oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Tak jsem zase dopsala další kapitolu. Asi bych vám měla říct, že kapitoly u této povídky budou mít přibližně pořád stejnou délku (3xA4). Delší je asi psát nebudu, jen někdy, kdybych se náhodou nějak extra rozepsala.

Touhle kapitolou bych vás asi mohla potěšit, ale i na druhou stranu naštvat… přeci znáte mé konce :-D

Jinak bych vám chtěla strašně moc poděkovat za vaše komentáře. Rozhodla jsem se, že vám asi budu odepisovat jen tady a ne jako předtím ke každému komentáři, někdy ale možná udělám výjimku. Nedostávám se totiž na svou stránku tak často. Takže vám opravdu děkuju, jsem moc ráda, že se vám tato povídka líbí, je to zase něco trochu jiného než píšu normálně, tak snad se vám to bude líbit i dál.

Zatím nemám úplně vymyšlený děj povídky, ale já jsem na to zvyklá. Většinou vymýšlím během psaní :)

Tak teď už vás nebudu zatěžovat svými řečmi a nechám vás číst. A kdybyste byli tak hodní a napsali nějaký ten komentář, tak mi to vůbec nebude vadit.

Mějte se krásně a užijte si další kapitolu. Vaše Naiad :)

Ty šaty jsem prozatím nesundala. Strašně se mi totiž líbí, jsem z nich opravdu nadšená. A mamka taky. A když mě uviděl táta, tak mi řekl, že James určitě omdlí nebo že alespoň mírně zčervená. Moc jsem to nepochopila. Prsa mi přeci nejdou tak moc vidět. Vlastně skoro vůbec a šaty jsou až ke kolenům. Asi tím chtěl naznačit, že mi to sluší. No a když mě viděla Petunie, moc šťastná nebyla. Neřekla totiž ani ň. Za což jsem byla opravdu ráda.

Mamka se podívala na hodinky a trochu se zhrozila: „Panebože! Už bude půl šesté!“

Nahlas jsem polkla. Jak je možné, že dvě hodiny utečou jako dvě minuty? Mně to tak alespoň připadá.

„Copak, květinko? Jsi nervózní?“ zeptal se mě táta.

„Jo.“

„To je normální. James je určitě taky nervózní,“ řekl, aby mě trochu uklidnil. „Když jsem šel poprvé k vaší mamince na návštěvu, třepaly se mi pořádně kolena. Celou dobu jsem se potil a dělalo se mi špatně.“

„To je nechutné,“ řekla Petunie a zašklebila se.

„S Vernonem je to stejné, neboj,“ řekla jsem a ušklíbla jsem se.

„Hej!“

„Lily, nech toho,“ napomenula mě mamka.

„Pojďte, kytičky. Jen se tady mamince pleteme,“ řekl najednou táta a obě nás vzal okolo ramen. „Určitě jste netrpělivé, jen bychom tu překáželi.“

Společně jsme se tedy vydali do obývacího pokoje. Všichni tři jsme si sedli na hnědou pohovku, táta mezi mě a Petunii.

Mám stále větší a větší strach. Mám pocit, jako bych snad opravdu čekala na svého přítele. Nezdá se vám to taky? Snažím se pořád uklidnit tím, že je to jen James, ale vůbec to nepomáhá, spíš zhoršuje. Pořád mi před očima kolují miliony představ, jak by to dnes mohlo dopadnout, ale většinou jsou dost nepravděpodobné, nebo spíš dost děsivé.

Ale na jednu stranu se i docela těším. Protože vím, jací naši jsou. Budou se ptát a ptát a Jamese to určitě dostane do rozpaků, což bude asi i sranda. Alespoň nějaké odreagování.

Ovšem nejdříve ze všeho musím Jamesovi vysvětlit, jak se všechno má. Od toho, že ho vlastně pozvala Petunie, až po to, co mezi námi je, aby si nemyslel něco jiného. I když nevím, jak to mám udělat. A kde s ním budu mluvit. Hlavně ať to všechno dopadne dobře.

Táta se podíval na hodinky a usmál se. „Za deset minut šest, květinky.“

Šlo na něm vidět, že si všechno užívá a na Jamese se vyloženě těší. Petunie si taky všechno užívala, protože zjistila, že začínám být pěkně zelená.

„Alespoň se tvůj obličej hodí k těm šatům,“ poznamenala, když zahlédla můj zelenavý odstín.

„Hlavně že ty vypadáš úžasně.“

„Já to nepotřebuju.“

„Ale měla bys.“

„Ale holky! Nechte toho. Máme se přeci bavit a ne se pošťuchovat.“

„Promiň, tati,“ řekly jsme nastejno a odmítly se na sebe dívat, za což jsem byla jen a jen vděčná. Nepotřebovala jsem další rozladění tohoto večera.

„Hotovo!“ ozvalo se z kuchyně, odkud přišla mamka a za cesty si sundávala zástěru.

„Krásně to voní, Rose,“ řekl taťka.

„Děkuju,“ usmála se a trochu si urovnala šaty. „Jak vypadám?“ zeptala se a ještě si trochu uhladila blonďaté vlasy.

„Úžasně, Rose, úžasně.“

„Kolik je hodin?“ zeptala se mamka, aby se ujistila, kolik ještě zbývá času, aby se podívala, jestli je všechno v pořádku.

„Dvě minuty,“ odpověděl táta a na všechny se mile usmál.

„Je ten tvůj James přesný?“ zeptala se mamka.

„Ne, není,“ odpověděla jsem automaticky, protože jsem si vzpomněla, jak často chodí pozdě na hodiny. A vždycky kvůli tomu přichází Nebelvír o body.

Ale dnes jsem se zmýlila. Přesně, když naše hodiny v obývacím pokoji odbyly šest, ozval se domovní zvonek. Někde v duchu jsem doufala, že to není on, ale věděla jsem, že je. Kdo jiný by to taky byl?

Taťka se okamžitě zvednul, jako že jde otevřít, ale v tom jsem mu rychle zabránila. Potřebovala jsem si přeci s Jamesem nejdřív promluvit. Zhluboka jsem se nadechla, abych dostala odvahu tam vůbec jít. Možná až moc pomalými kroky jsem se vydala ke dveřím, mezitím James zazvonil podruhé. Chytla jsem za kliku a snažila se přemoct nutkání utéct co nejrychleji někam pryč.

Co se teď bude dít? Je to vůbec on? Třeba si myslel, že si z něj dělám srandu, a tak k nám poslal někoho úplně jiného. Třeba Petra. Všichni přeci moc dobře ví, jak má rád jídlo. Nebo třeba poslal místo něj Siriuse. Vím, že to doma nemá moc jednoduché, a tak třeba chtěl zažít jeden normální večer. I když je tohle normální večer?

To aby to byl radši James. S Petrem by nebyla žádná řeč a Petunie by se mi do konce mého života vysmívala za to, jaký mám vkus. A kdyby to byl Sirius, tak by se mohlo stát, že se do něj Petunie zakouká jako většina dívek. Ale to by nebylo špatné, to bych se zase já mohla vysmívat jí za to, že se zamilovala do čistokrevného kouzelníka. Jenže on by se na ni určitě vykašlal, protože by ji viděl jen jednou v životě, poprvé a taky naposled. Petunie dokáže otrávit prostě každého. Tedy kromě Vernona, ale ten už je otrávený dost.

Otevřela jsem. A stál tam opravdu James. V ruce držel tři kytky. Jedna byla bílá růže, druhá bílá lilie a třetí byla svazek vínových petunií, které vypadaly, jakoby je před chvíli natrhal na nějaké zahradě.

Musím uznat, že měl dobrý nápad. Akorát jsem netušila, že ví, že se mamka jmenuje Rose. Ale je to od něj pěkné, ne? Donesl mi květinu! A ještě k tomu lilii, kterou miluju. Mám pocit, že se z něj stává gentleman. Což je docela milé.

Na sobě měl černý společenský hábit, v kterém mu to překvapivě slušelo. Nečekala jsem, že přijde nějak společensky oblečený a když už by měl být, tak jsem myslela, že bude v mudlovském. To jsem zvědavá, co na to řeknou naši s Petunií, nikdy společenské hábity neviděli.

„Ahoj Lily,“ pozdravil mě s úsměvem a rovnou mi předal do ruky tu nádhernou lilii. „To je pro tebe.“

„Děkuju,“ řekla jsem s dojetím. Nic jsem od něj nečekala. „To jsi nemusel.“

Cítila jsem, jak červenám. To je hrozně potupné. Vždyť to opravdu vypadá, jako bych ho pozvala.

„To nestojí za řeč.“

Pořád stál venku a mně moc nedocházelo, že bych ho měla pozvat dál. Už začal dokonce nervózně přešlapovat.

„Květinko, pozvi ho přeci dál,“ řekl mi táta přímo do ucha. Ani jsem si nevšimla, že přišel.

Zčervenala jsem ještě víc. Táta mi řekl květinko. A toho jsem se opravdu bála. Viděla jsem ten Jamesův pohled, jak se chtěl smát. Naštěstí se jen usmíval. Proč mi to táta udělal? Asi jsem mu to měla zakázat.

„Dobrý večer, pane Evansi.“

„Dobrý večer. Pojď dál, naše Lily se asi trochu zamyslela, že?“

Konečně jsem si uvědomila, že tam stojím jako tvrdé Y a James nemůže jít dovnitř. Uhnula jsem a když se James nedíval, přivoněla jsem si k té úžasné lilii, která stejně nádherně i voněla.

To už do chodby přišla i mamka s Petunií, která se pro jistotu tvářila jako citrón.

„Dobrý večer, paní Evansová. Ahoj Petunie.“

„Dobrý večer, Jamesi.“ pozdravila ho vesele mamka.

„Ahoj.“

„Tady jsem si dovolil Vám přinést květinu,“ řekl James a podal mamce tu bílou růži.

„Děkuji, je opravdu nádherná,“ rozplývala se mamka.

„A tady mám i jednu pro tebe,“ řekl a podával Petunii ten svazek petunií.

„Dík,“ řekla trochu překvapeně Petunie a podívala se na svou kytku.

„Musím říct, že to je skvělý nápad hochu,“ pochválil ho táta a já jsem myslela, že se propadnu někam hodně hluboko.

Chápete to? Táta mu řekl hochu! A předtím mi řekl květinko. Už to pomalu začíná. Rodiče se budou chovat až moc přívětivě, Petunie se zase bude chovat, jak nějaká třináctka, která prožívá své nejhorší období puberty. Taky by se pro jednou mohla chovat normálně. Vždyť to byla ona, kdo ho chtěl tak hrozně poznat. Kdyby ho nezvala, mohla prožít klidný večer, nebo večer s Vernonem. Myslím si, že to by bylo pro ni přijatelnější. Ale ona si to vybrala.

Mamka se rozplývá nad tím, jak je James hrozně galantní a táta má pocit, že je úžasný. No, musím taky uznat, že ten nápad s  květinami, byl dobrý, ale já vždycky věděla, že James je inteligentní. I když někdy to dával najevo dost divným způsobem.

„Pro Vás jsem si taky dovolil něco přinést,“ řekl James a z kapsy vytáhl miniaturní lahvičku, kterou kouzlem zvětšil do své původní velikosti. U toho samozřejmě Petunie vyjekla. „Omlouvám se, že jsem kouzlil, asi na to nejste zvyklí, ale já jsem nevěděl, jak jinak bych tu whisky přinesl,“ řekl a tátovi podával láhev ohnivé whisky.

„Děkuju,“ Táta si whisky chvíli prohlížel. „To neznám.“

„To je kouzelnické pití,“ vysvětlila jsem rychle.

„Tak to jsem zvědavý.“

„Mohli byste nás na chvíli omluvit? Potřebovala bych si tady s Jamesem promluvit,“ řekla jsem a chytla Jamese za ruku, což ho dost udivilo. A mě vlastně taky, protože to jsem opravdu neměla v plánu. Rychle jsem jeho ruku pustila. „Tudy,“ ukázala jsem směrem ke schodišti.

2. kapitola                                                                                             4. kapitola