Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola - Rande, nerande

15. 10. 2007

A/N: Ahoj! Tak jsem se konečně dokopala k tomu, abych napsala další kapitolu :-) Jen doufám, že se mi povedla... Jinak strašně moc děkuju za minulé komentáře, byly skvělé a hlavně jich je čím dál tím víc, což se mi strašně moc líbí :-) Kéž by jich bylo stále víc :-D

 

A samozřejmě moc a moc a moc a moc a ještě snad milionkrát moc prosím o další komentáře :-) Kdybyste na mě byli tak strašně moc hodní...

 

Jinak chci tuhle kapitolu věnovat všem, kteří mi tuhle povídku komentují, protože bez nich bych asi ani už nedokázala psát. Opravdu moc děkuju :-) (nebudu vás vyjmenovávat, protože nechci na někoho zapomenout...)

 

Tak a teď se do toho prosím pusťte! A mějte se krásně!

 

 

Vaše Naiad :-)

 

 

 

 

 

 

 

Jean seděla sama ve společenské místnosti. Sice okolo ní sedělo plno studentů, ale nikdo z nich si jí nevšímal. Ani Lily tu nebyla. Potom, co jí Křiklan tak znemožnil se zavřela k nim na pokoj a odmítala odejít. Pravděpodobně si chtěla povídat jen s Nimbuse, nic jiného vlastně ani tak nedělala.

Jean si s ní chtěla o tom promluvit, ale Lily trvala na tom, že už se o tom bavit nebude. A tak radši odešla sem dolu. A teď tady seděla a zase myslela na Siriuse. Musela si za to nadávat, protože věděla, že Sirius by s ní chodil možná zase jen na týden a ona by jako před dvěma roky seděla nešťastná v pokoji a brečela. Ale i tak ho nemohla dostat z hlavy. Kdyby nebylo toho, že se oba snaží dát Jamese a Lily dohromady, možná by k němu už nic necítila.

„Jean?“ zašeptal jí někdo do ucha a ona sebou leknutím trhla. Už jí zase někdo vyrušil z přemýšlení. Otočila se a spatřila usmívajícího se Siriuse, který byl překvapivě sám.

„Cos mi chtěl?“ zeptala se a zase otočila hlavu, nechtěla se na něj dívat.

Sirius ji obešel a sedl na opěradlo křesla, na kterém seděla. „Jen mě tak napadlo, že bys možná chtěla někam zajít. Evansová se s tebou moc nebaví, jak jsem viděl. Aby ses nenudila.“

Překvapeně k němu zvedla hlavu. „To má být rande?“

„Jestli to tak chceš brát...“ mrkl na ni. „Tak co? Jo nebo ne?“

„Hm... možná jo.“ usmála se a nejradši by radostí skákala. Naštěstí se udržela.

„Tak se jdi převlíknout, půjdeme ven.“ řekl a vstal.

Čekala, až zmizí na schodech a potom rychle vyskočila z křesla a hned se hnala do svého pokoje. Na tváři měla přiblblý úsměv.

 

 

 

OoOoOoOoO

 

 

 

Ahoj.

 

Ahoj.

 

Jak se máš?

 

Špatně.

 

Proč špatně? Stalo se ti něco?

 

Ano, ale nechtěj to vědět, protože kdybych ti to řekla, určitě by ti hned bylo jasné, kdo jsem a to zatím nechci.

 

Nějaký trapas?

 

Ano, ale nechci to rozvádět. Byla jsem rudá až na...

 

Kde? :-D

 

Ha, ha, ha. Jako bys nevěděl, jak jsem to myslela. Ale opravdu se o tom nechci bavit. Radši bych byla, kdybys mě nějak rozveselil.

 

Rozveselil? Chceš slyšet (nebo tedy číst) nějaký vtip?

 

Vtip? Já spíš myslela si jen psát... Víš, už jenom tím, že si budeme psát, budu o něco šťastnější.

 

 

 

 

Dveře do jejího pokoje se prudce otevřely. Lily se otočila a spatřila usmívající se Jean, která si dokonce pobrukovala. „Co se to s ní děje?“

 

Jean si Lily ani nevšimla a zamířila rovnou ke svojí skříni a začala z ní vytahovat nějaké oblečení. Lily jí stále nechápavě pozorovala a až když si Jean na sebe vzala kabát, zeptala se: „Kam proboha jdeš?“

„Ven,“ odpověděla Jean a začala tancovat po pokoji, přitom si už začala potichu zpívat nějakou písničku.

„Ven? A sama?“

„Sama?“ zasmála se Jean a stále tancovala po pokoji. Šlo vidět, že má z něčeho strašně moc velkou radost. „Ne, jdu se Siriusem.“ Na tváři se jí objevil zasněný výraz.

„S Blackem?!“ zeptala se naprosto otřesená Lily.

„A vadí ti na tom něco?“

„Jo, vadí. Já tady nebudu poslouchat žádný hysterický brek, až se na tebe vykašle!“

„Víš co? Ty si tady dál piš s tím tvým Nimbusem, do kterého jsi zamilovaná až po uši a ještě k tomu ho nechceš ani vidět, a já se jdu projít ven se Siriusem. Ahoj.“ řekla docela klidným hlasem Jean a odešla.

Lily se překvapeně dívala na místo, kde před chvíli zmizela a i kdyby mohla, nezmohla by se ani na jedno slovo. Uvědomila si, že Jean měla pravdu. „Proč se s ním sakra nechci vidět, i když tak moc chci?“ zeptala se sama sebe a zase se vrátila k jejich rozepsanému rozhovoru.

 

 

 

OoOoOoOoO

 

 

 

Jean ještě trochu naštvaná pomalu scházela schody. Lily jí trápila, ale jakmile si vzpomněla, že má jít někam se Siriusem, hned se jí na tváři objevil úsměv a už hned o něco veselejší dorazila do společenky.

Sirius už na ni čekal. Měl na sobě černý kabát asi do půlky stehen a okolo krku nebelvírskou šálu. Slušelo mu to, ale to snad vždy.

Když jí zahlédl, široce se usmál. Jean mu úsměv oplatila, ale trochu stydlivě. On se zazubil ještě víc a nabídl jí rámě.

„Tak jdeme, krásko?“ zeptal se a Jean okamžitě zrudla.

„Jasně,“ odpověděla s úsměvem a rámě přijala.

„Tak kam půjdem?“ zeptal se, když už byli skoro u Vstupní síně.

„Já myslela, že to víš, když jsi mě zval.“

„Tak to vymyslím teď. Tak třeba... co třeba ven?“

„Siriusi, ty jsi vážně střevo! Ale co venku?“

„Napadl sníh! Budeme si ho užívat!“ odpověděl vesele, chytl ji za ruku a společně se rozeběhli ven na školní pozemky.

 

 

 

OoOoOoOoO

 

 

 

...

Tak co? Už máš lepší náladu?

 

Vždycky, když si s tebou píšu, tak mám lepší náladu.

 

A to ti nepomohly moje vtípky?

 

Jo, to bylo dobré,  jen říkám, že jsem strašně ráda, že si s tebou můžu psát. Kdyby nebylo téhle knížky, nikdy bych tě nepotkala a myslím si, že by to byla strašná smůla.

 

 

 

 

James koukal na poslední větu, kterou Morgana napsala a musel se usmát. Byl tak hrozně moc rád, že mu tohle napsala... Jen kdyby ji mohl vidět. Psali si už přes dva měsíce a on začal velmi rychle poznávat, že jí musí vidět.

Zamiloval se. Musel si to konečně přiznat. Nikdy by ho nenapadlo, že by se mohl zamilovat do někoho, koho by v životě neviděl. Ale stalo se tak a musel se přiznat, že za to byl velmi rád.

 

 

 

Nimbusi, jsi tady?

 

 

 

 

James se rychle vzpamatoval. Takhle myslel často a Sirius mu to často vyčítal. Ale co měl dělat? „Dal mi jí on, tak ať si nestěžuje.“ pomyslel si a znovu začal psát.

 

 

 

Jo, jsem. Jen jsem se trochu zamyslel. Jsem strašně moc rád, že tohle píšeš. Ale chtěl bych tě vidět. Vím, otravuju s tím skoro každý den, ale mám pocit, že už to nevydržím. Prostě tě chci strašně moc vidět, chytnou tě za ruku, svést tě na tom koštěti, jak jsem ti slíbil...

 

 

 

 

Teď pro změnu Lily koukala na poslední větu, kterou napsal Nimbus, a kdyby s ním mluvila, neměla by teď co říct. Byla dojatá. Poznala v tom, že jí má rád, i když to nenapsal přímo. Měla strašné nutkání mu hned napsat, že ho chce taky strašně moc vidět, ale potom jí zase pohltila nějaká obava. Možná z toho, že se mu nebude líbit, možná z toho, že se nemají rádi, ale nejspíš se bála jejich prvního setkání a chtěla ho stále oddalovat a oddalovat. Měla totiž pocit, že kdyby se potkali, tak by ze sebe nevydala ani slovo. Bála se, že se ztrapní. „Ne, ještě ne.“ řekla si pro sebe.

 

 

 

Víš, Nimbusi, ještě je moc brzo. Taky tě chci strašně moc vidět, ale...

 

 

 

 

Nevěděl, proč mu to pořád psala. Snad jakoby věděla, kdo je a nechtěla ho vidět. „Nebo proč by to dělala jinak? Nemůže se přeci bát našeho setkání. I kdyby byla ošklivá, stejně jí mám rád.“

Byl naštvaný. Spíš na sebe než na ni. Měl dojem, že je toho jeho chyba, že ho stále odmítá. Nikdy to prostě s holkami neuměl. „Evansová je toho dobrým příkladem.“ pomyslel si trpce.

 

 

 

OoOoOoOoO

 

 

 

Jean se Siriusem byli společně už asi půl hodiny venku. Rozhodli se, že si užijí čerstvého sněhu, který podle nich už tak dlouho nevydrží. Hlavně kvůli tomu, že už byl začátek března.

„Nebudeme stavět sněhuláka?“ zeptala se a nasadila si na ruce černé prstové rukavice.

„Sněhuláka?“ zeptal znuděně Sirius a u toho kroutil hlavou. „To není žádna zábava, budeme se koulovat!“ řekl už nadšeně a hned si v ruce začal dělat sněhovou kouli.

„Ale ty máš dobrou trefu!“ vykřikla Jean a smála se. Tak jako Sirius si v rukou tvarovala jednu z koulí.

„Neboj, budu jemný,“ řekl a hodil po ní svou kouli. Naschvál hodil těsně vedle ní.

„To určitě,“ smála se Jean a hodila po něm tu svou. Trefila se mu přímo do hrudníku.

„To bylo zákeřný!“ smál se taky Sirius a místo toho, aby si udělal další sněhovou kouli, vrhl se na Jean a shodil jí na zem. Se štěkavým smíchem na ní házel sníh a náramně se u toho bavil. A Jean vlastně taky, smála se jak pominutá a snažila se házet sníh i na něj, ale nedařilo se jí to tolik jako jemu.

„Ne, Siriusi, už toho nech! To studí!“ vykřikovala mezi salvami smíchu. Sirius totiž byl čím dál tím víc zákeřnější a házel jí sníh i za krk.

Sirius přestal a pomohl Jean na nohy. Byla skoro celá bílá a hlavně mokrá. Sundala si rukavice, které si strčila do kapes. Začaly jí drkotat zuby. „J-j-j-je-je-je m-m-mi z-zi-zi-ma,“ dostala ze sebe Jean. Celá se třásla.

„Sundej si tu bundu.“

„Cože?“

„Sundej si bundu, dělej.“ zopakoval.

„Ale to mi bude ještě větší!“ namítla, ale když viděla Siriusův nekompromisní pohled, pomalu si začala rozepínat zip. Překvapivě i Sirius si svůj kabát rozepnul.

„Sundej jí a pojď ke mně.“ řekl a Jean poslechla. Bundu mu podala. On si svůj kabát také sundal a dal jí ho přes ramena. Kabát jí byl znatelně velký.

„Ale co ty?“ zeptala se překvapeně.

„Ty mě zahřeješ,“ řekl s úsměvem a přitáhl si ji k sobě. Objal ji kolem pasu pod jeho kabátem, aby byla u něj ještě blíž. Opřela se mu o rameno a vychutnávala si pocit, že mu je tak blízko.

Voněl hrozně hezky. Tuhle vůni si nepamatovala, pravděpodobně se po těch dvou letech, co spolu už nebyli, změnil. Ale to jí vůbec nevadilo, tahle změna byla velmi příjemná. Stále nasávala jeho vůni, aby si ji zapamatovala.

Stáli v tichu. Ani jeden z nich nepromluvil a Jean se hlavou stále honily myšlenky na něj. Na to, jestli z toho jejich výletu ven, něco bude. Stále doufala, že ano. Do teď se spíš choval přátelsky, ale tím, že ji půjčil jeho kabát, cítila, že by to mohlo ještě dopadnout dobře, dobře pro ni.

„Už bychom asi měli jít, než oba nastydneme.“ zašeptal jí Sirius do ucha.

„Hm,“ odpověděla, ale odcházet se jí vůbec nechtělo. Stále měla o něj opřenou hlavu, zavřené oči a tuhle chvíli si velmi užívala.

„Ty snad nechceš jít?“

„Ne, nechci,“ odpověděla, ale potom se plácla přes pusu. „Tedy ano, chtěla jsem říct ano!“

Sirius se rozesmál. „Tak ano nebo ne?“

„Nevím,“ odpověděla a podívala se na něj. Nejprve se mu podívala do očí, ale potom jí pohled sjel na jeho ústa. Stále se usmíval a ona měla strašnou chuť ho políbit.

„Radši bychom měli jít.“ řekl a pustil ji.

Jean si jen potichu povzdychla. Sirius to naštěstí neslyšel. Přitáhla si jeho kabát víc k tělu a společně se vydali k hradu. Celou cestu nepromluvili ani slovo.

„Měli bychom si to někdy zopakovat.“ řekl Sirius, když už byli v nebelvírské společenské místnosti.

„Jo, to bychom měli.“ odpověděla Jean a podala mu kabát, on jí zase vrátil bundu.

„Ahoj,“ usmál se a dal jí pusu na tvář. Potom se jí ztratil na schodech do chlapeckých ložnic.

„Ahoj,“ odpověděla už jen do prázdna a trošku zasněně se chytla za políbenou tvář.

„Bylo tohle vůbec rande?“ ptala se sama sebe, když se také pomalu vydala do svého pokoje.

6. kapitola                                                                                            8. kapitola

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Naiad, 16. 10. 2007 12:53)

to Daze: to jsem moc ráda, že se mi povedla :-) Jo, Lily a ty její obavy... asi je moc stydlivá :-) Já mám v hlavě taky několik scénářů, ale zatím nevím, který z nich použiju (snad ten nejlepší :-)) Děkuju moc, opravdu strašně moc... tvoje komentáře mě vždycky strašně moc potěší :-)
to Lucííík: na napadne mě to vždycky, nemůžu si pomoct :-) Sirius jako kamarád? No, já nevím, jestli se tak opravdu choval, ale Jean si to tak myslela... (nebo se snažím alespoň vymluvit :-D) díky moc :-)
to barbora: děkuju... nevím, jestli budou spolu chodit, ale ještě tam o nich něco bude, neboj... :-)

:))

(barbora, 16. 10. 2007 10:16)

krasne:D dufam, ze spolu budu chodit:D

....

(Lucííík, 16. 10. 2007 9:53)

Jak Tě vůbec mohlo napadnout, že se ti nepovedla?? Byla fakt dobrá.Zarazilo mě ale chování Siriuse...on se umí k holkám taky chovat jako kamarád???Takového ho teda neznám...:-)No už se těším na další kapču....:-)

:-)

(Daze, 15. 10. 2007 23:17)

To si teda piš, že se ti povedla! A jak!:-) Tedy Lily a ty její obavy... už se nemůžu dočkat až kývne a pak... pak bude teprve ta pravá sranda:-)) V hlavě mám hned několik možných scénářů, ale hrozně se těším na ten tvůj. Na ten pravý.
A jak si v téhle kapitole rozjela Jean se Siriem. Nenapadá mě bohužel nic inteligentnějšího než: "Wow!" Jsem totiž ještě tak trochu mimo.
Prostě to byla zase úchvatná kapitola a já se moc těším na další:-).