Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. kapitola - Zamilovaná

28. 12. 2009

A/N: Ahoj. Myslím, že asi není omluvy na to, že jsem tak dlouho nepřidala. Však to znáte, škola a Vánoce, nějak toho bylo najednou moc, ale to mě samozřejmě neomlouvá. Chtěla jsem přidat kapitolu už před Vánoci, ale jelikož jsem byla doteď pryč a u sebe neměla svůj notebook, tak to nešlo. Tak alespoň teď.

Jinak Vám opožděně přeju krásné svátky a taky šťastný nový rok. Ale to můžu později, protože mám v plánu sem dát další kapitolu do Nového roku.

Tak tady je další kapitola, snad se bude líbit. Mějte se krásně a hezké čtení. Vaše Naiad

 

Musela uznat, že celý dlouhý měsíc a půl měla štěstí. I když… podle toho z jakého úhlu to brala. Všechno bylo v pořádku, Nebelvír dohnal bodovou ztrátu, dokonce i Zmijozel na tom nebyl už tak špatně, takže nebyla nucena opakovat rozhovor s ředitelkou, učení jí šlo překvapivě od ruky a hlavně se jí dařilo úspěšně se vyhýbat Severusovi Snapeovi. Sice ne tak, jak by si přála, ve Velké síni ho potkávala skoro pokaždé, ale jinak jakoby se po něm zem slehla.

Bohužel to neplatilo o jejích myšlenkách. Nenáviděla se za to. Proč pokaždé, když si šla lehnout, přemýšlela o tom, co asi její kolega dělá tam dole ve sklepení? A proč vždy, když jí na jazyk přišla nějaká ironická poznámka, čekala, že jí odpoví tím svým skoro dokonalým sarkasmem? A sakra proč, když zavřela oči, viděla ty jeho?

Konečně byl pátek večer a ona seděla ve svém oblíbeném křesle před krbem. Už snad po sté přemýšlela nad tím, proč o něm vůbec přemýšlí. Bylo to jako nějaká kletba, která by jí do toho nutila. Jenže sama věděla, že pod žádným kouzlem ani lektvarem není.

Nutně si s někým potřebovala promluvit, potřebovala nějakou radu. Jenže právě v tom byl zádrhel. Komu by se mohla svěřit? Jediný opravdový kamarád, kterého tu měla, byl Neville. Jen představa, že to říká jemu, ji nutila k smíchu. Toho zavrhla okamžitě. Poté jí napadala profesorka Věštění z čísel. Ale i tu nakonec zavrhla, nedokázala si představit, jak by Septima Vektorová zareagovala, kdyby jí vše řekla. Nakonec vyškrtla celý profesorský sbor včetně s ředitelkou McGonagallovou.

Spásná myšlenka přišla nečekaně, ale přitom byla tak samozřejmá. Pohled jí sklouzl na fotky stojící na krbové římse. Ginny Potterová byla jasná volba, v duchu si zanadávala, že na to nepřišla okamžitě. Nebyla si sice jistá, jak zareaguje ona, ale doufala, že ne nějak přehnaně. Vždyť ji přeci v létě napadlo, že by o profesorovi lektvarů mohla smýšlet jinak.

Teď už přesně věděla, co bude dělat volnou sobotu v předvečer Všech svatých.

 

OoOoOoOoO

 

Zavrčel. Už zase prožil jednu z večeří, kterou by velmi rád vynechal. Sám vlastně nevěděl, proč nezůstal ve svých komnatách. Unaveně se zhroutil na jedno z černých kožených křesel. Měl pocit, jakoby přes něj přeběhlo stádo hypogrifů. Když se nad tím zamyslel, byla to skoro pravda, jen kouzlené tvory zastoupila ta banda tupohlavců. Dnes měl poslední hodinu třetích ročníků Nebelvíru a Zmijozelu. To samo o sobě byla vražedná kombinace, ale ještě k tomu se v jedné třídě objevili studenti téměř identičtí s Nevillem Longbottomem. Co komu udělal?

Byl neskonale rád, že byl pátek večer. Znamenalo to, že dva dlouhé – nebo snad krátké? Podle toho, jak to kdo bral. – dny bude moc strávit o samotě. A pak mu to došlo. Hlasitě zaúpěl. Nebude žádný klid, nebude žádná samota. Zítra se MUSEL zúčastnit slavnosti předvečeru Všech svatých. Samozřejmě se z toho chtěl vykroutit, jenže jak se zdálo, Minerva byla stejně tak nechápavá jako její předchůdce. Brumbál to ale vždy dokázal podat tak, že z toho bude mít něco víc, na rozdíl od nynější ředitelky, která jen řekla, že jestli se nedostaví, tak mu odebere osobní ohodnocení. Když jí na to řekl, že to mu je úplně ukradené, což nebyla vůbec pravda, odpověděla, že i kdyby ho měli potupně přivést bradavičtí domácí skřítci, přijde. Chtěl jí říct, ať si jde se skřítky vy-víte-kam a jde radši cucat ty odporné bonbóny, ale raději to spolknul, protože nejen, že se na ně dívali všichni z profesorského sboru, ale i většina studentů, kteří zrovna vesele – a velmi nahlas! – večeřeli. Pohledem potom sklouzl k Hermioně, která se pobaveně usmívala. Chvíli si dívali do očí, ale nakonec se zase vrátila ke svému jídlu.

Další problém. Tedy jestli se to dalo brát jako problém. Profesorka Grangerová, jak se jí snažil v duchu říkat, i když s tím měl někdy nemalé problémy, mu překvapivě ležela v hlavě. Nechápal, jak se to mohlo stát, ale vystřídala Lily, která jeho mysl obývala už více než dvacet let. Jenže, jak si někdy sám říkal, bylo to jak z bláta do louže.

Jednou ho napadlo, že by mohl zkusit Patronovo zaklínadlo, aby se přesvědčil. Ale jak nad tím přemýšlel víc a víc, tím víc začal váhat. Chtěl vůbec vědět, jestli se něco změnilo? A jak se to dokonce změnilo? Jednou to bude muset zkusit, tím si byl jistý, ale ne teď.

 

OoOoOoOoO

 

Pomocí letaxu se domluvila s Ginny, která její nápad stavit se, uvítala. Jak sama říkala, Harry s Ronem se měli vydat na famfrpálový zápas a ona měla zůstat sama doma, protože v jejím stavu s nimi nemohla. Prý jí alespoň zkrátí chvíli čekáním na rodinnou večeři.

Hermiona si uvědomila, že poprvé děkuje tomu, kdo vymyslel famfrpál. „Konečně k něčemu je dobrý.“ pomyslela si a ušklíbla se, když si představila Harryho a Ronův obličej, kdyby tohle vyslovila před nimi. Bude s Ginny sama, nikdo je snad nebude rušit a ona nebude muset řešit, co si o tom všem myslí její nejlepší kamarád. Věděla, že by to nebyl příjemný rozhovor. Což, jak si hned uvědomila, nebude i tak.

 

Po obědě se pěšky vydala do Prasinek, odkud se přemístila rovnou k Potterovým. Harry s Ronem už byli pryč. Když se s mladou paní Potterovou přivítala, uvařily si čaj a přesunuly se do obývacího pokoje, kde si Ginny lehla na sedačku a pod nohy dala několik polštářů, aby je měla ve vyšší poloze. Prý jí natékaly kotníky.

„Tak Mio, proč jsi přišla?“ zeptala se zrzka a usrkla horkého čaje.

„Jen jsem tě chtěla vidět,“ odpověděla ledabyle Hermiona a také se napila. Rozhodla se, že na to půjde pomalu.

„Hermiono, já jsem těhotná, ne blbá,“ řekla s úsměvem Ginny. „Nepřišla jsi jen tak. Něco tě musí trápit.“

„To jsem tak průhledná?“ hodila po kamarádce nervózní pohled.

„Nějaký pátek tě znám. Tak co tě trápí?“

„Spíš kdo,“ povzdychla si.

„Ron?“ střelila od boku.

„Ten ne.“

„Někdo ze školy?“ zkusila znovu, a když Hermiona přikývla, ptala se dál. „Studenti?“ Zakroucení hlavou. „Profesoři?“ Další přikývnutí. „Neville?“ Nesouhlasné gesto. „McGonagallka?“ Další zakroucení. „Snape?“ Váhavý souhlas. „Pořád tě štve?“ Tentokrát se nedočkala žádné odpovědi. „Sakra, Mio, leze to z tebe jak z chlupaté deky!“

„Promiň,“ zašeptala a dala si hlavu do dlaní. „Když já jsem tak zmatená!“

Ginny svou kamarádku chvíli zamyšleně pozorovala. Potom překvapeně zalapala po dechu. „Ty a Snape?“

Hermiona okamžitě zvedla hlavu. „Ne.“

„Tak co, Mio? Co se děje?“

„Já právě nevím!“ zaúpěla. A potom to z ní začalo lézt, že ani sama nevěděla jak. „Pořád ho mám v hlavě. Musím o něm pořád přemýšlet. Zdá se mi o něm skoro denně. Když jdu spát a zavřu oči, vidím ty jeho. Často si představuju…“ její hlas se pomalu vytrácel.

Zrzka začala mrkat, jakoby se snažila zjistit, jestli ji nešálí zrak. A potom vyslovila něco, co bylo naprosto zřejmé, ale sama tomu nechtěla uvěřit. „Ty ses do něj zamilovala.“

„Ne… já… to bych přeci nemohla… já se do něj nemohla… proboha!“

„Hermiono Grangerová, ty ses zamilovala do Severuse Snapea,“ konstatovala Ginny překvapeně.

„Neříkej to, Ginn, prosím, neříkej to,“ říkala zkroušeně profesorka Přeměňování, jako by tím chtěla zabránit, aby to byla pravda.

„V životě by mě nenapadlo, že zrovna ty a on…“ řekla Ginny a nechápavě kroutila hlavou. „Ale když to tak vezmu… Vždycky jsem si myslela, že skončíš s Ronem. A ještě pořád bych byla ráda, kdybyste se k sobě vrátili. Jsi tisíckrát, ne ještě víckrát, lepší než ta nána Levandule. Ale je to můj brácha, chci ho respektovat. Ale když se nad tím pořádně zamyslím, bylo jen otázkou času, kdy ty a Snape…“

„Jak otázkou času?“

„No, když to tak vezmeš, kdo jiný? Pochybuju, že bys byla ochotná mít něco s Kratiknotem.“ Při té představě se zahihňala. „A Neville? Je sice fajn, ale nic pro tebe.“

„A vyhrál Snape, protože…?“

„Proč? Já sama nevím, to bys měla vědět snad ty, ne? Ale když se zamyslíš. Starý není, ne na kouzelníka. Je velmi inteligentní, což pro tebe znamená hodně, ne?“

„No, ano.“

„Krásný sice není, ale to není důležité, tedy ne pro někoho, jako jsi ty. Sama jsi říkala, že ty jeho oči…“

„Jo, ty oči…“ Začervenala se.

„Holka, ty jsi v tom až po uši!“ zasmála se Ginny. „Až tohle řeknu Harrymu…“

„Ne! Nesmíš mu to říct!“

„Proč? Vždyť už nenenávidí.“

„Ale nevím, proč změnil z ničeho nic názor. Ty to snad víš?“

„Ne, nevím. Odmítl mi to říct.“

„Ginny, co mám dělat?“

„Se Snapem?“

„Jo. On není jako ostatní, nemůžu za ním je tak přijít. Vždyť Severuse znáš.“

„Severuse? Tys mu řekla jménem?“

Už zase zrudla. „No, víš…“ nevěděla, jak to vysvětlit.

„Mio, je v pořádku, že o něm tak přemýšlíš, když jsi do něj zamilovaná. Jen mě to překvapilo.“

Někde v chodbě se ozval trojitý zvuk doprovázející přemístění. Hermiona sebou prudce trhla. Mohli snad slyšet, o čem se bavily?

„Zlato, jsme doma!“ zavolal Harry a za chvilku se objevil se širokým úsměvem v obývacím pokoji.

„Co tak brzy?“ zeptala se ho manželka a energicky slezla ze sedačky.

„Seď!“ okřikl ji. „Máš přeci odpočívat.“ Ginny ho poslechla a zase se svezla zpátky na sedačku. Ale tentokrát už neležela. Posadil se vedle ní. „Ahoj Hermi, co tady děláš?“ zeptal se překvapeně a vytřeštil na ženu sedící teď naproti němu oči.

„Přišla si popovídat,“ odpověděla za ní zrzka. „A jak to, že jste se vrátili tak brzy?“ zopakovala svou otázku.

„Kanonýři chytli zlatonku už během dvaceti minut,“ ozval se ode dveří její bratr. Pohled mu padl na bývalou ženu. „Hermiono?“

„Proč jim sakra Ginny neřekla, že tu budu?“

„Ahoj Rone.“ usmála se. Ale úsměv jí rychle zmizel.

„Proč mi sakra Ginny neřekla, že přijde i Levandule?“

„Levandule.“

„Hermiono,“ reagovala brunetka stejně nepřívětivě.

„Co jste to tu řešily, holky? Zaslechl jsem něco o zamilovanosti…“ snažil se Harry změnit Hermioninu a Levandulininu pozornost od nepřívětivých pohledů. „Někoho sis našla, Mio?“

Hermiona hlasitě polka. „Zdá se mi to nebo se mi orosilo čelo?“ Jak si všimla, Levandule Rona majetnici objala okolo pasu. Jenže on to moc nevnímal, jen na ní třeštil oči.

„Konečně, Hermiono. Pochlub se nám,“ vyzvala jí i Levandule.

Ještě před chvílí chtěla mlčet, neodpovídat, jenže díky té kreatuře, která se teď lísala k jejímu ex-manželovi, přestala racionálně myslet.

„No,“ protáhla, aby si získala veškerou jejich pozornost. „jsem teď se Severusem Snapem.“

 

 

11. kapitola                                                                                         13. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ha

(Fenix.Jane, 3. 4. 2012 16:59)

jako vždy Lonánek jen civí..ale dobře Hermi setřela Levanduly...moc pěkná kapitolka... 1

Cha cha! :D

(Eloise, 13. 1. 2010 19:06)

Po celou dobu, co jsem tu kapitolu četla, jsem se smála. Ale na tom konci - záchvat smíchu! :D

to Moony

(Naiad, 29. 12. 2009 19:35)

já vím, trvalo to... jsem ráda, že se ti to líbí :-)

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 29. 12. 2009 15:37)

jooo.. konečn.. já to věděla od začátku... a moooc jsem zvědavá jak to dál rozvedeš:-) je to fakt super:)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA