Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. kapitola - Pravda

3. 12. 2010

Ahoj. Protože jsem tak dlouho nic nepřidala - Jak jsem se dívala, už to byly dva měsíce! Ani nevím, jak se omluvit. -, rozhodla jsem se, že tuhle kapitolu vložím i bez zkontrolování od bety. Sice už má kapitolu na mailu, ale protože s ní poslední dobou nemám tolik kontaktu, tak se zatím neozvala. Takže pro ty, co jim nevadí, že tam objeví možná až moc chyb, tu mám další kapitolu.

S těmi dalšími by to snad mělo být už lepší, u 10. už mám půlku. Jak to tak vypadá, že mám období, kdy mám nejvíc věcí do školy, kdy mě psaní zase tak trochu chytlo, takže už snad nebudou tak velké prodlevy, za které se omlouvám.

Tak doufám, že se Vám další kapitola bude líbit :)

Mějte se krásně

Vaše Naiad

 

 

Probudila se celá rozlámaná. Ze včerejšího pláče měla ucpaný nos a nepříjemné sucho v puse. Do tváře měla vytlačený vzor náramku a neskutečně ji bolela záda z nepohodlného křesla. V hlavě jí třeštilo.

Pomalu se narovnala. V ruce, kde ještě trochu křečovitě svírala Jean-Paulův kapesník, jí trochu zacukalo. Ještě chvíli jí hlava nedovolovala si uvědomit včerejší události, ale když se tak stalo, bolestivě zavřela oči.

Co by měla dělat? Jak se teď má k Severusovi chovat? Měla by si s ním promluvit?

Podívala se na nástěnné hodiny. Bylo teprve půl šesté ráno. Protáhla si ztuhlý krk a zamyslela se, co teď podnikne. Musela do sklepení, bydlela tam.

Zadoufala, že cestou do jejich komnat nikoho nepotká. A hlavně ne Protivu, neměla u sebe totiž hůlku. Byl to pocit, jakoby jí chyběla část těla.

Naštěstí neměla v kabinetě zrcadlo, aby zjistila, jak teď vypadá. Byla si jistá, že příšerně. Vstala, vzala si do ruky lodičky, nechtěla totiž v tak brzkou hodinu klapat po celém hradě, a potichu se vykradla z místnosti.

Kamenné chodby byly klidné a příjemně tiché. Procházela hradem a přemýšlela, co včerejší večer znamenal pro jejich budoucí vztah. I když chtěla, aby se vše dalo zase do pořádku, prozatím necítila nic jiného než smutek a vztek. To zrovna neznělo moc dobře.

Několikrát se musela nadechnout, než dokázala otevřít dveře do jejich pokojů. Nepříjemné vzpomínky se vrátily s nečekanou intenzitou.

První pohled jí padl na Severuse. Spal rozvalený na křesle, hlavu zvrácenou, a potichu chrápal. Na zemi ležela dopitá láhev vína, které včera otevřeli, a na stole před ním byla další poloprázdná od ohnivé whisky. Pokoj byl nasycen alkoholovými výpary, což jí způsobilo ještě větší bolest hlavy.

Musela z pokoje odejít. Rychle vyrazila do ložnice. Pohled na ustlanou postel ji zabolel. Co by se stalo, kdyby ho včera nezarazila a skončili by tady? Pohádali by se? Byla to nakonec její chyba, že to tak skončilo?

Nemohla takhle přemýšlet. Proto se rychle vysvlékla z šatů, vzala si čisté oblečení a zapadla do koupelny. Potřebovala sprchu.

 

OoOoOoOoO

 

Se zvukem zavírajících se dveří prudce otevřel oči. Náhlý pohyb mu vyslal do hlavy ukrutnou bolest. Raději oči zase zavřel a vložil hlavu do rukou. Chvíli si mnul spánky a snažil se rozvzpomenout, co k čertu pohledává v křesle.

Pomalu rozevíral jen pravé oko a zaostřil láhev whisky. Pomalu si začínal uvědomovat, co včera dělal.

Musel se něčeho napít. V puse měl příšerně sucho, až se mu jazyk lepil na patro. Pomalu se zvedl z křesla, věděl, že rychlé pohyby by mu akorát přinesly ještě větší bolest hlavy, a s uspokojením zjistil, že na stole stojí džbán vody. Neobtěžoval se rozlíváním do sklenice, jen ho vzal do obou rukou a přiložil si ho k ústům. Pocit úlevy přišel až v momentě, kdy hltavě vypil skoro půlku.

Teď byl schopný dojít si do laboratoře pro lektvar proti kocovině. Ještě že ho má v zásobě. Hlava ho konečně pomalu přestávala bolet, ale cítil se neskutečně ospalý. A taky aby ne, vždyť bylo jen něco málo po šesté ráno, spal jen tři hodiny, a tím si vlastně nebyl ani tak jistý.

Nutně potřeboval sprchu. V puse měl jak v polepšovně a celkově se cítil, jakoby se několik dní nemyl. Jenže když vešel do ložnice, uslyšel, že v koupelně někdo je. Až teď mu došlo, že zvuk, který ho probudil, vydala Hermiona. Na obličeji se mu objevila bolestná grimasa, když si vzpomněl, co všechno včera udělal. Věděl, že by to měl nějak napravit, jenže neměl ponětí, jak to udělat.

Ale když mu pohled padl na ustlanou postel, už ho nezajímalo nic jiného, než tmavomodře vyšitý monogram na bílém zmačkaném kapesníku. JPE. S naprostou jistotou věděl, komu ten proklatý kus látky patří. Zaťal zuby a sevřel ruce v pěst.

Ani si nevšiml, že sprcha dávno dotekla a že se dveře z koupelny otevírají. Otočil se až v momentě, kdy měl pocit, že ho někdo hodnou chvíli sleduje.

Hermiona se na něj dívala, byla naštvaná, zhluboka dýchala, ale nevypadalo to, že by chtěla něco říct. Za to on chtěl, protože všechno, čeho se včera tak bál, se nakonec stalo. Šla z Erosem a on ji utěšoval. A jen Merlin ví, jestli to bylo všechno, co se mezi těmi dvěma stalo.

Zavrčel, když mu pohled znovu sjel ke kapesníku. Nadechl se, aby něco řekl, ale přerušila ho: „Nic neříkej.“

Nemínil ji poslouchat. „Ty nemáš žádné právo mi říkat, co mám nebo nemám dělat.“

Vypustila zadržovaný dech a zavřela oči. Když je znovu otevřela, zjistila, že nějak podvědomě k němu udělala několik kroků. Teď od sebe stáli jen několik palců. Promluvila potichu. „Ne, to nemám. To, co jsem řekla, byla jen rada. Oba dva se potřebujeme uklidnit a potom si budeme muset promluvit. Ale do té doby bych ti radila, abys mlčel.“

„Nebudu mlčet, když se tobě zachce,“ řekl ledově a přiblížil k ní obličej až nebezpečně blízko.

Opětovala mu pohled a po více než dvou letech v něm neviděla nic z toho, na co si zvykla. Raději sklopila oči, protože se nemohla dívat na to, jak je na ni naštvaný. Bolelo to víc, než si kdy myslela, že bude. Nakonec ale znovu vzhlédla a rozhodla se mu čelit.

„Tak mluv. Ale uvědom si, že si zahráváš s ohněm, protože teď opravdu není vhodná chvíle na to, abys mluvil.“

Už nic neřekl. Ještě chvíli se na sebe dívali, ale potom se Hermiona otočila a bez dalšího slova opustila ložnici.

 

OoOoOoOoO

 

Neville věděl, že to musí udělat. Už o tom přemýšlel od doby, kdy přišel na to, že pravděpodobně za všechno můžou ty citrónové bonbóny. Musel to Hannah říct, i kdyby to znamenalo cokoli.

Hermiona ho sice ujišťovala, že to není možné, že se jen kvůli dropsům zamilovat nemohl, ale… pořád měl pochybnosti. A co teprve až se to dozví Hannah? Věděl, že tím všechno může zničit, ale za posledních pár dní pochopil, že bez toho, aby se to jeho hostinská dozvěděla, nemůže žít. Několik nocí skoro nespal, takhle to dál nešlo.

A tak se v sobotu po obědě pomocí letaxu dostal do Děravého kotle. Hannah už ho s úsměvem čekala. Chtěl se taky usmát, jenže byl strašně nervózní.

Na přivítání ho políbila a propletla svou ruku s tou jeho. „Nepůjdeme nahoru?“ zeptala se. „Ještě jsi u mě nebyl.“

„Rád,“ přikývl a nechal se vést. Vystoupali po jedněch schodech, kde se Hannah zastavila na prvním odpočívadle, kde byl její byt.

Nebyl moc velký, ale jak jeho přítelkyně podotkla, pro jednu dívku naprosto stačil. Vlastně se velikostně skoro rovnal jeho komnatám v Bradavicích. Obývací pokoj, kde byl i kuchyňský kout, byl laděn do fialovo růžova. Posadil se do fuksiové sedačky a rozhlédl se. Nevypadalo to, že by tu trávila moc času, ale přesto se tu cítil příjemně, tedy kdyby nebylo věci, kterou s Hannah chtěl řešit.

Blondýnka se mezitím přesunula ke konvici, aby postavila vodu na čaj. „Jaký si dáš?“ zeptala se vesele, když vyndávala z kredence hrnky.

Už jí chtěl odpovědět, že chce zelený, když si uvědomil, že už to nevydrží. „Počkej, Hannah. Musím ti něco říct. Musíme si promluvit.“

Zmrzla v pohybu. Musejí si promluvit? Opřela se o linku a zavřela oči. Kamarádky jí vždycky říkaly, že tuhle větu nebude chtít nikdy slyšet, protože nikdy neznamená nic dobrého. Jenže, co se po tak krátké době, co byli spolu, mohlo pokazit?

„Ano?“ dostala ze sebe. Stále k němu byla otočená zády. Prsty svírala okraje pracovní desky a snažila se připravit na to, co se jí hodlá říct, a to i přesto, že neměla ponětí, co to vlastně bude.

Slyšela, jak si povzdechl. Začala panikařit. „Půjdeš, prosím, ke mně?“ zeptal se.

Chvíli se ani nehnula, ale potom zavrtěla hlavou. Nechtěla, aby ji viděl, až jí řekne, co jí říct chtěl. Byla si totiž jistá, že to nebude nic příjemného.

Znovu hlasitě vzdychl a potom se zvedl. Pomalými kroky přešel k ní a jemně jí objal okolo pasu. Hlavu si opřel o tu její. „Neříká se mi to lehce,“ začal trochu nešťastně, „ale poslední dobou jsem nedokázal myslet skoro na nic jiného. Nedá mi to spát. Prostě ti to musím říct.“

Ani nevěděla, jak se to stalo, ale ucítila na tvářích své vlastní slzy. Kdy začala brečet? A proč vlastně pláče? Ještě neřekl nic, co by jí ublížilo.

„Pamatuješ si na ten den, kdy jsme se do sebe zamilovali?“ zeptal se tiše a objal ji ještě pevněji. Když neodpovídala, pokračoval. „Ten den bylo teplo. Zastavil jsem se tady, když jsem měl namířeno k babičce. Byl tady i Hagrid. Pamatuješ?“ Tentokrát přikývla. I ona se ten den do něj zamilovala. „A víš, co se stalo předtím, než jsme se zamilovali?“

Snažila si vzpomenout, ale nešlo to. Z celého dne si dokázala vybavit jen jeho. Barvu jeho očí, která jí přišla ta nejhezčí na světě a na jeho úsměv, který ji dělal slabou v kolenou. Při vzpomínce zavrtěla hlavou.

Věděl, že si na to nevzpomene. Ale i přesto trochu doufal. „Nabídl jsem ti bonbón. Citrónový.“

Už si vzpomínala. Přestože na něj nechtěla promluvit, stejně se zeptala. „Co to má společného s nějakým bonbónem?“

„Všechno,“ vydechl sklíčeně. „Nedal jsem ti ho úmyslně.,“ vyhrkl po chvíli. „Naprosto jsem zapomněl, co mi o tom Hermiona říkala. Vlastně jsem ho nejprve nabídl Hagridovi. Omlouvám se.“

„Za co se omlouváš?“ Byla zmatená. Co jí nedal úmyslně? Nějaký bonbón? O čem to u Merlinových vousů mluví?

„Že to všechno nebylo přirozenou cestou. Já vím, možná bychom se ani nikdy nedali dohromady. Ale já jsem strašně rád, že jsme spolu, i když za všechno musím vděčit těm dropsům.“

Otočila se mu v náručí, aby na něj viděla. Slzy už jí přestaly téct. Jediné, co naznačovalo, že tomu tak bylo, byly mokré cestičky na jejích tvářích. „O čem to u Merlina mluvíš? Nerozumím ani jedné věci, co jsi řekl.“

Přikývl, jako že rozumí. Věděl, že plácá páté přes deváté. „Za všechno tohle,“ zvedl ruku, aby ji mohl pohladit po tváři, „za to, že jsi tu se mnou, můžou ty bonbóny. Dal jsem ti ho a sám si jeden vzal, a to všechno změnilo. V těch bonbónech je něco – sám vlastně nevím co –, co nás dalo dohromady. Když jsem tě potom uviděl, nechtěl jsem z tebe spustit oči. A ani teď nechci.“

Snažila se to dát všechno dohromady. „Takže to,“ začala pomalu. „co k tobě cítím, je jen nápoj lásky?“

„Ne,“ vyhrkl rychle, když se mu snažila vykroutit z objetí. „Hermiona dělala nějaké testy a jen Merlin ví co ještě, ale nic nenašla. Říká, že to určitě není nápoj lásky ani nějaké tomu podobné kouzlo.“

„Jsi si jistý?“ zeptala se Hannah trochu nedůvěřivě. Ano, Hermiona byla všeználek, už když chodili do Bradavic, a všechno, co udělala, vždycky bylo správně, ale mohla jí věřit i tentokrát?

Neville přikývl. „Tak co to tedy je?“

„Já sám nevím,“ povzdechl si. „Ale Hermiona říkala, že ty dropsy nám jen pomohly uvědomit si, co jsme předtím neviděli. Že to není tak, že bychom se kvůli nim zamilovali, ale díky nim.“

„Neve, prosím, pusť mě. Potřebuju přemýšlet.“

Smutně se na ni podíval, ale samozřejmě ji pustil. Uhnul jí a sledoval, jak si sedá na sedačku. Z toho, jak se mu oddalovala, mu začínalo být špatně. Několikrát se sám sebe zeptal, proč jí to říkal, a vždy našel odpověď. Prostě musel.

„Víš, všechno jsem s Hermionou probral. Bál jsem se stejně jako ty, že to není skutečné. Chodil jsem několik dní do školní knihovny, abych našel jen jakoukoli zmínku o těch bonbónech. Prostudoval jsem několik různých lektvarů a kouzel lásky, ale žádné příznaky jsem na sobě nenašel.“

Neodpovídala, jen si dala hlavu do dlaní a snažila se vytěsnit ten pitomý hlásek, který jí našeptával věci, které slyšet nikdy nechtěla.

„A Hermiona se mi svěřila, že vlastně pomocí těch dropsů se dala se Snapem dohromady. A víš, jak dlouho spolu jsou? Už přes dva roky. Včera slavili první výročí svatby. Hermiona mi říkala, že žádné kouzlo ani lektvar by nemohl takhle dlouho fungovat. Jeho účinky by už dávno vymizely. Prosím, Hannah, věř mi, že tohle všechno je skutečné. Jen jsem ti to prostě musel říct. Chtěl jsem, abys to věděla.“

Zvedla hlavu, aby se na něj podívala. Tvářil se tak nadějně. Ale ona nad tím vším musela přemýšlet. Potřebovala čas.

„Neville, mohl bys, prosím tě, odejít? Potřebuju být sama. Musím… Prostě odejdi.“

Zavřel oči a přikývnul. Ještě před chvílí doufal, že to Hannah všechno pochopí, že mu odpustí. Vždyť to neudělal schválně!

Bez dalších slov pomalu opustil její byt. Když za sebou potichu zavřel dveře, začal si nadávat do pitomců.

 

 

8. kapitola                                                                                           10. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pokráčko

(Verka, 23. 4. 2011 11:21)

Jééé...todle to je upo skvěla povídka.... jak první díl, tak i tenhle ten druhý vypadá naprosto úžasne... jen vidím, žes už dlouho nic nepřidala, tak budu silno doufat, že v blízke budoucnosti tu něco přibide ;)) určitě bys v ní mněla pokračovat, je to totižto jediná povídka HG/SS která se mi líbi... a fakt moc :))

nadpis je příliš krátký :D

(ell, 13. 4. 2011 10:47)

Taky jsem zvědavá, jestli se rýsuje nějaké pokračování :) Byla by škoda nechat takovou skvělou povídku nedokončenou :-/

Další kapitola

(Radi, 8. 4. 2011 19:35)

Kdy už konečně přibude další kapitola? už na ni čekáme dost dlouho...

Komentář

(Kika a Sára V., 20. 3. 2011 16:37)

Moc se nám tvé povídky líbily, ale ty dlouhé prodlevy.

Povídky

(Káťa, 13. 3. 2011 21:26)

Ahoj! Tvoje povídky se mi moc líbý. Přečetla jsem Spolu díky Petunii (ta byla první), pak Povídej si, jako další Na Maškarním Bále a nakonec Lily nebo Ginny? a všechny se mi moch líbyli. Teď mám rozečtenou povídku Neviditelné Pouto od Zairy a také se mi hrozně líbý. Mrzí mě ale, že tu od ní dlouho nepřibyla žádná nová kapitola. Píše Zaira tú povídku ještě? Doufám, že ano. Moc se mi líbý a já bych ráda věděla co bude dál a jak to s Kassy dopadne. Nevíš jestli a kdy v ní bude opět pokračovat?

Krásná povídka ALE.....

(Mary Ann, 10. 3. 2011 7:32)

Hmm, už je to 3 měsíce.No, každopádně překonáváš mé očekávání.

díky

(Veru, 18. 2. 2011 18:12)

Ahoj. Tvoje stránky jsem objevila náhodou, když jsem byla nemocná a neměla už zoufale co číst. První díl se mi moc líbil a druhý se taky slibně rozjiždí, tak doufám, že nebudu muset znovu onemocnět, abys něco přidala :-)

to Nina

(Naiad, 11. 2. 2011 15:39)

Tak to jsem nevěděla a omlouvám se, ale nemohla jsem to tušit...
Pokud tě to alespoň trochu potěší, beta mi konečně odepsala a snad by se tu příští týden mělo něco objevit.

Tak trochu obhajoba

(Nina, 10. 2. 2011 19:33)

Trochu mi křivdíš.Já jsem tvoji povídku občas komentovala pod přezdívkou May7, ke druhému dílu jsem se dostala až teď a první díl jsem úplně zbožňovala.Jméno jsem si změnila kvůli tomu, že jsem povídky fanfiction strašně dlouho nečetla(respektive jsem se léčila ze závislosti na nich a teď jsem do toho zase spadla)a prostě jsem se chtěla vrátit jako někdo jiný.

to Nina

(Naiad, 8. 2. 2011 13:09)

Naprosto tě chápu, já jen pořád tak trochu doufám, že se to otočí. A vlastně mám něco napsaného, ale moje beta se mnou nějak nekomunikuje a nemůžu ji sehnat.
Jinak mě trochu překvapuje, že ti stojí za to napsat komentář, když nepíšu, nemělo by to být naopak? Tvůj názor na tuhle povídku bych klidně ocenila i v dobách, kdy sem něco přibývalo. Ale to se ti asi nechce co? Nebudu se obhajovat, že je to nějak světoborné, stoprocentně není, jsem si jistá, že první díl byl lepší...
Víš a ono nejde o to, že bych neměla kvůli škole tolik času, on se vždycky nějak najde, ale bohužel nebyla inspirace, chuť a prostě to nešlo, někdy mám wordovou stránku otevřenou několik dní a nemůžu nic napsat.
A za upřímnost se neomlouvej, potřebuju jí slyšel, je to cenější...
Naiad

Mno...

(Nina, 8. 2. 2011 8:11)

Mě už to čekání nějak přestalo bavit a upřímně to není zas tak skvělá povídka, kvůli které by se to vyplatilo.Chápu že máš moc věcí do školy, že nemáš čas, ale v tom případě nemáš psát povídky vůbec nebo obeznámit čtenáře se stavem věci a ne jen planě slibovat.Omlouvám se za upřímnost, ale jinak už to.

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 12. 12. 2010 21:13)

no tak upřimně doufám, že sev a hermy se dají dokupy a nebudou se hádat... Jean-Paul je potvora vypočítavá a stopro bude mít nekalé úmysly, ale nic není jisté že :D
nevilla mi je líto, hannah to pochopila hodně blbě, ale budu doufat, že to bude lepší a taky se dočkají šťastného konce =)

to zuzka

(Naiad, 9. 12. 2010 0:17)

není zač :) no uvidíme, jestli dojde k rozumnému rozhovoru nebo jestli k hádce ;)
mezi Nevillem a Hannah to bylo moc idylické, tak jsem to musela trochu pošramotit ;)
děkuju za komentář :)

díííík! :)

(zuzka, 8. 12. 2010 20:00)

doufám, že severus s hermionou si v nejbližší době promluví, ne pohádají :-/ :)
nevile je dobrý, že o tom hannach řekl určitě udělal správnou věc a ona to pochopí :)
těším se na další chtňoučký drops! ;)

 

 

Portrét



Kontakt

Skype: jana_naiad

Mail: naiad_jana@centrum.cz

Pottermore: HawthornUnicorn6061

Shoutboard


Stav povídek

Dropsy II:

14. kapitola - 99 %

15. kapitola - 50 %

Neviditelné pouto:

Pozastavená

20. kapitola - 100 %

21. kapitola - ???



Mail list



Archiv

Kalendář
<< říjen / 2018 >>