oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj :) Jsem sice ve škole, ale nějak jsem tušila, že informatika nebude zrovna zábava ;), tak jsem si večer, než jsem šla spát, poslala na mail tuhle kapitolu, abych ji Vám mohla přidat.

Jelikož je tohle poslední kapitola tohohle dílu, ráda bych se trošku rozepsala :)  Abych se přiznala, když jsem tuhle povídku začala psát, vůbec jsem netušila, co z toho bude, samozřejmě bylo v plánu dát Hermionu a Severuse dohromady, ale to bylo tak všechno, co jsem o tom věděla. Takže tahle povídka si vlastně celou tu dobu žila vlastním životem a případnými a někdy opravdu i nečekanými nápady. Když už mluvím (píšu) o nápadech, chtěla bych moc poděkovat Zaiře (sakra, víš jak je divný tě oslovovat touhle přezdívkou :-D?), protože zrovna ona některé mé nápady schvalovala nebo mi naopak radila, když jsem byla v koncích, takže Ti strašně moc děkuju, protože bez tebe by to prostě nebylo ono :)

Jinak, vím, že se Severus stal pravým nefalšovaným OOC, bohužel tomu tak je, ale věřte, že jsem se tomu snažila vyvarovat.

Tak a ještě nějaké to děkování. Takže musím ještě jednou poděkovat Zaiře, protože jako moje beta, si myslím, odvedla dobrou práci – věřte, někdy byste to před opravením opravdu vidět nechtěli :-D.

A potom samozřejmě Vám, mým čtenářům, bez kterých by psaní ff nemělo žádný smysl. A ještě víc děkuju těm, co komentovali, protože jen autor dokáže ocenit, jak skvělé (samozřejmě i hrozné, ale toho jsem se naštěstí u téhle povídky nedočkala :)) je, když někdo jeho tvorbu čte a ještě k tomu ocení. Takže moc děkuji těm, kteří za celou dobu napsali alespoň nějaký ten komentář a ještě víc těm, kteří si s tím dali práci u každé kapitoly :) (Normálně bych těch pár z vás vyjmenovala, ale protože se bojím, že bych někoho zapomněla, raději to dělat nebudu a budu doufat, že ti, kterým to patří, pochopí :))

Proboha, to jsem se vážně rozepsala… Omlouvám se, začínám být sentimentální :-D

Tak teď už jen, užijte si tuhle poslední kapitolu, která je nejdelší z této povídky :) a také pravděpodobně nejpřesladěnější, ale takové moje konce prostě bývají ;) Osobně doufám, že se vám bude líbit a samozřejmě necháte nějaký ten komentář :) To na konci vždy potěší.

Mějte se krásně a snad se co nejdřív uvidíme u dalšího dílu (případně nějaké jiné povídky). Děkuju, že sem chodíte. Vaše Naiad :)

Když dalšího dne ráno šla do Velké síně na snídani, vypadalo to, že se vše zklidnilo. Žádný student na ni nepokřikoval a ani se nesmál. A i když jí bylo jasné, že se vše během jednoho dne nemůže vrátit do starých kolejí, cítila se o dost lépe. Tedy až do momentu, kdy se podívala na profesorský stůl. Nejprve pohledem vyhledala Severuse, který celý zamračený popíjel ranní kávu, potom na své místo. Mezi Filiusem a Nevillem seděla Batsheba Babblingová a jediné volné místo bylo vedle Severuse a Septimy Vektorové. Nečekaně tu dnes všichni byli.

Zamračila se. Okamžitě jí došlo, kdo má v tomhle prsty. Přidala do kroku. Místo toho, aby se zastavila u profesorky Starodávných run, namířila si to rovnou k ředitelce. Ta se na ni překvapeně usmála.

„Proč jste to udělala?“ zeptala se naštvaně Hermiona.

„Co jsem měla udělat?“ odpověděla jí otázkou Minerva, jakoby netušila, o čem je řeč.

„Jasně jsme vám včera se Severusem řekli, že o to nestojíme. Tak proč jste za Batshebou šla?“ řekla Hermiona ledově, až ředitelka překvapením zamrkala.

Severus, který ze začátku dělal, že se ho to netýká, se k nim otočil a čekal, co z Minervy vypadne.

„Víte, Hermiono,“ začala trochu neklidně, ale potom z ničeho nic s jistotou v hlase pokračovala, „jen jsem si myslela, že byste rádi jedli vedle sebe. A když už každý ví, že mezi vámi je něco více než jen profesní vztah, tak proč okolo toho chodit jako kolem horké kaše?“

„Příště, paní ředitelko, se nás zeptejte, jestli o něco podobného stojíme,“ řekla její podřízená a jakmile viděla, že se Minerva nadechuje k tomu, aby řekla, že přesně to přeci udělala, dodala: „A když odpovíme ne, tak to znamená ne.“

„Jestli jsem vás naštvala, tak se samozřejmě omlouvám.“ Z jejího hlasu bylo patrné, že ničeho rozhodně nelituje.

„To je v pořádku,“ odpověděla Hermiona a šla si nakonec sednout k Severusovi. Dneska neměla náladu se hádat. Bez dalších slov se posadila. V tichosti snídala a byla ráda, že on dělá totéž. Promluvit si mohou kdykoli jindy.

Ranní soví pošta dorazila i dnes k profesorskému sboru, tentokrát přímo k Hermioně. Jakmile zahlédla malou rozčepýřenou sovičku, hned věděla, kdo jí píše. Co po ní pro Merlina Ron chtěl? Papušík jí pustil dopis přímo do talíře s míchanými vajíčky a bez čekání na nějaký ten pamlsek odletěl. V duchu nadávajíc na šílenou sovičku, vytáhla upatlanou obálku ze své snídaně.

Mio,

doufám, že jsem se vyjádřil jasně, když jsme se naposledy viděli. Ale pro jistotu se chci ujistit, jestli se přijdeš podívat na svatbu. Levandule i já tě moc rádi uvidíme. Prosím, odepiš obratem, potřebujeme vědět počet hostů. Předem díky.

Ron

PS: Samozřejmě Tě zveme i s doprovodem. A i když mi připadá trochu šílený to psát, klidně si přiveď Snapa. Po tom článku by bylo stejně divný, kdybyste se spolu neobjevili.

Dvakrát po sobě si přečetla poslední věty a potom se podívala na Severuse. To několikrát zopakovala. Když už měla dojem, že asi vyprskne smíchy, – nedokázala si moc dobře představit, že by byl Severus ochoten tam s ní jít – profesor Lektvarů se na ni tázavě podíval a nakonec se zeptal: „Stalo se něco?“

Udusila v sobě příval smíchu, a protože k nim Minerva zvědavě natahovala uši, beze slov mu podala Ronův dopis. Přečetl to rychle a skoro ihned jí ho vrátil. Mlčel.

„Tak co?“ zeptala se, i když už předem věděla, jak odpoví. Jenže teď neřekl ani slovo. „Půjdeš tam se mnou?“

„Ne.“

„Dobře,“ řekla a ani si neuvědomila, že v tom byla slyšet lítost, kterou z ničeho nic pocítila.

OoOoOoOoO

Pro Merlinovy vousy, jak se mohlo stát, že tu teď seděl? Ne, tohle musel být naprosto příšerný sen. Bohužel ale věděl, že je to skutečnost. Všechno bylo až moc živé. Přes plačící matky nevěsty a ženicha, po Hermioninu ruku, která tu jeho držela v rádoby chlácholivém gestu. Co komu udělal, že se zase nechal přemluvit? A tentokrát to ani nebylo tak příjemné jako minule.

Severus a Hermiona seděli v poslední dřevěné lavici v kapli svatého Jiří a dívali se před sebe na budoucí novomanžele, kteří zrovna odříkávali své sliby. Hermiona se podle Severusova názoru tvářila až moc dojatě, on zas znuděně a otráveně.

Koukala se na svého ex-manžela a jeho budoucí ženu a opravdu se cítila dojatě. Možná to bylo tím, že na žádné svatbě delší dobu nebyla, nebo prostě tím, že opravdu chtěla, aby byli šťastní. A to i za předpokladu, že Levanduli neměla ráda. Měla pocit, že ti dva k sobě zkrátka patří.

Musel pryč, protože jestli tady zůstane ještě další minutu, asi se zblázní. Bylo tady tak přecukrováno těmi bláboly, které jeho bývalí studenti říkali, že si myslel, že bude každou chvíli zvracet.

Naklonil se k Hermioně a potichu jí zašeptal, že jde na chvilku ven.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se, když se na něj podívala.

Jen přikývl a tak nenápadně, jak jen to šlo, zmizel z kaple.

OoOoOoOoO

O kamennou zeď kaple svatého Jiří se opíral mladý muž. Mohlo mu být okolo pětatřiceti, byl vysoký a do modrozelených očí mu spadaly delší světle hnědé vlasy. Nebyl nijak zvlášť pohledný, zato měl v sobě jakési charisma, které nutilo lidi říct mu skoro vše, co chtěl vědět. V britském království se našlo jen málo jedinců, kteří by mu odmítli pomoci.

Kevin Ferret, redaktor Denního Věštce, byl neskutečně sebevědomý. Když za něčím ve své práci šel, obvykle to také dostal. Tentokrát si tím ale nebyl tak jistý.

Nebyl tu kvůli svatbě, která se zde konala. Ano, měl napsat pár hloupých řádek o tom, že se dnes žení Ronald Weasley, ale on vycítil o hodně větší sólokapr. O tom, že má pravdu, se přesvědčil, když zahlédl Grangerovou se Snapem. Sám pro sebe se usmál.

Co ho ale štvalo, bylo to, že teď nesměl dovnitř. Nesnášel tyhle rádoby hvězdičky, které si myslí, že mohou všechno. Mladý Weasley by bez něj nebyl vůbec nic. Ani jeho přátelství s Harrym Potterem by mu nepomohlo. A teď, kdy si mohl být jistý, že z toho bude článek nejméně přes půl strany, zakáže tisku vstup. Jeho hloupost, pomyslel si s úšklebkem a z kapsy hnědého hábitu si vytáhl dýmku napěchovanou tabákem.

V klidu pokuřoval a přemýšlel, jak dostat z Grangerové a Snapa nějaký rozhovor. S ní už nějaké ty zkušenosti měl, a proto věděl, že to nebude nic jednoduchého. Ale on měl rád výzvy. A když ji naštve, což uměl někdy až ukázkově, určitě něco v afektu řekne. Za to Snape bude něco jiného. Vlastně ho ani moc neznal. Ze školy si ho skoro nepamatoval a od té doby se s ním setkal asi dvakrát. Ani v jednom případě se s ním nebavil.

Jeho pozornost upoutalo bouchnutí dveří napravo od něj. Potáhl z dýmky a otočil tím směrem hlavu. Přede dveřmi stál muž v černém hábitu. Jen se díval před sebe a vypadalo to, že se potřebuje uklidnit. Ferret se ušklíbnul a pomalým krokem se k němu vydal.

„Á, profesor Snape,“ protáhl dlouze a na tváři vykouzlil ten nejlepší úsměv. „Tady bych vás nečekal.“

Severus se prudce otočil po narušiteli jeho klidu. Tvář měl bezvýraznou. Neměl sebemenší ponětí, kdo to s ním mluví.

Reportérův úsměv trochu povadl a naprosto se vytratil i z jeho očí. Byl rozladěný ze Severusovi mlčenlivosti. „Přišel jste s Grangerovou?“

Profesor se zamračil a sjel neznámého pohledem. „A vy jste kdo?“ zeptal se ledově, až měl muž dojem, že mu přejel mráz po zádech a nebylo to jen tím, že venku bylo něco pod nulou.

„Kevin Ferret.“

„Ten reportér,“ řekl Severus a jeho pohled ztvrdl. Ferret si toho očividně nevšiml.

„Koukám, že mé jméno se dostalo až k vám, to mě těší.“

„Nemělo by,“ zavrčel muž v černém, ale Kevin si dál mlel svou.

„Měl bych na vás pár otázek. To víte, po tom článku nám do redakce lítá denně několik sov. Lidé jsou zvědaví.“ Na chvíli se odmlčel a snažil si vzpomenout na otázky, které mu chtěl položit. „Je pravda, že už jste měl s Grangerou poměr, když jste ji u-“ Víc nedořekl, protože to už visel několik palců nad zemí a do zad ho tlačila kamenná zeď. Než si stačil uvědomit, co se děje, měl pod krkem hůlku.

Zprvu se ho Severus rozhodl ignorovat, ale po tom, co mu jasně – alespoň pro něj jasně – naznačil, že se s ním odmítá bavit a on se ho přesto začal vyptávat na věci, při kterých mu vřela krev v žilách, musel zakročit. To, že ho teď držel za hábit a hrozil mu hůlkou, ho podivně uklidňovalo.

„Co to děláte?“ zeptal se s obtížemi Ferret a kulil na Snapa své modrozelené oči plné strachu.

Severusův obličej byl jen několik málo palců od toho jeho. Propaloval ho svýma černýma očima a užíval si toho, že se ho bál. Chtěl, aby byl k smrti vyděšený.

„Jestli si ještě jednou přečtu jméno slečny Grangerové nebo dokonce to moje v jakýchkoli novinách, buďte si jist, že to neskončí jen u hůlky u krku,“ zasyčel mu do ucha. Trochu se odtáhl a rty naznačil první slovo smrtící kletby. Ferret ztuhnul, protože věděl, že Snape by toho byl schopný. Vždyť zabil Brumbála!

Jakmile Severus viděl, jak je reportér vystrašený, pustil ho na zem. „Zmizte!“ vyštěkl. A Kevin Ferret ho ochotně poslechl. Ještě se trochu třásl, ale i přes to se dostal na všechny čtyři a poté i na nohy. Bez jediného pohledu do Severusovi bezvýrazné tváře se přemístil.

OoOoOoOoO

Obřad skončil a všichni se šli postavit do fronty, aby mohli novomanželům pogratulovat. Jen Hermiona seděla na svém místě a cítila se zcela nepohodlně. Bylo to tím, že tu nebyl Severus a ona měla neblahé tušení, že se něco stalo. Byla jak na trní. Přesto se zvedla a pokusila se donutit svá ústa k úsměvu. Radost, kterou předváděla, se v žádném případě neprodrala až k očím.

Řada se pomalu ztenčovala a ona se přibližovala k Ronovi a Levanduli. Křečovitý úsměv jí s každým ohlédnutím ke dveřím pomalu mizel z obličeje. Pro Merlina, kde je?

Jako první se dostala k nevěstě, která jen zářila. „Gratuluju, Lev, a přeju hodně štěstí.“ Pokusila se znovu usmát a překvapivě se jí to podařilo. „Moc ti to sluší.“

„Děkuju, Mio. Jsem moc ráda, že jsi přišla,“ řekla naprosto neupřímně budoucí maminka v bílém, ale přesto se dokázala nádherně usmívat.

Hermiona jen přikývla a přesunula se k Ronovi. Chytla ho za ruku a jemně políbila na tvář. „Moc gratuluju. Doufám, že spolu budete šťastní.“

„Díky, Mio. Jsem rád, že jsi tady. Myslel jsem, žes nepřišla.“

„To bych si přeci nenechala ujít,“ usmála se konečně upřímně. „Jsi přece jeden z mých nejlepších přátel. Jen jsem si sedla do zadu. Přišlo mi nevhodné sednout si k vašim, když jsem tvoje ex.“

Pevně ji objal. „Fakt dík.“

Odtáhla se. „Nemáš zač, Rone. Jsem ráda, že jsi šťastný.“ s tím od nich odešla a znovu nervózní se jala hledat Severuse.

Všichni se kvůli chladu stále zdržovali v kapli, ale jediná Hermiona se vydala ven. Ledový vzduch jí připadal jako náraz do betonové zdi. Trochu se oklepala a rozhlédla. Široko daleko nikdo nebyl. Až když se podívala nalevo od sebe, uviděla postavu celou v černém, která ji vyhlížela. Rychlým krokem se vydala k Severusovi.

„Jsi opravdu v pořádku?“ zeptala se, jakmile k němu došla, a jemně se dotkla jeho paže.

„Samozřejmě,“ odpověděl, ale jeho hlas byl zvláštně plochý. „Jen jsem měl tu čest s panem Ferretem.“

Hermiona překvapením zamrkala. „Co se stalo?“

„Nic.“ I přes to, že věděla, že lže, se k němu beze slova přitiskla a objala ho.

„Hej, Mio, jdete?“ ozvalo se za nimi.

Ohlédla se, stále v jeho objetí. Stál tam Harry a Ginny s malým Jamesem v náruči, oba se vesele usmívali.

„Půjdeme?“ zeptala se, když se zase otočila zpět k němu.

„Ne, myslím, že to pro dnešek stačilo.“

„Dobře,“ přikývla, že mu rozumí.

„Ale ty bys měla jít,“ připomněl jí a ona moc dobře věděla, že má pravdu.

„Vrátím se co nejdřív.“ Na rozloučenou ho políbila a to i přesto, že jí bylo nepříjemné, že je někdo sleduje. Potom od něj odstoupila a on se přemístil pryč.

Chvíli se dívala na místo, kde jí zmizel z očí, a potom se otočila, aby mohla čelit svým kamarádům, kteří se na ni usmívali ještě veseleji.

OoOoOoOoO

Oslava byla v plném proudu. Všichni poobědvali, a přestože byli přejedení, stoly se prohýbaly pod nánosem dalšího jídla. Ženich s nevěstou už tancovali asi na pátou píseň a pomalu se k nim přidávaly další páry. Děti si spokojeně hrály nebo hlasitě křičely, aby upoutaly pozornost svých maminek. Ostatní se bavili se svými přáteli a rodinou. Jen Hermiona tam seděla jak pecka.

Jak se tak koukala po svých kamarádech a známých, měla nepříjemný dojem, že sem nepatří. Ne, to nebylo správné vyjádření. Prostě měla dojem, že tady nemá co dělat. Měla být se Severusem, chtěla s ním být.

„Mio, proč se tváříš, jak hromádka neštěstí?“ ozval se napravo od ní mužský hlas. Leknutím trochu povyskočila.

„Oh, Harry, málem mě kleplo,“ usmála se na něj.

Posadil se na volnou židli vedle ní. „Víš, že to tak trochu vypadá, že jsi naštvaná, že se Ron oženil?“ Zkoumavě se na ni podíval.

„Pro Merlina, to vůbec ne. Vypadá šťastně, za což jsem jedině ráda.“

„Tak co ti je?“

Pokrčila rameny. „Já vlastně ani nevím. Jen se tu cítím jak kůl v plotě. A vlastně ani nevím proč.“

„Ty jo, nikdy bych neřekl, že je to tak vážné,“ zasmál se od srdce.

„Co?“

„Vždyť bez něj nevydržíš ani minutu!“

„Bez Severuse?“ zeptala se nechápavě.

„Jo, přesně toho myslím,“ řekl s úšklebkem a potom vstal. „Pojď si zatancovat a promluvíme si, jo?“ zeptal se a podal jí ruku. Zatvářila se trochu nesouhlasně, ale to už ji Harry táhl na parket.

„Tak co chceš vědět?“ rezignovala a pomalu se s ním ploužila po sále.

„Prosím tě, jak se vám povedlo se takhle provařit? Myslel jsem, že to chcete držet ještě nějakou dobu v tajnosti.“

„Provařit?“ zasmála se jeho termínu. „Já sama netuším, jak se to stalo. Díky vám jsme šli do Čarodějky a někdo jim musel dát vědět…“ A potom jí to došlo. „Ta zmijozelácká blondýna!“ Kdyby měla volné ruce, plácla by se do čela.

„Jaká blondýna?“ zeptal se nechápavě Harry.

„Pracuje tam jedna holka, o pár let starší než my, chodila do Zmijozelu a před Severusem se chovala jak koketa. Pila mi krev.“ Pokrčila rameny. „Možná jsem ji naštvala, tak mi chtěla dát co proto.“

„Uvědomuješ si, že kdybyste se nešli projít – což mě pořád trochu udivuje – tak by se nic podobnýho nestalo?“

„Samozřejmě, že si to uvědomuju. Ani jeden z nás nechtěl, aby se to veřejnost dozvěděla takhle. Ten večer jsme se o tom dokonce bavili.“

„A jaký to bylo ve škole?“

„První den to byla hrůza. Dozvěděla jsem se to od studentů. Vždyť víš, Věštce jsem přestala číst během rozvodu. To, že mi říkali profesorko Snapová, se dalo ještě přežít. Ale že potom ve Velké síni jeden z nich vykřikl, že to byla, cituju: ,skvělá líbačka‘, a že by si to dal taky líbit, to už jsem moc nezvládala.“

Harry se rozesmál. „Doufám, že to byl alespoň sedmák.“

„Jak jinak.“

„A jak skončil?“ zeptal se zvědavě.

„Neville se Severusem ho zpražili. Bylo to od nich moc hezký. Abych se přiznala, od Severuse jsem to ani moc nečekala.“

„Nečekala?“

„Vždyť víš, jaký je. Vlastně jsem ani netušila, že tam je s námi.“

„Tím ti stoupl v očích, co?“

„Asi ano. Jen si nejsem jistá, jestli to šlo ještě víc.“ Konečně se usmála tak, jak Harry chtěl. Ukázala své bílé zuby a vypadala šťastně.

„Je to asi vážný, viď?“

„Jak to myslíš vážný?“

„No, jako že by se konala další svatba,“ zazubil se na ní.

Hermiona vyprskla smíchy. „Tys tam Severuse asi neviděl, že?“ Zakroutil hlavou. „Vypadal, že za chvíli začne zvracet, jestli tam zůstane ještě chvíli. Asi v půlce odešel.“

„Ale vážný to je,“ konstatoval.

„Řekla bych, že ano. Myslím, že ani jeden z nás není na krátké románky. Alespoň já to v tomhle případě neplánuju.“

„To rád slyším, profesorko Snapová.“ Zasmál se, ale to už mu přiletěl výchovný pohlavek.

OoOoOoOoO

Severus se vrátil do Bradavic později, než zamýšlel. Tohle byl opravdu hodně zvláštní den. Poprvé od války chtěl doopravdy někoho zabít. Kevin Ferret měl jen malý krůček k tomu, aby odešel do oněch míst. Nejhorší na tom bylo, že by to neudělal kvůli sobě, nebo pro dobrou věc, ale pro Hermionu. Už nějakou dobu si uvědomoval, že k ní cítí něco víc, než ke komukoli jinému. Dokonce i láska k Lily byla menší. Možná proto, že nikdy nebyla naplněná. A tahle byla, alespoň měl takový pocit.

Unaveně se svalil do křesla. Nesnášel tyhle chvíle, kdy zpytoval vlastní svědomí nebo moc přemýšlel o věcech, které přinášely tisíce otázek, ale sotva polovinu odpovědí.

Jako lék většinou používal lahev dvanáctileté skotské či ogdenské režné. Jak později zjistil, dobře také fungovala Hermionina přítomnost. Ale jelikož tu ona nebyla, sáhl po kvalitní whisky.

OoOoOoOoO

Hermiona se procházela po sále a přemýšlela, že by už mohla odejít. Byla tady dost dlouho na to, aby nikoho svým odchodem neurazila. Alespoň v to doufala. Už se chtěla rozloučit s Ronovou rodinou, když na ni zavolala její bývala spolužačka, která seděla v houfu několika žen.

„Hej, Hermiono. Pojď k nám na chvilku,“ zavolala na ni Parvati Patilová.

Trochu neochotně změnila směr a vydala se ke skupince. „Ahoj Parvati. Dlouho jsem tě neviděla.“

„Pojď si k nám sednout,“ řeklo Parvatino dvojče Padma a udělalo jí místo mezi nimi.

„Víte, já… měla bych už jít. Mám ještě nějakou práci.“

„Se Snapem?“ zeptala se Parvati a znechuceně se ušklíbla.

„A i kdyby, co ti je do toho?“ naštvala se Hermiona.

„Fakt s ním jsi?“ vytřeštila na ni Padma oči.

„Předpokládám, že jste četly noviny,“ zavrčela profesorka.

„Spíš s ním?“ zeptal se někdo, koho Hermiona ani nepoznávala, znechuceně. Někdo další udělal zvracející grimasu.

Zatnula zuby a zhluboka se nadechla. „Ano, jsem s ním. Ano, spím s ním. Ne, není to nechutné. Ještě nějaké hloupé otázky ohledně Severuse Snapa a mě?“ Bývalé spolužačky na ni koukaly s vytřeštěnýma očima. „I když si myslím, že vám do toho je velký kulový.“

„Je fakt pořád divná, Levandule měla pravdu,“ řekla Padma a ani se na Hermionu nepodívala.

„Za to, že nejste dostatečně inteligentní na to, abyste si našly nějakého chlapa, já nemůžu. Tak nevidím důvod, abyste si zlost vylívaly na mě.“

„Já se budu vdávat!“ ohradila se Parvati.

„Už předem ho lituju.“

„Ty…“ Co měla v plánu říct, už se Hermiona nedozvěděla, protože k nim dorazila Ginny.

„Á, Mio, tady jsi. Hledala jsem tě.“

„Výborně, půjdeme?“

Ginny se na ni nechápavě podívala, ale přesto souhlasila. Když už od nich byly dostatečně daleko, aby je neslyšely, zeptala se: „Co se tam dělo?“

„Četly Věštce,“ odpověděla Hermiona ještě trochu naštvaně.

„Aha, takže se tě hloupě ptaly a dělaly u toho scény.“

„A já s nimi,“ přiznala, ale u toho se usmála. „Řekla jsem jim, že jsou moc hloupé, aby si někoho našly.“

Ginny se rozesmála. „To bych do tebe dřív neřekla.“

„No jo, se Severusem se toho člověk spoustu naučí,“ usmála se šibalsky. „A cos mi to vlastně chtěla?“

„Jen jsem se chtěla rozloučit. Máma mě sice nutí, abychom tu zůstali, ale já i James jsme unavení.“

„Taky půjdu.“

Ginny ji objala. „Jsem moc ráda, že jsi přišla. A dokonce i se Sna… teda Severusem.“

„Sama nevím, jak se mi ho podařilo přemluvit.“

„Miluje tě.“

Hermiona si povzdychla. „Je sice hezké to vědět, spíš tušit, ale chtěla bych to od něj někdy slyšet.“

„Jednou ti to určitě řekne.“

OoOoOoOoO

Obvykle by vypil alespoň půl láhve, ale dnes do sebe nedokázal dostat ani jeden panák. Jednou se loknul a od té doby ležela poloprázdná sklenice na stole. Už nějakou dobu jen koukal před sebe a přemýšlel. Nechtěl, ale nedalo mu to. Někdo zaklepal.

Trochu malátně se vydal ke dveřím. Když je otevřel, vrhla se na něj Hermiona. Nečekal ji tak brzy. Myslel si, že se bude bavit dlouho do noci.

„Nemohla jsem se tě dočkat,“ řekla mu tlumeně do hrudi. Její horký dech cítil i přes látku, jak se slastně nadechovala. Potom k němu vzhlédla. Chvíli se mu upřeně dívala do očí a na jazyku se jí tvořila slova: miluju tě. Spolkla je a vyžádala si od něj polibek.

Měl dojem, že se chová, jako by ho neviděla dny a ne jenom několik málo hodin. Nevadilo mu to, naopak si to užíval. Možná to bylo proto, že se cítil podobně. Pomohl jí z cestovního pláště a místo toho, aby ho alespoň položil na křeslo, ho pustil na zem. Pomalu ho začala tlačit do ložnice a on se ochotně nechal.

Když sem šla, vůbec ji nenapadlo, že by okamžitě skončili v posteli, chtěla mu prostě být jen blízko a cítit se jako… doma. Až teď si uvědomila, že Bradavice jsou opravdu její domov, ale kdyby tu nebyl Severus, pravděpodobně by tomu tak nebylo. Ale teď chtěla cítit, že ji opravdu miluje.

OoOoOoOoO

Když tu noc vedle sebe leželi, ani jeden z nich nemohl usnout. Ona na pravém boku, Severusovu ruku přehozenou okolo pasu. Ve světle vyhasínajícího krbu se dívala na knihovnu a přemýšlela. Dělala poslední dobou něco jiného? Už ji to unavovalo, ale přesto si její myšlenky dělaly, co chtěly.

Když dneska v kapli svatého Jiří koukala na Levanduli s Ronem, bláznivě si představovala, že na jejich místě je ona a Severus. Bylo to naprosto absurdní. Vždyť ona sama už nechtěla tak velkou svatbu. Chtěla malinkatou, nanejvýš se svědky, možná rodiči. Žádné velké oslavy, vzájemné krmení či společné krájení dortu. Když po rozvodu s Ronem přemýšlela, že by se jednou ještě vdala, měla jasnou představu. Chtěla si ten den užít v klidu a jen s tím člověkem, kterého by milovala. Nepotřebovala dělat šaška své rodině a přátelům, toho si užila dost na své minulé svatbě.

Nejdivnější na tom všem bylo, že si ani nebyla jistá, jestli ji miluje. Ona jeho stoprocentně, každým dnem si tím byla jistější. Ale co on? Měl nějaké tajemství, které věděl jen Harry. Brání mu v tom, aby ji miloval? Nebo je to jen maličkost, která nestojí za zmínku.

Měla s to chutí se otočit a říct mu: „Miluješ mě? Já tě miluju.“ Nikdy by to ale neudělala. Kdyby si to měla vynutit, vyčítala by si, že to možná nebylo opravdové.

Najednou měla pocit, že nemůže dýchat. Něco těžkého ji tlačilo na prsou a vhánělo jí to slzy do očí. Co se to s ní dělo? Proč najednou chtěla utéct a někde se schoulit? Proč z ničeho nic měla dojem, že ji určitě nemiluje?

Ztěžka se nadechla. Severus buď spal, nebo si toho nevšiml. Byla si jistá, že kdyby teď promluvila, hlas by se jí neskutečně třásl, a kdyby vstala, podlomila by se jí kolena. Vypustila zadržovaný vzduch z plic a se zavřenýma očima zabořila hlavu do polštáře. Jestli bude plakat, on to nesmí slyšet.

Trochu se na něj nalepila, aby cítila jeho blízkost. Možná to v tomhle rozpoložení bylo sebezničující, ale chtěla s ním teď být, i kdyby to znamenalo naposled. Musí mě milovat. Musí mě milovat, opakovala si v duchu. První slza se vsákla do polštáře.

Ležel vedle ní, oči široce otevřené. Díval se na ni, ale jakoby ji neviděl. Měl před sebou jen záplavu hnědých kudrnatých vlasů. Trochu se pohnul a zabořil do nich nos. Levandule. Přivřel oči a nadechl se znovu. Vůně byla výraznější a svým způsobem krásnější. Vědomí toho, že si tuhle bylinku zamiloval, ho probralo z přicházejícího spánku.

Milovat. Tohle slovo mu probíhalo v mysli a on se ho nedokázal zbavit. Spojovalo se s nejrůznějšími věcmi a všechny ty věci se týkaly ženy, kterou teď polonahou objímal. Bylo to poprvé, kdy ho v duchu použil a týkalo se jí. Miloval její vůni. Miloval její snědou pokožku. Miloval její rty. Miloval její oči. Miloval její vlasy. Miloval, když měla ruměnec ve tváři. Miloval, když si nervozitou kousala spodní ret. Miloval, když se usmála. Miloval, jak sténala, když se milovali. Miloval její doteky. Miloval její inteligenci. Miloval její naivitu. Miloval její naprosto pitomou nebelvírskou povahu. A miloval JI.

Přitáhl si ji k sobě, jako by měl pocit, že ji může ještě dnes ztratit. A najednou si uvědomil, že kdyby se tak stalo, už by to nevydržel. Už jednou tomu podlehl a platil za to skoro celý život. Tentokrát to takhle prostě nesmí dopadnout. Nesmí ji nikdy nechat odejít.

Pomalu se uklidnila. V duchu si vynadala, že se chovala jak blázen. Vždyť ani nevěděla, jestli to tak je. A jestli je? Třeba nedokázal milovat. Třeba to, co mezi nimi doteď bylo, bylo vše, co dokázal. Třeba jí to bude muset stačit. A najednou se s tím dokázala smířit. Sžila se s tím pocitem a zařekla se, že klidně bude milovat i za něj. Dech se jí zklidnil.

Slova mu uvízla v krku. Nedovedl je vyslovit. Měl pocit, jakoby mu někdo vyřízl jazyk, jakoby mu někdo zakázal ta slova říct. Řekni to. Severusi, řekni jí to! ozvalo se mu v hlavě naštvaně. V šoku nedokázal určit, jestli to na sebe křičel on sám nebo snad někdo jiný.

Spala. Uklidnil se. Bylo to tisíckrát jednodušší. Nikdy neměl problém něco udělat, ale teď to bylo horší než zabít Brumbála. Skoro.

„Miluju tě,“ konečně vyšlo z jeho úst. Hlas měl tichý, ale přesto měl dojem, že se ta dvě slova odrážejí od stěn s několikanásobnou ozvěnou. Ale jakmile to řekl nahlas, bylo to skutečnější. Dokáže jí to někdy říct do očí?

Ztuhla a otevřela oči dokořán. Nepřeslechla se? A i když měla dojem, že si to všechno jen vysnila, pomalu se otočila a zadívala se mu do očí. Byl vzhůru.

Když se setkal s jejím pohledem, na vteřinu či dvě přestal dýchat. V žádném případě nečekal, že by ho slyšela. S kamennou tváří se na ni díval a čekal, jak zareaguje. Mlčela. Zalitoval, že se někdy donutil k tomu, aby něco podobného vyřkl nahlas. Nikdy už podobnou chybu neudělá.

„Taky tě miluju,“ zašeptala a koutky úst se jí zvlnily do širokého úsměvu.

Prudce proti ní vyrazil a tvrdě ji políbil. Zalapala překvapením po dechu, ale hned se k němu přidala. A i když to nebyl ten nejromantičtější polibek, jaký si při těchto slovech představovala, byl ten nejlepší.

25. kapitola