Jdi na obsah Jdi na menu
 


32. kapitola - Lukas Malfoy

19. 7. 2007

Mámu odvezli včera ke Sv. Mungovi. Už by se to mohlo narodit, to čekání je opravdu strašný.

Doufám, že to bude kluk. Vždycky jsem chtěla nějakého sourozence a brácha by byl lepší než ségra. Sice nevím proč, ale myslím si to. Úplně vidím, jak bude to škvrně rozmazlený, tedy jestli budu ještě bydlet alespoň pár let s našima, tak určitě.

Jen doufám, že v noci bude co nejdál od mého pokoje, protože na ten křik, co bude, nejsem ale vůbec zvědavá. Chtěla bych se totiž alespoň trochu někdy vyspat.

Byla neděle 24. dubna ráno. Společně s Kate a Ginny jsme šli na snídani. Každé ráno, tedy vlastně skoro pořád, jsem čekala na sovu se vzkazem, že mám přijet do nemocnice za našima.

Když do síně vletěly sovy, jako pokaždý jsem vzhlédla. A tentokrát jsem konečně měla důvod. Byla tam totiž i jedna z našich rodinných sov. Pustila mi obálku na stůl a okamžitě zmizela. Rychle jsem ji roztrhla a podívala se, co je vevnitř.

Ve fakt krátkém vzkazu bylo jen to, že se mi dnes okolo šesté hodiny ranní narodil sourozenec. To tam nemohli napsat, jestli je to kluk nebo holka? Rychle za Brumbálem.

Vstala jsem od stolu a vyrazila k učitelskému stolu. Brumbál se usmíval, asi mu bylo jasné, co jsem dostala za zprávu.

„Dobrý den, pane profesore. Už jsem dostala ten vzkaz, můžu už jet?“

„Samozřejmě, pojďte se mnou,“ odpověděl mi a doprovodil mě k němu do pracovny. „Pozdravujte ode mě rodiče,“ řekl mi ještě a podal mi přenášedlo.

„Jistě,“ Stačila jsem ještě říct. Potom jsem ucítila známé škubnutí pod pupíkem a přenesla se do nemocnice Sv. Munga.

Objevila jsem se na chodbě nemocnice. Přede mnou byla buclatá černovláska u stolu, nad kterým byl nápis Informace. Před stolem stál vysoký plavovlasý muž a zrovna se na něco ptal. Stoupla jsem si za něj a čekala, až přijdu na řadu.

„Další!“

Přistoupila jsem ke stolu. „Dobrý den. Jdu se podívat za Hermionou Malfoyovou. Dnes asi okolo šesté ráno porodila. Můžete mi prosím říct, na jakém je pokoji?“

„Hermiona Malfoyová?“

„Ano.“

„To musíte do vedlejší budovy. Tam se zeptejte, kam máte jít dál. Další!“ řekla znuděným tónem. Asi jí to hrozně baví. No, mě by to taky nebavilo.

Odešla jsem od stolu a zamířila do vedlejší budovy. Druhá budova vypadala skoro úplně stejně jako ta hlavní, akorát jste tu nemohli vidět žádné lidi s kotlíkem na hlavě nebo s hroznou vyrážkou od nějakého lektvaru. Tady byli lidé s mudlovskými nemocemi a taky těhotné ženy.

Zase jsem došla ke stolku, nad kterým byl nápis Informace. Za stolem seděla mile vypadající blondýnka a zrovna vysvětlovala něco nějaké ženě.

„Další!

„Dobrý den. Jdu navštívit Hermionu Malfoyovou. Dnes ráno porodila. Mohla byste mi prosím říct, na jakém je pokoji.“

„Jistě. První patro, pokoj 8. Sekce Amandy Whiteové. Přeji hezký den. Další!“ Tak tahle to řekla úplně jinak než ta v hlavní budově. Tahle to řekla příjemně a usmívala se.

Šla jsem po schodech do prvního patra. Našla jsem sekci Amandy Whiteové a potom pokoj číslo 8. Před dveřmi stál táta.

„Ahoj,“ pozdravil mě a podíval se prosklenou částí zdi do pokoje.

„Ahoj. Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se a také se podívala do pokoje. Mamka spala. Miminko jsem nikde neviděla.

„Lukas Malfoy.“

„Já mám bráchu? To je super.“ Skočila jsem mu okolo krku.

„Anno, slez ze mě. A radši se pojď podívat na mámu a na Lukase.“

Tak jsem z něj slezla a pomalu za ním šla do pokoje. Máma byla na pokoji sama. Spala. Na tváři měla úsměv. Asi se jí zdálo o něčem hezkým.

Otevřely se dveře a dovnitř přišla sestra s malým uzlíčkem, ve kterém byl můj bratříček. Podle toho, jak začal řvát, si myslím, že to bude pěkný číslo. Málem jsem totiž ohluchla. Moc mámě nezávidím, ta se asi nikdy nevyspí.

Samozřejmě, že jak začal řvát, tak se probudila mamka. Když uviděla sestru, jak jí podává jejího syna, začala se usmívat.

Lukas přestal za chvilku, takže jsem se na něj mohla jít v klidu podívat. Sedla jsem si na kraj mamčiny postele. Jakmile jsem se na něj podívala, zjistila jsem, že je to další člen rodiny, co vypadá jako pravý Malfoy. Na hlavě měl asi skoro bílé tři vlasy, tedy jestli se tomu tak dá říkat. No prostě to byl můj malinký bratříček.

Když jsem se podívala na tátu, viděla jsem, že je hrozně rád, že má syna. Jaký otec by nebyl, že? Pořád se na něj díval a usmíval se.

Byla neděle, takže jsem tu mohla zůstat celý den. Asi okolo jedenácté se přišla podívat babička. Samozřejmě se nad Lukasem rozplývala. Asi okolo půl jedné odešla spolu s tátou k nám domů, kde bude asi čtrnáct dní. Táta je určitě strašně rád, abych pravdu řekla, tak svou tchýni moc nemusí. Bude to asi tím, že babička je mudla a všechno jí připadá neskutečné.

Asi ve dvě se přišli podívat Potterovi a Weasleyovi.

„No jo, celej Malfoy,“ poznamenal pan Potter.

Všichni stáli nad jeho postýlkou a prohlíželi si ho. Ještě, že spí. Kdyby ne, tak by z toho měl doživotní trauma.

„Jo, máš pravdu. Teď jenom doufat, aby se nechoval stejně,“ přisadil pan Weasley.

„Můžete přede mnou přestat pomlouvat mého manžela?“ zeptala se mamka.

„A jaký byl porod?“ zeptala se paní Weasleyová.

„Teď už je to o něčem úplně jiným. Je to o mnoho lepší, než když jsem rodila Annu.“

„Jo, pamatuji si, když jsem rodila Juliet. Opravdu to bylo o dost lepší. A teď to určitě bude úplně něco jiného.“

„Takže jsi neměla žádné komplikace?“ zeptala se paní Weasleyová.

„Celkem se divím, ale všechno bylo naprosto v pořádku.“

„Za jak dlouho tě pustí domů?“ zeptala se paní Potterová.

„Asi pozítří. Podle toho, jestli bude všechno v pořádku.“

„Kde je Draco?“ zeptala se paní Weasleyová.

„Šel doprovodit mojí matku k nám domů. Za chvilku určitě dorazí.“

„On šel dobrovolně?“ zeptal se pan Potter.

„A proč by neměl?“ zeptala se ho mamka.

„No, já jen, že tvoje maminka je mudla a on mudly moc v oblibě nemá. Nebo tedy alespoň neměl a pochybuji o tom, že by změnil na ně názor.“

„Harry, jak můžeš vědět, že nezměnil názor? Vždyť ses s ním skoro dvacet let nebavil.“

„Hermiono, já s ním pracuju.“

„A to mi chceš říct, že ti v práci říká, jak nenávidí mudly?“

„Ne, to mi neříká.“

„Tak vidíš.“

Vůbec mě to tam nebavilo, protože jsem se s nimi neměla o čem povídat a bráška pořád spal. Byl roztomilý. Už se těším, až mu bude víc, abych si s ním mohla hrát.

„Já se vrátím zase do školy, ještě si stejně musím něco udělat.“

„Dobře. Ještě se uvidíme,“ řekla mi mamka.

„Kdy?“

„Slíbila jsem Brumbálovi a Viktorovi, že se tam přijedu někdy podívat.“

Dala jsem jí pusu, pohladila brášku a ještě se rozloučila s Potterovými a Weasleyovými.

„Pozdravuj Jamese a Juliet,“ řekla mi ještě paní Potterová.

„A Martina a Ginny,“ dodala paní Weasleyová.

„Samozřejmě všechny budu pozdravovat. Jo a mami pozdravuje tě profesor Brumbál a tebe tak, tati. Mějte se,“ řekla jsem a chytla se přenášedla. Ucítila jsem známé škubnutí pod pupíkem a už jsem se přenášela zpátky do Bradavic.

Objevila jsem se ve vstupní síni. Rovnou jsem se vydala do Nebelvírské věže. Kate, Ginny, James, Martin a Brian seděli ve společenské místnosti a užívali si chvilku bez učení.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a sedla si vedle Jamese.

„Tak co? Je to holka nebo kluk?“ zeptala se Kate.

„Kluk, Lukas Malfoy. Zajímá mě, kdo to jméno vymyslel.“

„Cos tam dělala tak dlouho?“ zeptal se James.

„Nejprve jsem tam byla jen s mámou a tátou. Potom přišla babička a potom tvoji rodiče a Martinovo rodiče. Málem bych zapomněla, mám vás všechny pozdravovat.“

Sedla jsem si do předposlední lavice. Měli jsme obranu proti černé magii. Profesor Krum se snažil zopakovat látku o kouzelných tvorech, jako jsou vlkodlaci, upíři a tak dále.
Tohle téma mě moc nezajímá, tedy dřív mě to celkem bralo, ale když jsem se dozvěděla skoro všechno, tak mě to přešlo.

Místo toho, abych dávala pozor, jsem si luštila křížovku v příloze Denního věštce. Podle mě větší zábava než poslouchat něco, co znám.

Lektvar pravdy na jedenáct. Tak tohle je opravdu těžké. Napsala jsem tam VERITASÉRUM a chtěla luštit dál. To mi ale nebylo přáno.

„Slečno Malfoyová, můžete mi říct, co teď děláte?“ zeptal se mě profesor Krum.

„Poslouchám váš vyklad, pane profesore,“ odpověděla jsem mu a mile se na něj usmála.

„Tak mi povězte, jestli existuje nějaký způsob být při úplňku s vlkodlakem.“

Tak takhle jednoduchou otázku jsem opravdu nečekala. To si opravdu myslí, že jsem tak blbá? Vždyť je to jasné. Tohle jsem věděla ještě dřív, než jsem nastoupila do Bradavic. Vím to vlastně díky mámě, protože mi vyprávěla o Remusovi Lupinovi, Siriusovi Blackovi, Peterovi Pettigrewovi a Jamesovi Potterovi staršímu, Jamesův děda.

„Vím jen o jednom způsobu. Člověk může být s vlkodlakem jen ve zvířecí podobě, takže aby mohl být s vlkodlakem o úplňku, musí být zvěromágem.“

Krum se na mě překvapeně podíval, asi netušil o tom, co se tu dělo za dob Jamese Pottera staršího.

„Ano, máte pravdu, slečno Malfoyová.“

Dál se zase věnoval výkladu a já se dál věnovala křížovce v příloze Denního věštce. Měla jsem štěstí, že se mě zeptal zrovna na tohle. Kdyby máma zjistila, že jsem v hodině dělala něco jiného, než si dělala poznámky, tak by asi nebyla nějak šťastná. Teď jen doufat, aby už neměl další otázky a přestal si mě všímat. Měla jsem štěstí, Krum se mě už na nic neptal a nechal mě v klidu luštit dál.

Byl začátek května a OVCE byly za dveřmi. Teď se mi zdá, že se mi všechno vykouřilo z hlavy. Jsem pěkně nervózní, protože jestli je zkazím, tak jsem vy-víte-kde. Zaprvé, nedostala bych žádné pořádné místo, a zadruhé, naši by mě asi zabili.

Skoro v každém předmětu jsme jen opakovali. Profesorka McGonagallová nám dávala různé úkoly z Přeměňovaní od začátku asi pátého až do konce sedmého ročníku.

Se Snapem jsme opakovali jedy, protijedy, snad všechny léčivé lektvary a masti. No, prostě skoro všechny těžké lektvary.

Každý den jsme dostali nějaký úkol, v kterým jsme si zopakovali probíranou látku. Buď nějaká pojednání, nebo popisy něčeho. V pátém ročníku před NKÚ jsem si myslela, že víc úkolů nám profesoři už dát nemůžou. Ale to nebyla pravda. Teď jsem nedělala snad nic jiného. Pořád jsem psala něco do lektvarů, něco z přeměňování, z formulí, z obrany a z dalších předmětů.

Už jsem neměla skoro na nic jiného čas. OVCE za dveřmi a já u úkolů. Ať už to mám za sebou, ať už se můžu jen flákat. Tohle je hrozně vysilující. Já chci dělat už něco jiného než sedět ve společence nebo v knihovně u knih a úkolů.

Snad nikdy nepochopím, jak mohli James, Brian, Martin a Ginny ještě k tomu trénovat famfrpál, to už bych se zbláznila. Ale oni to zvládali.

 

 

 

31. kapitola                                                                                             33. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář