oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Tak tu mám další kapitolu k Spolu díky Petunie. Strašně moc vám chci poděkovat za minulé komentáře :) Byly opravdu moc hezké.

Doufám, že vás touhle kapitolou alespoň trochu potěším, ale řekla bych, že ano, vždyť je tam James ;) A taky vás chci požádat o komentáře k této kapitole, protože se mi moc nezdá a nejsem si s ní moc jistá, tak mě, prosím, ujistěte, že se mýlím :)

Tak a teď vás už nechám číst. Mějte se krásně :) Vaše Naiad

James šel jako první. Pořád se všude rozhlížel a u toho se usmíval. Očividně si to všechno hezky užíval. Za to já jsem měla nervy na dranc. Snažila jsem si v hlavě srovnat, co mu všechno řeknu.

Došli jsme až před dveře do mého pokoje. Otevřela jsem a nechala ho vejít jako prvního. James se stále rozhlížel a na tváři se mu objevoval stále větší a větší úsměv. A já si to uvědomila. Můj pokoj vypadal pořád hrozně dětsky. Všude samé hračky a plyšáci. Znovu jsem začala rudnout. Co si o mě tak mohl myslet? Určitě, že jsem ještě malé dítě.

„Máš to tu pěkný,“ řekl a stále se rozhlížel po mém pokoji, jakoby se snad nemohl vynadívat. „A cos mi chtěla, květinko.“

Neříkala jsem vám to? Prostě jsem věděla, že mi tak řekne, jakmile uslyší tátu. Ale čekala jsem, že to řekne nějak posměšně, ale on to řekl tak hezky. Ano, hezky je ten správný výraz. A mně to překvapivě ani tolik nevadilo. Dokonce, ani se mi to nechce říkat, protože je to proti všemu, co jsem kdy řekla, se mi to líbilo. Znělo to totiž jinak než, jak to říká táta.

„No, chtěla bych ti vysvětlit to pozvání.“

Podíval se na mě dost nechápavě. Ani se mu nedivím. Bůhví, co mu tam sestra napsala. Jen doufám, že to nebylo nic na způsob miluju tě. To bych ji opravdu musela zabít.

„Co na tom chceš vysvětlovat?“

„Já jsem tě totiž nepozvala.“

James se od srdce zasmál. „A kdo teda? Tichošlápek? Vždyť jde vidět, že jste na mě všichni čekali.“

„Petunie. Nevím, jak jí to napadlo, ale byla to ona. Já jsem se to dozvěděla až dnes, když mi od tebe přišla ta sova.“

Z jeho výrazu šlo vidět, že mi vůbec nevěří. Kdo by mi taky mohl věřit, že? Vždyť skoro všichni, které znám, vědí, že Petunie nenávidí vše, co s kouzelnickým světem souvisí. Ale já chci, aby věděl, že to myslím vážně, že za touto večeří není něco víc, než jen večeře, která musí co nejdříve skončit. Bohužel si myslím, že ho asi nepřesvědčím, s čím jsem dokonce i počítala. Jen mi vrtá hlavou, proč to pozvání přijal. Já bych nikdy nic takového neudělala. Kdyby mi James poslal sovu s tím, že mě zve na večeři k nim domů, slušně bych odmítla. Co bych tam taky dělala!

„Tvá sestra?“ zeptal se se smíchem. „A jak by to proboha udělala?“

Cítila jsem se naprosto bezmocně. „Já nevím! Prostě to udělala!“

„Nevím, čeho chceš tímhle dosáhnout.“

„Chci ti vysvětlit, že jsem tě nepozvala já, Jamesi. Ani by mě to ve snu nenapadlo. A hlavně nechci, abys za tímto pozváním a večeří viděl něco víc. Jsme prostě jen kamarádi, ano?“

„Jasně, jsme kamarádi!“ vyhrkl rychle.

Škoda, že jste to nemohli vidět, protože bych vám teď nemusela popisovat, jaký jsem měla z jeho odpovědi dojem. Řekl to moc rychle, což jste asi poznali. Takže z toho usuzuju, že si tím není až tak jistý. Panebože, já se bojím, že je do mě opravdu zamilovaný. Víte, já jsem si vždycky myslela, že to dělá jen tak ze srandy, myslím to zvaní na rande, aby na sebe upoutal pozornost. Abychom do sebe mohli rýpat. Ale nikdy mě nenapadlo, že by do mě mohl být zamilovaný.

A ještě jsem něco v jeho odpovědi zaregistrovala. Byl tam takový náznak smutku. Takovéto zablesknutí v očích, které vám ukáže, co ten člověk zrovna cítí. A já to viděla. Bylo mu líto, co jsem právě řekla! Jsem z toho opravdu dost mimo. Nic takového jsem nečekala. Jediné, co jsem čekala, bylo, že to bude pořádný trapas a on o tom bude mluvit celý příští školní rok.

James se znovu rozhlédl po mém pokoji a na tváři se mu začal objevovat úsměv, kterého jsem se začala pomalu bát.

„Máš pěknej pokoj, Evansová!“

Nezdá se vám, že se jeho chování najednou naprosto změnilo? Mně tedy hrozně. Ale už ho zase poznávám, tohle je totiž ten starý James. I když tamten se mi líbil víc, byl totiž o dost milejší.

Začínám se bát, že tenhle večer bude tragický. V jednu chvíli jsem si myslela, že by to snad mohlo být v pohodě. Ale teď se začal chovat jako dřív a poznámky tohohle typu budou častější. Vy jste neslyšeli, jak to řekl. Řekl to dost hnusně, asi to měla být narážka na mé plyšáky.

Radši jsem neodpověděla. Nechtěla jsem být totiž napadena dalšími trapnými poznámkami na můj pokoj a mou osobu.

„A co tedy dneska budeme dělat?“ zeptal se a sedl si bez dovolení na mou ustlanou postel.

„Povečeříme s mou rodinou a ty potom půjdeš domů.“

„Takže zábava,“ poznamenal s notnou dávkou ironie.

Souhlasila jsem. Tohle totiž zábava určitě nebude, s tím jsem počítala už od začátku.

„A potom?“

„Co potom?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Mohli bychom někam vyrazit, ne?“

„Vyrazit?“

„Někam do hospody nebo tak nějak. Předpokládám, že ta večeře nebude do noci.“

„Do hospody?“

„Tebe snad rodiče nepustí?“ zeptal se překvapeně. „No jo, ty jsi ještě jejich malá holčička, že?“

Chová se fakt hnusně. Už jsem si snad začala myslet, že se změnil. Ne, nezměnil se. Spíš naopak, zhoršil se. Co si o sobě sakra myslí? Že je někdo víc než já?

„Samozřejmě, že pustí,“ odpověděla jsem, i když jsem o tom dost pochybovala. „Ale s tebou nikam nepůjdu. Stačí, když s tebou musím prožít tenhle hrozný večer.“

„Pustí? Řekl bych, že lžeš.“

„Nelžu!“

„Tak pojď.“

„Nikam s tebou nejdu!“

„Takže tě nepustí,“ konstatoval.

„Pustí!“

„Nepustí.“

„Tak dobře, půjdu s tebou někam.“

Nechápu, jak jsem se mohla takhle hrozně nechat přemluvit. Přemluvit k tomu, abych strávila skoro celý večer s Jamesem. Vždyť umřu! Tedy jestli se bude chovat tak, jak se chová teď.

Abych se přiznala, vůbec netuším, jestli by mě naši někam pustili. Nikdy jsem totiž takhle nikam nešla. Neměla jsem totiž s kým. Co když mě naši nikam nepustí? To bude hrozný trapas a hlavně budu vypadat jako nějaká malá holka, kterou rodiče večer nikam nepustí.

„Opravdu?“ Povytáhl jedno obočí. „Tak dobře,“ řekl s úsměvem a vstal.

„Kam jdeš?“

„Měli bychom jít na tu večeři, nemyslíš?“

„Ještě něco,“ zarazila jsem ho dřív než odešel z pokoje.

Zastavil se a s pozvednutým obočím se na mě podíval.

„Ráda bych tě upozornila na mou rodinu,“ řekla jsem a on se začal smát. „Čemu se sakra směješ?“

„Tobě, květinko, tobě. Proč mě chceš upozornit na tvou rodinu? Vždyť tví rodiče jsou skvělí!“

„To je ještě neznáš.“

„Sice je neznám, ale jsem si jistý, že máš lepší rodiče než většina lidí na světě. Vždyť tě zbožňují! Buď ráda, že nemáš rodiče jako Sirius.“

Je možné, že jsem někdy zapochybovala o tom, jak skvělou mám rodinu? Opravdu se za to stydím a ještě víc se stydím za to, že mi to musel připomenout zrovna James. Vždyť moji rodiče jsou úžasní, i když někdy trošku potrhlí, ale i přesto skvělí. Mají mě rádi a to je nejdůležitější.

„Asi máš pravdu.“

„Samozřejmě, že mám pravdu!“ řekl a přišel ke mně blíž. „Evansová,“ oslovil mě a dal mi ruku přes rameno. „nemusíš se stydět za to, že jsi zapochybovala o své rodině, každý to děláme.“

Mám pocit, že mě dojal. Tohle zase není ten James, kterého znám! To je zase ten nový James. A tenhle nový James je skvělý. Jak to, že jsem si tohohle jeho druhého já nikdy nevšimla?

„Asi bychom měli už jít. Jinak nám mamka asi pořádně vynadá za to, že je jídlo studené,“ usmála jsem se ještě trochu stydlivě.

„Jasně, jdeme,“ řekl a hned se vydal ke dveřím, které přede mnou otevřel. „Dáma první.“

Prošla jsem okolo něj a v duchu si stále říkala, že tenhle nový James je naprosto jiný, úžasný. Na tváři jsem přitom měla dost hloupý, zasněný výraz, ale on si toho naštěstí nevšiml.

Šli jsme společně po schodech dolu a James mě z ničeho nic chytil za ruku.

„Co děláš?“ sykla jsem na něj překvapeně.

„Chodíme spolu, ne?“ zašeptal a usmál se na mé rodiče, kteří na nás už čekali.

Mamka se na nás dojatě koukala a já nemohla sundat svou ruku z té Jamesovy.

3. kapitola                                                                                             5. kapitola