oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj :) Tak jste se konečně dočkali a je tu další kapitola k Dropsům. Všem se ještě jednou moc omlouvám, že to tak trvalo. Sama doufám, že teď to půjde zase rychleji. Dál bych se ráda omluvila i za úroveň téhle kapitoly, protože se na ní bohužel odrazilo, jak dlouho jsem nepsala, ale snad spíš oceníte děj, než styl.

Tak a teď už vás nechám číst, protože po tak dlouhé odmlce určitě nemáte náladu na mé řeči. Užijte si to :)

Mějte se krásně a užívejte si prázdniny :) Vaše Naiad

Babička mu dala mlaskavou pusu na tvář a ještě jednou ho silně objala. Loučila se s ním, jakoby se snad neměli vidět několik měsíců, ale přitom měl přijít na další návštěvu už příští víkend. Nakonec mu upravila límeček bílé košile, trochu povytáhla červený svetr a uhladila vlasy.

Konečně mohl vstoupit do krbu a odletaxovat se pryč – jinak řečeno, přímo do Děravého kotle. Jak cestoval kolem desítek krbů, uplácané vlasy si trochu rozcuchal.

Celou tu dobu, co strávil u své babičky, nemohl myslet na nic jiného než na roztomilou hostinskou, kterou pravděpodobně za několik málo vteřin znovu uvidí. Nemohl se dočkat. A tak když se dostal do Děravého kotle, s nadšením zvedl hlavu a zakoukal se k baru. Úsměv mu začal pomalu povadat, když místo Hannah zahlédl šestnáctiletého studenta Mrzimoru, kterého učil Bylinkářství.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravil ho chlapec přes celý hostinec a zamával na něj utěrkou.

„Dobrý den, pane Wilde,“ odpověděl, když se dostal až k němu a posadil se na stoličku. „Vy tu pracujete?“ zeptal se překvapeně.

„Letní brigáda,“ vysvětlil chlapec a vesele se usmál. „Jsem slečně Hannah opravdu vděčný. To víte, chci si vydělat na nové koště.“

Jakmile se zmínil o Hannah, Neville okamžitě zpozorněl. „A kde vůbec Hannah je?“

„U Grigottů. Šla tam uložit a rozměnit nějaké zlato. Každou chvíli by měla přijít. Dáte si něco?“

Objednal si máslový ležák a netrpělivě sledoval místo, odkud by měla hostinská přijít. Usrkával sladký mok a už zase – jako posledních pár dní – byl myšlenkami někde jinde. Tentokrát se snažil v duchu zformulovat věty, kterými by ji někam pozval. I přesto, že mu už bylo pětadvacet a byl dospělý, měl dojem, že mu je opět čtrnáct nebo patnáct. Byl nervózní, potily se mu ruce, a když se Hannah konečně objevila, měl pocit, že nemůže dýchat.

Vypadala jako obvykle, jen okolo pasu neměla bílou zástěru. Jakmile ho zahlédla, na baculatém obličeji se jí objevil široký úsměv. Když jí ho opětoval, sklopila oči a trochu se začervenala. Rychle přiběhla k baru a začala uklízet peníze.

„Ahoj,“ pozdravil ji a nemohl z ní spustit pohled.

„Ahoj, dáš si něco?“ zeptala se, ale když zahlédla v jeho rukou máslový ležák, ihned jí došlo, že se chová bláznivě. „Aha, Peter už tě obsloužil.“

Neville se na ni díval jak na svatý obrázek a její chování mu přišlo neskutečně roztomilé. I ona mu pohled opětovala a pod pultem si do hábitu utírala zpocené ruce. Nikdy by ji nenapadlo, že by s ní něčí přítomnost mohla něco podobného dělat.

„Slečno Hannah, vždyť máte volno, jděte se bavit,“ ozval se napravo od ní Peter a na Nevilla mrknul. Oba se na něj rychle otočili s překvapeným pohledem. Na to, že je Nevillův student a Hannin zaměstnanec se choval svým způsobem snad i nepatřičně. Po chvilce si to uvědomil a trochu vykulil oči. „Omlouvám se, já…“ odmlčel se a snažil se najít vhodná slova. „Jen jsem si říkal, že byste si mohla udělat volno. A když jsem zjistil, že se znáte tady s profesorem,“ hlavou kývnul směrem k Nevillovi, „tak jsem myslel, že byste ho mohla strávit v jeho společnosti.“

„Ale ty tu nemůžeš zůstat sám,“ namítla Hannah smutně a koutkem oka koukla na Nevilla.

„Vždyť za chvíli přijde Claire.“

„Ale až za půl hodiny.“

„Teď jsem tu taky byl sám.“ Zněl trochu popuzeně. Vždyť mu bylo šestnáct!

„Ale jen chvilku,“ opáčila hostinská a trochu se zamračila. Neměla by ho tady nechávat samotného, mohlo by se stát plno věcí.

Konečně se do rozhovoru přidal i Neville. „A co kdybychom si sedli třeba,“ rozhlédl se po hostinci a když našel prázdný stůl, ukázal na něj a pokračoval, „támhle. Budeš pořád tady, ale přitom si můžeme v klidu povídat.“

„Skvělý nápad, profesore!“ ocenil ho Peter a zazubil se.

Hannah se na Nevilla usmála a na Petera se pokusila zamračit, marně. Potom si hraně hlasitě oddechla a rozmáchla rukama. „Dobře.“

Peterův úsměv se rozšířil. „Určitě vás nezklamu, slečno Hannah. A vás taky ne, pane profesore.“

Neville jen zakroutil hlavou, zadoufal, že pan Wilde na tohle všechno zapomene, než nastane nový školní rok. Vstal a počkal, než se k němu hostinská dostala.

Cestou vzala láhev dýňové šťávy a skleničku pro sebe. Najednou byla neskutečně šťastná, že má plné ruce, protože když šli tu krátkou cestu ke stolu, uvědomila si, že nemít v rukou nic, nevěděla by co s nimi. Posadili se, oba zjevně nervózní.

Ještě před několika dny by jejich konverzace určitě probíhala normálně, v přátelském duchu. Ale teď, když k sobě cítili větší sympatie než doposud, bylo najednou těžké mluvit. Nebylo to snad proto, že by nechtěli, ale teď si uvědomovali, že když řeknou nějakou hloupost, šance na to, že by z toho mohlo být něco víc, by rapidně klesly. Alespoň tohle si oba mysleli. To, že to je naprosrá hloupost, nemohli tušit. I když měli každý jen jeden citrónový drops, jeho kouzlo zafungovalo dokonale.

Hodnou chvíli na sebe jen koukali, nebo se schovávali za své sklenky, než se odhodlali konečně něco říct. Kdo mohl tušit, že i obyčejné: „Jak se vede?“ bude tak těžké vyslovit? Nakonec se přeci jenom odhodlala Hannah a Neville se na ni vděčně usmál, že mezi nimi konečně padlo nějaké slovo.

A najednou, když jí začal odpovídat a vyprávět, co za dobu, co se neviděli, prožil, se vše zdálo neskutečně jednoduché. Nervozita opadla a oni se uvolněně bavili. Vzpomínali, smáli se a probírali ostatní své spolužáky.

OoOoOoOoO

Hermiona ležela v knihách a odborných časopisech a hledala nějakou zajímavou látku, kterou by oživila některé hodiny. I když už učila pár let, každé prázdniny stejně objevila něco nového. Školní rok se pomalu, ale jistě blížil.

Byla v obývacím pokoji sama, Severus byl totiž opět zavřený v laboratoři, a zrovna teď trochu odpočívala a zaposlouchala se do jazzu, který se tiše linul z rádia. Zavřela oči a nechala jen tak plynout myšlenky. I když to neplánovala, znovu se přistihla při myšlence na děti. Už to bylo víc jak čtrnáct dní, kdy ji to napadlo poprvé, a i tak to nemohla dostat z hlavy. Nejčastěji si na to vzpomněla, když ležela vedle spícího Severuse a prohlížela si ho. Neměla ponětí, jak by tohle téma měla nadhodit. Na to, že byla Nebelvírka skoro každým coulem, neměla odvahu. Ne, že by se snad bála zeptat se, ale bála se následků. Co kdyby jí řekl, že se zbláznila, že on děti nikdy nechtěl? Hlasitě si povzdechla a zatřásla hlavou. Teď by na to neměla myslet. Měla by pracovat, to jí snad podobné myšlenky vypáčí z hlavy.

Natáhla se pro své poznámky, aby si je přečetla, když v tom se ozvalo zvonění. Polekaně sebou škubla, protože na to nebyla už několik let zvyklá. Až po chvilce si uvědomila, že zvoní telefon, který si pořídila jen kvůli svým rodičům. Ani jednomu z nich nevyhovovala soví pošta a letax už vůbec ne. Natáhla se po sluchátku.

„Snapeová.“

„Ahoj Mio, to jsem já, mamka,“ ozvalo se a Hermiona svěsila ramena. Ne že by svou matku neměla ráda, ale zrovna teď neměla náladu poslouchat, co je nového, která její sestřenice se bude vdávat nebo čeká dítě.

„Ahoj, mami. Potřebuješ něco?“

„Ne, jen jsem s tebou chtěla mluvit. Už jsem ti volala nejmíň třikrát. Kdes byla? Zapomněla jsi zaplatit účty? Hlásilo mi to, že vaše číslo neexistuje.“

Hermiona se trochu zastyděla. Před pár hodinami totiž zjistila, že byl telefon vypojený, pravděpodobně i několik dnů. Byla si jistá, že to udělal Severus, když nebyla doma, aby nemusel poslouchat nepříjemné zvonění. Věděla totiž, že on by to nikdy nezvedl.

„Měla by sis pořídit mobil nebo alespoň záznamník. Alespoň bys věděla, že jsem ti volala.“

„Mami,“ začala pomalu, protože na podobné téma už se bavily několikrát. „Mobil by mi byl k ničemu, za týden se se Severusem vracíme do Bradavic a tam by mi nefungoval. A za záznamník nebudu utrácet peníze. I tak přemýšlím, že bychom se telefonu zbavili.“

„Na to ani nepomysli,“ reagovala okamžitě matka. „Alespoň o prázdninách mi dovol ten luxus toho, že nemusím psát dopisy.“

„Dobře, budeme platit zbytečně celý rok za něco, co používáme jen jeden měsíc v roce.“

„Jestli máte takový problém s penězi, tak mi vám to s tatínkem zaplatíme,“ utrousila paní Grangerová.

„Ne, s penězi problém nemáme. Dobře, necháme si ten telefon,“ rezignovala a raději rychle změnila téma. „A chtělas mi něco říct? A jak se vůbec máte? Doma všechno v pořádku?“

A matka se okamžitě rozmluvila. Hermiona se dozvěděla, že má otec trochu zvýšený tlak, a tak matka coby lékařka okamžitě nastolila dietu, aby táta zhubnul. Potom, že na konci srpna plánují dovolenou na jih Francie a že se tam oba moc těší. A nakonec jako vždycky se dozvěděla nějaké informace o svých příbuzných.

„A manželka Alexe otěhotněla. Lizzie je z toho naprosto nadšená. Už to bude její třetí vnouče. Tak jsem si tak říkala, že i když moje mladší sestra už je babička, neplánujete náhodou se Severusem taky děti?“

Hermiona se nešťastně nadechla a začala ze sebe chrlit všechny výmluvy, které si myslela, že by jí mohl říct Severus. „Víš, máme oba moc práce. Bradavice jsou na nás skoro závislé. Oba jsme ředitelé kolejí. Je taky málo lidí, kteří by chtěli místo mě učit. Nemůžu to Minervě udělat. A hlavně, nejsem si jistá, jestli jsme na děti připravení.“

Když domluvila, zvedla oči od země a zahleděla se ke dveřím vedoucích do sklepa. Stál tam Severus. Chvíli se na sebe dívali. Nedokázala z jeho tváře vyčíst naprosto nic a najednou si nebyla vůbec jistá, jestli udělala správně. O tom, co jí teď říkala matka, neměla ponětí.

OoOoOoOoO

„Stejně jsme toho v Bradavicích hrozně zažili, viď?“ řekla Hannah a zahleděla se někam do dálky. „Máš hrozný štěstí, že tam ještě můžeš být. Strašně ráda bych se tam vrátila, alespoň na chvilku.“

Neville na ni koukal a najednou věděl, že by jí to mohl splnit. Za týden se měl vrátit zpět a do začátku školního roku zbývalo víc jak tři týdny. Snad by se Minerva nezlobila, kdyby si přivedl návštěvu. „Jestli chceš,“ začal pomalu, protože si vůbec nebyl jistý, jestli dělá dobře. „Tak bys za mnou mohla ještě o prázdninách přijet.“

Hannah se na něj s úsměvem zadívala. „Vážně? Vážně bych mohla přijet? Třeba na jeden den?“

Zazubil se a přikývnul. „Určitě. Samozřejmě, musel bych se nejdřív zeptat ředitelky, ale určitě to půjde.“

„Merline, to je skvělé! Strašně moc se těším. Jen si budu muset nějak zařídit volno.“

„To snad nebude problém. Máš tady dva pomocníky.“

„Ne, to nebude problém.“ Hannah celá zářila a Neville se na to nemohl vynadívat.

Venku už byla tma, hosté Děravého kotle už pomalu odcházeli nebo se odebírali nahoru do svých pokojů. Jako poslední tu zůstávali Hannah s Nevillem a Clairin přítel Andrew, který čekal, až tu skončí, aby ji doprovodil domů.

„Claire,“ ozvala se Hannah a zahleděla se na svou zaměstnankyni, která se opírala lokty o pracovní plochu a potichu se bavila s přítelem. Po oslovení zvedla hlavu a tázavě se na poslední dvojici v hostinci podívala. „Jdi už domů,“ pokračovala hostinská, když si vydobyla její pozornost. „Já to tu už dodělám.“

„Ale Hannah,“ namítla Claire. „Máš přeci volno. Já to udělám, vážně.“

„Prosím tě,“ mávla rukou Hannah. „Vždyť vidím, že se Andrew nemůže dočkat, až skončíš.“

„Opravdu?“

„Jdi,“ řekla se smíchem hostinská a sledovala, jak si Claire bere své věci a společně s přítelem rychle odcházejí ke krbu.

„Díky a mějte se tu,“ zamávala ještě v náruči Andrewa, než zmizeli v zelených plamenech.

„Jsi na ni opravdu hodná,“ ozval se po chvilce Neville.

„Ale vždyť bydlím přímo tady.“

„Pomůžu ti, ano?“ zeptal se, když se zvedala, aby začala.

„Ne, jsi můj host,“ namítla celkem zbytečně.

„A ty máš mít dneska volno,“ odpověděl jí na to s úsměvem a také se zvedl a pomocí hůlky začal rychle zvedat židle.

Společnou silou měli úklid za chvilku hotový, teď už jen tak postávali u baru a na posilněnou ještě dopíjeli své pití.

„Asi bych už měl jít,“ ozval se Neville, když položil prázdnou sklenku na bar. Věděl, že to musel říct, ale i tak se mu hrozně nechtělo.

Hannah mlčela. Nemohla mu říct, aby ještě zůstal, protože tak nebyla nikdy vychovávaná, na druhou stranu mu nemohla říct, aby šel, protože vůbec nechtěla, aby to udělal.

„Moc jsme si to užil.“

Rychle přikývla. „Já taky.“

Chvilku stáli mlčky a jen se na sebe dívali. Neville měl strašnou chuť ji políbit. Jenže nevěděl, jak by měl začít. Nemohl ji jen tak popadnout za pas a začít ji líbat. A protože neměl zkušenosti, nevěděl, jak na to.

„Mohl bych…“ řekl potichu a trochu se k ní nahnul.

Dívala se mu do očí, nervózně si skousla spodní ret a skoro neznatelně přikývla. Všiml si toho a začal se sklánět o něco rychleji. Pravou rukou jí jemně zvedl bradu, druhou jí obtočil okolo boků. Instinktivně přivřel oči. Hannah se trochu vyhoupla na špičky, a aby udržela rovnováhu, chytla se za jeho levou paži.

Políbili se. Hannah, i když jí ještě na škole pár kluků pusu dalo, nikdy nepocítila nic podobného. Nepocítila vášeň, spíš jí v břiše polítávali malincí motýlci a bylo jí opravdu hezky.

Když se odtáhli, měla ještě zavřené oči a užívala si nového zážitku. „Dobrou noc,“ zašeptala a políbila ho ještě na tvář.

Odtáhl se, ale ještě neodcházel. Chytil ji za ruku, a tak, jak to viděl u některých starších kouzelníků, přiložil ústa ke kloubům a zlehka je políbil. „Dobrou noc.“

4. kapitola                                                                                             6. kapitola