Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. kapitola - Myšlenky

21. 11. 2009

A/N: Tak tady je ta další kapitola, je trochu delší, tak doufám, že to vykompenzuje tu odmlku. Další se pokusím přidat někdy během příštího týdne, nejspíš v úterý, mám totiž volno. Mějte se krásně, Vaše Naiad

 

Když odcházel z ředitelny, studenti, kteří ho míjeli, měli dojem, že skoro letí. Šel tak rychle, až za ním jeho dlouhý plášť vlál a dodával jeho vzhledu impozantnosti. Ti, co ho potkali, se raději přilepili na zeď, aby si jich nevšiml. I když na jeho obličeji nešlo poznat, že je naštvaný, jeho rychlá chůze to dala všem najevo.

Bylo až překvapivě zřejmé, že Bradavickým studentům velmi rychlo došlo, že s profesorem Snapem si není dobré zahrávat. Našli se tací, většinou Zmijozelští, kteří se ho pokusili pozdravit, ale on byl tak zabrán do svých myšlenek, že je nevnímal. Možná to bylo i dobře, protože si nebyl jistý, jestli by i svým svěřencům nesrazil nějaké ty body, vzhledem ke stavu kolejních hodin, to nebylo zrovna nejvhodnější.

Když s neskutečnou silou zabouchl dveře od svého kabinetu, studenti stojící nedaleko polekaně poskočili. Místností proplul během několika vteřin a podruhé práskl dveřmi, tentokrát od svých komnat. Neobtěžoval se ani rozsvítit, jak to vždy dělával, a sedl si do černého koženého křesla před krbem. Jediné světlo v místnosti bylo právě hořící dřevo v krbu, který asi zapálili domácí skřítci, aby se to tu alespoň trochu zahřálo.

Bylo to neskutečné, ale i když uvnitř sebe zažíval neskutečná muka, navenek vypadal naprosto klidně. Musel se něčím posilnit a nejlépe úplně zapomenout na události z ředitelny. Jedním máchnutím hůlky se na stolu před ním objevila láhev skotské a křišťálová sklenka, která se po druhém mávnutí naplnila. To bylo přesně to, co potřeboval. Napil se a zkušeně poválel tekutinu po jazyku. S odporem vše spolknul a zašklebil se. Chuť toho pitomého bonbónu naprosto zničila tenhle okamžik.  To byl mnohem horší hřích, než přidat do whisky led, což nesnášel. V duchu už poněkolikáté zanadával na svou nadřízenou. Kdyby ji měl teď po ruce, asi by ji proklel. Napil se znovu, tentokrát byla chuť normální, i když trochu trpká.

Myslel si, že když svou mysl pomocí alkoholu zamlží, přestane o té nedávné události přemýšlet, ale opak byl pravdou. Mozek mu začal pracovat o několik otáček víc a začal si uvědomovat skutečnosti, které mu s jistotou nedají spát.

Po dlouhé době se na škole objevila žena, která byla mladší než on a ještě k tomu ho přitahovala. Zaklel. Ano, musel si to přiznat, Hermiona Grangerová ho přitahovala. Nebyla nádherná, ale co jí scházelo na kráse, dokázala lehce dohonit svou inteligencí. Svým způsobem pro něj představovala dokonalou ženu. Jakmile si to pomyslel, hlasitě odfrkl.

I když nesnášel její přesné formulace z knih, musel uznat, že ho to jakýmsi způsobem fascinovalo, protože nejen že to uměla, ona to i chápala, a to se moc často nestávalo. On sám dával přednost vlastním slovům, ale kdyby někdo z jeho koleje měl takovou paměť jako ona, nebo nedejbůh by to chápal jako ona, každou hodinu by ten dotyčný dostal alespoň dvacet bodů, ne-li víc.

Z ničeho nic se mu před očima objevila vzpomínka na její ve vzduchu mávající ruku, jak moc chtěla odpovědět na jeho otázku. Zamračil se, neměl ji nikdy rád, lezla mu neskutečně na nervy. Najednou se obraz změnil. Seděla před ním, koukala mu do očí a kousala si spodní ret. Tohle musel ještě hodnou chvíli rozdýchávat, protože pocítil něco, co dlouho ne. Možná nikdy. Zatřepal hlavou, aby se vzpomínky zbavil, bohužel ani to nepomohlo.

Prudce vstal. Potřeboval přijít na jiné myšlenky. Bylo rozhodnuto, když se zadíval na dveře od své laboratoře.  Snad to mu pomůže zbavit svou mysl té protivné kudrnaté holky. Když mu podvědomí podšouplo myšlenku, že je sice protivná, ale přeci jenom fascinující mladá žena, zarazil se a hned poté rozzuřil. Vzal první věc, která mu padla do ruky, prázdnou křišťálovou sklenici, a se silou s ní švihl na zem.

„Zatracená ženská.“ zavrčel u toho. Rozhlédl se, aby tu spoušť zhodnotil. Už dlouho se takhle nevymykl kontrole, ale byly časy, kdy to bylo horší. Většinou za dob, kdy dělal Brumbálovi špeha. Ale i teď se mu ulevilo. Sklenice se rozbila na tisíce kousků, které se rozprostřely po celé místnosti. Kdyby nebyl kouzelník, určitě by toho teď začal litovat, protože většina střepů se dostala do tmavě zeleného koberce s vysokým chlupem, který ležel u křesla. Neměl sebemenší chuť hnout ani prstem, aby to dal popořádku. Ještě jednou celou zem přelétl pohledem a nasupeně odešel do laboratoře.

Ten den stál za starou belu. Nedokázal se soustředit a to dokonce ani u stupidně lehkého lektvaru jako byl Kostirost! Měl chuť rozmlátit vše, co měl po ruce. Naštěstí se včas zarazil. Kdyby to totiž udělal, neskutečně by toho litoval. Tohle byla jeho svatyně, kterou si zapřísáhl nikdy neposkvrnit a už vůbec ne kvůli Grangerové! Musel se hodně ovládat, aby už dnes potřetí netřísknul dveřmi, a proto je raději nechal otevřené.

„Ta zatracená šprtka!“ pomyslel si naštvaně a ještě oblečený a obutý se svalil do postele. Nejhorší na tom všem bylo, že už to dávno nebyla pravda. Během těch let, co ji neviděl, toho zvládla neskutečně moc a přitom se psychicky nezhroutila. Mnoho jiných žen by se sesypalo, ale ona ne. Možná za to mohla ta šílená Nebelvírská povaha nebo byla prostě jiná. Stihla se vdát, bojovat za práva skřítků, rozvést se, smířit se s prohrou a ještě k tomu začít učit. Na vlastní kůži poznal jen to poslední a moc dobře věděl, že není zrovna jednoduché ty duté hlavy něco naučit. Nebýt strhávání bodů a školních trestů, během kterých se na svých studentech dostatečně vyřádil, asi by zešílel.

Pravou ruku zatnul v pěst a naštvaně s ní bouchl do matrace. „Nesnáším ji.“ zašeptal do prázdné místnosti.

Prudce vstal, až se mu zamotala hlava. Pokud nezabrala whisky a dokonce ani lektvary, jedinou možnost viděl v pořádné sprše, ale i o ní začal silně pochybovat.

A také měl pravdu. Nejprve si pustil teplou vodu, do které připouštěl pořád teplejší a teplejší. Sice mu to pomohlo uvolnit svaly, ale to bylo tak vše. Zkusil radikálnější způsob a kohoutek s teplou vodou úplně vypnul, ten se studenou naopak pustil co nejvíce. Jak teplá odeznívala, voda se stávala ledovou. Než si úplně zvykl, měl pocit, že mu do zad narážejí kusy ledu. Trochu to bolelo, ale bolest už skoro nevnímal, zažil totiž mnohokrát větší. Na těle se mu začala objevovat husí kůže. Jenže ani tento způsob nepomohl, akorát se začal třást zimou.

Raději vodu vypnul. Jenom v tmavě zeleném ručníku obtočeném okolo beder z koupelny odešel. Jakmile vstoupil do místnosti, okamžitě začal litovat, že se nedokázal udržet a se sklenkou praštil o zem. Do chodidla se mu zarazil jeden ze střepů. Cítil, jak se mu mísí krev s neusušenou vodou z nohou. Začalo to štípat. Kdyby měl po ruce hůlku, po několika vteřinách by měl chodidlo zase v pořádku a střep venku. Jenže hůlku si odložil na noční stolek, který se nacházel až na druhé straně místnosti.

Sprostě zaklel. Měl pocit, jakoby se proti němu všichni spikli a chtěli mu z dnešního dne udělat peklo. Jestli to tak bylo, tak se jim to vážně dařilo. I když se snažil všem střepům vyhýbat, jak jen to v tmavé místnosti šlo, stejně se mu ještě do nohou tři zapíchly. Když se dostal až k posteli, úlevně vydechl.

Během půl minuty měl chodidla zase v pořádku, nakonec ještě naštvaně spravil tu sklenici. Pod polštářem našel pečlivě složené pyžamové kalhoty. Někam odhodil ručník a převlékl se. I když bylo teprve něco po jedenácté, rozhodl se jít spát. Normálně chodíval až v brzkých ranních hodinách, někdy dokonce i svítalo. Třeba bude mít takové štěstí, o čemž silně ale opravdu silně pochyboval, že usne a tenhle šílený den bude mít za sebou.

Samozřejmě to mu nebylo dopřáno a on se několik hodin převaloval v posteli. Hlavou mu stále proudily myšlenky na tu rozčepýřenou ženštinu. Jeho nesnášenlivost přešla už k nenávisti, protože jí všechno začal dávat za vinu, i když sám moc dobře věděl, že ona za to nemůže.

Když se na obrazech, které viděl, když zavřel oči, objevila zrzavá žena se smaragdově zelenýma očima, tedy vlastně spíš dívka, zaúpěl. Ale to už byl překvapivě v říši snů.

Házel sebou na posteli, protože sny ho provázely několik hodin, ale když mu z úst vyšlo: „Ty t mu nerozumíš.“ a po chvíli i zavrčení, upadl do klidného spánku a napjaté svaly na obličeji polevily.

 

OoOoOoOoO

 

Minerva zalapala po dechu. „To nemyslíte vážně, Albusi!“ řekla pohoršeně. Začala si vyčítat, že jim ty dropsy vůbec nutila.

„Jen se zamyslete, drahá přítelkyně. Pro oba dva je to ideální.“ řekl s úsměvem. „Jen mě překvapuje, že mě to nenapadlo dřív.“

„Chudák holka.“

„Proč?“

„Albusi, uvědomujete si, jaké to je pobývat v jednom velkém hradě s někým, jako je Severus?“

„Samozřejmě, že si to uvědomuju. Když jsem byl ještě živý,“ Minerva se zamračila. „byl tu skoro denně. A dokonce jeden rok jeho ředitelování jsem ho měl na očích neustále.“ Její zamračení se prohloubilo, ten rok byl příšerný.

„Vždy jsem si myslela, že zůstane s jedním z nich. Vždyť ji měli tak rádi.“ zakroutila nechápavě hlavou.

„Vidíte, jak jste se mýlila. Asi potřebuje po boku někoho jiného. Myslím si, že Severus je vynikající varianta.“

„Zbláznil jste se? Zešílí z něj, už teď to tak vypadá. Sám jste to dnes viděl.“

„Ano, viděl,“ odpověděl v klidu. „A také jsem si stihnul všimnout, že ty hádky nejsou takové, jak možná pro ostatní vypadají. Je to jen hra.“

„Hra?!“

„Ale zajisté. Oni se tím baví. Sice se dotýkají citlivých témat, aby vyzkoušeli, co ten druhý vydrží, ale nikdy by tomu druhému úmyslně neublížili. Konečně našli rovnocenného soupeře.“

Minerva se zamyslela. Možná měl portrét Albuse Brumbála pravdu a jestli ano, už teď dívku začala litovat.

 

OoOoOoOoO

 

Na rozdíl od Severuse, který hradem doslova proletěl, se Hermiona do svých komnat ploužila. Také studenty, které potkala, nevnímala, ale z jiného důvodu. Byla zmatená a nic nechápala. Co se to s ní dělo?

Tedy jen jednoho ze studentů nešlo nevnímat. Adrien Brat ze Zmijozelu se jí snažil zastavit, aby se pokusil zrušit svůj zítřejší školní trest. Bez šance. Jakmile to vyslovil, vzedmula se v ní zlost. „Snad jsem vám jasně řekla, že i kdyby se za vás přimluvil sám ministr, tak na ten trest nastoupíte!“ utrhla se na něj naštvaně. Student měl najednou pocit, že je oproti ní malinkatý, a to byl skoro o hlavu vyšší než ona.

Pokoušel se jí obměkčit celou cestu do jejího kabinetu. Ignorovala ho. „Ale profesor Snape mi řekl, že nemám chodit.“

„Mě žádný profesor Snape nezajímá!“ vyštěkla. „V půl druhé tady!“

„Ale-“ pokusil se ještě namítnout, ale to už mluvil jen ke dveřím, s kterými mu práskla přímo před nosem.

Ani nedošla do svého pokoje a hned se svalila do židle za stolem. Unaveně si promnula spánky. Pomalu začala litovat, že tomu klukovi nějaký trest vůbec dala. Ani pořádně nevěděla, jak ho potrestá. Ale na to rychle zapomněla, protože si připomněla větu, kterou před chvilkou pronesla. „Mě žádný profesor Snape nezajímá!“ řekla si znovu a zakroutila hlavou. Ode dneška to nebyla pravda. Nevěděla proč, ale ten člověk jí začal neskutečně zajímat.

Myslí jí projely vlastnosti, které se jí na něm líbili. Byl neskutečně inteligentní, čehož si velmi cenila. Také to byl velice schopný kouzelník. Kdo by dokázal tolik let přesvědčovat Voldemorta o své loajalitě jako on? Znala odpověď, nikdo jiný neexistoval. Tím pádem byl i strašně odvážný. Jedna z Harryho konkurencí. Dřív si myslela, že nikdo nemůže být statečnější než Harry Potter. Trochu se usmála, když si představila, že by to Snapeovi někdy řekla. Asi by ji na místě zabil. Jeho přeci nikdo nesměl srovnávat s Potterem! Také byl skvělý v lektvarech. Vždycky jí tento obor fascinoval, ale musela uznat, že v něm nikdy nebyla tak dobrá. Ano, byla jednou z nejlepších v ročníku, ale nikdy pro lektvary neměla takový cit jako on. To jak v šestém ročníku skoro přepsal učebnici, díky níž byl Harry poprvé lepší než ona, bylo neskutečné. A ten jeho sarkasmus! Když byla ještě jeho studentkou, nenáviděla ho. Ale teď musela uznat, že je v něm dokonalý. Právě kvůli tomu jí ty jejich hádky bavily. Ano, myslela si, že ho v tu chvíli asi zabije, pravděpodobně byl stejného názoru, ale potom, až se uklidnila, se cítila uvolněně. A jeho oči byla kapitola sama pro sebe. Nikdy dřív se do nich takhle nedívala. Byly černé jako uhel a fascinovaly ji. Kdyby od ní v ředitelně neodvrátil hlavu, asi by se do nich koukala věčně. Nikdy podobné pocity nezažila.

„Ne!“ vykřikla polekaně a rázně vstala. Nesmí o něm přemýšlet takovým způsobem. Prostě nesmí!

Několika kroky se dostala ke dveřím do svých soukromých pokojů. Nejprve pohledem zavadila o velké křeslo smetanové barvy s malým vínovým polštářem, kde často omylem usnula s knihou na klíně. Měla sto chutí se do něj hned uvelebit, ale potom jí oči sklouzly na kamennou krbovou římsu. Byly na ní vystavené fotky. Hned na kraji byla mudlovská fotka jejích rodičů na jejich poslední dovolené. Ty ostatní už byly kouzelnické. Na jedné byl Harry s Ginny, na další byla ona ve svých dvanácti letech po boku Rona a Harryho. Další byla fotka z posledního dne v Bradavicích, kde zase byla ona se svými přáteli. Na té vedle jí ředitelka McGonagallová předávala osvědčení o absolvování zkoušek OVCE. Ta poslední tu neměla být, věděla to, ale i tak si ji vystavila. Byla to její svatební fotografie. Šťastně se na sebe usmívala, Ron vedle ní na ni mrknul. Bodlo ji u srdce.

Najednou se jí na tváři objevil úšklebek. Představila si totiž, že by mu řekla přesně to, o čem před chvílí přemýšlela. Byla si jistá, že by zešílel. „Hlavně, že ty jsi s Levandulí.“ odfrkla si a na fotografii se zamračila. Raději odvrátila pohled a rozvalila se v křesle.

Tohle byl tak šílený den! Nejprve se pohádá se Snapem, pak o něm přemýšlí, jak bláznivá puberťačka, dobře, jako puberťačka ne, ale bláznivá určitě. A nakonec škodolibě přemýšlí o tom, jak by svého ex-manžela naštvala kvůli jejich bývalému profesorovi.

Nepřítomně koukala do hořícího krbu a myšlenkami se zase vrátila k Severusovi. Bylo to zvláštní, ale ona si uvědomila, že jí přitahuje. Moc dobře věděla, že to není žádný krasavec, ale líbil si jí někdy někdo takový? Ne, to rozhodně nelíbil, ani Viktor ani Ron neoplývali krásou. Ale vždy jí k nim něco přitahovalo a u Severuse to bylo silnější než kdy dřív. A to si myslela, že nikoho nebude milovat tak jako Rona.

Opravdu o něm přemýšlela jako o Severusovi? Musela se zbláznit. Rozhodně nemohla být v pořádku. Dala si hlavu do dlaní. V křesle seděla ještě dlouho, sama nevědělo do kolika, ale jistě muselo být už pozdě, když se raději zvedla a zamířila do postele. Věděla, že by dneska nedokázala usnout bez pomoci, a tak si vzala jeden z lektvarů, které měla v zásobě. Celý ho vypila a do několika minut usnula jako zabitá.

 

 

8. kapitola                                                                                           10. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Eloise, 1. 1. 2010 18:16)

Jen zírám...

to Moony

(Naiad, 29. 11. 2009 22:41)

Moc děkuju :-)

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 29. 11. 2009 18:13)

no ty bláááho... husté:-) honem další:-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA