Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. kapitola - Around you

4. 12. 2009

A/N: Ahoj. Tak sem přidávám další kapitolu. Moc děkuju za komentáře k té minulé, moc jste mě potěšili a jsem ráda, že se vám to líbí :-)

Přeju hezké čtení a mějte se krásně. Vaše Naiad :-)

 

A/N2: U téhle kapitoly jsem si po hrozně dlouhé době pustila System Of A Down a narazila na mou velmi oblíbenou písničku, která se podle mě k téhle kapitole skvěle hodí, pouštěla jsem si jí stále dokola, takže jsem se jí možná trošku i inspirovala a pravděpodobně už jí dlouho nebudu chtít slyšet :-D. Takže tímto chci moc poděkovat kapele System Of A Down a jejich písničce Roulette z alba Steal This Album.

Btw, dlouho jsem přemýšlela, jak tuhle kapitolu vůbec nazvat (jedna z činností, které na psaní fakt nemám ráda), nakonec jsem zvolila možná ne moc výstižný název, ale na druhou stranu jen díky refrénu písničky Roulette, jsem byla schopná napsat to, co jsem chtěla, takže proto Around you (když si písničku poslechnete, pochopíte… na konci naleznete video)

 

Raději přestal přecházet po kabinetu a posadil se. Ale i tak se cítil nesvůj a začal prsty poklepávat po stole. Jeden štíhlý bílý prst následoval další v pravidelném a docela i uklidňujícím rytmu.

Hodlal si na Adriena Brata počkat klidně až do půlnoci a jestli nepřijde sám, moc rád si pro něj osobně přijde do zmijozelské společenské místnosti. A to teprve pozná, co to znamená, když je Severus Snape naštvaný.

Ten kluk mu hnul žlučí. Měl jediné štěstí, že musel zůstat na tom konkurzu, protože jinak by dopadl mnohem hůř, tím si byl jistý. Někdo zaklepal. Ruka ztuhla v pohybu. „Konečně!“ pomyslel si.

„Dále!“ řekl skoro neslyšně a vzal jeden pergamen, aby to vypadalo, že pracoval.

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř nakoukla hlava toho, na koho tak netrpělivě čekal.

„Pane profesore?“ zeptal se skoro vystrašeně. „Chtěl jste mě vidět?“

 

OoOoOoOoO

 

Školní trest už pokračoval beze slov, tedy až do doby, kdy je někdo vyrušil zaklepáním. Když ho Hermiona vyzvala dál, do třídy vpadla zmijozelská prefektka, tvářila se nervózně.

„Přejete si?“ zeptala se naprosto klidně.

„Posílá mě profesor Snape,“ pípla.

Věděla to, určitě tomu klukovi chce dát co proto. „A co mi vyřizuje?“ zeptala se přesto.

„Mám vyřídit, že až u vás Adrien skončí, má se za ním ihned dostavit.“ Pan Brat hlasitě zaúpěl.

„Děkuji, můžete jít,“ řekla profesorka. Když dívka odešla, stočila svůj pohled na trestaného žáka. „Nebojte, to přežijete.“

„Nebylo by lepší, kdybyste tam šla přede mnou?“ zvedl s nadějí v očích hlavu.

„Myslím, že už tak vám dělám velkou službu,“ pronesla, sama chtěla ten rozhovor oddálit, jak jen to bylo možné. Adrienova hlava zase klesla k pergamenu, už byl skoro hotov.

Když odcházel, soucítila s ním. Věděla, že to nebude jednoduché. Ale co měla říkat ona? Se svými pocity, které ještě stále nechápala, půjde do jámy lvové? Asi se zbláznila, když to navrhovala. Ale tohle si přeci ten kluk nezasloužil.

Ještě čekala hodinu, než se za ním rozhodla jít. Věděla, že je to hloupost, protože ho potká v té nejhorší náladě, jakou by snad mohl mít, ale chtěla to mít co nejdřív za sebou. Než uběhla ta nekonečná a přitom i tak hrozně rychlá hodina, byla jako na trní. Když se konečně velká ručička dostala na dvanáctku a ta malá na čtyřku, chtěla zůstat přilepená k židli. Jenže se neobjevil žádný vtipálek, který by jí to umožnil.

Hlasitě vydechla a vstala. Byl nejvyšší čas, čelit své vlastní hlouposti. Když procházela hradem, byla stále víc a víc nervóznější, jakoby tam nešla dobrovolně. Bála se víc toho, že tam s ním bude o samotě než důvodu, proč tam vůbec jde.

Ještě chvíli postávala před dveřmi jeho kabinetu a rozmýšlela se, jestli nebude lepší utéct. A že se jí opravdu chtělo. „Ne, jsi ředitelka Nebelvíru,tak se podle toho chovej!“ vynadala si v duchu a odvážně a nahlas zaklepala.

 

OoOoOoOoO

 

„Zavřete za sebou dveře,“ řekl ledově, až sebou student škubl, ale nakonec ho poslechnul. Teď stál vevnitř a nervózně pošlapoval na místě, co nejdál od ředitele své koleje.

I když měl Severus pocit, že ho za chvíli asi zabije, jeho tvář z toho nic neukazovala. Ležérně se opřel a založil ruce na hrudi. Hlavní důvod tohoto činu bylo to, aby nevytáhl hůlku a neuřknul ho. Čekal, ale student zatím neřekl ani slovo, jen se kajícně koukal na špičky svých bot. I on mlčel a propaloval ho pohledem. Ten kluk by se měl začít omlouvat a to opravdu rychle.

Uběhla dlouhá půl minuta, než se konečně odhodlal Adrien něco říct a to velmi potichu. „Omlouvám se.“

„Co jste říkal?“ zeptal se Severus. Jeho hlas způsobil, že se student znovu ošil. Ale překvapivě konečně zvedl hlavu a podíval se mu do očí.

„Řekl jsem, že se omlouvám,“ řekl o poznání hlasitěji. „Neměl jsem vám lhát.“

„Ne, to jste skutečně neměl.“

Měl se plazit po zemi a kát se, ale Severus moc dobře věděl, že to by bylo pod jeho úroveň.

„Kdybych to mohl nějak vrátit…“ začal znovu mluvit Adrien, ale hlas se mu zadrhl. Severus si to vlastně užíval a rozhodně mu nemínil nějak pomoci. Věděl, že se ten kluk musí cítit strašně a hlavně se nehorázně bát. Chtěl, aby se v tom pěkně vykoupal.

„Ale to nemůžete.“ Kdyby se dal hlas změřit teploměrem, rtuť v něm by klesla velmi nízko.

„Mohl bych to nějak odčinit a doufat, že to nebudete hnát výš?“ zeptal se nervózně.

„Ten holomek má jediné štěstí, že je ze Zmijozelu,“ pomyslel si Severus naštvaně. „Odčinit? Jak si to představujete?“

„Já nevím. Školní trest?“

„Myslíte, že mám náladu na to, abych s vámi trávil svůj volný čas?“

„Ne, to asi ne,“ připustil zkroušeně.

„Tak co navrhujete?“ zeptal se se zájmem.

„Udělám cokoliv, pane profesore. Jen to, prosím, neříkejte ředitelce,“ škemral chlapec.

Ušklíbl se. „Tak cokoliv?“

„Ano.“

Než stihl něco dalšího dodat, ozvalo se energické zaklepání. V duchu zaklel. Když ten zvuk vyhledával, tak na něj musel několik hodin čekat a když ho nevítal, musel zaznít.

„Dále!“

Ve dveřích se objevila osoba, kterou by tu v žádném případě nečekal. Dovnitř vešla Hermiona s hrdě vztyčenou bradou. Jak si stihl uvědomit, od chvíle, kdy ji viděl naposledy, se stihla převléknout. Teď na sobě měla jednoduše střižený tmavě modrý hábit, který zdůrazňoval její štíhlou postavu, a vlasy měla vzadu sepnuté sponou stejné barvy.

„Oh, omlouvám se, nevěděla jsem, že by tu pan Brat mohl ještě být,“ řekla hned, jak si všimla přikrčeného studenta stojícího skoro u dveří.

Obočí mu vyletělo do půlky čela. Adrien tiše zasténal. Okamžitě mu to došlo, ten kluk se ještě někde coural, Grangerová ho určitě pustila už dávno, byla prostě milosrdná. Uvnitř začal pěnit vzteky.

„Vypadněte!“ zařval, až sebou profesorka i student polekaně škubli. „Vyřídím si to s vámi později.“ Když na sebe student ukázal prstem, zavrčel: „Ano, vy!“

Netrvalo to ani pár vteřin a Zmijozel vzal nohy na ramena. Hermiona se nervózně ošila a to ne jen kvůli úkolu, který jí za chvíli čeká, ale také kvůli jeho upřenému pohledu.

„Co potřebujete?“ zeptal se a sklonil hlavu k pergamenům, které si před chvílí dal před sebe. Vůbec netušil, čeho se týkají. V duchu zaúpěl, když si uvědomil, že je tu s ní sám. Nejradši by ji vyhodil a užíval si zasloužené samoty, na druhou stranu pocítil, že vůbec nechce, aby odcházela. „Pitomý sen!“ Před očima ji viděl, jak sedí pod dubem a upřeně ho sleduje. Když vzhlédl, očima ho rentgenovala skoro stejně.

Pozorovala ho. Choval se zvláštně. Moc dobře věděla, že se nevěnuje pergamenům před sebou, jeho oči se totiž vůbec nehýbaly. Asi přemýšlel. Nepoznala to, protože měl na obličeji zase tu svojí masku. Někdy by ho chtěla vidět bez ní.

Několika kroky se dostala k jeho stolu. Odkašlala si. „Chtěla jsem si promluvit o panu Bratovi.“

„Myslel jsem, že jste si to s ním už vyřídila sama.“ Zkoumavě si ji prohlížel. „Že by to nezvládla? Chtěla, abych si to s ním vyřídil sám?“ Udělalo mu dobře, když pomoc hledala u něj. „Co?! Vždyť mi akorát přidělá práci!“ pokáral se.

„To ano, ale jak jsem pochopila, vy to nechcete nechat jen tak.“

„To, co řeším s panem Bratem, je jen má záležitost. Vy v tom nehrajete žádnou roli.“

Nečekaně ji bodlo u srdce, když si uvědomila, že to všechno nedělá jen kvůli ní. „A co sis jako myslela, náno pitomá? Že se změnil? Nebo se do tebe snad zamiloval?“ Jakmile jí tohle projelo hlavou, vyděšeně vytřeštila oči. „Zamiloval? Jak mě jen tohle mohlo napadnout? Vždyť je to Snape!“ Musela se zbláznit, když jí napadaly takovéhle věci.

„Aha. Já jsem myslela, že…“ nechala větu nedokončenou, protože odmítala vyslovit své domněnky. Vysmál by se jí. Její hlas byl tichý, zranitelný.

Zarazil se. Opravdu zahlédl ten ublížený obličej? Na několik vteřin zavřel oči. Její výraz se změnil, podivně ztvrdl. „Snad si nemyslela… Samozřejmě, že myslela, ty hlupáku! Vždyť je to taky pravda!“

Jemně zakroutila hlavou, nevšiml si toho. „Jen jsem vás chtěla požádat, jestli bychom si ten incident mohli nechat pro sebe. Panu Bratovi by to jistě nepomohlo,“ řekla už o poznání hlasitěji.

Nechápal ji, ale nahlas by to nikdy neřekl. Urazí ji nějaký sprostý studentík a ona to nechá jen tak? A ještě k tomu se mu snaží pomoct, aby neměl nějaký vroubek u ředitelky?

„Už jsem si to s ním vyřídila, mně to stačí,“ pokračovala, když neodpovídal. „Samozřejmě to je jen na vás, jak se zachováte, přeci jenom patří do vaší koleje.“

A proto si ho pěkně podám!“ řekl si pro sebe. „Je to sakra Zmijozel, nepotřebuje žádnou samaritánskou duši, jako je ona!“ Ale když se jí podíval do očí a viděl v nich prosbu, řekl: „Když myslíte. Máte na to právo.“ Změknul. Ano, skutečně ho donutila, pro něj z nepochopitelného důvodu, aby jí vyhověl. Když si to uvědomil, zhrozil se. „Co se to se mnou děje?“

„Děkuju,“ usmála se na něj. V duchu se začal modlit, aby odešla. „Raději vás už nebudu rušit. Nashledanou.“

Když se za ní zavřely dveře, dal si unaveně hlavu do dlaní. Tohle se mu začíná vymykat kontrole.

 

OoOoOoOoO

 

Musela se opřít vedle o zeď. Co se to s ní proboha děje? Pochopila, že její žádost přijal jen kvůli ní, nevěděla, jak na to vlastně přišla, ale cítila, že to tak je. Vyvolalo to v ní rozporuplné pocity. Na jednu stranu ho vůbec nechápala, vždyť se mohl vymluvit na to, že je to jeho žák, ale na druhou stranu byla hrozně ráda, protože kdo pro ni naposledy udělal něco jen kvůli tomu, že se jednalo o ní?

Začala se bát. Začala se bát, že tohle nedopadne dobře. Zadoufala, aby už nebylo pozdě.

 

 

 

10. kapitola                                                                                         12. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Eloise, 13. 1. 2010 18:40)

Až jsem z toho měla úplně husí kůži... ta písnička je dokonalá, skvěle jsi to k tomu vybrala...

:-)

(Naiad, 28. 12. 2009 16:35)

to Moony: děkuju, jsem ráda, že to je tak realistické :-D
to Mary-Ane: moc děkuju, jsem ráda, že se Ti to líbí :-)

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 8. 12. 2009 20:58)

http://hawaiiiii.blog.cz/0912/mikulasska-soutez

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 6. 12. 2009 20:37)

ach bože, Naiad.. ty mě zabiješ... já uplně cítím sevieho pohled:-)jen tak dál:-)

Úžas

(Mary-Ane, 4. 12. 2009 20:12)

Nádherná kapča. Těším se na další!!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA