Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. kapitola - Svatba

8. 10. 2010

Ahoj :) Tak tu jsem s další kapitolou. Konečně jsem dospěla k bodu, kdy jsem mohla napsat něco z těch dvou let, které se odehrály mezi prvním a druhým dílem. Takže tu máte první vzpomínky :) A jelikož už nevím, co dál bych napsala, tak jen poděkuju betě a vám, kteří komentujete, moc to pro mě znamená :)

Mějte se krásně, zkuste někdy napsat nějaký komentář a užijte si osmou kapitolu :)

Vaše Naiad :)

 

 

„Mon Dieu! Hermiono, jste v pořádku?“ ozvalo se nad ní o Merlin ví kolik minut později. Zvedla uslzenou tvář a spatřila starostlivě vypadajícího Jean-Paula.

Jen přikývla, protože si nebyla jistá svým hlasem. Nic jí na to neřekl a přisednul si k ní. Už nebrečela, ale pokoušela se otřít si špinavý obličej. Když se před ní objevil kapesník, s vděkem ho přijala.

„Omlouvám se,“ vydala ze sebe a kapesník mu podala.

„Nechte si ho,“ řekl a Hermiona si ho zmuchlala v rukou. Poté ji Jean-Paul jemně objal kolem ramen. „Stalo se něco?“

Bylo to poprvé, co se jí takhle dotknul, a ona se znovu rozplakala. Na jeho místě měl být Severus, to on ji měl teď utěšovat a jemně ji hladit po holých ramenou. To on ji měl sevřít v náruči a šeptat chlácholivá slova. Tak kde sakra je?

„Ššš, to bude v pořádku. Všechno bude v pořádku.“

I když to byl cizí člověk, klidně si o jeho rameno opřela hlavu. Potřebovala utěšit, potřebovala něčí přítomnost.

„Chcete o tom mluvit?“ zeptal se po chvíli, kdy se zase uklidnila a jen potichu posmrkávala.

„Nevím,“ přiznala hlasem poznamenaným pláčem.

„Jsem tu, jestli se z toho potřebujete vypovídat.“

Chtěla se někomu svěřit? Zatraceně ano. A chtěla se svěřit zrovna jemu? Neměla ponětí. Ale komu jinému? A tak se trochu sípavě nadechla a spustila:

„Víte, dneska jsme měli se Severusem první výročí svatby. Já vím, že si na to moc nepotrpí, nikdy nic neslaví. Nevyčítám mu to, dlouho žil tak, že neměl důvod něco slavit. Ale přeci jenom bylo to naše první výročí. Měli jsme si to nějak připomenout. Tak proč to musel zkazit?“

„S prominutím, váš muž je vůl,“ řekl a Hermiona se narovnala a trochu nevěřícně se na něj podívala. „Protože já mít ženu jako jste vy, oslavoval bych každý den.“

„Nepřehánějte, tak dokonalá rozhodně nejsem.“

„Ale jste,“ přel se. „Možná to nevidíte a podle toho, co jste mi říkala, tak ani Snape ne, ale jste úžasná. Jste krásná, inteligentní a společenská. Co by si mohl muž přát víc?“

„I kdybych vám věřila všechna ta úžasná adjektiva, které jste zrovna vyjmenoval,“ řekla a vymanila se z jeho objetí. „Tak jste zapomněl na ta ostatní, na ta horší.“

Široce se usmál. „Máte vůbec nějaké záporné vlastnosti? Já si jich zatím nevšiml a jsem si jistý, že si ani nevšimnu, protože ty kladné rozhodně převyšují.“

Cítila, jak jí rudnou tváře, a v duchu děkovala bohu za tu bujnou hřívu, co jí nadělil, protože jen díky ní to dokázala zakrýt. „Nebásněte o mně jako o nějaké úžasné osobě.“ Když se nadechl k tomu, aby jí to rozmluvil, zarazila ho. „Myslím to vážně. Kdyby tomu tak bylo, tak tu teď s vámi nesedím a jsem dole ve sklepeních se svým manželem.“

„Ale to není vaše chyba, Hermiono. Za to, že jste tu teď se mnou, si může Snape sám.“

Chtěla mu věřit, ale někde uvnitř tušila, že nejspíš udělala něco, co Severuse naštvalo. Neměla ponětí co, a hlavně to teď nechtěla řešit, protože byla smutná a naštvaná.

„Mohu vám nějak tento zkažený večer zpříjemnit?“ zeptal se a jemně se usmál.

Zvedla k němu hlavu a úsměv mu oplatila. „Nejsem si jistá, ale děkuju za nabídku. Jste moc milý.“

„Jsem tu pro vás, Hermiono. Kdykoli.“

Na chvíli zase zmlkli. Hermiona přemýšlela. Proč se k ní takhle choval? Proč byl tak přátelský a milý? Proč ji prostě nedonutil vstát a odejít? Začala studovat jeho tvář. Nedíval se na ni, ale někam do dálky, a tak si ho prohlédla jen z profilu. Byl to hezký muž, to musela uznat, jenže proto ji nezajímal. Spíš chtěla vědět, proč se k ní chová tak hezky. Vždyť se ani neznali! Když se na ni otočil, uhnula pohledem.

„Stalo se něco?“

Jen zakroutila hlavou. Sklopila oči a zadívala se na semknuté ruce, mezi kterými byl zmuchlaný kapesník. Realita toho, co se dnes večer stalo, se znovu vrátila. Už se jí nechtělo brečet. Jen měla pocit, že může sotva dýchat. Bolelo to.

„Asi bych už měla jít. Stejně vás tu jen otravuju.“

„Věřte mi, neotravujete. Mám rád vaši společnost.“ Zase na tváři vykouzlil úžasný úsměv. Nemohla se na něj dívat. Ne, když se cítila tak sama.

„Ne, myslím to vážně. Jsem unavená.“

„Dobře, ale doprovodím vás.“

„Děkuju,“ pokusila se usmát, ale nešlo to.

Když s jeho pomocí vstala, shlédla dolů. Kam vlastně měla jít? Necítila se na to, aby se vrátila k Severusovi. Potřebovala být sama. Nechtěla ho vidět. Takže jediná možnost byl její kabinet. Sice se tam nevyspí a jen s Jean-Paulovou pomocí se dostane dovnitř, ale pořád to bylo lepší, než se vrátit do svých komnat.

Šli vedle sebe mlčky. Jean-Paul neprojevil žádné překvapení, když se místo do sklepení, vydala nahoru po schodech směrem k učebně Přeměňování.

„Půjčil byste mi hůlku? Já tu svou nechala dole.“

„Samozřejmě,“ odpověděl pohotově a z kapsy hábitu vytáhl kratší hůlku ze světlého dřeva. Vzala si ji z jeho natáhnuté ruky a se zašeptáním několika slov s ní mávla. Dveře se tiše otevřely.

„Děkuju,“ řekla a vrátila mu ji. Už se o žádný úsměv nepokusila.

„Není zač. Nepotřebujete ještě něco?“

„Ne, jste moc hodný.“

„Jste si jistá? Třeba šálek čaje nebo něco ostřejšího? Rád k sobě pro něco dojdu.“

„Ne, vážně. Už vás nechci dál otravovat. Když dostanu na něco chuť, požádám skřítky,“ odpověděla, i když poslední větu nemyslela vážně. To poslední, co teď chtěla, bylo otravovat domácí skřítky se svými hloupými výmysly.

„Když myslíte,“ pokrčil rameny.

„Dobrou noc, Jean-Paule. A děkuju, že jste tu pro mě byl.“

„Nemáte za co. Rád jsem pomohl. Dobrou noc.“

Když byl konečně pryč, hlasitě si povzdechla. Tato noc bude mít hodně daleko k tomu, aby bylo dobrá. Vstoupila do kabinetu, kde se okamžitě zapálily všechny svíčky. Tiše za sebou zavřela dveře, o které se pak opřela.

Neměla ponětí, co teď bude dělat. I když byla unavená, věděla, že usnout nedokáže. Všechno bylo ještě čerstvé. A ke všemu budu muset tuhle noc strávit v křesle. Až teď si vzpomněla, že mohla Jean-Paula poprosit, aby ji přeměnil nějaký kus nábytku na postel.

Přesunula se ke stolu a zhroutila se do křesla. Byla vyčerpaná, nešťastná a trochu i naštvaná. Nejhorší na tom bylo, že nedokázala myslet na nic jiného, než na zpackaný večer. Jejich výročí. Po tváři jí znovu tekly slzy.

Položila hlavu na stůl. Už nechtěla přemýšlet o Severusovi, o nich, ale přesto jí na mysl přišla vzpomínka na jejich svatbu. Bylo až neuvěřitelné, že už to byl rok, co byli svoji. Začala brečet ještě víc. Nechtěla vzpomínat na jeden z nejšťastnějších momentů jejího života. Ne teď, když byla tahle vzpomínka takhle pošpiněná. Jenže nemohla dělat nic, co by jí v tom zabránilo.

 

OoOoOoOoO

 

„Bojím se,“ vydechla, když v odrazu zrcadla zahlédla Ginny. Skoro to ani nevypadalo, že by se chystala na tak velkou událost, jakou byla svatba. Měla na sobě jednoduché černé koktejlové šaty na ramínka a vlasy měla lehce sepnuté malou sponou stejné barvy.

„Ale prosím tě, Mio, vždyť to neděláš poprvé. Víš, jaké to je.“

„To ano, ale přesto je to úplně jiné.“

„Čím?“ zeptala se nechápavě kamarádka a přisedla si k ní před zrcadlo. Nedívaly se přímo na sebe, jen na své odrazy.

„Když jsem si brala Rona, poletovalo okolo mě plno lidí. Mamka, Molly, ty, všechny tvoje švagrové a moji příbuzní. Prostě to byl blázinec. Sice mi všichni ti lidi šli na nervy, ale teď je tu podivně ticho a klid. Bojím se, že jsem udělala chybu.“

„Jakou chybu? Nebylo to přece přesně to, co jste si se Severusem přáli?“

„Mám strach, že mi to nikdo neodpustí. Ano, je to přesně to, co jsme chtěli, ale co když tím ztratím své rodiče a přátele?“

„Pochopí to, věř mi. A hlavně, nejsem si jistá, jestli by si tě Severus vzal, kdyby tahle svatba vypadala jako ta s Ronem,“ zasmála se Ginny při představě, jak okolo Snapea poletuje tolik lidí.

„Zbláznil by se,“ usmála se Hermiona.

„Pro Merlina, Mio, bála jsem se, žes mi chtěla říct, že se bojíš toho, že si tě nevezme,“ řekla po chvíli ticha Ginny.

„To víš, že se toho bojím!“ odpověděla hned. „Je to přeci Severus!“

„Ano, ale myslím si, že jsi udělala všechno proto, aby dnes neřekl nic jiného, než ANO.“

„Děkuju, Ginny.“

„Rádo se stalo. A hlavně přestaň myslet na nesmysly. Tohle je váš den a nikdo vám ho nezkazí. Nikdy.“ Hermiona se usmála a jemně svou svědkyni objala. „A teď už pojď, za chvíli to začne. Musím tě protáhnout obřadní síní dřív, než tam bude Severus. Nesmí tě ani koutkem oka zahlédnout.“

„Ale, Ginny. Vždyť je to jedno.“

„Nepokoušej štěstí, Mio.“

 

 

Hermiona stála před zavřenými dveřmi a nervózně si kousala spodní ret. I když už si něčím podobný prošla, nedokázala být v klidu. Se Severusem bylo všechno vždycky trochu jiné.

Uhladila si šaty. Ano, šaty, nakonec se dohodli, že budou mít mudlovskou svatbu, protože ta kouzelnická by jim přinesla jen potíže. Nechtěli totiž všem okamžitě dát najevo, že jsou svoji. Samozřejmě to budou muset do konce prázdniny říct Minervě a pravděpodobně to oznámit i na Ministerstvu, ale než tomu tak bude, chtěli to nechat v tajnosti.

Měla na sobě jednoduché bílé šaty v áčkovém střihu s lodičkovým výstřihem. Vlasy měla svázané do uvolněném drdolu, v kterém měla několik perel.

Než začal hrát svatební pochod, naposledy si přičichla ke svatební kytici. Dveře do síně se otevřely a ona konečně zahlédla Severuse. Bylo zvláštní vidět ho v něčem jiném než v hábitu, ale smoking, který měl na sobě, mu slušel. Široce se usmála.

Pomalu kráčela krátkou uličkou k oddávajícímu, přesně tak jak jí vysvětloval, že to má udělat, a nemohla se dočkat, až se postaví vedle svého budoucího manžela.

Konečně tam byla, věnovala jeden nervózní pohled Ginny, potom Kingsleymu a nakonec se plaše usmála na Severuse. Ten jí jemně stiskl ruku.

„Vážení snoubenci, vážní svatební hosté,“ oddávající se nejprve podíval na Hermionu a Severuse, potom přejel pohledem přes svědky a asi ze zvyku se podíval na dřevěné lavice zející prázdnotou. „Je pro mě potěšením přivítat vás v kapli svatého Jana a přijmout Váš manželský slib…“

Hermiona byla na plno svatbách, ale jen na těch, kde byla jako host, byla schopná poslouchat slavnostní řeč oddávajícího. Když si brala Rona, nemohla se na to soustředit, a tak tomu bylo i teď.

Jediné, co dokázala vnímat, byla Severusova přítomnost. Ještě pořád nemohla uvěřit, že ji požádal o ruku a že svatba skutečně probíhá. Usmála se a otočila k němu hlavu. Koukal na mluvícího kněze, od kterého ona sama slyšela jen prazvláštní zvuky, které jí nedávaly smysl, tvář měl kamennou jako obvykle a ani jeden sval na jeho obličeji se nepohnul.

Nakonec přeci jenom porozuměla nějakým slovům. Láska, důvěra, vzájemná úcta a porozumění…

„…Pán nebes ať je k vám dobrotivý, ať vám dá svou milost a pokoj,“ dokončil kněz svou řeč a vážně se na oba podíval.

„Severusi Snape a Hermiono Grangerová, rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se vás před církví a Bohem: Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“

„Ano,“ odpověděli jednotlivě.

Kněz spokojeně přikývl. „Severusi, opakujte po mně: Já, Severus Snape…

„Já, Severus Snape,

Odevzdávám se tobě, Hermiono Grangerová,

A přijímám tě za svou manželku.

Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých,

Ve zdraví i nemoci,

V hojnosti i nedostatku.

Chci tě milovat a ctít po celý svůj život,

Dokud nás smrt nerozdělí.“

Jak Severus svým hlasem melodicky odříkával svůj slib, natolik rozdílný od toho, který si říkali s Ronem, srdce jí divoce bušilo.

„A teď vy, Hermiono,“ vyzval ji kněz.

„Já, Hermiona Grangerová…“ mluvila hlasitě, sama překvapená svým pevným hlasem. Každé slovo se jí vrývalo do paměti, byla si jistá, že je nikdy nezapomene.

 „Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš slib,

Který jste vyjádřili před církví,

A naplní vás svým požehnáním.

Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje.“

Kněz se odmlčel. Pročistil si hrdlo a nervózně se zahleděl na Severuse. Pravděpodobně si vzpomněl na setkání, které se snoubenci měl. Měl přikázáno zkrátit obřad na minimum a byl donucen vynechat většinu z biblických textů, které byl tak zvyklý při svatbách říkat. Protivilo se jeho víře, opomínat Boha v tak posvátném okamžiku.

„Jako znamení vaši věrnosti a lásky si vyměňte prsteny,“ řekl a pokynul Ginny, aby podala rubínově červený polštářek, na kterém byly dva celkem obyčejné kroužky z bílého zlata.

Severus vzal menší prstýnek a navlékl ho na třesoucí se Hermioninu ruku. Když mu ona nandávala ten jeho, ruka se mu ani nepohnula.

Kněz se ze zvyku nadechl k slavnostní modlitbě, ale ženichův varovný pohled ho zastavil. „S mocí mi svěřené vás prohlašuji za muže a ženu. Pro zpečetění svazku manželského polibte nevěstu,“ řekl nakonec zkroušeně.

Severus položil na Hermionina bedra ruku a přitáhl si ji trochu blíž. Sklonil se a jemně a krátce ji políbil. Měla strašnou chuť pokračovat ještě chvíli, tenhle moment byl tak opojný!

Poté je oddávající vyzval, aby všichni podepsali svatební listinu. Bylo zvláštní podepisovat se jako Snapeová, ale když se perem dotkla papíru, bylo to tak jednoduché. Jakoby se tak podepisovala celý život.

 

Kingsley Pastorek jim už snad potřetí potřásal rukou a gratuloval.

„Moc ti děkujeme, Kingsley,“ odpověděla mu Hermiona. „Jsme rádi, že jsi tu pro nás byl.“

„Bylo mi ctí. Ale teď už vás budu muset opustit. Ministerstvo nikdy moc dlouho nečeká. Doufám, že se v nejbližší době zase uvidíme.“

„Budeme se těšit,“ usmála se paní Snapeová srdečně. Ministr se přemístil.

„Taky bych měla jít,“ ozvala se Ginny. „Harry hlídá,“ dodala na vysvětlenou.

Hermiona se zahihňala a dala jí pusu na tvář. „Hlavně to Harrymu ještě neříkej. Chci to všem oznámit sama.“

„Samozřejmě,“ ušklíbla se zrzka. Potom se podívala na Severuse. „Ehm, nashledanou, Severusi. Měj se, Mio.“ Krátce jim zamávala a přemístila se pryč. Osaměli.

Přitiskla se k němu o něco víc a konečně se uvolnila. „Máme to za sebou.“

„A co teď, paní Snapeová?“ zeptal se. Znělo to nezvykle, ale přesto se mu to hrozně líbilo.

„Co jít jen tak domů?“ odvětila a objala ho okolo pasu. „Užít si obyčejný den v našem novém domě?“

„Hm, to zní celkem dobře. Alespoň ze sebe sundám tuhle ohavnost,“ řekl a už teď si z krku sundal motýlka.

Tiše se zasmála. „Uvařím něco dobrého a potom bychom mohli vyzkoušet tu novou postel,“ mrkla na něj.

Povytáhl obočí, ale i tak se mu tahle představa líbila. „Tak na co čekáme?“

„Na nic,“usmála se a stoupla si na špičky, aby ho políbila.

Před kaplí svatého Jana se ozvalo hlasité prásk a kamenná cestička najednou zela prázdnotou. Kněz otevřel dveře a rozhlédl se. Nikde nikdo. Potichu se pomodlil.

 

 

A/N: Jelikož bych plno slov sama dohromady nedala, našla jsem inspiraci tady: http://manzelstvi.cz/Svatba/

 

 

7. kapitola                                                                                             9. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Svatba

(Eliška, 11. 3. 2016 17:05)

Ta svatba je popsana krasne. Cela ta povidka je uzasna a ta svatba je moc hezka. Tesim se na dalsi kapitoly.

jedním slovem:

(Dona, 29. 11. 2010 16:19)

úžasné :-)

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 25. 10. 2010 21:20)

no páni... je to nádhera =) moc mě zajímá jak to bude dál.. tak honem honem :D jo a promiň že jsem se tak dlouho neozvala. nestíhám

díííík! :)

(zuzka, 13. 10. 2010 18:59)

nemůžu jinak než souhlasit. ten chlap mě vytáčí a to vlastně nic zásadního zatím nedělá... :-)
vzpomínky já ráda(nakazila mě wixi;) svatbu měli, no jak to říct...snapeovskou :-D toho kněze mi bilo i líto, tohle asi ještě nezažil...

to Mary-Ane

(Naiad, 11. 10. 2010 13:43)

Děkuju moc :) Doufala jsem, že vás nějaká vzpomínka potěší, jsem ráda, že u tebe tomu tak bylo :)
Jo, Jean-Paul by mě asi taky štval, kdyby to četla, ale jako autorovi se mi ta postava zatím líbí :) Chtěla jsem napsat, že se možná začne líbit i vám čtenářům, ale rychle jsem si uvědomila, že je to nemožné :D

Díky

(Mary-Ane, 10. 10. 2010 22:39)

Skvěle napsané a konečně jsi ukázala něco z historie... Severus musel být dokonalý ženich:))
Ale Jean Paul mě dost vytáčí i když vlastně nedělá nic zlého, tak stejně:D

 

 

Portrét



Kontakt

Skype: jana_naiad

Mail: naiad_jana@centrum.cz

Pottermore: HawthornUnicorn6061

Shoutboard


Stav povídek

Dropsy II:

14. kapitola - 99 %

15. kapitola - 50 %

Neviditelné pouto:

Pozastavená

20. kapitola - 100 %

21. kapitola - ???



Mail list



Archiv

Kalendář
<< říjen / 2018 >>