oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Kate mě probudila okolo sedmé. Jak já nesnáším stávání. Proč nám škola nezačíná třeba od deseti? Já chci spát! Nikam nejdu.

Chudák Kate mě musela budit ještě třikrát. Vylezla jsem až potom, co mi vyhrožovala, že na mě vylije ledovou vodu.

Ginny na tom byla podobně. Obě jsme se pomalu oblékly a společně s Kate jsme vyrazily na snídani.

Nechápu, jak může Kate takhle brzo vstávat a být v pohodě. Skoro každé ráno má úsměv na tváři a všechny se snaží rozveselit. Jen díky ní se dokážu pořádně probudit.

Jak nám profesorka McGonagallová slíbila, tak nám každému přišel vzkaz. Okamžitě jsem se podívala, co tam stojí. Hlavně ať tam není nic se Snapem, prosím. Já nechci strávit večer s místním netopýrem.

Svůj školní trest nastoupíte dnes v devět hodin večer. Ve vstupní síni na vás bude čekat jeden z profesorů.

Minerva McGonagallová
Profesorka M. McGonagallová

Moc jsem se toho nedozvěděla. Opravdu velice výstižné. Co se dá dělat, musím se nechat překvapit. Schovala jsem vzkaz do brašny a podívala se, co dostaly holky.

Svůj školní trest nastoupíte dnes v deset hodin večer. Ve vstupní síni na vás bude čekat pan Filch, který vám vysvětlí, co máte dělat.

Minerva McGonagallová
Profesorka M. McGonagallová

Všimla jsem si, že podobný vzkaz dostali všichni, kdo s námi slavil, tedy kromě mě a Jamese. Jsem zvědavá, co dostanou za trest, ono jich není zrovna nejméně asi dvacet možná víc.

„Děvčata, já vás lituju. Jakýkoli školní trest s Fichem je hnus.“

„Já si myslím, že ty to budeš mít horší,“ řekla mi Ginny.

„A na to jsi přišla jak?“

„No ty jsi přeci dostala školní trest za to, že jsi špatně konala své povinnosti primusky. A my jen kvůli tomu, že jsme trošku oslavovali. Co myslíš, že je větší prohřešek?“

„Máš pravdu, ale stejně školní trest s Filchem je hnus.“

„To máš pravdu. Posledně jsem otírala trofeje a další blbosti v Pamětní síni. Pořád mě pozoroval a prohlížel si mě, bylo mi blbě,“ řekla Kate.

„Vážně? To ses nepochlubila,“ řekla Ginny.

„A ty by ses chlubila, kdyby tě Filch svlékal pohledem? To je hnus.“

„Kate, horší by bylo, kdyby to bylo naopak. To by byl hnus.“

„Anno, já jím!“

„Vy jste s tím začaly,“ bránila jsem se.

„Ne, ty jsi začala s tím Filchem.“ řekla Kate.

„Hele, támhle ti jde tvůj vyvolený,“ řekla jsem a koukala se ke dveřím.

„Já Martina nikde nevidím.“

„Ona myslela Filche, Kate,“ vysvětlila jí Ginny a začaly jsme se smát. Tedy kromě Kate.

„Že jsem vám vůbec něco říkala.“

„Kate, neber si to tak. Vždyť Filch není tak hroznej. Sice je trošku starší, ale hodili byste se k sobě.“

Jenom představa Filche s nějakou ženskou je nechutná.

„Anno!“

„Už mlčím,“ řekla jsem, ale potom jsme se začaly už všechny naplno smát.

První hodinu jsme měli přeměňování. Profesorka McGonagallová nám zase hustila něco o zkouškách OVCE.

Že to ty učitele baví nás pořád tím strašit. Úplně by sem zapadla moje máma, ta to do mě cpala snad už od prvního ročníku, hlavně teď o prázdninách. Člověk aby se z toho zbláznil.

Po přeměňování jsme měli Formule. Profesor Kratiknot nám také říkal něco o zkouškách OVCE. Už jsem to radši neposlouchala.

Snad každý učitel nám vysvětlil, jak jsou zkoušky OVCE důležité a jak je potřebujeme pro život a další podobný kecy. Doufám, že to bylo naposledy.

Konečně skončilo vyučování. Dostali jsme plno úkolů. Všichni jsme si k tomu sedli a začali pracovat. Samozřejmě každý opisoval od každého. Teda já jsem neopisovala od Johna Celera. Větší pako než je on asi nenajdete. Takhle blbého člověka jsem opravdu ještě nepotkala. Jediný, kdo se mu vyrovná, je Lucy Zelatorová, jedna z kamarádek Nicoly Darkové. Taky extrémně hloupá osoba.

Asi deset minut před devátou jsme vyšli ze společenské místnosti. Ve vstupní síni ještě nikdo nebyl, proto jsme si sedli na schody a čekali. V duchu jsem se modlila, aby to nebyl Snape.

Asi pět minut po deváté přišel Hagrid. „Tak poďte.“

„Hagride, my s tebou máme školní trest? Jestli jo, tak je to super,“ říkala jsem mu cestou k jeho boudě.

„Jo, ale nemysli si, že to bude procházka růžovym sadem. Půjdete totiž do Zapovězenýho lesa.“

„Cože?“

„Potřebuju, abyste mi něco našli, Anno. Asi před hodinou sem přivezl Dikrely. Musí dostat ještě najíst.“

„Cože jsi přivezl?“ zeptal se James.

„Dikrely. Vypadaj jako skříženej pes s kočkou, ale víc je to podobný tomu psovi.“

„A co jedí? Doufám, že si nemyslíš, že budeme něco lovit.“

„Zajímavý je, že žerou jen rostliny.“

„Cože? Jak může něco podobného kočce a psovi být býložravec?“ zeptal se James.

„Tak to ti nepovim, ale jsou úžasný. Za chvilku je uvidíte.“

Dikrel, to mi něco říká. Žere to jen rostliny. „Hagride, že to není Dikrel Evropský?“ zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla, že jsem o tom jednou už četla.

„Je, proč se ptáš?“

„Vždyť je to jedno z nejjedovatějších kouzelnických zvířat. Jestli tě jeden z nich škrábne nebo pokouše, tak jsi do pěti minut mrtvý. Nechápu, jak ti mohlo ministerstvo dovolit mít tady tyhle zvířata.“

„No totiž ministerstvo mi to…“

„Hagride, oni jsou tady načerno?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ne, tak úplně.“

„Jak ne úplně?“ zeptal se ho James.

„Mně je totiž dovolil Brumbál.“

„Cože?“ vykřikli jsme se oba.

„Brumbál mi dovolil, aby tady chvíli byli.“

Brumbál se musel zbláznit. On snad chce vyvraždit celou školu.

„Jak dlouho znamená chvíle?“ zeptal se James.

„To eště nevim, ale doufám, že co nedýl.“

Před námi bylo asi deset klecí. V každé z nich byl menší pes, tedy Dikrel. Kdyby nebyli tak jedovatí, byla by to určitě skvělá zvířata. Hagrid se na ně koukal, jak malé dítě na dárky pod stromečkem. Proč se mu líbí tak nebezpečný zvířata?

„Tak co pro ně potřebuješ?“ zeptal se James.

„Proč nemůžou jíst třeba trávu nebo listí ze stromů?“ zeptala jsem se já.

„To sice můžou, ale nejlepší jídlo je pro ně Strepakovka. Víte, co to je?“

„Jo, nedávno jsme se o ní učili. Jsi si jistý, že je v lese?“

„Anno, určitě tu je. V tom lese je snad všechno.“

„Kolik toho je potřeba? Doufám, že ne moc,“ zeptal se James.

„Moc ne, je to jen na to, aby nebyli tak nebezpečný. Došel bych si pro to sám, ale musím se o ně postarat.“

„Tak jdeme,“ řekl James a společně jsme odešli směrem Zapovězený les.

Došli jsem na okraj lesa. Já tam nechci, já to tam nemám ráda, já to tam nesnáším. Zastavila jsem se

 „Co je? Pojď.“ pobízel mě James.

„Vždyť už jdu.“ Pomalým krokem jsme šla za ním.

„Ty se bojíš?“

„Já? Ne!“ Rozhlížela jsem se všude kolem. Doufám, že nic nepotkáme. James se začal smát.

Asi po půl hodině chození jsme to konečně našli. Naštěstí jsme nepotkali žádného místního tvora. Chci okamžitě pryč. Teď si říkám, že takovej školní trest s Filchem je možná lepší. Alespoň se nechodí po Zapovězeném lese.

Natrhali jsem toho tolik, kolik se nám vešlo do kapes a do rukou. Hagrid nám totiž neřekl kolik přesně. Divně to smrdělo a tekla z toho nějaká voda. Naštěstí to není jedovatý, takže jsme se tím moc nezabývali.

„Víš, kudy se dostaneme nazpátek?“ zeptal se James.

„Ty si nepamatuješ, kudy jsme se sem dostali?“

„Ne, ty taky ne?“

„Ne.“

„Do prdele!“ zakleli jsme najednou.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se. Já tady nechci zůstat!

„Musíme se pokusit se z toho nějak vymotat.“

„Co když se nám to nepodaří?“

„Neboj, určitě se nám to podaří. Pojď.“

Asi po dvaceti minutách bloudění jsem uslyšela něco jako vrčení. „Co to je?“ zeptala jsem se vyděšeně. Já chci pryč.

„Co?“

„Ty jsi to neslyšel?“

„Ne, co bych měl slyšet?“

Znovu se ozvalo zavrčení, ale o něco hlasitěji. „Teď jsi to slyšel?“

„Jo,“ odpověděl a zvedl hůlku se světlem, abychom se podívali, co to bylo.

„Nikde nic, asi to už zmizelo,“ konstatoval.

Zase jsme vyrazili dál. Asi po pěti minutách se ozvalo znovu zavrčení. James znovu zvedl hůlku. Chvilku jsme se dívali okolo sebe. Když už chtěl hůlku zase sklonit, uviděla jsem menší zvíře. Mělo jantarové oči. Zorničky se mu kvůli světlu zmenšily. Přiblížilo se to k nám. Byl to pes nebo něco podobného. Chvilku jsem si to prohlížela.

„Že to není Dikrel nebo, jak se to jmenuje?“ zeptal se James a vyděšeně se díval na zvíře.

„Bohužel je,“ řekla jsem přiškrceně.

„Do prdele!“ zakleli jsme dnes znovu.