Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. kapitola - Překvapení

8. 6. 2007

Zbytek dne jsme se rozdělili na dvě skupiny, já, Ginny a Kate a Potter, Weasley s Johnsonem. Naposledy jsme se viděli na večeři.

 

Probudila jsem se a rovnou se vydala do jídelny, protože jsem měla hlad jako vlk. V jídelně byli Ginny a Potter. Jakmile jsem si sedla, vletěla do jídelny nějaká sova a shodila doprostřed stolu dopis. Podívala jsem se, komu patří, a zjistila jsem, že nám všem. Dopis byl z Bradavic. Otevřela jsem ho a začala nahlas číst.

Jelikož budete tento rok skládat zkoušky OVCE, posíláme vám ještě jednu práci. Jedná se o práci z Přeměňování, která se bude počítat jako plus ke zkouškám OVCE. Jestliže ji nesplníte, nepočítejte s Vynikající z přeměňování. Práce odevzdávejte na první hodině Přeměňování.

Minerva McGonagallová
Zástupce ředitele a profesorka přeměňování


Na dalších pergamenech byla zadaná práce.

„Ona si ze mě dělá srandu,“ řekla Ginny.

„Já si nemyslím, že by to byla sranda. Ale asi se zbláznila,“ řekla jsem.

„Jaký jsou témata?“ zeptal se Potter,

„Dějiny přeměňování, Zvěromagie, nebo Nejtěžší přeměňování,“ přečetla jsem z dalšího pergamenu.

„Co máte v knihovně nejvíce?“ zeptala se Ginny.

„Je tam toho dost, ale asi nejvíc historie. Ale tu dělat nechci, já bych brala ty Zvěromágy.“

„To já taky,“ řekl Potter.

„Ještě se zeptáme ostatních,“ dodala Ginny.

Asi do půl hodiny přišel zbytek. Řekli jsme jim o práci z Přeměňování.

„Tý McGonagallový asi hrabe, ne?“ zeptal se Weasley.

„To je možný, ale i kdyby tak to musíme udělat,“ řekla jsem.

„A to si myslíš, že budu dělat něco s tebou?“ zeptal se Weasley.

„Jestli nechceš, tak nedělej, ale zapomeň na to, že si vezmeš nějakou knihu z naší knihovny. Sežeň si to, kde chceš.“

„Být tebou tak se přidám.“

„Sestřenko, nestarej se.“

„Mně je to jedno, dělej si to, kde chceš.“

„Dobře a kdy začneme?“ zeptal se Johnson.

„Já nevím, ale mohli bychom zítra, nebo klidně i dneska. Čím dřív to bude, tím déle si můžeme dělat, co chceme,“ řekla jsem.

„Tak dneska po obědě se na to vrhneme.“ řekl Potter.

Všichni souhlasili a odsunuli se do svých pokojů.

Podívala jsem se do mé malinké knihovny, jestli tam nenajdu něco zajímavého, co by nám pomohlo. Našla jsem jen tu knihu, co jsem si asi před měsícem půjčila.

Vzala jsem ji a odnesla zpátky do knihovny. Otevřela jsem dveře, samozřejmě jsem nezaklepala, protože by tam nikdo neměl být. Asi jsem to měla udělat, ale to jsem zjistila pozdě. Na stole s erbem rodu Malfoyů seděla Kate a líbala se s Weasleym. Trošku mě to vykolejilo. Odtrhli se od sebe a jenom na mě blbě koukali.

„Vy jste něco pili?“ zeptala jsem se.

„Ne, proč?“ zeptala se Kate.

„Hádej,“ ušklíbla jsem se, položila knihu na malý stolek u dveří a odešla pryč.

Tak ty mě rozbili, ještě si pamatuju, jak se Kate vymlouvala, že byla opilá.

Nechala jsem to plavat a vrátila se zpět do pokoje.

Před obědem jsem se zeptala Kate, co to mělo znamenat v té knihovně.

„No, přeci jsi to viděla, ne?“

„Ještě nedávno ses vymlouvala, že jsi byla opilá. Teď máš nějakou výmluvu?“

Nechápavě jsem se na ni dívala a snažila se zjistit, jestli si náhodou nemyslí, že je prvního dubna.

„Že to nikomu neřekneš?“ zeptala se.

„Ne, neřeknu.“

„On je úplně k sežrání, já jsem se asi zabouchla.“

„Cože?“ zhrozila jsem se. Weasley a k sežrání? Pomoc, tady se někdo zbláznil! A já to tentokrát nejsem.

„Já nevím, jak se to stalo. On je tak hezkej,“ rozplývala se. Hezkej? Kam ta holka dala oči?

„Kate, ty si ze mě děláš srandu?“ pokusila jsem se ještě jednou.

„Ne, nedělám.“ Co jsem komu udělala?

„Kate, uvědomuješ si, že si mi teď řekla, že jsi zabouchlá do kluka, kterého jsi ještě před alespoň měsícem nenáviděla?“ snažila jsem si to srovnat.

„Ty máš co říkat,“ řekla naštvaně.

„Jako ty si myslíš, že jsem zabouchlá do Pottera?“

„Ano, to si myslím. Dřív bys mu tohle všechno nedovolila.“

„Ještěže je alespoň Ginny normální,“ řekla jsem. Já zase kecám blbosti.

„Kdo ví.“

„Ne, ta je normální a jestli není, tak to je vážně konec.“

„A proč?“

„To neřeš,“ řekla jsem a radši jsem odešla, protože jsem to nechápala ani já.

Tohle jsou opravdu šoky. Nejprve přijde dopis z Bradavic, potom uvidím, jak se Kate líbá s Weasleym a nakonec se mi přizná, že se do něj zabouchla. Co bude příště? Radši ani nehádám.

Po obědě jsme se všichni vydali do knihovny a začali hledat knihy na téma: Zvěromagie. Jednu jsme měli jistou, ale z té jsme nemohli čerpat všechny informace. Trvalo nám asi dvě hodiny, než jsme našli nějaké další. Hodinu jsme si dělali výpisky a potom jsme se na to vykašlali.

Takhle to probíhalo další dva dny. Pořád jsme hledali zajímavosti a fakta. Snažili jsme se najít i postup na to, aby se z vás stal zvěromág. Našli jsme velice nepřesný popis, ale alespoň nějaký. Snažili jsme se z toho udělat nějakou použitelnou práci, sice to moc nešlo, ale časem se z toho začalo stávat něco, čemu se dá říct práce z Přeměňovaní. Dávalo nám to pěkně zabrat. Tím jsem se dokonce celkem i skamarádili. Sice nemůžu říct, že bych kluky nějak zbožňovala, ale už mi nevadí být s nimi v jednom pokoji. Dokonce jsem zjistila, že s nimi je někdy celkem sranda, a to jsem považovala za nemožné. I když jsou někdy trapný.

Čtvrtý den jsme to měli skoro hotové. Všichni na to kašlali a váleli se v křeslech. Na stole ležela hromada pergamenů, většina z nich byla popsaná.

Ginny se zvedla a začala si prohlížet knihovnu. Koukala se na tituly knih, ale ani jednu nevytáhla. Zastavila se u dveří. Nikdy jsem za nimi nebyla a asi taky nikdy nepůjdu.

„Co je za těmi dveřmi?“ zeptala se.

„Nevím, táta mě tam nikdy nepustil a asi nikdy nepustí. Nejspíš tam jsou nějaké věci po jeho otci, nějaká černá magie.“

Ginny si začala prohlížet další knihy. Chvilku se dívala do oddělení lékařství a potom se vydala dál. Dlouho si prohlížela starý obraz v rohu knihovny. Nikdo mu nedával nikdy moc pozornosti a někteří dokonce ani neví, že tam je.

„Kdo je na tom obraze?“

„Můj praprapraprapradědeček, Archibald Malfoy,“ řekla jsem a šla se na něj podívat.

Na obrazu byl velice pohledný starý muž. Seděl v zeleném křesle a pozoroval nás. Měl bledou pleť, světlounké modrošedé oči, delší nos a blonďaté vlasy proplétané stříbrem měl sepnuté stříbrnou sponou. Vyzařovala z něj vznešenost, ale i nadřazenost a pýcha. Na krku měl malý stříbrný přívěsek. Na sobě měl zeleno stříbrný hábit z té nejkvalitnější látky. Na rukou měl prsteny. Jeden jsem znala, nosí ho táta, je to starý prsten s rodinným erbem.
Chtěla jsem se vrátit ke stolu, ale Ginny mě zadržela.

„Co to má na tom přívěsku?“

Podívala jsem se blíž a zjistila, že tam je něco vyryto. Proto jsem se podívala ještě blíž. Na přívěsku stálo: Sacrate Thalamus.

„Co tam je?“ zeptala se Ginny znovu.

Sacrate Thalamus. Nevíš, co to znamená?“

Ginny mi už neodpověděla, protože obraz se odklopil. Objevila se před námi prázdná chodba.

Všichni se zvedli a šli se podívat, co se stalo.

„To bylo heslo.“

„Tak na to jsme opravdu nepřišli, sestřičko.“

„Co tam může být?“ zeptal se Weasley.

„Cokoli,“ odpověděla jsem a pokrčila rameny.

„Tak jdeme, ne?“ zeptal se Potter.

„Jsi normální, co když se nedostaneme zpátky?“ zeptala se Ginny.

„To jsi takový srab, sestřenko?“ zeptal se jí Weasley.

„Ne, nejsem.“

„Tak jdeme,“ řekla jsem a šla rovnou za Potterem.

Když někdo prošel okolo zhasnuté pochodně, tak se okamžitě zapálila. Všude byly pavučiny a prach. Bylo vidět, že tu dlouho nikdo nebyl. V chodbě nic nebylo kromě pochodní a pavučin.

V ruce jsem radši držela hůlku. Co kdyby se něco stalo? Ostatně od tajných chodeb u Malfoyů můžete čekat cokoli.

Šli jsme asi dvě minuty a narazili na točité schodiště. Vydali jsme se dolů. Na stěnách už nebyly jen pochodně a pavučiny, ale objevily se tam i obrazy některých mých předků, asi. V životě jsem je neviděla, protože máma, když předělávala náš dům, tak všechno vyhodila. Tedy kromě toho obrazu v knihovně, který nešel sundat.

Lidi na obrazech si nás prohlíželi. Většina měla blonďaté vlasy a modré nebo šedé oči. Jen asi tři nebo čtyři měli tmavé oči a tmavé vlasy.

Asi po minutě jsme došli do malé místnosti, kde byl krb a pohovka. Jakmile jsme přišli, začal hořet v krbu oheň a všude se rozsvítili svícny. Díky tomu jsem si mohla prohlídnout místnost.

Všude byla zelená látka a stříbrné doplňky. Skoro na všem byli vyobrazeni hadi. Hrozně mi to připomínalo Zmijozel. Jediné, co mě zaujalo, byly velké dřevěné dveře se stříbrnou klikou.

„Tak otevři ty dveře, Anno,“ pobídla mě Ginny.

„Tak si je otevři, když jsi tak chytrá. Co když jsou nějak zakleté?“

„Ty máš v sobě Malfoyovskou krev, my ne,“ řekl Weasley.

Došla jsem ke dveřím a chvilku na ně koukala. Asi po minutě rozhodování, jestli ano nebo ne, jsem je otevřela.

17. kapitola                                                                                             19. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA