oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Dikrel se k nám blížil. Z rukou mi vypadly listy Strepakovky, protože jsem se chytla Jamese za mikinu. Kdybych mohla, tak začnu řvát na celý Zapovězený les, ale byla jsem tak v šoku, že ze mě nevyšel ani hlásek. Koukala jsem se do těch jantarových očí a čekala na nejhorší. Pomalu se k nám přibližoval. Když už byl skoro u mě, zavřela jsem oči.

Pořád se nic nedělo, a tak jsem oči zase otevřela. Dikrel byl u mých nohou a jedl Strepakovku. Radši jsem skoro ani nedýchala, abych ho nevyrušila. Pomalu přežvykoval listy a koukal na nás.

Když přestal jíst, začal se mi otírat o nohy jako kočka. Snažila jsem se stát jako socha. Jestli tohle přežiju, tak Hagrid už nebude mezi živými. Jak se mu mohlo stát, že jeden možná i víc utekl?

„Mdloby na tebe!“ poslal James omračující kouzlo na Dikrela.

Jestli je proti tomu odolný, tak jsem do pěti minut mrtvá. Já nechci, vždyť mi je jenom sedmnáct, mám celý život před sebou. Já si zasloužím žít.

Dikrel se pomalu složil k zemi. Spadl mi balvan ze srdce.

„Já toho Hagrida zabiju. Vždyť nás mohl zabít,“ rozčilovala jsem se.

„Kdy mu konečně dojde, co je nebezpečný? Radši pojď, nemusím tady být, až se probere,“ řekl James, chytl mě za ruku a táhnul mě pryč.

Do něčeho jsem vrazila. Podívala jsem se, co to bylo. Nikde ale nic nebylo. Asi už blbnu. Pomyslela jsem si, že jsem ještě asi pořád v šoku, a šla dál.

Jakmile jsem udělala tři kroky, zase jsem do něčeho vrazila. Znovu jsem nic neviděla. Potom jsem si uvědomila, že to jsou testrálové. Natáhla jsem ruku a nahmatala hřbet jednoho z nich.

„Co děláš?“ zeptal se mě James. Asi jsem vypadala hloupě.

„Narazila jsem na testrály. Najdi taky jednoho, oni nás dokážou dostat k hradu.“

„To na nich chceš zase letět?“ zeptal se nevěřícně.

„Lepší než tady bloudit a narazit zase na nějakého místního tvora nebo Hagridovu bestii.“

„To je fakt,“ řekl James a začal hledat. Hodně jsem se musela držet, abych se mu nesmála. Asi po minutě se mu to konečně podařilo.

Nasedli jsme na ně a přikázali jim, aby nás dostali k Hagridově boudě. Zase jsem zažila ten hrozný pocit. Letíte nad lesem a vidíte všechno pod sebou. Doufám, že už je nebudu muset nikdy použít.

Doletěli jsme k Hagridově boudě. Co nejrychleji jsem slezla dolu. Když slezl i James, uslyšela jsem jen mávání křídel. Zabouchali jsme na dveře jeho hájenky. Asi za půl minuty nám přišel otevřít. „Kde ste byli?“ zeptal se, když jsme si sedli ke stolu.

„Když jsme konečně našli tu Strepakovku, tak jsme zjistili, že nevíme, kudy se máme vrátit zpátky. Tak jsme chvíli bloudili,“ vysvětlil James.

„Hagride, neutekl ti jeden Dikrel?“ zeptala jsem se.

„No jo, vy ste ho potkali?“ zeptal se vystrašeně Hagrid.

„Jo, potkali. To byla skoro moje smrt. Kdyby mi nespadla ta Strepakovka a James ho neomráčil, tak jsme možná oba mrtvý. Víš, co se mohlo stát? Do toho lesa mě už nikdo nedostane.“

„Já nevim, jak mohl utíct. Určitě se to už nestane. Omlouvám se. Kde máte tu Strepakovku?“

Vyndali jsme všechno, co jsme měli, na stůl.

„Takže školní trest máte za sebou a teď se vraťte na kolej. Mějte se.“ rozloučil se s námi Hagrid a vystrkal nás ven. Teď se jen modlit, aby mu neutekli další Dikrelové.

Ve společenské místnosti už nikdo nebyl. Celkem jsem se divila, protože bylo teprve okolo dvanácté. V tuhle dobu tu většinou bývají šesťáci a někteří sedmáci, ale teď tu nebyla ani noha. Potom jsem si uvědomila, že skoro všichni dostali školní trest.

Rozloučila jsem se s Jamesem a vydala se do ložnice. Ta byla také prázdná. Vzala jsem si osušku a vydala se do koupelny. Je celkem výhoda, že tu holky nejsou. Kdyby byly, tak se do koupelny dostanu bůhví za jak dlouho. Osprchovala jsem se a zase se vrátila do pokoje. Lehla jsem si a zatáhla nebesa postele. Ležela jsem asi deset minut. Až potom jsem zjistila, že se mi vůbec nechce spát. Proto jsem zase vylezla, vzala si přes sebe mikinu a vydala jsem se do společenský místnosti čekat na holky. Docela mě zajímalo, co dostaly za trest, když nejsou ještě zpátky.

Sedla jsem si na pohovku naproti krbu. Tam bylo hezky teplo. Po chvilce jsem ležela. Už jsem skoro spala, když někdo přišel. Pomalu jsem otevřela oči. Přede mnou stál James. Když si všiml, že jsem vzhůru zeptal se: „Co tady děláš? Proč nejsi u sebe?“

„Nemohla jsem usnout, a proto jsem se rozhodla, že půjdu počkat na holky. A co tady děláš ty?“ odpověděla jsem mu a sedla si.

„Taky jsem nemohl usnout, ale to jsem zjistil asi hodinu potom, co jsem ležel v posteli.“

„To už jsem tady tak dlouho? Kolik je?“

„Za pět minut půl druhý.“

„To se ještě nevrátili?“

„Jenom někdo. Ale ani Martin ani Brian se ještě nevrátili.“

„Jestli se nevrátili oni, tak to se nevrátili ani holky. Co tam proboha můžou dělat?“

„Tak to netuším,“ řekl a posadil se vedle mě.

„Alespoň před nimi není jedno z nejnebezpečnějších zvířat.“ Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

„Nechápu, jak něco, co vypadá takhle, může být tak nebezpečné.“

„To já taky ne, jsou opravdu pěkný.“ Když jsem to řekla, prošel okolo nás můj kocour, kterému jsem ještě pořád nedala jméno. Chudák. Je šedivý a bílý. Má zelené oči a roztomilý ksicht. Určitě ho vybíraly mamka a teta Ginny.

„Čí je to kočka? Ještě jsem ji tady neviděl.“

„Moje a je to kocour.“

„Kde jsi ho sehnala?“

„Dostala jsem ho k narozeninám od našich.“

„A jak se jmenuje?“

„Ještě nemá jméno.“

„To si děláš srandu, ne? Vždyť už ho musíš mít alespoň dva měsíce.“

„Ale z těch dvou měsíců jsem ho viděla asi čtyřikrát. Poprvé, když jsem ho dostala, potom jednou o prázdninách. Potom když jsme odjížděli sem a teď tady.“

„A kde se pořád toulal?“

Kocour si sednul a prohlížel si nás.

„Tak to netuším, kdybych to věděla, tak se netoulá. Čičíííí. Kocourku, pojď sem.“

„Už mu říkáš alespoň kocourku.“

„A tak to asi i zůstane, protože já bych jméno snad nikdy nevymyslela.“

Kocour nás pořád pozoroval. Potom vstal, přišel blíže k nám a vyskočil na pohovku vedle Jamese. Začal si ho očichávat. Když skončil, James ho začal hladit. Kocour si lehl a nechal se hladit a drbat za ušima.

Kdybych byla na místě, kde James, tak kocour okamžitě zdrhne jako vždy před tím.
Kocourek spokojeně vrněl. Asi si Jamese oblíbil. To je hrozný, moje zvíře má radši mého kluka než mě.

Asi po pěti minutách to přestalo Jamese bavit, a tak se na kocourka vykašlal. Kocourek se naštval a rychle zase zmizel. Vsadím se, že příště ho nejdřív uvidím až příští měsíc.

James se zase chvíli věnoval mně. Ta chvíle sice netrvala moc dlouho, ale aspoň něco. Byla mi zima, a proto jsem se k němu víc přitiskla. Objal mě a dal mi malou pusu na nos. Usmála jsem se a políbila ho. Kdybychom nebyli ve společenské místnosti, tak se asi neudržím.

„Ehm, ehm. Nechceme vás rušit, ale jsou tady lidi,“ řekl mi Johnson přímo do ucha.

Trhla jsem sebou. Debil, to to neumí říct normálně?

Rozhlídla jsem se po společenské místnosti, bylo tu asi deset lidí. Mezi nimi byla i Nicola Darková se svými kamarádkami. Nicola mě probodávala pohledem a okamžitě zmizela na schodišti do dívčích ložnic.

„Jaký jste dostali školní trest? A proč jste se vrátili až teď? Vždyť je už po druhý hodině.“ zeptala jsem se.

„Filch si nás rozdělil do dvou skupin. Jedna šla do Pamětní síně leštit trofeje a všelijaká ocenění a my jsme šli čistit kotlíky a další blbosti potřebné k lektvarům,“ vysvětlila mi Ginny.

„A co jste tam dělali tak dlouho?“ zeptal se James.

„Ta kráva Darková byla samozřejmě s námi a zase měla blbý kecy. Začaly jsme se hádat a potom, no to je jedno.“ řekla Kate a mávla nad tím rukou.

„A co říkala?“ zeptala jsem se.

„Jenom když si na ní vzpomenu, tak mám sto chutí jí zabít. Radši se mě neptej,“ řekla Kate a dala pusu Weasleymu. Zdálo se mi, že by byla radši, kdyby to nemusela dělat. Potom rychle odešla do ložnice.

„Co se tam stalo?“ zeptala jsem se znovu.

Ginny, Weasley a Johnson si sedli, ale ani jeden nic neříkal.

„Můžete nám vysvětlit, co se tam stalo?“ zeptal se James.

„Darková měla na nás zase, tedy na mě a na Kate, blbý kecy. Samozřejmě se k ní přidaly i ty její ocásky. Začaly jsme se hádat a nakonec začaly lítat i kouzla.“ vysvětlila nám Ginny.

„A co se stalo tak strašného?“ zeptala jsem se. Proč to nemůžou říct všechno najednou?

„V místnosti, kde jsme byli, to vypadalo opravdu strašně. Bohužel jsme dělali asi hodně velký kravál, že nás slyšel Snape. Ten samozřejmě okamžitě přišel. Odebral nám body a dal nám víc práce. Proto jsme přišli až teď.“ dovyprávěla nám Ginny.

Chvilku jsme byli ještě ve spolčence. Ale potom jsem už byla opravdu ospalá, a tak jsem šla s Ginny do naší ložnice. Vešly jsme do pokoje a uslyšely tiché vzlyky. Paula se Sally už spaly, takže jediný, kdo to mohl být, byla Kate.

Roztáhla jsem nebesa její postele. Kate seděla opřená o zeď a objímala si kolena. Potichu plakala.

„Kate, co se stalo?“ zeptala jsem se a sedla jsem si vedle ní. To samé udělala i Ginny.

„Nic,“ popotáhla.

„Nekecej, přece nebrečíš bezdůvodně,“ řekla jsem.

„Nebrečíš kvůli tomu dnešku?“ zeptala se Ginny.

Kate neodpovídala a tak jsem se zeptala já: „Můžete mi konečně vysvětlit, co se tam stalo?“

„Ta kráva Darková mě zase ponižovala. A potom začala Martinovi říkat, že ho nechápe, jak se mnou může chodit. Jsem prý špína a zasraná mudlovská šmejdka. A on se mě vůbec nezastal třeba jako tebe Potter.“ Teď už začala řvát naplno. Celkem se divím, že neprobudila holky.

Objala jsem jí a začala hladit po vlasech. Tím jsem se jí snažila alespoň trochu uklidnit. „Kate, to bude dobrý. Třeba jen nevěděl, co jí má říct.“

„Milá Kate, i když svého bratrance nesnáším, tak ho musím bránit. Když ses začala věnovat práci, tak on šel za ní, tvářil se hodně naštvaně. Kdyby tě neměl vůbec rád, tak už má dávno jinou.“ řekla jí Ginny.

„Ale co když je se mnou jen kvůli tomu, že jsem ségra jeho kámoše?“

„To určitě ne.“

„A kde jsi vzala tu jistotu?“ zeptala se Kate.
„Nemyslím si, že by byl taková svině. Hele, já jdu spát. Dobrou noc. A hlavně přestaň myslet na takovýhle blbosti,“ řekla jsem a šla si lehnout.

První měsíc utekl jako voda. Kate brečela zbytečně, ale to mi bylo jasný okamžitě. Konečně byl pátek. Zítra se jde do Prasinek. Seděla jsem ve společenské místnosti s Kate a s Juliet. James s Weasleym s Johnsonem a s Ginny byli na famfrpálovém tréninku. Povídaly jsme si o samých kravinách.

„Kate, nevíš, jestli se půjde do Prasinek dřív, než bude mít Ginny narozeniny?“ zeptala jsem se, protože jsem si nebyla jistá, kdy jí koupím dárek.„Myslím, že ne. Půjde se ten víkend potom.“

„Anno, mohla bys mi koupit dárek k narozeninám pro Jamese? Já totiž do Prasinek nemůžu,“ požádala mě Juliet.

Sakra, kdy má James narozeniny? Já to nevím!

„James má někdy teď narozeniny?“ zeptala jsem se.

„Ty to nevíš? Já myslela, že když spolu chodíte přes měsíc, že bys to mohla vědět. Má je 12. října, myslím si, že je to tohle úterý.“

To je ostuda. Kdybych s ním chodila týden, ale já s ním chodím už přes měsíc.

„A co mu chceš koupit?“ zeptala jsem se.

„Počkej tady, donesu ti časopis o famfrpálu a ukážu ti to,“ řekla a odběhla pryč.

„Ale, ale, Anno. Jak nemůžeš vědět, kdy má narozeniny tvůj kluk. Máš štěstí, že tady má sestřičku,“ řekla Kate.

„To není sranda. Kdyby tady nebyla, tak jsem ty-víš-kde.“

„Co mu chceš koupit?“

„Nevím, ale ty za trest půjdeš se mnou. Stejně musíme vybrat dárek pro Ginny.“

„To jsi mi udělala teda radost.“

„Já vím,“ usmála jsem se na ní.

V sobotu jsme se vydali do Prasinek. Nejprve jsme šli všichni společně, ale potom jsme se já a Kate odpojily a šly jsme hledat dárek pro Ginny a Jamese.

Jako první jsme zamířily do obchodu s famfrpálovými potřebami. Obě víme, že James i Ginny jsou do famfrpálu tak trochu blázni.

Prolezly jsme snad všechno. Zaujala mě ale jen jedna Zlatonka. Samozřejmě by byla pro Jamese. Chvilku jsem se rozhodovala, jestli ano nebo ne. Nakonec jsem si řekla, že když neuvidím něco lepšího, tak se pro ni vrátím. Koupila jsem pro Juliet to, co chtěla. Kate vybírala něco pro Ginny.

„Anno, pojďte sem,“ zavolala na mě.

„Cos našla?“ zeptala jsem se, když jsem k ní přišla.

„Podívej,“ ukázala na jedno nové koště. Byl to Celerrimus 3000. Bylo úžasné a určitě i pěkně drahé.

„Ty jí chceš koupit koště?“ zeptala jsem se, přeci jenom by to byl drahý dárek.

„Napadlo mě, že bychom jí ho koupily dohromady. Určitě by byla šťastná. Píše se u něj, že je výborné pro střelce a Ginny je střelec. Tak co, koupíme ho?“ zeptala se.

„Jo, přeci ji bude osmnáct, to chce něco velkého. Ale jak to dostaneme do hradu, aby si toho nevšimla?“

„Super, já jsem opravdu netušila, co jí mám koupit. Řekneme, ať nám to pošlou, třeba dneska večer a jedna z nás si pro to dojde.“

„Tak jo, ale teď mi pojď pomoct vybrat dárek pro Jamese.“

„A už tě něco zaujalo?“

„Jedna Zlatonka, ale nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad.“

„Tak pojď, ještě to tady okoukneme.“

Prolezly jsme snad všechny regály. Prodavač se na nás pořád koukal a snad až po sto letech se rozhodl se nás zeptat, jestli něco nepotřebujeme.

„Vybírám dárek. Nejlépe něco pro chytače.“

„Samozřejmě tu máme mnoho Zlatonek a všelijaké vybavení pro chytače. Mohu se zeptat, kdo je ten chytač?“

„James Potter,“ odpověděla Kate.

„Hm,“ zamyslel se a promnul si bradu. „Tak to asi bude těžké, pan Potter jistě svého syna dokonale vybavil.“

Tak to mě opravdu nenapadlo. Táta by do mě taky vrazil hodně, kdybych hrála famfrpál.

Prodavač nám nakonec vůbec nepomohl, a tak jsem mu po delším přemýšlení koupila symbolicky malou Zlatonku. Sice jsem věděla, že to není zrovna nejlepší dárek, ale na to, abych vymyslela něco lepšího, jsem neměla čas. Snad se mu to bude líbit.

Když jsme šly zaplatit, uvědomila jsem si, že na Ginnyino koště nemám dostatek peněz. Naštěstí se všechno vyřešilo rychlým úpisem. Do konce měsíce si majitel obchodu z našeho trezeru vybere požadovanou sumu. Teď se jen modlit, aby naši nezjistili, že to bylo tak drahé. Samozřejmě jim řeknu, že jsem koupila Ginny dárek, ale nějak zapomenu zmínit cenu. Doufám, že to nezjistí.

Jak Kate navrhla, nechaly jsme si koště poslat přímo do Bradavic. Mělo by přijít asi za týden, přesné datum nám dají včas vědět.

Víkend utekl jako voda a stejně tak i pondělí. Bylo asi deset večer a naše banda seděla ve společenské místnosti. Celý den jsem promýšlela, jak Jamesovi popřeju.

„Na co pořád myslíš?“ zeptal se mě.

„Já? To je jedno,“ mávla jsem rukou a snažila se zapojit do rozhovoru. James jen pokrčil rameny a zase začal projednávat nějakou famfrpálovou taktiku.

Na šestou jsem si nařídila budík. Bylo to na mě nechutně brzo, ale pro Jamese jsem se dokázala přemoct. Na ranní očistě jsem si dala zvlášť záležet, a tak jsem z koupelny vylezla o hodinu později. Kate teprve vstávala.

„Stalo se něco?“ zeptala se Kate překvapeně, když jsem se ještě naposledy zkontrolovala v zrcadle.

„Musím přeci ke klukům.“

„No jo, Potter má vlastně dneska narozeniny. Úplně jsem na to zapomněla. Plánuje se nějaká oslava?“

„Hlavně to ne!“ zaúpěla jsem. „To chceš, aby to dopadlo jako minule?“

„Jasně, že ne. Ale co takovou malilinkatou?“ Škvírou, kterou utvořila mezi ukazováčkem a palcem, mi dokázala jak doopravdy malou myslí.

„Jak chceš udělat malilinkatou oslavu pro půlku koleje?“ zeptala jsem se zvědavě.

Pokrčila rameny. „Ale stejně se připrav, že něco bude. Martin s bráchou už určitě něco plánujou.“

„Já vím.“

„Víš co, nech ho, ať si to užije. Je mu přece osmnáct.“

„No, vlastně mám pro něj dneska jiný plány,“ mrkla jsem na ni a když jsem se ujistila, že pochopila, vzala jsem dárek a odešla ke klukům.

Ani jeden ze sedmáků rozhodně nebyl ranní ptáče. Když jsem zaklepala na jejich dveře, nic se totiž neozvalo. A tak jsem vlezla dovnitř. V ložnici bylo ticho, jen sem tam někdo trochu zachrápal. Ale já jsem se nezastavila, dokud jsem nebyla u Jamesovy postele. Jemně jsem odtáhla jeho nebesa a chvíli se na něj dívala. Ležel klidně a ve spánku se usmíval.

Sedla jsem si na volný kousek matrace a látku nechala zase spadnout zpátky. „Jamesi,“ zašeptala jsem a pohladila ho po ranním strništi.

Překvapilo mě, že se hned probudil. Otevřel oči a nechápavě na mě koukal.  „Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekla jsem potichu a políbila ho.