oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Asi jste čekali kapitolu k Lily nebo Ginny?, ale zase jsem začala psát tohle a nějak jsem se od toho nedokázala odtrhnout, a tak jsem to dopsala :)

Jinak vám strašně moc děkuju za tak nádherné komentáře k 1. kapitole. Opravdu jste mě potěšili :) Jsem totiž moc ráda, že se vám to líbilo. A jestli jste se někdo ptal, jak mě to napadlo, tak vám asi neodpovím, jen jsem prostě hledala něco, co by nebylo pořád stejné a po několika dnech jsem přišla na tohle, tak se vám to snad bude dál líbit :)

A teď se pusťte do téhle kapitoly. Možná je trochu o ničem, ale slibuju, že ta další už o něčem bude :)

Mějte se krásně. Vaše Naiad :)

„Ahoj rodinko!“ ozvalo se z přízemí a já okamžitě poznala tátu. Rychle jsem odešla z pokoje a běžela jsem ho přivítat.

„Ahoj tati!“ vykřikla jsem radostně a přiskočila až k němu.

Měl na sobě zase ten hrozný tvídový oblek, v kterém vypadá obzvlášť podivínsky, ale to jsem okamžitě přehlédla.

„Co to tady tak krásně voní? Co jste mi připravily, moje kytičky?“ zeptal se, když do pokoje přišla i Petunie.

„Máme dneska návštěvu, tati,“ řekla Petunie.

„A koho pak? Že by babičku?“ zeptal se a sundal si tvídové sako, které pověsil na věšák.

„Samá voda,“ řekla Petunie a já na ni hodila nevrlý pohled.

Taťka si toho všimnul, a tak se zeptal: „Tak teda tetička Mary?“

Věděla jsem moc dobře, proč se zeptal. Neměla jsem totiž tetičku Mary ráda. Byla to babiččina sestra, která mě neustále musela cuchat vlasy a chytat za tvář.

„Samá voda,“ řekla znovu Petunie.

„Tak tedy Vernon?“ zeptal se taťka a vesele se usmál. Měl překvapivě přítele mé sestry rád.

„Přihořívá,“ řekla Petunie a usmála se na mě.

„Tak to se nechám tedy poddat.“

„James,“ odpověděla sestra.

„James?“ zeptal se táta. „Ty už nechodíš s Vernonem?“ Bylo vidět, že značně posmutněl.

„Ale ne, tati, s Vernonem pořád chodím. James je Lilyin kluk.“

„To jsem si oddychl,“ odpověděl jí a potom se otočil na mě. „Ty chodíš s nějakým Jamesem? A jak to, že o tom nevím, květinko?“ zeptal se a objal mě okolo ramen.

„Ale já s ním nechodím, tati!“

„Tak proč s námi dnes večeří?“ zeptal se nechápavě.

„To Petunie ho pozvala,“ řekla jsem hořce.

„Petunie?“

„Já jsem ho nepozvala, proč bych to dělala!“ namítla okamžitě sestra.

„Ale Lily, proč nám nepřiznáš, žes nám ho chtěla představit?“ zeptal se a na chvilku se zarazil. „A není to náhodou ten James, o kterém skoro každé prázdniny mluvíš?“

„To je přesně on!“ řekla Petunie.

„Já myslel, že jste nepřátelé,“ řekl zamyšleně a podrbal se na bradě. „Že by to přísloví opravdu fungovalo?“

„Myslíš, co se škádlívá, to se rádo mívá?“ zeptala jsem se nevrle.

„Jo, to je přesně ono!“

„To už říkala i mamka,“ řekla Petunie a začala se smát.

„Co je tady vtipného?“ zeptala jsem se naštvaně.

„No, že už za hodinu tu bude tvůj vyvolený,“ prohodila a utekla za mamkou. Asi si myslela, a to si myslela velmi dobře, že ji chci zabít, nebo něčím alespoň uhodit.

„Už se na něj těším,“ řekl táta a společně se mnou šel za mamkou a Petunií do kuchyně. „Říkala jsi James, viď?“

„Jo, James.“

„Tak to bych se měl asi převlíknout, že?“

„Proč?“ zeptala se Petunie.

„Abych na toho Jamese udělal dojem, přeci.“

Myslím si, že se James se mnou odmítne dál bavit. Proč? Protože pozná mou bláznivou rodinu. Samozřejmě je mám všechny moc ráda, i když o Petunii by se dalo polemizovat. Ale víte, moje rodina je trošku praštěná, což jste asi už stačili poznat.

Tak třeba mamka. Menší hubená blondýnka se zelenýma očima. Je to žena v domácnosti, takže nedělá nic jiného než jen vaří a uklízí. Moc ráda se seznamuje s lidmi, takže v naší čtvrti máme asi milion známých. A hrozně ráda poznává taky mé a Petuniiny kamarády, zvlášť jsou-li pánského pohlaví. Dnes k nám jde poprvé můj kamarád, který je kluk. Nebo bych měla říct muž? No, to je jedno. Hlavně se bojím jejích všetečných otázek. Znáte to přeci.  Kde bydlíš? A jak ti to jde ve škole?  Co dělají rodiče? A máš nějaké sourozence? Ještěže nepracuje. To by potom bylo. Jak se ti líbí v práci? A kolik vyděláváš? Byl bys schopen Lily zabezpečit? To by byla prostě hrůza.

A taťka. Mám ho opravdu ráda, i když jeho vkus je někdy opravdu hrůzostrašný, například ten hrozný tvídový oblek. Ale velmi mě rozmazluje. Asi to bude tím, že mě nevidí tak často jako Petunii. Jen doufám, že mi před Jamesem neřekne „květinko“, nemám to moc ráda. Taťka je jediný člověk, který mi tak může říkat. A jestli to James uslyší, určitě se toho hned chytne.

Dál tu máme Petunii. Všichni asi moc dobře víte, jak nerada slyší slovo magie. Stačí se jen dotknout hůlky a ona by utekla někam hodně daleko. Hlavně že použila mou sovu. To jí vůbec nevadilo. Prostě se bojím, že jestli padne slovo škola, tak to bude problém. Ona udělá nějakou pořádnou ostudu, nejlépe, kdyby začala třeba vřískat, a pohroma je tady.

Začíná se mi dělat pořádně špatně. Hlavně když cítím tu vůni toho masa. Asi budu zvracet.

„Tak co? Jak vypadám?“ zeptal se táta asi po pěti minutách, když se převlékl do o hodně víc slušivého tmavě hnědého obleku, a udělal malou otočku, abychom ho viděly ze všech stran.

„Allane, proč sis vzal tenhle oblek? Vždyť je to jeden z tvých nejlepších,“ řekla mamka a nesouhlasně kroutila hlavou.

„A proč bych si neměl vzít jeden ze svých nejlepších obleků?“ zeptal se táta nechápavě a trochu si povolil uzel své červené kravaty.

„Protože je to škoda, kdo to potom bude čistit, když se umažeš?“

„Nikdo, protože já se neumažu.“

„Když myslíš,“ prohodila trochu uraženě mamka a znovu se podívala na to maso. „Ale já to čistit nebudu.“

„Taky že nebudeš muset,“ řekl táta a potom se podíval na nás. „A co si o tom myslíte vy, květinky?“ zeptal se a znovu udělal otočku.

„Super tati!“ řekla Petunie a trochu mu opravila uzel na kravatě.

„Sluší ti to,“ řekla jsem a trochu se usmála, což mi moc nešlo, protože jsem byla od minuty k minutě nervóznější a nervóznější.

„Lily, jsi nějaká bledá,“ ozval se po chvilce táta a chytl mě za ruku. „A máš i studené ruce.“

„Není mi moc dobře, asi bychom tu večeři měli zrušit,“ pokusila jsem se to ještě zvrátit.

„To nemůžeme, bylo by to hrozně neslušné. Co by si o nás pomyslel?“ zeptala se mamka a podívala se na mě jako bych se snad zbláznila.

„To mi je jedno.“

„Tak prostě nebudeš jíst,“ řekla a zamíchala nějakou polívku.

Máte taky takový pocit, že ho chtějí všichni tak moc poznat? Já tedy hrozně. Tohle totiž není normální, nebo mně to tak nepřipadá. Snažím se udělat vše proto, aby se tu pitomou večeři povedlo odvolat, ale tím je snad ještě utvrzuju v tom, jak moc ho chtějí poznat. Nejprve jsem se jim snažila říct pravdu, jakože jsem ho nepozvala, že to všechno udělala Petunie, ale oni mi nevěří. Když jim na rovinu řeknu, že prostě nechci, aby ta večeře proběhla, tak mi mamka řekne, že to nejde, protože už vaří. A když se snažím říct, že mi je opravdu špatně, ne že by mi bylo nejlépe, ale ještě se dá všechno přežít, tak mi řeknou, ať nejím. Nezbláznili byste se? Já k tomu opravdu nemám daleko.

To jsem si před několika dny říkala, jak jsem ráda, že mám normální rodinu. Asi jsem se spletla…

„Půjdu na chvíli do pokoje,“ oznámila jsem a otočila se k odchodu.

„Počkej Lily, půjdu s tebou,“ vyhrkla mamka. „Petunie, prosím pohlídej mi to tady, ano?“

„Co mi potřebuješ, mami?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsme pomalu šly po schodech do mého pokoje.

„Musíš přeci vypadat dobře,“ řekla a mrkla na mě. „Koupila jsem ti nové šaty.“

„Nové šaty?“ zeptala jsem se naprosto nechápavě.

„Chtěla jsem ti je dát už včera, ale Petunie mi řekla, ať ti udělám překvapení a já jsem s ní souhlasila.“

Asi svou sestru zabiju a možná k tomu přidám i svou mámu. Obě už několik dní věděly, že má James dnes přijít a mně nic neřekly! Dozvěděla jsem se to před hodinou. Chápete? Před hodinou! Nikdo mě na to nechtěl psychicky připravit! Nechaly mě v tom pořádně vymáchat. Tohle jsem od nich opravdu nečekala. Vždyť je to moje rodina!

Došla jsem do svého pokoje a s hrůzou v očích jsem čekala, až přijde mamka s těmi novými šaty. V duchu jsem se modlila, aby nebyly hnědé. Hnědou nemám opravdu ráda a hlavně v ní vypadám naprosto otřesně.

„Zavři oči!“ houkla na mě mamka za dveřmi, jakoby mi mělo být pět.

Přesto jsem poslechla a zavřela oči. Chtěla jsem jí udělat radost, i když si to vůbec nezasloužila.

Uslyšela jsem, jak se otevírají dveře a potom, jak mamka pokládá něco vedle mě na postel.

„Už je můžeš otevřít.“

Pomalu jsem otevřela oči a otočila se na místo, kde ležely ty šaty. Trochu překvapeně jsem zamrkala očima. Byly totiž krásné! Opravdu. Nebyly hnědé, ale zelené. Byly dlouhé asi ke kolenům a od pasu se trochu rozšiřovaly. Měla jsem dojem, že kdybych se pořádně zatočila, hezky by se vlnily. Ramínka a malá stužka pod prsy byly o několik odstínů tmavší.

„Líbí?“ zeptala se mamka nedočkavě.

„Jo, líbí,“ dostala jsem ze sebe a vzala si je do ruky. „Můžu si je zkusit?“

„Musíš si je zkusit.“

Rychle jsem ze sebe sundala své modré tričko a béžové kraťasy a začala si oblíkat ty šaty. Když jsem je měla konečně na sobě, zatočila jsem se, abych se přesvědčila, jestli se sukně opravdu vlní. A vlnila.

„Moc ti to sluší, zlatíčko,“ řekla trochu dojatě mamka a se zaujetím mě sledovala.

„Děkuju, mami!“ řekla jsem šťastně a objala ji.

Naprosto jsem zapomněla na to, že mi nic neřekla. Prostě jsem fakt šťastná. Ale teď mě tak napadlo. Nevypadám až moc nastrojeně? Víte, nechci, aby si James myslel, že jsem ho pozvala proto, že bych s ním snad chtěla chodit. I když to tak určitě vypadá. Jaká normální holka by pozvala kluka k sobě na večeři, kdyby v tom nehledala něco víc než jen prostě večeři? Jen kdybych ho pozvala. Ale když se podívám do zrcadla, vůbec se mi nechce ty šaty sundávat. Protože se mi opravdu líbí.

Zase se mi udělalo špatně. Proč? Protože jsem se podívala na hodinky a zjistila, že už za tři čtvrtě hodiny už má James dorazit. Zachraňte mě, prosím, někdo!

1. kapitola                                                                                             3. kapitola