oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Moc se omlouvám, že to trvalo tak dlouho, ale asi procházím nějakou spisovatelskou krizí a bohužel mám pocit, že se to odrazilo i na této kapitole. Kéž by ne!

Jinak vám musím strašně moc poděkovat za úchvatné komentáře, které se objevily i minulé kapitoly. Byly opravdu nádherné, moc děkuju.

A samozřejmě se nebudu vůbec zlobit, kdybyste zanechali komentář i této kapitoly.

Mějte se krásně :)

Vaše Naiad

Ještě trochu v šoku jsem se otočila a pomalým krokem vyšla k sobě do pokoje. Měla jsem pocit, jako bych byla pod nějakou kletbou, protože jsem se nezmohla na žádný odpor. Došla jsem do pokoje a sedla si na postel. Nic jsem nedělala, jen jsem koukala z okna.

Nemůžu uvěřit, že se ti dva tak skamarádili. A hlavně nemůžu uvěřit tomu, jak si byl James jistý tím, že mě má v hrsti. Ve chvíli, kdy jsem tohle zaslechla, jsem měla sto chutí se na něj vrhnout a mlátit ho hlava nehlava. A to bych nejradši udělala i teď. Hrozně mě naštval. Byl tak strašně sebevědomý! Jako by si snad myslel, že se mu opravdu jednou poddám. I když to se vlastně stalo.

Bídák jeden! Jsem tak hrozně naštvaná a přitom vím, že bych mu za to stejně nic neudělala. Jsem hrozná! Proč jen jsem tak strašně zamilovaná, že mu chci odpustit i tuhle odpornost?

Rázně jsem vstala. Podívala jsem se do zrcadla, i když svému odrazu jsem nevěnovala ani vteřinu. Otevřela jsem skříň, vytáhla jsem z ní první svetr, který mi padl do ruky, a odešla pryč.

Chtěla jsem se odtud dostat co nejdříve. Už mě totiž štvalo chování mé rodiny. Všichni se chovali dost hrozně. A nejhůř na tom byl táta, i když Petunie mu byla v těsném závěsu.

To, jak se táta s Jamesem skamarádili, mě dohánělo k šílenství. Potřebovala jsem Jamese odtud dostat, aby už mému otci nic nevyprávěl a naopak. Proto jsem šla rovnou do obývacího pokoje, kde ti dva stále seděli. Ještě pořád si povídali, ale už ne o mně, ale o zvláštní chuti ohnivé whisky.

„…nikdy jsem nic podobného nepil,“ říkal zrovna táta a poválel whisku na jazyku.

„Ale chutná vám, že?“ zeptal se James s úsměvem a kopl do sebe celého panáka.

„Určitě,“ usmál se táta. „Lily mi bude muset o prázdninách nějakou koupit.“

„Já Vám ji klidně koupím, jako dárek k Vánocům.“

Musela jsem je přerušit, protože tohle se nedalo poslouchat. Měla jsem totiž dojem, jako by si James mého tátu až moc oblíbil. „Jdeme?“

„Už jsi tady, květinko,“ usmál se táta a potom se otočil na Jamese. „Dovedeš ji až domů, je ti to jasné?“

„Jistě, pane Evansi.“

„A do kolika budete pryč?“

„Nevím, ale jestli chcete určit hodinu…“ odpověděl James a podíval se na mě.

„Myslím si, že do půlnoci by vám to mohlo stačit,“ řekl táta. „Ale kdybyste se chtěli zdržet, tak se ozvěte.“

„A jak?“ zeptala jsem se nechápavě. „Sovu bychom asi špatně sháněli.“

„Telefonem přeci, určitě bude poblíž nějaká telefonní budka.“

Zjišťuju, že jak se už dlouho pohybuju mezi kouzelníky, tak většina mudlovských přístrojů jde mimo mě. Vůbec mi nedošlo, že bych mohla domů zavolat. Je to hrozné! Vždyť se už sedmnáct let a půl pohybuju mezi mudly, tak proč jejich přístroje nepoužívám?

„Jdeme?“ zeptala jsem se znovu a oblékla si lehký černý svetr, který jsem do teď držela v ruce.

James položil prázdnou skleničku na náš dřevěný stůl a vstal. „Rád jsem si s Vámi popovídal.“

„Já taky, Jamesi,“ usmál se táta a taky vstal. „Užijte si to.“

„Dám na Lily pozor, nebojte se.“

„Tím jsem si jistý.“

„Ahoj,“ rozloučila jsem se a odešla z obývacího pokoje pryč. James mi byl okamžitě v závěsu a usmíval se. „Kam půjdeme?“

„Nech se překvapit,“ odpověděl a galantně mi otevřel dveře. Rychle jsem prošla a čekala, až za námi James zavře. Zamračila jsem se.

„Co se s tebou děje?“ zeptal se nechápavě, když si všiml mého výrazu.

„Co se děje?“ zeptala jsem se trošku nepříčetně a začala rozhazovat rukama. „Ty, ty jeden bídáku!“

James překvapeně zamrkal. „Co se s tebou děje, Evansová?“

„Nějak moc ses skamarádil s mým tátou!“

„A to vadí?“

„Jo, to vadí! Tys tady neměl vůbec být! Kdyby nebylo Petunie, nikdy bych…“

Panebože! Já jsem mu chtěla říct, že jsem se do něj zamilovala! Mám být na něj naštvaná, tak proč mu chci říct, že ho miluju?

„Co bys nikdy?“

Neodpověděla jsem, ale vybalila jsem na něj něco, co jsem vlastně ani neměla v plánu. „Proč jsi zastrašoval všechny kluky, kteří se mnou chtěli chodit? Víš, jak jsem se cítila?“

„O čem to mluvíš?“

„Já jsem to všechno slyšela! Jaks to mohl udělat?“

„Tys nás poslouchala?“ zeptal se překvapeně a trochu se zamračil.

„Ne!“ vykřikla jsem obranně.

Já jsem husa! Proč jsem tak hloupá? Proč jsem mu to řekla? Jsem tak pitomá! Teď vypadám, jak nějaký šmírák! A já šmírák nejsem! Jsem jen zvědavá! Chtěla jsem přeci jenom vědět, jestli si povídají o mně.

„Tys nás poslouchala,“ řekl James. „Proč?“

„Já vás neposlouchala!“ namítla jsem, ale zbytečně. James mi nevěřil.

Můžete mi někdo říct, proč jsem tak skleslá? Proč mi nevěří? Já vím, že lžu, ale proč mi nevěří?

„Poslouchala,“ řekl naštvaně a mně se udělalo ještě hůř.

„Jenom trochu,“ zašeptala jsem potupně a podívala se na své boty.

„Ale poslouchala.“

„Petunie taky.“

Proč se chovám, jak malé dítě? Proč se vymlouvám na to, že Petunie je poslouchala taky? Jsem pořád dítě! Ani se nedokážu bránit. A to všechno se mnou dělá James!

Začal se smát, a to dost hlasitě. Překvapeně jsem vzhlédla a podívala se na něj. Pořád se ještě smál.

„Proč se směješ?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Chováš se, jako by ti bylo pět, Lily.“

Ts, jako by mi bylo pět? To si ze mě dělá srandu! To je neuvěřitelné! Jak jsem se mohla zamilovat do někoho, kdo si o mně myslí, že se chovám, jako by mi bylo pět?

Sice si to taky myslím, ale proč si to o mně myslí i on?

Pořád se smál a já jsem zase začala být naštvaná. Proč se směje?

„Nesměj se!“

„Když to nejde,“ vydal ze sebe a konečně se pokusil svůj smích zadržet. „Nechtěl jsem tě urazit, ale když se takhle bráníš…“

Napřímila jsem se a snažila se, abych vypadala rozumně a alespoň o pár let starší. Prostě jsem nechtěla, aby si o mně James myslel, že mi je pět.

Asi jsem se zbláznila. Já se přeci nikdy nestarala o to, co si o mně kluci myslí. Vždycky jsem se chovala stejně. Tak proč mě James tak mění? Proč na něj nedokážu být ani minutu naštvaná?

„Jen jsem ti chtěla říct, že mě naštvalo, co jsi o mně řekl.“

„Teď se chováš, jako by ti bylo čtyřicet.“

Já se z něj zblázním! Proč mě musí takhle urážet, když já jsem do něj zamilovaná? A ještě k tomu opravdu hodně zamilovaná? Proč mi říká, že se chovám, jak pětileté dítě a potom jako čtyřicetiletá žena? Sakra, proč já se musí zamilovat do kluka, který si ze mě dělá vždycky jen srandu?

„Víš co, Pottere?“ řekla jsem se naštvaně. „Jdi pryč. Jdu domů.“

Překvapeně zamrkal a přistoupil ke mně o něco blíž. „Ale květinko, vždyť jsem si dělal srandu. Chtěl jsem jen, aby sis uvědomila, že za dveřmi se neposlouchá.“ řekl a usmál se na mě.

„To byla teda pěkně hloupá sranda,“ řekla jsem a ustoupila od něj o jeden krok. Ta jeho blízkost mi nedělala dobře.

Lituju vás, že jste nikdy nemohli přičichnout k Jamesově krku. To je vůně! Normálně se mi z toho motá hlava. Jsem v tom až po uši…

„Uzavřeme příměří, ne? Já si z tebe už nikdy nebudu dělat srandu a ty už mě nikdy nebudeš poslouchat za dveřmi, platí?“

„Ale já jen procházela,“ snažila jsem se ještě namítnout, ale James se k mně znovu přiblížil a mně začalo silně tlouct srdce. Měla jsem pocit, že už nemůžu říct ani slovo.

„Ale květinko, oba dva víme, jak to bylo,“ řekl a usmál se na mě. Zatočila se mi hlava. „Souhlasíš?“

Nezmohla jsem se ani na slovo, a tak jsem jen přikývla. James se usmál a chytl mě za ruku.

„Tak jdeme.“

8. kapitola                                                                                           10. kapitola