Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola - Hloupá nebelvírská povaha

29. 11. 2009

A/N: Ahoj, tak jsem se k tomu dostala až dneska, takže kapitolu přidávám dnes. Snad se bude líbit. Jinak bych jí ráda věnovala Moony za její komentáře k minulým kapitolám, moc děkuju :-)

Mějte se krásně, Vaše Naiad :-)

 

 

 

Když se probudila, cítila se malátná. Se zaúpěním zabořila obličej zpátky do polštáře. Nesnášela rána po lektvaru na spaní, ale někdy prostě nebylo zbytí, třeba jako včera. Byly doby, kdy podobné stavy zažívala skoro každé ráno. Zrovna se rozváděla s Ronem a dost ji to sebralo, když jí donesl rozvodové papíry. Sice je podepsala okamžitě, sama věděla, že jejich manželství už nemá cenu, ale i tak jí to bylo líto. Měla ho přeci ráda, ne?

Podle světla, které proudilo do její ložnice, muselo být pozdě. Když se se zalepenýma očima podívala na budík, unaveně si je promnula. Bylo už deset hodin, doba, kdy už normálně stála na nohou a pracovala. I když se jí vůbec nechtělo, vstala. Sice byla sobota, ale i tak měla dost práce. Po obědě jí čekal konkurz do Nebelvírského famfrpálového mužstva a potom hned školní trest s panem Bratem.

Neměla na nic náladu, cítila se strašně unaveně. Trvalo jí přes půl hodiny, než se dala úplně do kupy, ale i tak si říkala, že by nejradši celý den proležela v posteli. Protože zaspala snídani, už v jedenáct měla strašný hlad, ale musela čekat ještě hodinu, než se začne ve Velké síni podávat oběd. Proto se uvelebila ve svém křesle, vzala si testy pátého ročníku a samonaplňovacím brkem je začala opravovat. Už po čtvrté písemce to raději vzdala, protože nejen, že si vybrala asi ne moc chytré studenty, ale také i ty, jejichž písmo, o pravopise raději nemluvila, nebylo skoro k přečtení. Odhodila pergameny na nedaleký stůl a nalila se další šálek kávy.

Najednou si uvědomila, co ji na obědě čeká. Sice se nají, ale také potká Severuse. Dala si hlavu do dlaní, po včerejšku ho už nechtěla vidět. Třeba by mohla zůstat u sebe a poobědvat o samotě. Ale hned pochopila, že by to k ničemu nevedlo, stejně ho jednou bude muset vidět, Bradavice sice byly ohromné, ale jakmile by opustila své komnaty, okamžitě by do něj narazila, to byl prostě zákon schválnosti. V hlavě si několikrát snažila představit, jak se asi bude chovat, až ho po včerejšku uvidí, jedna situace byla hroznější než ta druhá. Také se zamyslela nad variantou, že by ho třeba ani vidět nemusela, ne všichni profesoři chodili na jídlo do Velké síně. To ji trochu uklidnilo.

Zakručelo jí v žaludku. Loupla zoufalým pohledem po hodinách. Bylo tři čtvrtě na dvanáct. Okamžitě se zvedla, pokusila se uhladit si vlasy a pomalým krokem se vydala na oběd. Nejradši by nasadila rychlejší tempo, aby byla co nejdřív zpátky, ale jako profesorka si nemohla dovolit pobíhat po chodbách, když za to své studenty peskovala.

 

OoOoOoOoO

 

Na rozdíl od Grangerové, se Severus probudil už za svítání. Nikdy nebyl na dlouhé vyspávání a upřímně řečeno, lektvar na bezesný spánek mu včera v noci nepřišel na mysl, měl docela jiné myšlenky. Když se vzbudil, necítil se vůbec odpočatě, možná že dohromady naspal tak tři čtyři hodiny. Ještě chvíli ležel a přemýšlel, co všechno ještě byly jeho myšlenky a co už sny. Jediné, čím si byl jistý, že když promlouval s Lily, byl to již sen.

V duchu zaklel. Před šesti lety se zařekl, že už si na ni nevzpomene. Svůj dluh vůči ní už odčinil, nebo snad ne? Potter žil. Jenže tohle nebyl jeden z těch snů, které se mu většinou zdávaly. Nebyl z jeho minulosti, i když Lily v něm vypadala, jako by jí bylo sedmnáct. A ve snu nevystupovala jen ona a on, ale i Hermiona, sice jen okrajově, ale byla tam. Ten sen byl nesmyslný a hloupý, ale i tak mu celý den ležel v hlavě.

 

Bylo příjemné červnové počasí, bylo jasno, ale přesto nebylo horko. Vedra nesnášel, a proto tohle počasí uvítal. Procházel se po bradavických pozemcích. Překvapilo ho, že tu je sám, ale na druhou stranu za to byl rád, měl alespoň klid. Pohled mu sklouzl na dub, pod kterým většinu času trávili ti idioti z Nebelvíru. Jen si na Pottera s Blackem vzpomněl, obličej se mu stáhnul do naštvané grimasy.

„Seve?“ ozvalo se za ním. Překvapeně se ohlédl. Myslel si, že tu je sám, ale stála za ním rudovlasá dívka s jemným úsměvem na tváři.

„Lily?“ zeptal se, jako by ho šálil zrak. Když dívka svůj úsměv prohloubila a přikývla, věděl, že vidí moc dobře. Byla jedna ze dvou lidí, kterým kdy dovolil, aby ho takhle oslovovali.

„Dlouho jsme se neviděli.“ poznamenala a natáhla k němu ruku, jakoby se ho chtěla dotknout, byl ale příliš daleko.

Němě na ni zíral. Ještě stále mu nedocházelo, že před ním stojí a je živá.

„Většinou jsi byl výřečnější.“ usmála se znovu, když neodpovídal. „Děkuju ti za Harryho.“ dodala potom a její tvář zvážněla, ale i tak měla na rtech úsměv.

Překvapeně zamrkal. „Za Harryho? Za jakýho Harryho?“ zeptal se nechápavě.

Začala se smát. Její smích zněl jak tisíce malých zvonků. „Opravdu nevíš, Seve? Přeci za mého syna, Harryho Pottera.“

Ještě před chvílí měl pocit, že všechny věci, co se staly od jeho odchodu z Bradavic, neexistovaly. Najednou ale na něj padly všechny skutečnosti. „Není zač.“

„Ale je. Nebýt tebe…“ nedořekla, snažila se najít ty správná slova. „Chránil jsi ho.“

„Musel jsem.“ odpověděl trpce.

„Nemusel.“

„Musel,“ stál si na svém. „Kvůli tobě.“ dodal a uhnul od ní očima.

Smutně se na něj usmála a přistoupila blíž. „Nikdo ti naši smrt za vinu nedává.“ řekla tiše a jemně ho chytla za ruku.

Z úst mu ujelo odfrknutí. „Nikdo?“

„Severusi, ty sám moc dobře víš, kvůli komu jsme zemřeli. Nebyla to tvoje chyba. Nevyčítám ti nic, teď už ne.“

„Sakra, Lily, kvůli mně zemřeli lidi, který jsem měl rád!“ utrhl se na ni a vytrhl ruku z jejího sevření.

Smutně si vzdychla. „Ale vždy ta smrt někomu posloužila.“ řekla tiše.

„Pro Merlina, čemu?“ zeptal se naštvaně.

„Když zemřela tvá matka, byla konečně volná,“ Po obličeji mu přelétla bolestná grimasa, kterou ale hned vystřídal jeho ledově klidný výraz. „Když jsem zemřela já a James, náš syn byl předurčen k tomu, aby zničil Voldemorta. A Brumbálova smrt pomohla tomu chlapci, Draco se jmenoval?“ Přikývl. „Sám musíš uznat, že kdyby nebylo tebe, bylo by to možná ještě horší.“

Neodpovídal. Zkoumavě si ho prohlížela. „Měl bys začít žít, Seve.“ řekla potom.

„A kvůli čemu, prosím tě?“

Zvedla ruku a jemně ho pohladila po tváři. „Je přeci plno věcí, kvůli kterým stojí za to žít.“

„Láska?“ zeptal se ironicky.

„Ano, to je velký důvod.“

„Jsi už jak Brumbál.“

Usmála se. „Nebuď tak zapšklý.“ pokárala ho. „Mám vlastně na mysli konkrétního člověka.“

„Cože?“

Zvedla ruku a prstem ukázala někam za něj. „Ta mladá žena tě okouzlila, že?“ zeptala se, na tváři měla milý úsměv. Otočil se směrem, kterým ukazovala. Pod rozložitým dubem seděla žena s kudrnatými vlasy, obličej zabořený v tlusté knize. Okamžitě ji poznal.

„Grangerová?“ zeptal se.

„To je ta Harryho kamarádka. Remus se Siriusem mi o ní hodně vyprávěli. Jen se nikdy nezmínili, že je moc pěkná. Ale tím tě asi neokouzlila, že?“

„Mě neokouzlila.“ zavrčel.

„Ne?“ zeptala se, na tváři ji hrál pobavený úsměv. „Je prý velice inteligentní a sečtělá. Remus si ze mě dělal legraci, že mi je povahově podobná.“

„Na rozdíl od tebe je taky hrozně protivná.“ Už se na Lily nedíval, upřeně sledoval Hermionu.

Hlasitě se rozesmála. „Neříkej mi, že ti to vadí.“

„Nevadí.“ přiznal. Jí prostě nedokázal lhát.

„Měl bys s tím něco udělat, Seve.“ řekla už vážně.

„Ty tomu nerozumíš.“

„Ale rozumím. Vím, co si ke mně cítil. Ale to už je minulost. Cítím to.“

Překvapeně se na ni podíval. Měla snad pravdu?

„No tak, jdi do toho.“ usmála se. Hodil po ní vražedný pohled a zavrčel. Oči mu zase sklouzly na Hermionu. V ten samý okamžik ona zvedla hlavu od knihy. Chvíli se na sebe dívali, ale pak se vše rozplynulo.

 

 

Hloupý sen. Prostě to byl hloupý sen, nic víc. S tím také vstal. Svým způsobem měl dnes štěstí, které mu včera tolik chybělo, a svou kolegyni, kterou, aniž by to přiznal nahlas, měl pořád v hlavě, na snídani nepotkal.

Ale štěstí asi nebylo dostatečné, protože jen několik desítek minut potom, co se vrátil z Velké síně, u něj zaklepal jeden z jeho studentů.

„Dále!“ řekl a odložil jednu z esejí, kterou zrovna opravoval.

Do kabinetu vešel chlapec s tmavými delšími vlasy. Vypadal trochu nervózně, možná to bylo prostředím, ve kterém se zrovna nacházel. Místnost byla velmi tmavá a jediné světlo vycházelo z trojramenného svícnu na Snapeově stole.

„Dobrý den, pane profesore.“ řekl Zmijozel přiškrceně. Ředitel k němu konečně zvedl hlavu a kývl.

„Co potřebujete?“ zeptal se nevrle. Když chlapec neodpovídal, dodal: „A rychle, nemám na vás celý den.“

„Víte, už jsme o tom mluvili. Ale… byl jsem za profesorkou Grangerovou a ona… ona mi řekla, že mám stejně přijít.“

„Mluvíte o tom trestu?“ zeptal se pohotově, protože z chlapce to lezlo jak z chlupaté deky.

„Ano, pane.“

„A proč jste ho vůbec dostal?“

Chlapec nervózně přešlápl. Věděl, že kdyby mu řekl pravdu, mohlo by se stát, že ho na místě zabije. „Za vyrušování.“ odpověděl nakonec.

Severus si ho přeměřil pohledem. „Na ten trest nechoďte, s profesorkou Grangerovou to domluvím.“ řekl a v duchu se začal děsit okamžiku, kdy se s ní o tom bude bavit.

„Děkuju, pane profesore. Opravdu děkuju.“

„Máte zač, pane Brate.“

„Nashledanou.“ rozloučil se Adrien, jeho profesor mu už neodpověděl.

Až se za studentem zavřely dveře, zaklonil Severus hlavu. Už teď věděl, že bude hořce litovat. Na chvilku se zamyslel. Možná to udělal i schválně. Jakmile si ale uvědomil, že to byla malá příčina k tomu, aby ji dnes zahlédl, měl sto chutí něco rozbít. Když si ale vzpomenul na včerejšek, raději si to rozmyslel a zatnul ruce v pěst.

 

OoOoOoOoO

 

Věděla to, byla si tím naprosto jistá, ale i tak byla překvapená, když se to stalo. Určitě za tím byla její zamyšlenost, protože jinak vždy dává na cestu pozor. Tentokrát ne. Byla už u dveří do Velké síně, když do někoho narazila. Měla zabořenou tvář v jeho hrudi. Ano, byla si stoprocentně jistá, že to byl muž, a ne ledajaký. Samozřejmě to byl její kolega Severus Snape. I když to věděla, stejně na něj byla ještě několik vteřin nalepená. Později si říkala, že to bylo určitě kvůli tomu, že byla v šoku, ale moc dobře věděla, že si za to mohla sama, když se tak nesmyslně nadechla a natáhla do nosu čistou vůni pracího prášku a aviváže s jemným nádechem jeho kořeněné kolínské. Trochu se jí zamotala hlava.

Naproti tomu Severuse ani nenapadlo, že by ji mohl na obědě potkat. Nějak si dal dohromady, že když se neobjevila na snídani, tak by i poobědvat mohla o samotě. Možná to byl důvod, proč neřekl ani slovo, když do sebe narazili. Do nosu ho praštila její příjemná levandulovo-heřmánková vůně. Než si stihl uvědomit, co ho vedlo k tomu, že se mu ta vůně líbila, odstoupila od něj. A i když byla celá červená, upřeně se mu koukala do očí.

„Omlouvám se.“ řekla tiše a uhnula pohledem.

Cítil, jak se mu zvedají koutky. Proto raději zatnul zuby a na znamení jen přikývnul. Žena se na něj překvapeně podívala, na jednu stranu ji štvalo, že se jí neomluvil, na tu druhou si byla jistá, že musel mít na jazyku stovky jízlivých a sarkastických poznámek. Žádnou neřekl. Dělo se s ním snad něco?

Chvilku se na sebe dívali, nakonec se jako první otočil Severus a rázným krokem vešel do síně, černý hábit za ním energicky vlál. Za to Hermiona se nemohla ani hnout, jakoby jí podrážky bot přirostly ke kamenné zemi. Vlastně celá byla ztuhlá.

„Hermiono, jste v pořádku?“ ozval se za ní starostlivý hlas ředitelky.

Musela několikrát zatřást hlavou, aby se zase dostala do přítomnosti. „Ano, jsem.“ odpověděla ne moc jistým hlasem a koukala stále před sebe. Minerva následovala její oči a spatřila, jak si Severus sedá vedle jejího místa. Okamžitě jí došlo, proč se Hermiona tak chová. Znovu zalitovala toho, že jim ty dropsy dávala.

 

OoOoOoOoO

 

I když oběd byl hodně zvláštní a Hermiona se dokázala na jídlo soustředit až potom, co Severus ze síně odešel, teď se cítila uvolněně. Seděla na tribuně a sledovala famfrpálový konkurz své koleje. Nikdy famfrpálu moc neholdovala. Bylo to hlavně tím, že jí lítání nikdy moc nešlo. Ale díky Harrymu a později i Ronovi si zvykla se na něj alespoň dívat. Možná proto ji zaplavila taková nostalgie a na rtech se objevil přihlouplý úsměv.

Konkurz skončil, ale i tak zůstala ještě chvíli sedět. Mohlo za to příjemné počasí, ale hlavním důvodem byl konkurz Zmijozelu. Nějak tušila, že Adrien Brat jistě dorazí sem místo k ní do kabinetu.

A také měla pravdu, když už byli všichni Nebelvírští pryč a tribuny se začaly naplňovat studenty se zmijozelskými barvami, zahlédla ho. Rázně vstala, tohle si určitě vychutná. Do začátku školního trestu zbývalo deset minut. Nejprve chvíli postávala kousek od hloučku adeptů na post chytače, byla zvědavá, jestli si jí všimne. Nestalo se tak, vesele se bavil se svými kamarády, jakoby ho žádný trest nečekal.

„Pane Brate?“ zvýšila mírně hlas, aby ji v tom hluku zaslechnul. Překvapeně se na ni podíval, tvářil se nechápavě. „Nemáte se náhodou za pět minut dostavit ke mně do kabinetu?“ zeptala se a založila si ruce.

Ještě před chvilkou se zmijozelský student choval velmi sebejistě, tak jak si ho pamatovala ze své první hodiny.

„On s vámi pan profesor Snape nemluvil?“ zeptal se jako svatoušek. Najednou se jeho výraz zase změnil, když se jí zahleděl někam za rameno. „Říkal, že nemám na žádný trest chodit a jít sem.“ dodal už o poznání sebevědoměji.

Už se nadechovala k odpovědi, když se za ní ozvalo: „Ano, to jsem skutečně řekl.“ Prudce se otočila. Jen asi metr od ní stál Snape. Snažila se přemoct všechny pocity, které jí jasně dávaly najevo, že je ráda, že ho vidí. Šlo to celkem snadno, protože teď byla opravdu naštvaná. Ale nic mu neřekla a otočila se zpátky k hloučku studentů.

„Nevím, čemu jste nerozuměl. Snad jsem jasně řekla, že přijdete.“ Oči se jí naštváním zúžily.

„Ale-“ snažil se něco říct Adrien, ale jeho ředitel ho přerušil.

„Nenašel jsem žádný důvod, proč by se pan Brat nemohl zúčastnit tohoto konkurzu.“

Zase se na něj otočila. Jeho obličej postrádal nějaký emoční výraz. „Jeden důvod by se jistě našel. Třeba to, že jsem mu na dnešek uložila školní trest.“ vyprskla naštvaně.

„Nějaké hloupé vyrušování. To přeci není důvod k trestu.“ řekl posměšně.

„Vyrušování?!“ vyjekla, byla namíchnutá na nejvyšší míru. „Jestli za vyrušování pokládáte to, že mi řekl, že jsem mudlovská šmejdka, tak…“ nedořekla. Potom ztuhla. Nechtěla to říkat, neměla to říkat.

I on se zarazil, ale poté ji přejel zkoumavým pohledem. Najednou mu došlo, proč to nikomu neřekla. Mohla za to ta její hloupá nebelvírská hrdost. Moc dobře věděla, že kdyby se to někdo dozvěděl, pan Brat by měl vážné problémy. Jen ho udivovalo, že se to po škole nerozneslo.

Očima sklouznul na Adriena. Pod jeho ledovým a vražedným pohledem se trochu přikrčil. „Ke mně do kabinetu. Okamžitě.“ Kluk svěsil nešťastně ramena a pomalým krokem je obcházel.

„Tak to tedy ne!“ zarazila ho. To byl její problém a ona si ho taky chtěla sama vyřešit. Jeho k tomu přeci nepotřebuje.

Překvapeně se na ni podíval, jedno obočí výš než to druhé. „Odteď je to moje práce.“

„Chcete mě snad před studenty shazovat? Své problémy si umím řešit sama.“ Upřeně se mu dívala do očí, ale poté je raději zavřela, protože se v nich zase ztrácela.

Nejraději by si odfrknul. Ta hloupá nebelvírská povaha. Stejně si toho kluka podá. „Když myslíte.“

„To tedy myslím.“ odpověděla. Raději se na něj už moc dlouho nedívala. „Pane Brate, teď půjdete se mnou.“ Student horlivě přikývl, teď by byl nejraději co nejdál od Snapea.

Když odcházela po boku s Adrienem, cítila v zádech jeho pohled. Úlevně si oddechla, až když byli v hradu.

 

Moc dobře věděla, že Severus to jen tak nenechá a svým způsobem mu byla vděčná, jenže už teď začala Adriena litovat. Zrovna seděl v jedné z lavic a opisoval stále dokola jednu a tu samou větu. Ona u toho opravovala písemky, na které se dopoledne vykašlala.

„Paní profesorko?“ ozval se rozpačitě student. Překvapeně zvedla hlavu.

„Jste hotov?“

„Ne, to ne. Já… mám na vás takovou prosbu.“ řekl potichu.

„Ano?“

„Mohli bysme ten trest prodloužit? Myslím dneska.“

„Cože?“ vydala ze sebe. Asi se přeslechla. Žádný student přeci nechce trávit svůj volný čas u školního trestu. Ale potom jeho prosbu pochopila. „Kvůli profesoru Snapeovi?“ Adrien váhavě přikývl. Vstala od stolu, obešla ho a opřela se o něj. „Pane Brate, uvědomujete si, že si za to vlastně můžete sám? Já jsem byla ochotná nechat si všechno pro sebe.“

„Já jsem jen chtěl jít na ten konkurz.“ namítl.

Založila si ruce pod prsy. „Přeci jste nečekal, že se z toho tak lehce vykroutíte, že ne?“ Věděla, že si to myslel, ale chtěla, aby si uvědomil, jak hloupé to ve skutečnosti bylo. Neodpověděl. „Být vámi, tak si to radši rychle odbudu a doufám, že to profesor Snape ani já nebudeme hnát někam dál. Jste v sedmém ročníku, uvědomte si, co všechno svým pubertálním chováním můžete ztratit.“

Vystrašeně se na ni podíval. „Za to mě můžou vyhodit?“

Potichu se zasmála. „Ne, to ne. Ale jsem si jistá, že by se to ředitelce nelíbilo. Ale kdybyste měl další podobný, ne-li horší incident, určitě by se profesorský sbor rozhodoval jinak, než kdybyste měl čistý rejstřík.“

„A budete to hlásit?“

„Víte,“ povzdechla si. „jak už jsem řekla, byla jsem ochotná do toho nikoho jiného nezatahovat, ale vy sám jste mě donutil, abych to řediteli vaší koleje řekla. My dva jsme si to už vyřídili. Konečné rozhodnutí bude na profesorovi Snapeovi.“

„Tak to jsem v hajzlu.“ neudržel se chlapec.

„Ehm, pane Brate.“ upozornila ho na nevhodnou mluvu.

„Omlouvám se.“

Jen přikývla. Chvíli si ho prohlížela, zbědovaně se držel za hlavu. Začala s ním soucítit. „Mám pro vás návrh,“ řekla s úsměvem. Překvapeně k ní zvedl oči. „Když mi tu slíbíte, že se do konce roku budete chovat slušně, a tím nemyslím jen ke mně, tak jsem ochotná si s profesorem Snapem o tom promluvit.“ Proč to jen dělala? Takhle si zařídila další rozhovor se Severusem. Nesmí být tak samaritánská! Jenže teď už to nešlo vzít zpět.

„To byste pro mě opravdu udělala?“ Asi ho svým návrhem překvapila.

„Ano, ale i tak vás dnes rozhovor s ředitelem nemine. Slibujete mi to?“

„Ano, slibuju.“

„Výborně. Tak se dejte znovu do práce.“

 

OoOoOoOoO

 

Naštvaně chodil sem a tam po kabinetě. Byl nehorázně naštvaný. Zatracený kluk! Ještě pořád si nebyl jistý, co ho na tom namíchlo víc, jestli to, že ji tak nazval, nebo to, že mu lhal do očí. I když si to nechtěl připustit, určitě to byla ta první věc.

Ta její pitomá nebelvírská povaha a samaritánství. Moc dobře si uvědomovala, že ředitelka by to nenechala jen tak a on vlastně taky ne. Proč mu to sakra neřekla? Jestli si myslí, že z toho ten kluk vyjde lehko, tak to se šíleně pletla.

Zavrčel. Co se to s ním děje? Proč tak vyšiloval? Vždyť sám to jednou Lily řekl – a taky toho potom šíleně litoval. Chtěl snad tentokrát svou chybu napravit?

 

 

9. kapitola                                                                                           11. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Fenix.Jane, 3. 4. 2012 15:59)

konečně pořádná kapitola...ten sem byl dobrej..a zbytek taky..
Adrien je pěkný kvítko..

...

(Eloise, 13. 1. 2010 18:05)

Ten sen byl úžasnej, takovej živej :).
A ten Adrien mi pomalu začíná být sympatický, když pominu, co dříve řekl...

:-)

(Naiad, 2. 12. 2009 15:46)

to sessllik: moc děkuju, jsem ráda, že se ti to líbí :-)
to Moony: nemáš zač, bylas jedna z mála, která komentovala :-)
to Twinky: jsem ráda, že se ti tu líbí :-) se spřátelením prosím chvilku strpení, nemám moc času a chci si tvůj blog trochu prohlédnout :-) určitě se ozvu :-)

Spriateliť?

(Twinky, 30. 11. 2009 21:48)

Ahoj, mám veľmi rada tvoj blog a aj ja som začala písať svoje vlastné fanfiction. Ak my len tak napadlo že či nechceš spriateliť. Ešte len začánam ale už sú tam j niaké poviedky. :D Ak áno prosím napáš mi do komentárov. Som na blogu
: www.twikuskha.blog.cz

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 30. 11. 2009 18:47)

tak to teda tlemím... nedokážu si představit Severuse jak bojuje za hermionu:-) moc se těším jak se to mezi nima vyvine.. a doufám že dobře...

p.s.: Naiad moc děkuji za věnování...

Pěknýýý

(sessllik, 30. 11. 2009 16:19)

Hezká kapitolka a hezká povídka,dostala jsem se sem náhodou a chci si přečíst zbytek.Těším se na pokračování.

http://sessllik.webgarden.cz

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA