň se nebudeme s Kate nudit s našima, to by byl Silvestr na dvě věci.

Samozřejmě, jak jsem čekala, mamka se mě zeptala, co to včera mělo znamenat.

„Co asi? Vždyť spolu chodíme, mami.“

„Umíš si představit, kdyby tam přišel táta?“

„Umím. Já mu říkala, ať toho nechá, ale on si nedal říct,“ pokrčila jsem rameny.

„A už jste spolu spali?“

Proč mi to, mami, děláš? To tě to nenapadlo?

„Neboj, těhotná snad nebudu,“ odpověděla jsem jí a co nejrychleji jsem odešla pryč. Nesnáším, tak debilní dotazy. Tohle bych poslouchala ještě týden. Zrovna ona má, co říkat. Já nevím, komu se tady asi za čtyři měsíce narodí dítě.

„Co to snad?“ zavolala na mě ještě, ale já jí neodpověděla.

Tak a je tu Silvestr. Dneska přijede zase kotel lidí, pomyslela jsem si, když jsem vstávala. Převlékla jsem se a vyrazila na snídani. V jídelně už byli naši i Kate.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem všechny a sedla si ke stolu. Clia mi nalila kakao a já si vzala šáteček. „V kolik přijedou?“ zeptala jsem se.

„Po obědě. Asi ve tři, ve čtyři, podle toho, jak se jim to bude hodit,“ odpověděla mi mamka a dál četla Denního věštce.

Ve tři se k nám přemístili Thomasovi. Jak tak koukám, tak ty budou chodit asi vždycky přesně nebo dřív.

Odtáhly jsme si zase s Kate Ginny k mně do pokoje. Kdo by se chtěl nudit s našima? Já tedy rozhodně ne.

Povídaly jsme si, co se stalo za ty čtyři dny, co jsme se neviděly. Tady se vůbec nic nestalo, jen jsme se s Kate nudily a povídaly si. Plánovaly jsme, co budeme dělat na Silvestra, ale vyšly z toho samé blbosti.

Okolo půl čtvrté přijeli i Potterovi a Weasleyovi. Doma byla nuda, a tak jsme se rozhodli zase vyrazit ven. Doufám, že to nedopadne jako minule, já se nechci válet ve sněhu a potom vypadat jako chodící sněhulák.

Samozřejmě to tak skončilo. Zase jsme se koulovali. Nejvíc jsme to schytaly mi holky. Chudák Juliet byla ještě k tomu vyválená pořádně ve sněhu od svého bráchy. Nejsem jinak strašně škodolibá, ale tentokrát jsem byla ráda, že jsem se tomu vyhnula. Domů jsme se vrátili až v sedm večer. Venku už byla tma a my měli jsme celkem i hlad.

Juliet chtěla vydržet s námi až do půlnoci, ale to se jí nepovedlo. Usnula asi v půl jedenácté. Fakt jsem byla překvapená, když nám donesli láhev šampusu. Samozřejmě jsme nic nenamítali a otevřeli si ho. Kdo by také namítal, když by mu rodiče donesli láhev nějakého alkoholu. A u nás doma je to velký úspěch.

Bavili jsme se skvěle. Takovýhle Silvestr jsem snad ještě nezažila. Nám holkám bublinky mírně lezly do hlavy, takže byla ještě větší zábava. Naši nám totiž donesli ještě jednu láhev.

O půlnoci jsme si připili, dostali jsme totiž ještě něco na přípitek, a dívali jsme se z okna na rachejtle, které pouštěli lidé z vesnice. Stejně byla sranda, jak na to Martin, Ginny, James a Juliet koukali. Já jsem rachejtle znala jen díku tomu, že to tady vypadá každý rok stejně a máma mi vysvětlila, co to je. A Kate s Brianem je znají, protože jsou z mudlovské rodiny a prý je taky pouštějí.

Vypili jsme toho ještě dost, nepamatuju si už ani, co to bylo. Šli jsme spát asi ve čtyři ráno. Všichni jsme usnuli u mě v pokoji.

 

 

 

27. kapitola                                                                                             29. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

komentář 1

(anonym, 10. 11. 2013 16:43)

Milá Naid, povídka Anna Malfoyová je velice pěkná , ale nechtěla by si tam napsat i něco o Ginny Thomasové starsí a Deanu Thomasovi?

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA