Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. kapitola - Doprovod

31. 1. 2010

A/N: Ahoj. Jelikož mi minulá kapitola trvala tak dlouho, tak Vám přidávám hned další den novou. Tak jsem Vám snad udělala radost. Tahle kapitola patří k těm kratším a podle mě (a taky tak trochu podle Zairy) nic moc. Jsem si toho vědomá, ale bohužel nejsem schopná to celé přepsat, takže mě prosím omluvte za tu kvalitu, ta příští ji snad předčí :)

Jo a taky jsem Vás chtěla poprosit, abyste nebyli naštvaní na jednu z postav v téhle kapitole, nebylo v plánu, aby byla tak hnusná, ale jinak jsem to nedokázala napsat…

Tak a teď už jen hezké čtení a mějte se krásně :) Vaše Naiad :)

 

 

Už se rozloučila skoro se všemi, zbývala jen Ginny a její bratr Ron. Mladá paní Potterová už nebyla mezi hosty, ale odpočívala v jednom z pokojů.

„Ginn, už půjdu, nevadí?“ zeptala se Hermiona, hlavu mezi dveřmi.

„Neboj, my za chvíli taky půjdeme,“ řekla zrzka a pohladila si to obrovské bříško. „Už jsme pěkně utahaní, viď?“ mluvila na nenarozené dítě a usmívala se.

Hermiona vešla do pokoje, zavřela za sebou dveře a posadila se k Ginny na postel. „Vracím se do Bradavic se Severusem,“ prozradila.

„Vážně? To je skvělé!“ zaradovala se nastávající maminka.

„Později povyprávím,“ ujistila ji. „Popovídáme si přes letax, ano?“ zeptala se a pomalu se zase zvedala.

„Už se nemůžu dočkat,“ zakřenila se Ginny.

„Tak se mějte, vy dva.“ Pohladila kamarádce bříško a potom jí věnovala polibek na tvář.

„Počkej, půjdu s tebou,“ zarazila ji zrzka v odchodu.

„Promiň, Ginn, ale Severus na mě čeká venku. Nechci zdržovat.“

„Chápu, tak utíkej.“

Poslechla ji. Schody brala dokonce po dvou. V hale narazila na Rona. Výborně, alespoň ho nebude muset hledat. Zarazila se, netvářil se moc přátelsky.

„Rone, už budu muset jít. Přeju šťastný nový rok,“ řekla s úsměvem a jala se ho přátelsky obejmout. Uhnul. Zmateně svěsila ruce zpátky podél těla. „Co se děje?“

„Jdeš za ním?“ zeptal se nepřátelsky.

„Cože?“ Nechápala. Co se stalo? Co mu je potom?

„Jdeš za Snapem, že jo?“

„A kdyby?“ zeptala se. Útočně vystrčila bradu.

„Prostě s ním nebudeš.“

Překvapeně zamrkala. „Co prosím?“ Doufala, že se přeslechla.

„Řekl jsem, že za ním nepůjdeš a nebudeš s ním.“

„Zbláznil ses?! Říkám ti snad já, že nesmíš být s Levandulí, i když si myslím, že je to nána?“ zeptala se s křikem a s dupáním ho obcházela. Chytl ji za ruku.

„Pusť mě, Rone!“

„Ne,“ řekl a přitáhl si ji k sobě. „Ať tě přijde zachránit ten tvůj princ dvojí krve.“

„Jsi normální?“ vytřeštila na něj oči. „Okamžitě mě pusť, Ronalde!“ Snažila se mu vykroutit, ale jeho stisk byl pevný. Začínalo ji bolet zápěstí. Zhluboka se nadechla, aby se trochu uklidnila. Pravděpodobně mu v hlavě něco přeskočilo a ona to nemínila podporovat. Ztlumila hlas na minimum, ale tak, aby jí ještě slyšel. „Chceš, aby to všichni viděli. Chceš tady ztropit scénu dvou ex-manželů a všechny přilákat? Nebo snad chceš, aby přišel on?“

Podle jeho výrazu rychle pochopila, že to poslední říkat neměla. Jeho stisk zesílil. „Jen ať přijde a pochopí, že ty jsi moje žena.“

Nic jiného jí nenapadlo. Volnou levou rukou se napřáhla a vrazila mu facku. Opravdu sedla. Konečky prstů jí štípaly. Chytl se za tvář a pustil ji.

„Bývalá žena. Jsem tvoje bývala žena a začínám litovat toho, že jsem jí kdy byla,“ prskala na něj a rychlým krokem odcházela. Když otevírala dveře, ještě se na něj otočila. „Ještě jednou, Ronalde, ještě jednou se o něco podobného pokusíš…“ nechala větu nedokončenou.

 

OoOoOoOoO

 

Venku už byla tma, když odcházel. Teď stál na silnici hned u domu číslo dvanáct a rozhlížel se dokola. Možná za to mohly vzpomínky, necítil se tu tak docela v bezpečí.

Po Grimauldově náměstí chodilo plno lidí. Někteří se vraceli z práce, děti se sáňkami z nedalekého kopce. Všechno vypadalo v pořádku. Když se ubezpečil, že tady není opravdu nikdo, kdo by se ho pokusil přepadnout, uvolnil se.

Pravou botou uhlazoval sníh na okraji cesty. Nebyl to takový ten bílý a čistý sníh, byla to spíš nahnědlá poloroztátá břečka. Když ho to přestalo bavit, okopal si botu o obrubník.

Z domu, z kterého před chvílí odešel, se ozval křik. Zvedl hlavu a zadíval se na zavřené vchodové dveře. „Zbláznil ses?! Říkám ti snad já, že nesmíš být s Levandulí, i když si myslím, že je to nána?“ V tom křiku poznal Hermionu.

Pozvedl pravé obočí. „Co se asi děje?“ pomyslel si, ale poté jen pokrčil rameny. Hermiona byla dospělá žena a dokázala se o sebe postarat.

„Pusť mě, Rone!“ Zpozorněl. „Jsi normální?! Okamžitě mě pusť, Ronalde!“ Sám nevěděl, co se to s ním dělo, ale tahle slova mu začala hýbat vnitřnostmi a rozpohybovala mu nohy. Vcházel do schodů, prsty obtočené okolo hůlky. Byl připravený toho hlupáka zaklít.

Plesk! Zarazil se. Byl si jistý, že pan Weasley dostal facku, po které mu zůstane pořádný otisk Hermioniny dlaně. Ucítil pocit zadostiučinění. Ten idiot si ji zasloužil.

„Bývalá žena. Jsem tvoje bývala žena a začínám litovat toho, že jsem jí kdy byla,“ říkala zrovna Hermiona. Začaly se otevírat dveře, Severus ustoupil, aby jimi nedostal do nosu. Už tak neměl žádný pěkný nos. Zastavila se na prahu domu. „Ještě jednou, Ronalde, ještě jednou se o něco podobného pokusíš…“ nechala větu nedokončenou a práskla za sebou dveřmi. Stále otočená čelem ke dveřím zhluboka dýchala.

Vyšel jeden schod, který ho od ní dělil, a stoupl si za ni. „Jste v pořádku?“

„Vy jste to všechno slyšel?“ zeptala se, odmítajíc se otočit. Cítila se trapně.

„Jen něco,“ přiznal.

Chtěla cítit jeho blízkost, chtěla být o moc blíž, než teď byla. Z ničeho nic k němu stála čelem a hned na to se ho chytla jako klíště. Ruce obmotala okolo jeho pasu a tvář mu zabořila do hrudi. Cítila zimu, ale vůně jeho kolínské byla svým způsobem uklidňující. Milovala ji.

Překvapila ho. Stál tam jako solný sloup. Nevěděl co s rukama. Nakonec jí je opatrně položil na záda. Chvíli takhle bez hnutí stáli, jeho objetí čím dál víc pevnější.

„Omlouvám se,“ dostala ze sebe slabě a chtěla se odtáhnout. Nic neřekl, jen ji odmítal pustit. Nenutila ho, samotné se jí to líbilo. Vtiskl jí polibek do vlasů, levandulová vůně byla přímo opojná.

„Měli bychom jít,“ zamumlal jí do nich. Jen přikývla. Pustil ji. Mezi jejich těla se dostal studený vítr, který je oba probudil. Mlčky se vydali do nedalekého parku, odkud se přemístili na okraj bradavických pozemků.

 

Když se přemístila, necítila se zrovna nejlépe. Měla dojem, že nemá zrovna pevnou půdu pod nohama. Náledí. Pravá noha se jí podklouzla, levou se snažila to všechno ustát, ale marně. Padala zády přímo do bílého sněhu. Překvapivě nedopadla. Už podruhé se ocitla v Severusově náruči.

„Jste v pořádku?“ zeptal se. Zadoufala, že už je to dnes naposledy, kdy se jí na toto ptá.

„Ano.“ Pomohl jí na nohy, ale držel pro případ, že by měla tendenci znovu spadnout. Když se zdálo, že stojí pevně nohama na zemi, pustil ji.

Vyrazily k hradu. Jenže netrvalo to ani minutu a Hermioně se zase sklouzla noha. Chytila se nejbližšího pevného bodu, jeho ruky. Ustála to.

„Pitomé náledí,“ zanadávala.

„Chyťte se,“ nabídl jí rámě. Přijala.

„Děkuju.“

Šli mlčky. Ani jednoho z nich nenapadlo zavolat si o jeden z kočárů. Proč taky, tohle bylo příjemnější. Byla sice zima, ale Hermiona se k němu tiskla tak, že jí to bylo jedno.

Dávno už se ho nemusela držet, led byl pryč, pod nimi jen ušlapaná cesta ve sněhu. Nechtěla se pouštět a on nechtěl, aby to udělala.

„Je možnost, abychom na to zapomněli?“ zeptala se po několika minutách ticha. Neodpověděl. Chtěla tím snad říct, že to všechno, co se v posledních dnech stalo, nebylo vlastně nic? Měl chuť jí od sebe odstrčit. A taky to málem udělal, kdyby nezačala znovu mluvit. „Myslím tu aféru s Ronem. Nebylo to příjemné ani pro jednoho z nás.“ Úlevně si oddychl.

„Mám dojem, že to není má věc.“

Překvapeně zamrkala. „Vždyť mluvil i o vás,“ namítla.

Co všechno vlastně neslyšel? Upřímně řečeno od Weasleyho neslyšel ani slovo. „Ale týkalo se to hlavně vás.“

Zastavili se. Hermiona, stále ho držíc, se k němu otočila čelem, aby mu viděla do očí. Pravou rukou se jemně dotkla klopy jeho kabátu. Smutně se usmála. „Už se to týká i vás, Severusi.“

Shlížel na ni dolu a chtěl se zeptat: „Mě?“. Nezeptal.

„Plno lidí mou volbu nevidí tak růžově.“ Už zase měl něco na jazyku, ale mlčel. „Hlavně Ron ne. Jsou sice lidé, kteří vás budou akceptovat, ale moc jich nebude. To víte sám.“

„Není náhodou důležité, co si myslíte vy, Hermiono?“

Zamyslela se. „Asi ano,“ odpověděla a přitiskla se k jeho levé ruce, aby měla jistotu, že tam opravdu je. „Děkuju.“

Zase vyšli. Hermiona na něm byla namáčklá, užívajíc si jeho blízkosti. Tohle není sen, ujišťovala se stále dokola.

„Co vaše ruka?“ zeptal se z ničeho nic.

Překvapeně zamrkala. Byla totiž myšlenkami stále u Rona. „Ruka?“

„Ta vaše alergie,“ připomenul.

„Aha,“ odpověděla a zahleděla se na obvázanou ruku. Vyrážka už se skoro ztratila. Teď už tam pravděpodobně nebude vůbec. „Je to lepší. Jen už mi došla ta mast.“

Severus se pro sebe usmál. Byla tma a měsíc se schoval za mraky, proto si toho nevšimla. Vzpomněl si, když jí tu mast dával. Moc dobře věděl, že jí je dost akorát tak na dvě nebo tři namazání.

„Mohu vám ji přinést.“

„Mohl byste se mi na to povídat?“ zeptala se ve stejnou chvíli.

„Až dorazíme, podívám se,“ přislíbil.

Zamyslela se. Co když už není po vyrážce ani památky? Jak bude vysvětlovat, že vlastně vůbec nepotřebuje, aby se jí na to podíval?  Uvědomila si, že jí to je jedno, hlavně že s ním dnes stráví déle, než si vůbec myslela.

 

OoOoOoOoO

 

Byly už v jeho komnatách. Cestou navázali na rozhovor, který vedli na setkání Fénixova řádu. Knihy byly vášní obou.

„Posaďte se, jen donesu tu mast,“ přerušil její povídání o skvostech v bradavické knihovně.

„Určitě si jí musíte půjčit. Četla jsem jí v sedmém ročníku. Nezapomenutelná kniha,“ říkala nahlas, když zmizel u sebe v laboratoři.

Sedli si stejně, jako když tu byla posledně. Tvář jí polil ruměnec. Dnes to prožila skoro celé znovu, když to vyprávěla Ginny, a teď má před sebou skoro stejnou situaci.

„Říkala jste, že je napsaná v runách?“ zeptal se, když jí sundával obvaz.

„Ano. Vždy mi přišlo, že knihy v runách jsou zábavnější. Zrovna teď ve volných chvílích překládám původní znění Bajek Barda Beedleho.“ *

Překvapeně k ní vzhlédl. „Vy máte původní znění?“ zeptal se překvapeně.

„Brumbál mi je odkázal. Vždyť víte, kvůli Relikviím.“

Přikývl. Zapomněl na to. „Mohl bych je někdy vidět?“ zeptal se. I když věděl, že Albus původní znění bajek měl, nikdy ho neviděl. Byla to neskutečně vzácná kniha.

„Samozřejmě,“ usmála se.

Obvaz byl pryč. Hermiona na ruku pohlédla. Po vyrážce nebylo ani stopy. Zastyděla se. Severus ale dělal, jakoby tam ještě něco zbylo, a začal zdravou kůži potírat. I on věděl, že je v pořádku, nebyl hlupák, ale byl to důvod, proč s ní dnes ještě být. Dokonce našel plno dalších důvodů, proč by ji měl v budoucnu vidět. Byl sám se sebou spokojený.

 

 

* Zmínka o Hermioniném překladu Bajek Barda Beedleho z původních run není mých nápadem. Sama JKR v knize Bajky Barda Beedleho (2007, 2008; z anglického originálu The Tales Of Beedley The Bard přeložil Pavel Medek) napsala: „Z původních run přeložila Hermiona Grangerová“.

 

 

 

17. kapitola                                                                                         19. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Naiad, 4. 2. 2010 20:44)

to Eloise: Sakra, to to bylo tak průhledný? :D no něco vypil ;) Tak zlá vůči němu nejsem, nemyslím si totiž, že je to takový idiot :)
to Moony: no je pravda, že je to asi zase sblížilo :)

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 2. 2. 2010 20:17)

No nemám slov, co zase vjelo Ronov pod nos:-D pako xD nechápu proč se tak chová:-) ale co o.. aspoň jsou si Hermy se Sevem bližší:-) ;-)

...

(Eloise, 2. 2. 2010 19:34)

Kolik toho Ron vypil, hm? xD
Určitě musel něco vypít, protože jinak bys mi p něm zkazila iluze. Není to sice moje nejoblíbenější postava, ale toho klučinu bojícího se pavouků mám prostě ráda. Tak přiznej, že měl něco v sobě :D

to Haruka Kasumi

(Naiad, 1. 2. 2010 18:45)

To jsem moc ráda, že jsem tě potěšila a s tou délkou, někdy to prostě vyjde a někdy ne, někdy jsem ráda, že napíšu víc jak tři A4, ale budu se pokoušet alespoň přidávat časteji :)

...

(Haruka Kasumi, 31. 1. 2010 21:02)

No mě jsi rozhodně potěšila, ale je pravda, že by to mohlo být trochu delší. Doufám, že další díl bude co nejdřív, už se nemůžu dočkat. :)

to Mary-Ane

(Naiad, 31. 1. 2010 20:41)

Moc děkuju :) jj, já je taky mám moc ráda, baví mě o nich psát :) díky :)

Krása

(Mary-Ane, 31. 1. 2010 20:01)

Nádhera Naiad, já je miluju:)))

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA