Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. kapitola - Setkání Fénixova řádu

30. 1. 2010

A/N: Ahoj. Omlouvám se, že to zase tak trvalo, ale to víte, je zkouškové… ale už to mám za sebou, i když nejsem moc spokojená…

Takže přidávám další kapitolu a snad se k přidání té další dokopu co nejdřív.

Nemám moc času, tak jen, mějte se krásně :) Vaše Naiad

 

 

Na Grimauldovo náměstí číslo 12 dorazila s hodinovým předstihem. Rok po válce se tu pořádalo první setkání Fénixova řádu. Stále to byl Harryho dům, ale se svou rodinou tam nebydlel a ani nechtěl. Chlapec-který-přežil tento dům nabídl jako řešení podobných sešlostí. A nebylo to jen tím, že to jednoho času byl hlavní štáb, bylo to hlavně tím, že tak uctíval Siriusovu památku.

Když Hermiona vstoupila do Blackovic domu, přípravy byly v plném proudu. Jen děti, malý Teddy Lupin a ještě menší Victorie Weasleyová, se všem pletli pod nohy.

„Vicky!“ zakřičela na ni matka. Malá blonďatá dívka se na okamžik zastavila. Teddy jí dal babu a se smíchem odběhl pryč. Vicky ho následovala. „Bille, řekni jí něco!“ otočila se Fleur na svého manžela. Ten ale své dceři nestihl nic říct, protože malý pan Lupin narazil do štaflí, na kterých stál Ron, a ty společně s Hermioniným bývalým manželem spadly na zem.

„A dost!“ zakřičela přicházející těhotná Ginny. Obě děti se zastavily a s vykulenýma očima na ni hleděly. „Tede, Victorie, okamžitě do kuchyně!“ zavelela, až Hermioně neskutečně připomněla Molly, a ukázala na dveře. „Babička vám dá co proto,“ pohrozila jim zvednutým ukazováčkem. Malý Lupin i malá Weasleyová ji rychle poslechli a zmizeli v kuchyni.

„Ahoj, všichni,“ pozdravila v tu chvíli Hermiona a všechny pohledy, které do teď měly v mušce dvě neposlušné děti, se otočily na ni. Skoro sborově ji pozdravili.

„Hermiono!“ vykřikla nadšeně Ginny a dokutálela se až k ní. Její břicho už bylo vážné obrovské.

„Ahoj, Ginn,“ pozdravila ji a jemně objala. „Mám pro tebe novinky,“ zašeptala jí do ucha, na tváři se jí objevil úsměv.

„Vážně?“ optala se taky šeptem nastávající maminka. Když se od sebe odtáhly, Hermiona jen přikývla. „Půjdeš mi pomoct najít ještě nějaké ozdoby?“ zeptala se potom nahlas.

Když obě ženy došly do pokoje, kde před několika lety ještě spávaly, žádné ozdoby samozřejmě nehledaly. Nikdo to od nich ani nečekal. Posadily se na postele, Ginny si spíš lehla a dala si nohy nahoru.

„Tak vyprávěj,“ vyzvala ji vesele.

Hermiona se usmála. „Co jsem ti naposledy psala?“

„Jak tě skoro měsíc ignoroval.“

„No, všechno se vlastně začalo měnit na vánočním večírku…“ Řekla jí skoro všechno. Některé detaily vynechala, třeba jako proč vlastně u ní byl Neville. Měla dojem, že to bylo moc soukromé. Když dovyprávěla její ošetřování, zarazila se. „Chápeš, že kdyby to nezastavil, pravděpodobně bych si to s ním rozdala u něj na křesle?“ řekla zničeně. „Vůbec jsem nedokázala přemýšlet!“

Ginny se zachichotala. „Když jsi to začala říkat, myslela jsem si, že se to vážně stalo.“

„Ale to vůbec není vtipný, Ginn!“ pokárala jí kamarádka. „Ještě jsem nikdy nic podobného nezažila.“

„Ani s bráchou?“

„Ani s Ronem.“

„Teda, ty jsi v tom vážně až po uši,“ konstatovala nakonec zrzka. Hermiona jen přikývla, na tváři úsměv. „A říkala jsi, že dnes přijde?“

„Jo.“

„Ale víš, že nikdy dřív nepřišel.“

„Řekl, že přijde, a já tomu hodlám věřit.“

 

OoOoOoOoO

 

Normálně by o tom, že půjde na to setkání, ani nepřemýšlel. Jenže ona to po něm chtěla – pro Merlina, ta ženská s ním ale dělala divy! Vzpomněl si na den, kdy mu to řekla. Seděla mu na stehně a tím svým se otírala o jeho intimní partie. Sakra, jen představa, kam to mohlo zajít, kdyby to nezastavil, mu dělala těsno v kalhotách.

Sám nechápal, jak byl vůbec schopný to všechno zarazit. Možná to bylo tím, že jeho smysly ještě nebyly zahaleny chtíčem. Byl si ale jistý tím, že ještě chvíli a všechno by skončilo tak, jak si před chvílí představoval.

O několik minut později stál u své šatní skříně a vytahoval z ní svůj cestovní plášť. Než odešel, naposledy se podíval na pozvánku, která teď ležela na stole. „Zatracená ženská,“ zavrčel a hlasitě zabouchl dveře.

Vůbec se mu tam nechtělo. Moc dobře věděl, že tam bude plno lidí, kteří ho nemají v oblibě. Nutno podotknout, že tam také bude plno lidí, které nemá v oblibě on. Vlastně, našla se jen jedna osoba, na kterou se svým způsobem těšil. Ano, hádáte správně.

Když klepal na dveře Grimauldova náměstí 12, zapřísáhl se, že se už nikdy nenechá přemluvit – ano, Hermiona ho přemluvila, šlo to sice velmi rychle, stačila jen slůvka: budu ráda, když tam budete, ale přemluvila ho. – k takovým hloupým akcím. Dveře otevřel majitel domu, přesně člověk, kterému se Severus chtěl vyhnout.

Harry Potter překvapeně zamrkal. I když Severusovi pozvánku poslal, tak jako každý rok nečekal, že přijde. Ale teď tu stál z masa a kostí a zlobně na něj shlížel – ano, shlížel, pan Potter nebyl žádný velikán.

„Dobrý den, pane Pottere, mohu dál?“ zeptal se Severus.

„Ano, pane profesore,“ odpověděl pohotově Harry a uhnul ze dveří.

Když Severus procházel, řekl mu: „Už nejsem váš profesor, pane Pottere.“

„Ale jste profesor, ne?“

Severus raději jen přikývl, některé holt novým kouskům nenaučíte.

Když vstoupil do místnosti, kde se shluklo nejvíce lidí, byl to obývací pokoj, všichni se na něj otočili. Bylo tu plno, skoro až k prasknutí. Opravdu tolik lidí patřilo do Fénixova řádu? Ne, jen většina tu měla své drahé polovičky nebo dokonce děti. Rychle očima přelétl dav. Bylo tu podezřele moc těhotných žen.

Z ničeho nic se vedle něj objevila Minerva. „Severusi, jak milé překvapení!“ zašveholila a poplácala ho po paži. „Co váš přimělo konečně se k nám přidat?“

„Dobrý den, Minervo.“ O tom, proč tu vůbec byl, raději pomlčel. I jeho totiž pravda ještě stále překvapovala.

„Jsem moc ráda, že jste tu s námi,“ řekla, ale Severus se na ni nedíval. Dveře naproti němu se otevřely a do místnosti vstoupila mladá paní Potterová. Její břicho bylo obrovské. Zamyslel se, jestli kdy viděl větší. Zadoufal, že tu brzo nezačne rodit. Za ní se objevila Hermiona. Vypadala skvěle. Sakra, měl dojem, že teď, i kdyby na sobě měla pytel od brambor, zdálo by se mu, že je krásná. Vykoukla zpoza zrzčina ramena a usmála se.

Minerva se nejprve podívala na usmívající se Hermionu, potom na Severuse. Několikrát to zopakovala, ale vše zůstalo stejné. Na svém pomyslném listu věcí, které musí udělat, si na první místo dala to, že tohle všechno musí říct Brumbálovi.

 

OoOoOoOoO

 

Uběhly dvě hodiny od toho, co dorazil Severus. Proběhly všechny proslovy vzpomínající na oběti války, ale také na okamžiky, které nebyly tak smutné. Poté se zábava rozjela a teď tu postávaly nebo seděly hloučky lidí, kteří se nahlas smáli a vyprávěli si příběhy o svých ratolestích, manželkách či manželech.

Hermiona se zrovna bavila s Angelinou, manželkou George Weasleyho. Hladila jí větší bříško a ptala se, jaké mají vybraná jména pro nenarozené miminko. To, že kluk by se jmenoval Fred, jí bylo jasné dřív, než to Angelina vyslovila.

Celou tu dobu, co se Hermiona s někým bavila, často svým pohledem vyhledala Severuse. Nebavil se jako ona, ani to neočekávala. Jen seděl v jednom z křesel a očima přejížděl přes celou společnost. Velmi často se jeho černé oči zastavily právě u ní.

„Ehm, dámy, můžu vás vyrušit?“ ozval se nalevo od ní Harry a na obě ženy se usmál.

„Ale jistě,“ usmála se i Angelina. „Kde máš Ginny?“

„Nahoře, odpočívá.“

„Půjdu se za ní podívat,“ řekla těhotná Weasleyová a s úsměvem se s nimi rozloučila.

„Copak, Harry, potřebuješ něco?“ zeptala se Hermiona a napila se svého bílého vína. Byla jedna z mála žen, která vůbec nějaký ten alkohol pila.

„Rád bych si s tebou promluvil.“ Už se neusmíval, tvářil se vážně.

„Samozřejmě. Pravděpodobně to má být o samotě, kam půjdeme?“

„Do knihovny,“ odpověděl a odcházel z místnosti. Hermiona ho následovala.

Knihovna už nebyla tak zaplněná, jak tomu bývalo dřív. Sama Hermiona vlastnila některé z knih, které Blackovým patřily, Harry jí je dal. Opřela se o hnědé křeslo a založila si ruce na břichu. Zkoumavě se na majitele domu podívala. „Tak povídej,“ vyzvala ho.

Nebyl tak klidný jako ona. Pochodoval sem a tam a snažil se zformulovat své myšlenky do smysluplných slov.

„Tys nám lhala, že jo?“ zeptal se a konečně se na ni podíval.

Byla zmatená. „S čím? Kdy?“

„Jak ses u nás objevila v předvečer Všech svatých,“ odpověděl nejprve na její druhou otázku. „Se Snapem.“

„Se Severusem?“ zeptala se automaticky, až potom si uvědomila, že vyslovila jeho křestní jméno.

„Severus?“ Povytáhl jedno obočí.

„Harry, pracujeme spolu. Profesor Snape je příliš formální,“ pokusila se z toho vymluvit.

„Máš s ním něco?“ zeptal se bez obalu.

„Jak tě to napadlo?“

„Možná mám na každém oku několik dioptrií, ale slepý nejsem. A jsou věci, které přímo bijí do očí, Hermiono.“

„Co tím myslíš?“ Věděla, co tím myslel, jen mu to nechtěla přiznat.

„Ty tvoje pohledy nejsou tak nenápadné, jak se ti zdá, Mio. A co si budeme povídat, má oči jenom pro tebe.“

„Vážně?“ zeptala se dřív, než se dokázala zastavit. Na rtech se jí objevil malý úsměv.

Jen přikývl. Neusmíval se. „Tys ho přemluvila, aby dnes přišel, že?“

„Jen jsem se ho zeptala, jestli přijde, a řekla mu, že bych byla ráda, kdyby se tu objevil.“ Už nelhala, nebylo to potřeba, jak sám Harry řekl, není slepý.

„Takže ty a on, opravdu…?“

„Ne, nechodíme spolu, nejsme spolu, prostě, víš jak to myslím,“ vydala ze sebe.

„Slyším v tom, ale.“

„Sakra, Harry, nezdá se ti to už příliš? Já vím, že jsme kamarádi, nejlepší kamarádi, ale co je moc, to je moc. Nemusím se ti zpovídat.“ s tímto se rozhodla odejít. Byla naštvaná.

„Počkej, Hermiono,“ zarazil ji Harry a chytl za ruku, aby jí zabránil v odchodu. „Omlouvám se. Bylo to přehnané, já vím.“

„Ano, Harry, to bylo.“

„Já jen, mám o tebe starost.“ Objal ji.

„A proč?“ zeptala se, když se odtáhl.

„Od té doby, co jste se s Ronem rozešli, jsi chodila, jak tělo bez duše. Až když ses dostala do Bradavic, něco se změnilo.“

„Je to domov, pamatuješ?“ usmála se.

„V tom je něco jiného… Miluješ ho?“

„Proč to chceš vědět?“

„Znám jeho minulost líp, než kdo jiný, než ty.“

„Bojíš se o mě?“ zeptala se s úsměvem.

„Ano i ne, Mio. Jen se chci ujistit, že tentokrát to bude tak, jak by to mělo být.“

„O čem to mluvíš?“

„To ti bude muset říct Snape sám, na to já nemám právo.“

„Myslíš to, co ses dozvěděl, když umíral?“

Přikývl. „Ginny o tom všem ví, že?“

„Jo. Tahal jsi to z ní?“ zeptala se se smíchem.

Konečně se usmál i on. „Jo,“ přiznal. „Už mi smí všechno říct?“

„Harry, jsou věci, které jsou jen pro dámské uši,“ mrkla na něj a se smíchem nad jeho zmateným obličejem se vrátila zpátky mezi lidi.

 

OoOoOoOoO

 

Už když sem šel, věděl, že to nebyl nejlepší nápad. Teď se v tom jen utvrdil. Poslouchat veselé rozhovory o dětech a nastávajících matkách nebylo nic pro něj. Opravdu ho nezajímalo, jak dlouho je dobré kojit nebo jaká mudlovská škola je pro jejich děti nejlepší.

„Severusi, jak se vede?“ Poklepal ho někdo po rameni.

„Kingsley,“ pozdravil ho kývnutím hlavou. Ministr se posadil do křesla vedle něj.

„Co ty tady?“ optal se Pastorek.

„Jsi už nejméně pátý člověk, který se mě na to zeptal.“

„A ty jsi nikomu neodpověděl, mám pravdu?“ usmál se ministr.

„Máš pravdu.“

„Ani mně?“

„Ani tobě.“

Kingsley se zasmál. „Čekal jsem to.“ na chvíli se odmlčel. „Chtěl jsem s tebou mluvit.“

„Mluv,“ vyzval ho Severus a napil se čaje.

„Dost se o tobě mluví ve školní radě.“

„Nelíbí se jim Minervina volba učitele lektvarů?“

„Naopak, jsou překvapeni, že jsi vůbec přijal.“ Pastorek se na něj pátravě podíval, samotného ho to zajímalo.

„Nejsou sami.“

„Ale nemluví jen o tomto, mluví se taky o Hermioně.“

„A to mi říkáš proč?“

Kingsley se usmál. „Jen tak. Je dobrým jménem pro školu.“

„Samozřejmě. Už jen chybí pan Potter a pan Weasley.“

„I ty jsi dobrým jménem, Severusi, proto se o tobě mluví.“

„Děláš si ze mě legraci, Pastorku?“

„Ne, nedělám. Někteří členové mluví o tom, že bys jednou mohl být znovu ředitelem.“

„Uvědomuješ si, že není 1. dubna, ale 29. prosince?“

Ministr se zasmál. „Vím, kolikátého je. Popřemýšlej o tom, Severusi. Chceš snad, aby se stal ředitelem někdo, kdo o školu nikdy neprojevil zájem?“ s tím vstal. „Za pár let si o tom ještě promluvíme.“ Odešel.

 

OoOoOoOoO

 

Všimla si, že Severus osaměl. Bylo to poprvé za celou dobu, kdy měla opravdu šanci za ním jít. Ještě než tak udělala, došla pro dvě sklenky, v jedné bylo bílé víno, v druhé ogdenská režná.

„Mohu?“ zeptala se a ukázala na křeslo, kde před několika minutami seděl ministr kouzel. Jen přikývl. Posadila se a nabídla mu sklenku. „Dáte si? Ogdenská.“

Překvapeně si od ní sklenku vzal. „Děkuji.“

Mlčky popíjeli své nápoje. Jako první se ujala slova Hermiona. „Všimla jsem si, že jste četl Oscara Wilda, líbila se vám ta kniha?“

„Zajímavá četba, dlouho jsem z mudlovské literatury nic nečetl.“ Už ji měl dočtenou, trvalo mu to dva dny. Pravděpodobně by mu to zabralo jen jeden, ale potom, co od něj odešla, neměl sílu dál číst.

Usmála se. „Jediné, co mi opravdu chybí z mudlovského světa, je jejich literatura.“

„Jsem si jist, že mudlové mají kvalitní literaturu. Myslím si, že snad každý kouzelník měl tu čest například se Shakespearem.“

„Mám dojem, že ne všichni jsou tak vášnivými čtenáři, aby byli ochotni přečíst víc, než jsou jejich vlastní učebnice. Někteří ani to ne.“

„Vlastní zkušenost?“

Zasmála se. „Jistě. V mém okolí je plno lidí, kteří moc nečtou. Stačí se jen rozhlédnout.“

Opravdu se rozhlédl. „Řekl bych, že vy tu patříte mezi ty sečtělé.“

„Dovolila bych si říct, že jste určitě sečtělejší než já.“

„Také jsem na to měl více času, slečno Grangerová.“

„Prosím, říkejte mi Hermiono.“ Podala mu ruku.

„Severus,“ řekl tiše, ale místo toho, aby její rukou potřásl, políbil ji.

Rozhlédla se po místnosti ruku stále v jeho, překvapivě se setkala jen s jedněma očima. Harry se na ni usmál.

„Bojíte se, že nás někdo viděl?“ zeptal se a zkoumavě se na ni podíval.

Prudce se na něj otočila. „Ne,“ vyhrkla okamžitě. Opatrně pustil její ruku, dala si ji do klína. „Lidé si stejně všímají víc, než je zdrávo.“

„A to jste zjistila jak?“

„Jsou totiž lidé, kteří se o to rádi podělí,“ zašklebila se.

Severusovi oči se střetly s těma Harryho Pottera. Rychle mu došlo, kdo se tak rád podělil. „Pan Potter by o mně rád věděl vše, že?“

„Mýlíte se, Severusi. Chápu, že si myslíte, že o vás vytrubuje vše, co ví, ale není tomu tak. Ctí vaše soukromí.“

„Ani vám nic neřekl?“

„Ne. Neříkám, že nejsem zvědavá, ale ctím vaše soukromí jako on. Pokud budete chtít, aby to někdo věděl, řeknete mu to.“

Chvíli mlčeli. Každý myšlenkami mimo místnost. Tentokrát promluvil jako první Severus. „Myslím, že je čas, abych odešel.“

„Počkáte na mě? Ráda bych šla s vámi.“ Přikývnul. „Jen se rozloučím.“

„Budu venku.“

 

 

16. kapitola                                                                                         18. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kolik ti vlastně je?

(Shina, 1. 2. 2016 1:24)

Tak by mě zajímalo kolik je vůbec slečně/paní autorce?

Holka, pomalu ale jistě mi táhne na 30 let (je to odporná představa, ale už se mi to prostě zaokrouhluje nahoru) a musím říct, že jsi 3. autor u kterého hltám příběhy. Musím ti složit poklonu, pravopis máš v pohodě, takže mě nerozptylují chyby a ten děj... No co dodat ;)
Jinak povídky které mne zaujaly před těmi tvými byly Pán smrti a Pán pána smrti no a ještě navazující povídky na harrypotterfanfiction.eu

Mám na tebe jen jednu výtku - do pryč! máš to moc krátký :-D

Re: Kolik ti vlastně je?

(Naiad, 1. 2. 2016 8:23)

Děkuji za komentář :)
Teď už mi taky pomalu táhne na 30 :) a tohle už je 6 let staré (když jsem se podívala na datum vydání nahoře na stránce málem mě kleplo, že je to tak dlouho :D)
Jsem ráda, že se ti povídky líbí, i když je to už tak dlouho :)

:-)

(Naiad, 31. 1. 2010 14:07)

to Moony: usmívám se tady jak pako :D ale jinak moc děkuju :)
to Shaiya: no jsem ráda, že se ti to líbí čím dál víc :) a myslím, že tě můžu ujistit, že Povídej si! to nepředčí, není to tak dobrý nápad, aby mohlo... tak Tě vítám zpět :) jsem moc ráda za nové čtenáře :)
to May7: nejlepší? hezky se to poslouchá (čte), ale možná to bude tím, že už mi není šestnáct, ale jednadvacet... moc děkuju moje obdivovatelko ;)
to Eloise: za čekání se moc omlouvám a jako náhradu přidám ještě dnes novou kapitolu :)

...

(Eloise, 31. 1. 2010 13:53)

Konečně zase npvá kapitola! To čekání se ale vyplatilo :D.

úžasné!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

(May7, 31. 1. 2010 13:47)

myslím,že toto je tvá nejlepší povídka a určitě bys měla psát tento pár protože ti skvěle de obzvláš tato kapitolka je skvělá prosím přidávej často kapitolky tvá velká obdivovatelka MAY

wow :)

(Shaiya, 30. 1. 2010 22:24)

Mno, tak drahá Naiad... :)
Dnes sem to dočetla až sem. Byla sem překvapena - co jsem to tu neviděla - novou kapitolu... :) wou... no a jako líbí se mi to čím dál víc. Pokud to předčí Povídej si, tak budu naštvaná :) ale jako doufám, že teď to bude rychle přebejvat, když sem se znovu - jenom díky tobě dostala do světa ff :)

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 30. 1. 2010 22:03)

no nemám slov prostě opět něco užasného:-) jen tak dál Naiad, těším se na pokračko..

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA