Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. kapitola - Večeře

7. 3. 2010

A/N: Ahoj. Tak přidávám další kapitolu :) Protože tahle už je předpředposlední, chtěla jsem se zeptat, jestli byste stáli o pokračování. Nápady jsou a nejednalo by se jen o vztah Hermiony a Severuse. Prosím Vás, abyste mi napsali do komentářů, jestli byste to uvítali nebo ne. Předem díky :)

Tak se mějte krásně a užijte si tuhle kapitolu :)

Vaše Naiad :)

 

 

 

Jak to tak vypadalo, její problémy s muži byly u konce. Tedy skoro. I když byla ve vztahu se Severusem spokojená, něco jí začalo chybět. Určitě si nemohla stěžovat, skvěle si rozuměli, sex byl báječný, jen prakticky nikdy nebyly na žádném rande. Nechtěla se s ním procházet při měsíčku po školních pozemcích, netoužila po dlouhých procházkách parkem, stačila by jí jen večeře ve dvou s výbornou večeří, skvělým vínem a ještě lepší konverzací. Tušila, že on ji sám od sebe nepozve, jen nevěděla, jak by to měla zařídit ona.

Pár dní po těchto úvahách, letaxovala Ginny. Vlastně na to skoro zapomněla, ale její kamarádka chovající v náručí svého syna, jí vše náhodně připomněla.

„Víš, Mio, příští sobotu máme večer rezervaci v Čarodějce,“ říkala mladá paní Potterová a přitiskla si Jamese blíž k tělu.

„V Čarodějce?“ zeptala se nechápavě Hermiona.

„V té restauraci, jak tam čekáš na rezervaci hrozně dlouho, protože tam je pořád narváno. Tys tam s Ronem nikdy nebyla?“

„Aha, už vím. Ne, nikdy jsem tam nebyla. Jak jsi správně řekla, musíš udělat rezervaci několik měsíců dopředu.“

Čarodějka byla věhlasná restaurace v centru Londýna, kterou otevřeli jen několik měsíců po válce. Netrvalo dlouho a všichni bohatí kouzelníci a čarodějky z Anglie tam začali velmi často chodit, teď už tam chodí i většina bohatých turistů z celého světa. Někdy má také zabraný jeden z větších salónků samotné ministerstvo, když má přijet někdo důležitý a anglický kouzelnický svět na něj chce zapůsobit. Hermiona se jen podivila, jak se těm dvěma povedlo ukořistit nějaké místo, když si ale vzpomněla, že tu přemýšlí o Harry Potterovi, hned jí došlo, že až tak těžké to rozhodně nebylo.

„Chceš, abych vám pohlídala Jamieho?“ zeptala se, když se zahleděla na miminko v zrzčině náruči. „Udělám to ráda.“

Ginny překvapeně zamrkala. „Ale ne. Tak jsem to nemyslela. Jsem si jistá, že mamka by se přetrhla, aby ho mohla mít celý večer jen pro sebe. To víš, první vnuk,“ usmála se. „Ale proto to vůbec neříkám. Vlastně Harry ani já na to nemáme až takovou náladu. Možná kdyby to bylo až někdy v březnu nebo dubnu, tak půjdeme rádi, ale teď?“

„Takže to necháte jen tak propadnout?“ zeptala se nevěřícně Hermiona.

„Ale ne, říkali jsme si, že bychom tu rezervaci mohli dát někomu jinému. První jsi nás napadla ty.“

„Já? A co vaši, Ron nebo kdokoli z rodiny?“

„Naši? Prosím tě, ty jak jsou sami, tak si užívají romantiky ažaž,“ ušklíbla se. „A bráchové? Nikdo z nich nepotřebuje jít na večeři do Čarodějky. Například Ron má teď plno práce s přípravou svatby. Levandule chce totiž něco extra,“ protočila oči ve znamení, co si o celé té svatbě myslí. „Ale ty a Severus byste někam měli jít. Konečně byste měli mít nějaké pořádné rande. Určitě jste ještě nikde takhle nebyli, že?“

Bylo až neskutečné, že o tom nedávno Hermiona přemýšlela. „A můžeš mi říct, jak mu mám vysvětlit, že nám Harry nabídl rezervaci do takovéhle restaurace?“

„Jak Harry? Je to od nás obou.“

„To vyjde nastejno.“

„Jsem si jistá, že nějaké sexy prádlo tomu pomůže,“ mrkla na ni Ginny. Šlo na ní poznat, že jen stěží zadržuje smích. „A když bude černé, máš vyhráno.“ Potichu se rozesmála, když zahlédla, jak Hermiona protočila oči v sloup.

 

OoOoOoOoO

 

Bylo pondělí jen několik málo minut před půlnocí a Hermiona místo toho, aby už ležela ve své posteli a snažila se usnout, klečela na té Severusově, do kolen ji studily jeho saténové pokrývky, a oddávala se jeho polibkům. Bylo až neskutečně jednoduché zapomenout na to, že zítra už od rána učí a nezastaví se až do oběda.

Byla již jen v kalhotkách a Severus jí líbal na krk. Trochu zaklonila hlavu, aby měl lepší přístup. Oči měla přivřené a vychutnávala si jeho rty, které pomalu putovaly k jejím prsům.

„Severusi?“ vydechla s obtížemi.

„Uhm?“ vydal ze sebe a dál se věnoval její klíční kosti.

„Nezašli bychom v sobotu na večeři?“ zeptala se a netrpělivě čekala na jeho reakci. Jenže Severus neodpověděl, jen se na chvíli zarazil a ztuhl. Potom pokračoval, kde přestal, a dělal, že ji vůbec neslyšel. „Ginny nám zařídila rezervaci do Čarodějky.“

Zastavil se asi dva palce od její levé bradavky a překvapeně vzhlédl. „Do Čarodějky?“

Jen několikrát zakývala hlavou. Napřímil záda a jen díky tomu, že seděl a ne klečel jako ona, měli hlavu ve stejné úrovni. Zvedla ruce, tu levou mu zabořila do vlasů a propletla si jimi prsty, tou pravou ho pohladila po jednodenním strništi.

„Víš, ještě jsme spolu vlastně nikde nebyli a…“

„Do Čarodějky?“ zeptal se znovu, protože byl pořád překvapený.

„Strašně ráda bych tam s tebou šla,“ říkala potichu Hermiona a rukama sjela na jeho hruď. „Strašně ráda bych s tebou strávila večer u jídla a dobrého vína,“ šeptala a k rukám přidala i své rty. „A potom se tu s tebou úžasně milovala.“ Když vyslovovala poslední větu, pomalu mu stahovala trenky a její rty se děsivě pomalu přibližovaly k jeho slabinám.

Ani si nebyl jistý, jestli to vůbec řekla, protože její dotyky mu zahalovaly mysl. Když už to vypadalo, že i tam ho začne líbat, a on po tom neskutečně toužil, zvedla hlavu a podívala se na něj. Dosud měl zavřené oči, ale když nenastalo to, v co doufal, nechápavě je otevřel. A protože věděl, že nebude pokračovat, dokud jí neodpoví, zastřeným hlasem řekl: „Dobře…“ ucítil rozkoš jejích horkých úst, „půjdu…“ znovu přivřel oči, „tam…“ hlasitě vydechl, „s tebou.“ vydal ze sebe. Zaregistroval, že se usmála, ale bylo mu to úplně jedno, momentálně ho zajímalo jen to, co se děje v jeho rozkroku.

 

OoOoOoOoO

 

Severus Snape nebyl člověk, který by chodil do restaurací. Když se tak zamyslel, nepamatoval si, kdy nějakou naposledy navštívil. Byl vlastně někdy s ženou podobné Hermioně na večeři? Asi ne. Zrovna stál u velké obyčejné skříně a zastrkoval si do kalhot bílou škrobenou košili. Už teď začal litovat, že na to Hermioně kývnul. Ale když si vzpomněl, za jakých okolností ho vlastně přemluvila, na tváři se mu objevil lehký úsměv. Co si budeme povídat, klidně by si to nechal líbit častěji.

Z dřevěného ramínka sundal černý hábit. Skoro se od těch ostatních, které ve skříni visely, nelišil. Na dotek byla látka jemnější a kvalitní a stehy vyšívané černou nití nebyly sice z dálky vidět, ale když se člověk podíval zblízka, zjistil, že ty na lemech jsou spíše ozdobné než jen praktické. S každodenní lehkostí si zapnul tu spoustu knoflíků a zcela oblečený si z hábitu smetl neexistující prach.

O několik minut později už klepal na dveře profesorky Přeměňování a doufal, že ho nikdo neuvidí. Samozřejmě se vždycky mohl vymluvit, že je za ní pracovně, ale kdyby ho načapala Minerva, byl si jistý, že by mu na nic podobného neskočila. Jestli ho má někdo vidět, tak ať je to alespoň nějaký student, ti se dají lehko zastrašit.

Měl štěstí a nikdo okolo nešel. Hermiona otevřela opravdu rychle. Byla už také oblečená, tedy skoro, neměla totiž dopnutý hábit. Trochu ho zamrzelo, že na sobě neměla ten, v kterém vypadala tak senzačně během předvečera všech Svatých. Ale i tak jí to opravdu slušelo. Byla oblečená do tmavě modrého hábitu s kulatým širokým výstřihem, který jí odhaloval skoro celá ramena. Stříbrné nitě vytvářely na lemech zvláštní ornamenty. Hábit byl jednoduchý s dlouhými širokými rukávy, ale i tak jí velmi slušel. Na krku měla tenoučký stříbrný řetízek a na něm malý přívěšek ve tvaru slzy se safírem. Když si dala pramen skoro rovného vlasu za ucho, zjistil, že i její ušní lalůčky zdobí malé modré kameny.

Když za sebou zavřel, vlepila mu rychlou pusu a zase odkráčela směrem do ložnice. Všiml si, že nemá zcela dopnutý hábit. „Ještě minutku, už skoro jsem!“ zavolala na něj a spěšně hledala kabelku. „Severusi, mohl bys sem přijít? Potřebovala bych pomoct.“

Povzdychl si, ale nakonec vkročil do její ložnice. Překvapeně zamrkal, když zjistil, že místo uklizené ložnice, našel svou partnerku – už si prostě nemohl dál nalhávat, že to tak není – v hromadě oblečení, bot a šál. Na toaletním stolku byly rozházené různé šminky, některé ani nedokázal nazvat pravými jmény.

Hermiona si zrovna strkala do kabelky pudr a lesk na rty. „Už jsem skoro hotová, jen bych potřebovala pomoct s hábitem,“ řekla směrem ke psaníčku a levou rukou máchla k polorozepnutým zádům. Když zaklapla zapínání kabelky, stoupla si a dala si narovnané, i když stále trochu vlnité vlasy přes rameno.

Přistoupil k ní a přiložil štíhlé prsty na zip. I když měl spíš s to chutí jí ten hábit svléknout, plynulým pohybem ho zapnul. „Nebylo by lepší zůstat tady?“ zeptal se ji potichu přímo do ucha, až jí přeběhl mráz po zádech.

Hlasitě polkla, protože ta nabídka byla příliš lákavá. Potom se otočila čelem k němu. „Později.“

Vypadalo to, že se s tím jen tak nesmíří, a hladově ji políbil. Na rtech ucítil její malinový lesk. A i když se jí to neskutečně líbilo, musela polibek přerušit. „Později, Severusi,“ vydala ze sebe udýchaně.

Už předem věděl, že se z toho nevyvleče, ale za pokus to stálo. Povzbudivě se na něj usmála, chytla ho za ruku, natáhla se pro kabát a vedla ho ke krbu.

 

OoOoOoOoO

 

Jako první se v restauraci objevil Severus. Smetl ze sebe saze a zbytek zeleného prášku, který mu ulpěl na hábitu. Ustoupil několik kroků od krbu a během krátkého čekání na Hermionu se rozhlédl. Stál v malém pokoji, kterému vévodil kamenný krb se zdobenou římsou. Na zdech byla látková zlatozelená tapeta a na zemi mechově zelený koberec s vysokým chlupem. Jinak v místnosti, kromě několika obrazů, které na něho překvapeně hleděly, a stolku s malou porcelánovou vázou, nic nebylo.

Konečně se objevila i jeho kolegyně a přítelkyně v jednom. Trochu neohrabaně vylezla z krbu a připojila se k němu, cestou oprašujíc si saze z modrého hábitu. Společně se poté vydali k tmavým dřevěným dveřím s uměleckým vyřezáváním, které představovaly vchod do restaurace. Ten hlavní se nacházel jen kousek od nich a byl tak dokonale nenápadný, že si ho skoro ani nevšimli, když vcházeli do přední části restaurace, kde se nacházela jakási recepce. Když za nimi Severus zavíral dveře, zaslechl, jak se do místnosti s krbem někdo přemístil.

Hermiona už stála u malého pultu, za kterým stála asi pětadvacetiletá dívka, která přišla Hermioně povědomá. Usmála se na ni a čekala, až se k ní přidá i Severus.

„Pro Merlinovy vousy, profesor Snape!“ vydala ze sebe překvapeně mladá žena s vytřeštěnýma očima a si zakryla dlaněmi pusu. Jakoby jí v hlavě šrotovalo, co tady asi tak nenáviděný profesor dělá, stočila pohled na Hermionu. „A Grangerová!“ vyjekla překvapeně. „Tedy Weasleyová!“

„Grangerová,“ zavrčela bradavická učitelka, až se po ní Severus překvapeně podíval. „Jmenuju se Grangerová.“

„Promiň,“ řekla dívka lhostejně a než stihla Hermiona říct něco ve smyslu, jestli si tykají, zeptala se: „Máte rezervaci?“ Otázku směřovala k Severusovi.

„Samozřejmě, jinak bychom tu nebyli,“ odpověděl lhostejně, ale přeměřoval si svou bývalou studentku ledovým pohledem.

Blondýnka otevřela tlustou knihu, kterou měla před sebou, a pěstěným nehtem hledala Severusovo jméno. Během hledání chtěla s ředitelem své bývalé koleje konverzovat. „Slyšela jsem, že jste se zase vrátil do Bradavic a dokonce jste zase v čele Zmijozelu. Je dobře, že jste znovu nahradil Křiklana, byl to hrozný ředitel.“ Severus nijak nereagoval, i když mu její názor udělal radost. „Á, tady jste,“ ukázala na řádek, kde bylo přeškrtnuté jméno chlapce-který-přežil, vedle kterého stálo to jeho. Severus při tom zjištění zaskřípal zuby. Předtím se vlastně nezabýval tím, jak se dostali tak rychle dopředu v rezervačním plánu této restaurace, a teď si matně vzpomínal, že Hermiona zmínila jméno Potterovi manželky. Nesnášel pocit, když měl být tomu spratkovi za něco vděčný a to i za předpokladu, že to neudělal kvůli němu, ale kvůli ženě, kterou teď měl po svém boku. Ta ho teď v uklidňujícím gestu chytla za ruku a palcem pohladila její hřbet.

„Prostě nás jen uveďte dál,“ stihla říct Hermiona dřív, než se bývalá studentka Zmijozelu nadechla k nějaké poznámce. Dívka se zamračila, ale lusknutím prstů k sobě přivolala domácího skřítka.

„Odveď pana Snapa do modrého salónku,“ nařídila skřítkovi tak, že se z ledovosti jejích slov trochu přikrčil.

„Jistě, madam,“ odpověděl přiškrceně. Tentokrát to bylo na Hermioně, aby zaskřípala zuby. „Pane Snape?“ skřítek ukázal k proskleným dveřím.

Severus jen přikývnul a stiskl Hermioně ruku, za kterou se pořád drželi, trochu silněji. Moc dobře znal její názor na domácí skřítky, a protože s ní moc nesouhlasil, odmítal poslouchat jednu z těch sáhodlouhých přednášek. Trochu se zamračila, ale držela jazyk za zuby a společně s ním se vydala za skřítkem.

Prošli kolem několika stolů, ale v překvapení obou si jich nikdo nevšímal. Restaurace byla velká, větší než předpokládala a už teď byla skoro plná. Hermiona si až teď uvědomovala, že nebudou sedět v hlavní části, což ji uklidnilo. Už totiž skoro zapomněla, jaké to bylo před více jak půl rokem, kdy ji zdravila a chtěla si s ní povídat spousta lidí, a opravdu si to nechtěla připomínat.

Domácí skřítek je zavedl do menší místnosti, které se právem říkalo modrý salónek, protože tu vévodila hlavně tmavě modrá barva a Hermiona tu s okolím skoro splývala. Uprostřed byl větší stůl se dvěma židlemi. Místnost osvětlovala spousta svíček a dával salónku romantický ráz. Sama pro sebe se usmála, protože i když ona to ocenila, Severus určitě ne.

 

OoOoOoOoO

 

Už byli v Čarodějce skoro hodinu a vychutnávali si výborné jídlo i pití. Hermiona si dala pstruha a k tomu upíjela zlatavé Chardonnay, Severus steak z hovězí svíčkové, kterému dodával chuť Merlotem. Během večeře, kterou jedli opravdu pomalu, se bavili o nejrůznějších věcech. Hlavním tématem samozřejmě byly knihy, a i když to vypadalo, že jim velmi brzy musí dojít náměty, vždy jeden z nich vyrukoval s nějakou knihou, o které se bavily hodnou chvíli. Teď ale jejich konverzace směřovala k bradavické ředitelce, které už měli oba dva plné zuby.

„Minerva má dojem,“ začal Severus, když upil ze sklenky červené víno, „že spolkla moudrost celého světa, když tě ode mě viděla vycházet.“

„A kdybys viděl ten triumfální výraz, když mě tam viděla. Jakoby snad něco tušila a tohle byl pro ni důkaz.“

„Nejradši bych jí zakroutil krkem, když vidím ty její rádoby důležité pohledy,“ odfrkl si, když si vzpomněl na jejich poslední setkání, kdy ředitelce oznamoval, že dnes bude mimo hrad a žádal ji, aby pověřila někoho jiného s pravidelnou kontrolou hradu.

„Tak mě tak napadá,“ řekla Hermiona, ale ve skutečnosti o tom přemýšlela už několik dní, „víš, právě kvůli ředitelce a tomu jejímu pomrkávání, bychom měli…“ víc už nedořekla, protože nevěděla, jak by se měla vyjádřit.

„Bychom měli co?“ zeptal se a upřel na ni zkoumavý pohled.

Trochu se ošila, ale její nebelvírská odvaha ji dodala kuráž pokračovat. „Říkala jsem si, že bychom měli vyjít s naším vztahem na světlo. Nebude dlouho trvat a někdo si ředitelčiných pohledů všimne a dá si dvě a dvě dohromady. Jsem překvapená, že se tak ještě nestalo.“ Všechno řekla rychle, až se jí málem zamotal jazyk.

Severus se na ni díval, ale neodpovídal. Už ho to taky napadlo, ale vždy, když tahle myšlenka přišla, ji zahnal hodně daleko. Teď o tom ale musel přemýšlet. Co všechno by se stalo, kdyby jejich okolí vědělo, že jsou spolu? Byl si jistý, že většina by to nechápala – on sám vlastně ještě nechápal, jak se to stalo – a ti ostatní? Ti by to určitě začali Hermioně rozmlouvat. A najednou si uvědomil jednu hroznou věc, která jím neskutečně otřásla. Co kdyby ji ztratil? Co kdyby jí to opravdu někdo rozmluvil? Co kdyby se vrátila k tomu zrzavému idiotovi?

Jak se na ni tak díval, zjistil, že prostě nechce, aby se něco z toho stalo. „Jsi si jistá, že je to nejlepší řešení?“ zeptal se nakonec.

Zarazila se. Z ničeho nic ji napadly snad miliony věcí, které se jí ani trochu nelíbily. Nechtěl snad, aby veřejnost věděla, že jsou spolu, protože je z mudlovské rodiny? Chtěl raději stále vypadat jako ten nenáviděný a nedostupný profesor Lektvarů? Styděl se za ni?

Opětovala mu pohled a snažila se, aby to nevypadalo, že ji to ranilo. „Nejsem si jistá. Ale dřív nebo později…“

„Dal bych tomu ještě čas.“ s tím dopil zbytek vína ve své sklenici.

Notnou chvíli mlčeli, oba svými myšlenkami mimo místnost, kde se nacházeli. Než se znovu rozmluvili, trvalo to ještě několik dlouhých minut.

 

OoOoOoOoO

 

Už skoro dojedli. Hermiona si dávala do pusy poslední lžičku crème brûlée a Severus dopíjel svou černou kávu. O několik okamžiků později už k nim přišel domácí skřítek, který je sem dovedl, a donesl účet. Chvíli se dohadovali, kdo z nich zaplatí, nakonec to vyřešil Severus tím, že rychle podškrábl šek a než Hermiona stihla protestovat, už s ním domácí skřítek zmizel.

„Neprojdeme se?“ zeptala se, když se zvedali k odchodu.

„Jistě,“ odpověděl a natáhl se pro její kabát, aby jí do něj pomohl. Sám měl pocit, že mu čerstvý a chladný vzduch pomůže pročistit hlavu.

O několik minut později už procházeli hlavní částí restaurace a mířili k nenápadným dveřím nedaleko pultu, kde pořád stála Severusova bývalá studentka. Kývnutím ji pozdravil. Hermiona se neobtěžovala ani tím. Jen si všimla jejího neupřímného úsměvu, kterým je celou dobu doprovázela.

Venku byla opravdu zima. Noční obloha byla jasná a kvůli londýnskému pouličnímu osvětlení šly vidět jen ty nejjasnější hvězdy.

Hned za dveřmi Čarodějky jí nabídl rámě. S vděčností a radostí ho přijala a přilepila se k němu, protože nebyla dostatečně oblečená do únorové mrazivé zimy, která překvapivě postihla i Londýn. V hlavním městě království, ale nevydrželi dlouho. Hned, jak dorazili k nejbližšímu tmavému koutu v ulici, po které šli, se přemístili do Prasinek.

Objevili se jen několik metrů od hlavní bradavické brány. Místo toho, aby se rovnou vydali do hradu, se Hermiona vymanila z jeho sevření a objala ho. Své ruce strčila pod jeho rozepnutý hábit a těsně se k němu přitiskla. Jen za tu chvilku, co byla venku, promrzla.

„Mám zavolat kočár?“ zeptal se, když přes hábit ucítil její ledové ruce.

„Prosím. Nejsem si jistá, jestli bych tam došla,“ zamumlala tak, že jí skoro nerozuměl, jistý její odpovědí si byl jen proto, že přikývla.

Levou rukou ji objal kolem pasu, tou pravou vylovil z kapsy hábitu hůlku, aby vykouzlil patrona, kterého měl v plánu poslat na hrad. Co dělá, si uvědomil až ve chvíli, kdy mu slova kouzla vyklouzla z úst. Nevědomky zavřel oči, aby se nemusel dívat do smutných očí stříbrné laně. Jenže jestli chtěl, aby patron k něčemu byl, musel je zase otevřít.

Místo ladné laně, která byla patronem ženy, kterou miloval mnoho let, tam seděla na zadních velká kočkovitá šelma, jež neviděl desítky let. Překvapením ztuhl, ale to okamžitě přešlo v radostné uvolnění. Šťastně k sobě Hermionu přitiskl ještě blíž, očima vysíc na panterovi.

„Stalo se něco?“ zeptala se žena v jeho objetí a zaklonila hlavu, aby na něj viděla.

„Ne, všechno je v naprostém pořádku,“ řekl tiše, ale radost z něj zářila na sto honů.

Když se panter rozeběhl po zasněžených školních pozemcích, schoval hůlku a objal svou partnerku oběma rukama.

„Vypadáš šťastně,“ poznamenala, když mu nějakou chvíli koukala do obličeje.

„Jsem,“ přiznal popravdě a jeho radost se konečně projevila i na jeho rtech. Poté ji dlaněmi chytl za zmrzlé tváře a políbil ji. I když se mu nechtělo říkat jí o svém patronovi, chtěl s ní nějak tohle překvapení sdílet.

Uslyšela tlumené cvaknutí, které ji donutilo polibek přerušit. Zvuk to byl povědomý, ale teď ho nedokázala nikam zařadit. „Slyšel jsi to?“ zeptala se a rozhlédla se po okolí, jestli náhodou nezahlédne něco podezřelého.

„Ne,“ odpověděl, i když neměl tušení, o čem to mluvila. Vtiskl jí ještě rychlý polibek. „Už je tu kočár,“ řekl a objímaje ji pravou rukou okolo beder ji doprovodil do černého kočáru.

 

 

 

 

23. kapitola                                                                                      25. kapitola

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Piš dál!

(Laila, 3. 3. 2012 14:59)

Ahoj, tak to vypadá, že už tu pomalu nemám co číst.:) Suprově mi krátíš svými povídkami čas...
Jak tak koukám, Hermi dokáže být i sviňuška když potřebuje :). Asi máme přeci jen něco málo společnýho!

to Ajka

(Naiad, 12. 3. 2010 20:28)

Vítej :) nových čtenářů není nikdy dost :) bulvár nikdy nespí, hezky řečeno :)

Objev

(Ajka, 12. 3. 2010 11:31)

Ahoj, povídku jsem objevila teprve včera večer, ale už jsem si stačila přelouskat. Je moc pěkná, taky se přimlouvám za pokračování. A tajemné cvaknutí? Myslím, že to byla spoušť fotoaparátu :), bulvár nikdy nespí :)

:-)

(Naiad, 11. 3. 2010 17:58)

to Eloise: jo, já bych taky chtěla :) a tajmené cvaknutí... jsem ráda, že nad tím někdo přemýšlí :)
to ell: jj, taky jí trochu závidím :D no, uvidíme jestli máš pravdu :) díky :)
to zuzka: jo, pěkně ho zmanipulovala (Severusovi se to opravdu líbilo :D) no bude konec, ale kdyby nebylo pokračování, tak by asi několik málo kapitol asi ještě přibylo, ale když bude, tak si to nechám do toho :)
to Mary-Ane: jj, snažila jsem se s tím trochu pohnout :) však se to dozvíš v další kapitole :) díky
to Moony: moc děkuju :) nemusí se ti stýskat, bude přeci pokračování :) děkuju :)

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 9. 3. 2010 20:20)

woooooow... nádhera.. prostě něco nepopsatelného... povím ti že mě mrzí, že je to předposlední kapitola... bude se mi po ní stýskat.. a ještě k tomu tvému dotazu... je na tobě, jestli budeš pokračovat nebo ne:-) já si od tebe přečtu rádfa všechno.. takže ANO, pokračuj xD

JUUU

(Mary-Ane, 8. 3. 2010 23:27)

Vrátim se z hor a jsou tu dvě kapitolky a slíbení pokračování??? už se hrozně moc těšim, CVAK fakt netušim co bude ale jsem zvědavá

:-)

(zuzka, 8. 3. 2010 19:34)

takhle severuse zmanipulovat a vytáhnout do restaurace. husarský kousek. :-D ani se té slečně nedivím. kdo by taky v takové situaci nebyl v šoku.
koukám, že na Minervě se shodnou. teď už jen vyřešit problém s utajováním či neutajováním jejich vztahu... ;-)
o patronovi mohl herm říct.
čekám na osvětlení tajuplného "cvak" ;-)
to už bude konec?!?
ňjáký bápad na obzoru. ráda si to přečtu.

:-)

(ell, 8. 3. 2010 14:56)

Teda, večeři v nóbl restauraci v Seviho společnosti, hmmm tichá závist.
Tak cvaknutí? Beztak na ně číhá někde v křoví paparazzi :D A další ráno až sovy přinesou noviny...jeje to bude překvapení u snídaně:D No nic, nechám si svoje domněnky a budu se těšit na další kapitolku:)

...

(Eloise, 7. 3. 2010 15:51)

Jo a to pokračování - samozřejmě, budu moc ráda! :D

...

(Eloise, 7. 3. 2010 15:49)

Jé, já chci taky do drahé restaurace! Ti se teda mají...
A to cvaknutí - asi tuším, co to může být.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA