oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahojte! Tak jak jsem slíbila, tak dnes přidávám novou kapitolu. Je trochu kratší a možná trochu o ničem, ale je důležitá.

Dneska se moc nebudu rozepisovat, jen vás prosím o komentáře (nejlépe aby jich bylo tolik, kolik k minulé kapitole k Povídej si!... tomu sice nevěřím, ale třeba mě mile překvapíte :-))

Mějte se krásně a zase u další kapitoly :-)

Naiad :-)

„Co se to tady děje?“ zeptala se Nymfadora a těkala pohledem z Remuse na Tamaru.

Ti dva na ni koukali s vytřeštěnýma očima. Šok, který teď zažili, jim zabránil mluvit.

„Ptám se ještě jednou, co se to tady děje?“

Ani jeden nebyl schopen slova. Potom Tamara bolestně zavřela oči a odhodlaně se podívala na Nymfadoru. „Doro-“

Ale v mluvení ji přerušil Remus významným pohledem. Nechtěl své ženě ublížit.

„Co, Tamaro?“ zeptala se a trochu zničeně si sedla na židli. „Řekněte mi, prosím, co se tady děje! Já vím, že se něco děje! Remusi!“

Remus se trochu vystrašeně podíval na svou manželku, ale hned zase odvrátil oči. Věděl, že dnes se to dozví, a hrozně se toho bál. Bál se její reakce, bál se toho, že jejich vztah navždy skončí.

„Ty mi to ani nedokážeš říct?“

Remus se na ni znovu podíval a zjistil, že jí z očí tečou slzy. Všechno, co jí trápilo, se teď dostalo ven.

„Ani jeden z vás mi nedokáže říct, že mezi vámi něco je?“ zeptala se skoro hystericky.

„Ale tak to není!“ řekl něco konečně Remus, ale šlo na něm vidět, že lže.

„Alespoň mi nelži do očí, Lupine! Co se stalo? Jsme spolu něco přes půl roku a ty a ty...“ nedokázala to doříct. Měla pocit, že kdyby to řekla nahlas, byla by to pravda.

Tamara to všechno sledovala s uslzenýma očima a hlavou se jí honily hrůzné myšlenky. „Rozvrátila jsem manželství. Rozvrátila jsem manželství dvou úžasných lidí.“ sklopila hlavu, aby nikdo neviděl, že už brečí taky.

„Řeknete mi konečně něco! Cokoli! Jen ať si jsem jistá.“ nešťastně si dala hlavu do dlaní a rozbrečela se nahlas.

Tamara hlasitě polkla a podívala se na Remuse. Ten měl stále vytřeštěné oči a koukal na svou plakající manželku.

„Promiň,“ řekl skoro neslyšně a sklopil hlavu.

„Nechci vás vidět, ani jednoho.“

OoOoOoOoO

Lily nemohla spát. Musela myslet na to, co jí dnes řekla Ginny. Stále jí to připadalo absurdní. Smířila se s tím, že Jamese mít nikdy nebude, že si to zaslouží za to, jak ho celé ty roky odmítala, a teď? Teď se z ničeho nic dozví, že jí vlastně James miluje. Ale byla to vůbec pravda?

„Proč by si vybral Ginny, když mě má milovat?“ zeptala se sama sebe a přikryla si hlavu dekou. Chtěla konečně spát a přestat na to myslet.

Ale ani za půl hodiny jí její myšlenky nedovolovaly spát, a tak se rozhodla vzít si nějakou knížku a jít do společenské místnosti. Nechtěla totiž probudit holky světlem z hůlky, a hlavně se jí tak nepohodlně četlo.

Potichu vylezla z postele, sáhla na první knihu, která ji přišla pod ruku, přehodila přes sebe župan a vydala se pryč z pokoje, v kterém spokojeně oddychovaly její tři kamarádky.

Vypadalo to, že ve společenské místnosti nikdo není. Svíce i oheň v krbu pomalu dohasínaly, takže v místnosti bylo jen málo načervenalého světla. Lily si hned vybrala jedno z nejbližších křesel a mávnutím hůlky znovu zapálila jeden ze svícnů, aby měla dostatek světla na čtení.

Slyšela, jak se za ní něco pohnulo. Prudce se otočila a spatřila střapatou hlavu opírající se o opěradlo sedačky naproti krbu. Hrklo v ní. Byla si na sto procent jistá, že to je James.

OoOoOoOoO

Jakmile Nymfadora řekla, že mají oba odejít, okamžitě ji poslechli. Ani jeden z nich se nechtěl dívat do její zraněné tváře. Tamara potichu zavřela dveře od kuchyně a podívala se na Remuse. Byl zničený, to poznala okamžitě. Kdyby ho neznala, měla by pocit, že se mu zhroutil svět. Možná tomu tak i bylo.

„Remusi, já-“

„Nic neříkej. Můžeme za to oba a je jen moje vina, že jsem si dřív neuvědomil, že jsem ženatý.“

„Ne, je to moje vina. Já jsem si měla uvědomit, že jsi ženatý. Že jsi Dořin a ne můj.“ Poslední slovo zašeptala. Protože, když to řekla, uvědomila si jednu strašnou věc. Zamilovala se. Zamilovala se do ženatého Remuse Lupina, o kterého v Bradavicích neškrtla ani pohledem.

„Třeba, třeba se to všechno vyřeší,“ řekl Remus s nepatrnou nadějí v hlase.

„Třeba,“ zašeptala Tamara, ale přála si, aby se to nevyřešilo. Aby mohla být s ním.

OoOoOoOoO

„Lily?“ ozvalo se z místa, kde seděl James.

„Ano?“ zeptala se trochu nejistě a otočila hlavu zase zpět. Koukala se na hořící svícen a čekala na to, co jí James řekne.

„Ginny ti to už řekla?“

„Ano.“

James čekal, že mu řekne víc. Možná si myslel, že mu skočí o kolo krku a oni budou spolu.

Lily se zhluboka nadechla. „Jamesi, nepopírám, že nejsem ráda, co se stalo, ale nevěřím ti. Stalo se toho moc na to, abych ti teď skočila okolo krku. Nemůžu se zbavit pocitu, že to není pravda. Vybral sis jí.“

„Ale mám rád tebe.“

Stále spolu mluvili a přitom se na sebe nedívali. Byli od sebe docela daleko.

„Potřebuju čas, potřebuju čas na všechno zapomenout. Potřebuju se ujistit, že ty a Ginny,“ na chvilku se odmlčela. „že už mezi vámi nic není. Že ani jeden z vás k sobě nic necítíte. Já se nemůžu s někým dělit.“

„Ale vždyť víš, že každý máme rád někoho jiného.“ namítl.

„Ne, nevím. Nemůžu věřit slovům.“

„A jak ti to mám dokázat?“

„Jak už jsem řekla, potřebuju na všechno čas.“ řekla a zvedla se. I když si chtěla číst, přešlo jí to. Vyběhla schody do svého pokoje a lehla si. Usnula do deseti minut.

0o0o0o0o0

Uběhl dlouhý měsíc a vztah mezi Lily a Jamesem se nijak nezlepšil, ale naštěstí ani nezhoršil. Ginny věděla, že to bude chvíli trvat. A měla pocit, že ti dva se dohromady dají až v sedmém ročníku, tak jí to alespoň říkal Harry.

Ginny byla konečně zase šťastná, už jí netrápil James ani Lily. Ale zase se jí vrátily jiné obavy. Obavy z toho, že se třeba nikdy nevrátí.

Společně s Lily, Melissou a Tamarou seděla ve Velké síni. Byla zrovna večeře. Všichni se skvěle balili. Ginny na tom nebyla jinak, ale do chvíle než k ní přiletěla sova.

„Ale mě dopisy nechodí,“ řekla, když před ní stál velký hnědý výr a kulil na ni své jantarové oči.

„Třeba máš trest,“ prohodila s úsměvem Melissa a napila se dýňové šťávy.

„Ale já nic neprovedla,“ bránila se Ginny a sundala sově lístek z natažené nožky. Rychle přelétla očima vzkaz a na tváři se jí začal objevovat úsměv.

Slečno Weasleyová,

myslím, že je nejvyšší čas s Vámi mluvit. Prosím, dostavte se ještě dnes v osm hodin večer do mé pracovny. Heslo je citrón.

Albus Brumbál

„Proč se tak blbě usmíváš?“ zeptala se Tamara.

„Dostala vzkaz od Brumbála, prý za ním má dnes jít.“ řekla Lily.

„A co je dobrého na tom, když si tě k sobě pozve Brumbál?“ zeptala se nechápavě Melissa.

„To byste nepochopily,“ odpověděla Ginny. Nemohla se dočkat toho, co jí ředitel řekne. „Třeba našel způsob, jak se můžu vrátit!“

0o0o0o0o0

Ginny šla k Brumbálově pracovně. Byla šťastná, dokonce si cestou i pobrukovala. „Dostanu se domů! Dostanu se domů! Uvidím naše! Uvidím bráchy! Uvidím Harryho!“

Dostala se až k chrliči. „Citrón,“ řekla vesele a chrlič uhnul. I když se schody k pracovně hýbaly, Ginny je vyběhla a nedočkavě zaklepala na dveře.

„Dále!“ ozval se Brumbálův hlas zevnitř a dveře se samy od sebe otevřely.

„Dobrý večer, pane profesore.“ pozdravila a stále se usmívala.

„Dobrý večer. Posaďte se, prosím.“ řekl a ukázal na jedno pohodlné křeslo u jeho stolu.

Ginny se posadila. „Co jste mi chtěl říct, pane profesore?“ zeptala se nedočkavě.

„Bohužel jsem stále nenašel způsob, jak byste se mohla dostat zpátky do své doby.“

Ginnyina nálada okamžitě klesla pod bod mrazu. Tak moc se těšila domů.

„Ale možná tu jeden způsob je, nejsem si tím moc jistý. Je totiž až moc jednoduchý.“

„Jak?“

„Jak jste mi řekla hned v první den, dostala jste se sem pomocí fotky, kterou jste našla v domě, kde žijí Blackovi, že ano?“

„Ano.“

„Napadlo mě, že by jste se mohla stejnou cestou dostat i zpátky.“

„To by mě nenapadlo,“ vydala ze sebe překvapená Ginny.

„Ale je v tom háček.“

„Jaký háček?“

„Fotka, kterou jste se dostala do této doby, se nachází v domě, kam se jen těžko dostaneme.“

„A v čem je problém?“

„Budeme potřebovat, aby ji někdo z toho domu přinesl.“

„Přeci Sirius,“ řekla s naprostou samozřejmostí.

„Ano, ale nemůžeme po někom chtít, aby nám bez jakéhokoli důvodu něco přinesl. Řekl bych, že budu potřeba, abyste do svého problému pana Blacka zasvětila.“

„Ale to přeci nejde! Sám jste mi řekl, že nikomu nesmím říct nic z budoucnosti.“

„Budete muset udělat výjimku, slečno Weasleyová.“

„Ale co když mi neuvěří?“

„Musíte ho přesvědčit. Mne jste také přesvědčila.“

„A jste si jistý, že to pomůže?“

„Nejsem si jistý, přiznávám, ale zatím jiný způsob není. A předpokládám, že se chcete dostat domů.“

„Chci.“

„Tak vám nic jiného nezbývá.“

19. kapitola                                                                                         21. kapitola