Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. kapitola - Dobrou noc

1. 1. 2010

A/N: Ahoj :) Nejprve ze všeho bych Vám ráda popřála všechno nejlepší do nového roku, hodně zdraví, štěstí, lásky a úspěchů a těm, co také píšou, bych chtěla popřát, aby je během tohoto roku ani jednou neopustila jejich múza, bez které to prostě nejde, a aby Vám psaní vždy jen dělalo radost.

Tak a teď přicházím s novou kapitolou. Doufám, že se Vám bude líbit. Takže Vám přeju hezké čtení a mějte se krásně :) Vaše Naiad

 

 

„No,“ protáhla, aby si získala veškerou jejich pozornost. „Jsem teď se Severusem Snapem.“

Sled událostí, který následoval, měla předpokládat, ale i tak její hlava pendlovala sem a tam, aby vše zachytila. Jako první jí zaujal Ron, protože ten měl zrovna u pusy láhev máslového ležáku, který ale neskončil v jeho trávicím ústrojí, jak tomu mělo být, ale někde u Hermionina křesla. Když totiž vyslovila tu hloupost – ano, byla to naprostá hloupost, kterou by chtěla vzít zpátky – vyprskl veškerý obsah svých úst před sebe. Bylo štěstí, že se neudusil. Ani by se mu nedivila. Levandule vedle něj překvapeně vytřeštila oči a koukala na ni s otevřenou pusou. Pohledem se vrátila k majitelům domu. Harry snad přestal dýchat, na tváři stejný výraz jako Ronova přítelkyně. Jediná Ginny se zmohla na nějaký zvuk, sice to bylo jen jedno slovo, ale mluvilo za vše. „Co?“

Neodpovídala, jen se vystrašenýma očima snažila dívat někam jinam. Až teď si uvědomila, co to vlastně řekla. Vážně to řekla? Nezdálo se jí to? To bylo jen zbožné přání. Co teď bude pro Merlina dělat? Dovolila si jen jediný pohled, a to na svou kamarádku s prosbou o pomoc.

„Co tak koukáte? Snad jste nečekali, že zůstane nadosmrti sama,“ chopila se slova těhotná zrzka, a když se podívala na Hermionin ztrápený obličej, jen omluvně pozvedla ramena. Tohle nebyla pomoc, kterou mladá profesorka zrovna čekala.

„Se Snapem?!“ vydal ze sebe nevěřícně Ron.

„Já myslel, že on je…“ začal mluvit i Harry, ale svou myšlenku nedokončil. Všichni se na něj tázavě podívali.

„Co sis myslel, že je?“ zeptala se se zájmem Hermiona.

„To je jedno,“ mávl nad tím Harry rukou. „Teď k tobě. Ty a Snape?“

A potom z ničeho nic přišel spásný nápad, který by ji z toho mohl dostat, alespoň v to doufala. Sice na podobné žerty nikdy nebyla a asi nikdy nebude, ale člověk se mění, ne? Doufala, že uvěří.

„Kdybyste se viděli.“ Pokusila se o smích, byl značně nervózní a podle ní velmi nedůvěryhodný. „Vy jste mi fakt uvěřili?“ Odpovědí jí byly tři nechápavé pohledy a jedno povytažené zrzavé obočí patřící Ginny. „To byla jen legrace! Hahahaha…“ V životě se nesmála tak strašně jako teď. Jestli jí tohle uvěří, tak to bude zázrak.

První, kdo se zmohl na nějaké slovo, byl Ron. „Ty sis z nás dělala srandu?“ zeptal se nevěřícně.

„Jo. Hahahaha…“ další příšerný smích.

„Takže ty a Snape ne to?“ zeptal se velmi inteligentně Harry.

„Snad jste si nemysleli, že já a Se… ehm… Snape…?“ Zase to zkazila.

„A proč bychom neměli?“ dostala se ke slovu Levandule. „Já jsem teď s Ronem,“ majetnicky ho znovu objala. „Tak proč bys ty nemohla být s někým jiným?“

„Ale miláčku,“ oslovil ji sladkým hlasem Ron, až se z toho chtělo Hermioně zvracet. „Sakra, jaké miláčku? Kdy tohle naposledy řekl mně?“ „Snape není jen někdo.“ „Tak to máš zatraceně pravdu.“ „Je to Snape! Ten Snape, který nás nesnášel! Který nám dával školní tresty jen kvůli pitomostem!“

„Ale Lolánku,“ namítla Levandule. Hermiona se musela zhluboka nadechnout, aby se vážně nepozvracela. „Snape je pro Hermionu jako stvořený.“ řekla a vrhla po bývalé spolubydlící pohled, který jasně říkal: ,Máš to, cos chtěla.‘

„Nedáte si někdo čaj?“ zeptala se Ginny, aby zabránila hádce, ke které to směřovalo, a po všech se rozhlédla. Když všichni přikývli, zvedla se a vrhla pohled po Hermioně.

„Ne, seď, já to udělám,“ zarazil ji Harry a pokusil se jí zatlačit zpátky do matrací gauče.

„Ne, musím se taky trochu hýbat. To mi neuškodí, neboj,“ usmála se na manžela a znovu loupla očima po kamarádce, které až teď došlo, proč po ní hází významné pohledy.

„Pomůžu ti,“ vyřkla horlivě a také se zvedla.

„Děkuju,“ usmála se zrzka a uvolnila se, když konečně kamarádka pochopila její výzvu.

„Nepůjdeš s nimi, Levandule?“ zeptal se Ron a vykroutil se z jejího sevření.

„My si vystačíme,“ zareagovala pohotově jeho sestra. Nikomu neušlo, jak si brunetka úlevně oddychla.

Nejlepší kamarádky se tedy vydali do kuchyně. Když za nimi Hermiona zavřela dveře, Ginny se vůbec netvářila, že by teď chtěla dělat nějaký čaj. Prudce se k ní otočila, až se kudrnatá žena divila, jak to s takovým břichem dokázala, mávla hůlkou, aby je ostatní neslyšeli a nasupeně se na ni podívala.

„Zbláznila ses? Co tě to pro Merlinovy vousy popadlo?“

Hermiona se zničeně opřela o dřevěnou linku. „Já nevím,“ pípla. „Prostě jsem přestala přemýšlet a plácla první věc, která mě napadla.“

„Sakra, jak jsi ty mohla přestat myslet? Posloucháš se vůbec?“

„Já vím, že to byla hloupost. Jenže když jsem viděla Levanduli, jak se lísá k Ronovi, tak jsem prostě chtěla, aby si nemyslel, že jsem tak ubohá,“ odpověděla sklíčeně. „Jsem pitomá, já vím.“ Ginny jen zakroutila hlavou a jala se svou kamarádku obejmout, což díky jejímu velkému břichu moc dobře nešlo. „Jen jsem asi doufala, že by to mohla být pravda a že by se Ron začal vztekat.“

Ginny se odtáhla. „Počkej, teď jsem zmatená. Jsi zamilovaná do Snapea, ale na druhou stranu chceš, aby Ron žárlil? Pochopila jsem to správně?“

„Ano.“

„Tak to mi vysvětli.“

„Není to tak, že bych Rona ještě milovala. Mám ho ráda a pravděpodobně budu mít vždycky, ale ne už tak moc… Víš, přeci jenom jsem s ním strávila poměrně dost času, abych o něj měla pořád starost.“

„Tak proč chceš, aby žárlil?“

„Znáš ten pocit, kdy potkáš svého bývalého kluka, a i když už k němu nic necítíš, chceš před ním vypadat co nejlépe? Chceš, aby alespoň na chvilku litoval toho, že už nejsi s ním? A víš, že nejlepší pocit je, když jsi ještě k tomu zadaná? Prostě chceš, aby tomu chlapovi záviděl.“

„Chápu. Tak proč jsi to všechno zahrála do outu?“

„Proč? Tobě by se snad chtělo vysvětlovat, proč jsem si vybrala zrovna Severuse?“

Zrzka se na chvíli zamyslela. „No, to asi ne. Ale jednou jim to budeš muset říct.“

Smutně se usmála. „Ale Ginny, uvědomuješ si, o kom se to tady bavíme? Tohle nikdy nemůže mít dobrý konec,“ povzdechla si.

„Proč by nemělo? Ty ho jistě okouzlíš.“

„Já? Mudlovská šmejdka se šprtkou dohromady? Nechtěj mě rozesmát.“

Ginny sebou při vyslovení nadávky pro mudlovské kouzelníky trhla. Nerada ta slova slyšela. „To, že ti to nevyšlo s Ronem, ještě neznamená, že s ním ti to taky nevyjde.“

Hermiona se na ni shovívavě usmála, ale už neodpověděla, myslela si o tom své.

 

OoOoOoOoO

 

Severus zrovna procházel Vstupní síní, když se Hermiona vrátila. Překvapeně zvedl pravé obočí, protože už nezbývalo mnoho času do zahájení slavnostní večeře na počest předvečeru Všech svatých. On mířil do Velké síně, zatímco ona odcházela do svých komnat. V duchu začal klít na účet bradavické ředitelky. Má snad Grangerová výjimku, kterou on nemá? Pokud ano, byl rozhodnutý si Minervu pořádně podat.

Její oči se překvapením rozšířily, když ho zahlédla. Ale potom se zatvářila zmateně, když si všimla, jak se mračí. Udělala mu snad něco? Věděla, že má málo času, a tak, jak nejrychleji mohla, se vydala do svých pokojů, kde se chtěla převléknout. Nešlo to moc rychle, protože byla promrzlá až na kost. Měla si uvědomit, že už je konec října a tady ve Skotsku se to rovná pořádné zimě.

Jak to tak vypadalo, byl mezi prvními, kdo se ve Velké síni objevil. Byl tam jen on a několik studentů starších ročníků, kteří navštívili Prasinky a nemohli se dočkat pořádné večeře. Už podruhé za pouhou jednu minutu zaklel. Proč sem vůbec lezl?

Do pěti minut se síň skoro zaplnila. Jako první přišla ředitelka, která, když zahlédla zamračeného Severuse, se pro sebe usmála.

„Nemohl jste se dočkat?“ zeptala se ho, když si sedala vedle něj.

„Až to budu mít za sebou,“ odsekl podrážděně. Ta ženská si z něj snad dělala legraci!

„Určitě to nebude tak hrozné.“

Raději nereagoval. Věděl, že to bude hrozné, že to bude nudné a hlavně, že to bude naprostá ztráta času, to bylo jisté.

I když… možná nebude. Jeho vnitřní monolog se změnil, když se dveře do síně zavřely za posledním členem této maškarády. Už se čekalo jen na Hermionu. Jak stačil zjistit, nedostala výjimku, v kterou doufal, aby dal Minervě co proto. Musel uznat, že vypadala… dobře. Nebyl jediný, kdo ocenil její dnešní volbu oblečení. Měla na sobě tmavě vínový hábit se zlatým zdobením na lemech. Vysoký stojáček zvýrazňoval její štíhlý krk. Hlubší výstřih decentně ukazoval dekolt. Byl tak perfektně střižený, že zdůrazňoval, co měl, a naopak zakrýval všechny nedokonalosti. Ale její oblečení nebylo jediné, nad čím se pozastavil. Byly to její vlasy, které překvapivě nebyly stáhnuté do pevného drdolu jako obvykle, ani je neměla sepnuté sponou. Jak si pamatoval z jejích školních let, její vlasy nebyly ukázkové, byly husté, ale byly tak zvláštně kudrnaté, že spíše působily jako hnědá aura okolo hlavy. Dnes ale ne. Dnes jí elegantně splývaly v dokonalých vlnách až do půli zad. Pohled přesunul k jejímu obličeji. Červenala se. Chvíli přemýšlel proč. Že by byla stále promrzlá? Rychle pochopil, že v tom to opravdu nebylo. Když se totiž rozhlédl po síni, došlo mu, proč se její tváře zbarvily do ruda. Všichni, a tím myslel dokonce i svou kolej, zástupci pánského pohlaví na ni nepokrytě civěli. Někteří měli otevřenou pusu dokořán a Severus zadoufal, aby jim z ní neskápla slina. Jemu by se to stát nemohlo, protože on měl najednou v ústech a krku překvapivě sucho. Límeček košile mu byl těsný. Proč pro Merlina vypadala tak skvěle?

Když vstoupila do síně, pomalu začala litovat okamžiku, kdy se rozhodla si vzít tento hábit. Byl to jeden z těch slavnostnějších. Nebyl to společenský hábit, ale určitě by nikoho nepohoršila, kdyby si ho na nějakou společenskou akci vzala. Když si ho oblékala, říkala si, že tím nic nezkazí. Je to přeci trochu výjimečná příležitost, nebo ne? Jenže asi nebyla natolik výjimečná, aby se na ni kolegové oblékali nějak jinak, než bylo obvyklé. Když pohlédla k profesorskému stolu, okamžitě pochopila, že trochu přestřelila. Ano, měli na sobě trochu jiné hábity – tedy všichni kromě Severuse, který na sobě měl pořád stejný –, ale ani jeden z nich nevypadal jako ten její. Sakra, proč si nepamatovala, jak se profesoři oblékali, když ještě byla studentkou?

Tohle ale nebylo jediné rozčarování, které ji postihlo. Když totiž vešla, všechny pohledy se soustředily na ni. Bohužel ji ale neopustily ani, když už byla v půlce cesty ke svému místu. Slyšela tlumené šuškání studentů, kteří ji hodnotili. Někteří se nezmohli ani na to a jen na ni hleděli. Dokonce zaslechla obdivné hvízdnutí. To vypadala tak dobře? Snažila se neotáčet a nevnímat, našla si jediný cíl svých očí, Severuse. Také na ni hleděl, jenže – poprvé v životě za to byla vděčná – měl na tváři svou obvyklou masku, z které nevyčetla vůbec nic. Konečně byla u stolu, úlevně a potichu si oddechla.

Stále na sobě cítila pohledy, ale už to nebylo tolik nepříjemné, možná to bylo proto, že byla od studentů dál. Tak nenápadně, jak jen šlo, a co si budeme povídat, nešlo to skoro vůbec, se posadila vedle Nevilla.

„Vypadáš dobře,“ ohodnotil ji a nervózně se na ni usmál.

„Opravdu vám to sluší,“ zašeptal jí z druhé strany Kratiknot.

Ze všech stran se k ní začaly linout komplimenty na její hábit a vlasy. Jen jediný kolega mlčel a snažil se dívat někam jinam, jen ne na ni. Když se na stolech konečně objevilo jídlo, už pro většinu lidí nebylo nic zajímavější, ani ona. Ošila se a zároveň uvolnila.

I když si myslela, že se zbavila pozornosti, opak byl pravdou. Sama sebe se ptala, koho napadlo posadit ji vedle dvou mužů. To, že vedle nich seděla, dalo by se říct svůdně oblečená žena, znamenalo, že si chtěli vynutit její pozornost. Neville se staral o to, jestli má všechno jídlo v pořádku, dobře osolené, okořeněné a propečené. Filius Kratiknot se naopak staral o to, jestli její číše s červeným vínem je dostatečně plná. Když se přistihla, že má v sobě už skoro třetí sklenici, přestala tak pít. Snažila se je nevnímat, ale šlo to těžko, když se s ní snažili konverzovat.

„Co jste dnes celý den dělala, má milá?“ ptal se zrovna pisklavým hláskem Kratiknot.

Hlasitě polkla kus jehněčího a překvapeně se na něj podívala. Usmíval se. Pak si přiložil pohár se skřítčím červeným vínem k ústům a pořádně se napil, i když ji pořád očima sledoval.

„Byla jsem na návštěvě u Potterových,“ odpověděla a pohledem vyhledala oči Minervy McGonagallové, aby jí nějak pomohla. Jenže ředitelka vůbec nevypadala, že by jí chtěla podat pomocnou ruku. Potutelně se usmívala a jednou za čas se nejprve podívala na Severuse a poté na Hermionu.

„A jak se má pan Potter? Zaslechl jsem, že je jeho žena v očekávání.“

„Ano, Ginny je v sedmém měsíci.“ Když nepomohla ředitelka, kdo jiný by mohl? Oči zabodla do černých vlasů profesora Lektvarů. Jakoby cítil její pohled, otočil k ní hlavu. Věděla, že její pohled je zoufalý, ale nutně potřebovala zachránit. Jen nevěděla, proč si vybrala zrovna jeho. Jenže ani on nebyl schopný jí pomoci. I když… co čekala? Ale když si uvědomila, že i kdyby jí chtěl pomoct, bylo by to těžké. Vždyť seděl tři místa od ní.

„Už se nemohu dočkat, až tu budeme mít dalšího Pottera. Jen doufám, že to nebude takový nezbeda jako jeho otec a dědeček,“ zasmál se vlastnímu vtipu, což donutilo Hermionu, aby se na něj znovu podívala. Mírně povytáhla levé obočí, ale pak se raději usmála.

„Hermiono, tys byla u Harryho?“ zeptal se se zájmem v hlase Neville.

„Co jsem komu udělala?“ zaúpěla tak potichu, že jí nikdo neslyšel. Otočila svou hlavu k Nevillovi. „Ano, mám tě pozdravovat, jak od Harryho a Ginny, tak i od Rona s Levandulí.“ Snažila se sice jméno Ronovi staronové přítelkyně říct bez jakýchkoliv emocí, byla si ale jistá, že se jí to stoprocentně nepovedlo.

„Ron s Levandulí tam byli taky?“ Evidentně ho to překvapilo, ale jí ostatně taky, když je tam viděla.

„Ano.“

Víc už, naštěstí pro ni, nestihli říct, protože jídlo ze stolů zmizelo, dokonce i víno z jejího poháru. Možná to bylo dobře, protože si byla jistá, že kdyby tyhle bláznivé rozhovory – bláznivé byly jen pro ni, ostatní to brali celkem normálně –, pokračovaly, asi by toho vypila víc, než by bylo vhodné. Už teď se cítila mírně ovíněná.

Po Minervině proslovu se pomalu všichni začali zvedat, jen ona seděla. Tentokrát si nepřála být středem pozornosti, a tak chtěla odejít mezi posledními. Z plánování strategie nejrychlejší únikové cesty ji vyrušil bývalý spolužák.

„Co bys řekla ještě na sklenku něčeho dobrého? Je sobota, zítra volno…“

Zhrozila se a ztuhla. „Nebyla to snad pozvánka k němu? Ne, je to přeci Neville.“ snažila se uklidnit sama sebe.

Když neodpovídala, pokračoval: „Mohli bychom jít ke mně, dostal jsem nedávno láhev té skvělé medoviny od Rosmerty. Zavzpomínáme a tak.“

Překvapeně zamrkala. „On mě opravdu zve k sobě. Pro Merlinovy vousy, on mě zve k sobě!“ Možná za to mohlo těch několik deci skřítčího vína, které měla v sobě, že si s jeho pozvánkou dala okamžitě dohromady návrh na něco úplně jiného než jen obyčejné povídání. „Promiň, Neville, jsem po dnešku už unavená. Necháme to na někdy jindy?“

„Jasně, tak dobrou noc.“

„Dobrou,“ odpověděla úlevně.

 

OoOoOoOoO

 

Když Severus odcházel, zaslechl Longbottoma, jak zve Hermionu k sobě. Ani nevěděl přesně proč, ale nejradši by na něj poslal nějakou ne moc hezkou kletbu. Jenže tenhle pocit nahradil pocit zadostiučinění, když k němu dolehlo její odmítnutí. Asi by dneska nespal moc dobře, kdyby věděl, že tam šla. V duchu se hned okřikl, když si uvědomil, nad čím teď vlastně přemýšlel. Vždyť mu může být úplně jedno, kam si chodí a co dělá během svých volných večerů. Jenže, jak se zdálo, jedno mu to nebylo. Tiše zaklel, když si uvědomil i tuhle skutečnost.

Ve svých komnatách si sednul do svého oblíbeného křesla a nepřítomně se zahleděl do plamenů plápolajících v krbu. Dnes si ani překvapivě nepřivolal lahev tvrdého alkoholu, aby tuhle chvíli oživil. Jen přemýšlel, a že bylo o čem.

V mysli si dokola přehrával okamžik, kdy dnes vstoupila do Velké síně. Už se ani nepokusil to nějak zastavit, věděl, že by se mu to stejně nepovedlo. Dokonce už se ani nebránil výrazům, kterými by ji ohodnotil. Když byl ještě v síni, snažil se, ale teď to bylo jedno. Vypadala totiž úžasně. Na mysl mu přišlo ještě několik lichotivých přívlastků.

Pohled mu padl na hodiny, bylo už jedenáct. Zarazil se. To už tu nečinně seděl tak dlouho? Neměl v úmyslu jít spát, málokdy chodil do postele před půlnocí. Hned mu bylo jasné, že procházka po tichém hradě bude to pravé. A když cestou potká nějakého studenta, bude to jen plus.

 

OoOoOoOoO

 

Lhala Nevillovi, že je unavená. Tedy byla unavená, ale rozhodně nemohla jít spát, na to měla hlavu přeplněnou myšlenkami tak vtíravými, že by snad ani Bezesný lektvar nepomohl.

Hloupě se pokusila začít číst rozečtenou knihu o přeměňování. Samozřejmě jakmile přečetla jednu větu, nedávala jí žádný smysl. Znechuceně ji odložila zase zpátky na stůl. I když ji napadlo, že by mohla začít opravovat eseje, hned to zamítla. Když nemohla pokračovat ve své oblíbené knize, jak by mohla věnovat svou pozornost studentským pracím?

A tak tu teď už nějakou dobu seděla a nechala myšlenky plout bez rozmyslu sem a tam. Kdyby byla úplně při smyslech, asi by se jim pokusila dát nějaký řád, ale teď jí to bylo jedno. Byla otupělá. Jedna myšlenka patřila Severusovi, další Nevillovi, další Ronovi a ta další Ginny, potom si vzpomněla na Levanduli a záhadného Harryho, který jí zase dostal k Severusovi a tak dále. Jediné, co si uvědomovala, bylo to, že většinou v tom hrál roli on.

Muselo být už pozdě, když se jí mysl trochu rozjasnila a ona se z ničeho nic rozhodla projít se. Měla na sobě pořád vínový hábit, ani se neobtěžovala převléknout.

Chlad na chodbě ji zase trochu probudil. Nevěděla, jaký má dnes cíl, jen se nechala vést nohama, které si dělaly, co samy chtěly. Procházela se ztemnělými chodbičkami hradu a se zájmem si pohlížela obrazy. Většina z nich klidně spala, některé postavy dokonce hlasitě chrápaly. Usmála se, milovala kouzelnické obrazy.

Najednou za sebou uslyšela kroky, byly tiché. Sice věděla, že se jí tady nemůže nic stát, ale ještě stále v sobě měla ostražitost, které se naučila během roku, kdy se s Harrym a Ronem schovávala před Voldemortem. Okamžitě vytáhla hůlku. Mířila do neznáma a v duchu se uklidňovala tím, že to je jen neposlušný student.

Do jejího zorného pole se dostala postava v černém hábitu. I když si později říkala, že tu hůlku měla sklonit okamžitě, bylo přeci zřejmé, kdo to je, v tu chvíli se nedokázala přinutit nebát se. Když po několika nekonečných vteřinách zjistila, že to je Severus, úlevně si vydechla.

„Vystrašil jste mě.“ Nebyla to výtka, jen holé konstatování. Už nečekala, že by se jí snad omluvil. Dávno pochopila, že on by to neudělal.

„Nemáte mít dozor,“ řekl a přeměřoval si ji pohledem.

„To vy také ne,“ odpověděla. „Jen jsem nemohla spát.“

„Měla byste se vrátit k sobě,“ řekl tiše a udělal k ní pár kroků. Vyschlo jí v krku a jen němě na něj hleděla. „Doprovodím vás.“

Překvapeně zamrkala. „Dobře,“ dostala ze sebe potichu, ale nehnula se ani o píď.

Díval se na ni s přimhouřenýma očima. Vypadala vystrašeně. Pohledem ji sjel od hlavy až k patě. Ještě stále měla na sobě ten hábit, a i když byla unavená, vypadala kouzelně. Přerušil své myšlenky a obešel ji.

Jeho hábit se otřel o ten její. Nebylo v tom nic, ale i tak jí přejel mráz po zádech. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Nikdy by nevěřila, co s ní udělá jeho blízkost.

Otočila hlavu, aby zjistila, kde je. Šel pomalu, velmi pomalu, čekal, až se k němu přidá. Řekl si, že jestli to neudělá v nejbližší chvíli, odejde. Na jednu stranu v to doufal, i on se v její blízkosti cítil nesvůj. Na tu druhou ji chtěl mít alespoň na několik minut vedle sebe.

Rychle se vydala k němu. Teď šli mlčky vedle sebe, oba užívajíc si toho, že jsou vedle toho druhého a přemýšleje, jak je na tom ten druhý. Někdo by si mohl myslet, že to ticho mezi nimi bylo tíživé, ale nebylo tomu tak. Bylo spíš jiskřící, krásné. Vypadalo to, že by si vystačili i beze slov.

Netrvalo dlouho, než se dostali ke dveřím jejích komnat. Oba dva zalitovali, že bydlela tak blízko. Až teď to začínalo být rozpačité. Nervózně stáli před vstupem do jejích místností a ani jeden nevěděl co dělat.

Hermiona si uvědomila, že by mohl beze slova odejít. Byl takový a bylo by to jednoduší než nějaké hloupé loučení. Jenže ona se chtěla rozloučit. Musela se rozhodnout rychle.

Stáli naproti sobě asi na jednu stopu daleko. Váhavě se k němu přiblížila, nehnul ani brvou a čekal, co chce udělat. Sice se cítil nesvůj, ale rozhodně jí to nechtěl ukazovat. Teď už byli v těsné blízkosti. Slyšel, jak jí rychle buší srdce. Byl si jistý, že i ona musí slyšet to jeho. Stoupla si na špičky, aby byla v úrovni jeho hlavy. Naklonila se k němu. Přestal dýchat. Nakonec opřela svou tvář o tu jeho.

„Dobrou noc, Severusi,“ zašeptala a políbila ho.

Naposledy nasála jeho vůni, otočila se a zmizela za dveřmi svých komnat.

Kdyby byl zamilovaný puberťák, určitě by teď vytřeštil oči a rukou by se dotkl políbené tváře. Jenže to on rozhodně nebyl, a tak jen stál asi minutu na místě a pozoroval zavřené dveře. V hlavě se mu ozývala její poslední tři slova stále dokola jako na poškrábané gramofonové desce. Po nějaké chvíli už znělo jen to poslední. „Severusi.“

 

 

 

12. kapitola                                                                                         14. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Eloise, 13. 1. 2010 19:39)

Už ani nevím, jakými slovy bych to ohodnotila, snad jen deset bodů z deseti :D

to Moony

(Naiad, 3. 1. 2010 23:10)

děkuju :-) další by měla být brzy, zase jsem se do toho psaní nějak dostala :-) (teda, je to v naprosto nesprávnou dobu, zkouškový se blíží, ale fakt mě to zase začalo pořádně bavit, tak píšu skoro denně ;-))

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 2. 1. 2010 20:43)

joooo.. konečně.. já jim to tak přeju... super kapča... těším se mooc na další:-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA