oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Jak se blížil konec února, tak se také blížily i Kateiny a Brianovi narozeniny. Samozřejmě oba si představovali nějakou obrovskou oslavu. Musím přiznat, že byla jedna z největších za tenhle školní rok. A stal se zázrak. Já se snad poprvé skoro ničeho nenapila, a taky proto jsem byla jediná, která byl střízlivej.

Seděla jsem v křesla a pozorovala lidi okolo. Byla to celkem zábava, už jsem se nemohla dočkat, až jim to budu vyprávět.

Vedle mě si sedla Ginny. Na stolek před námi si položila skleničku s vůbec bůhví s čím. Chvíli byla ticho a prohlížela si lidi kolem jako já.

James vysvětloval Kate a Martinovi něco určitě hrozně důležitého. Musela jsem se usmát. Zítra nebo ještě dneska se pokusím zjistit, o čem se bavili.

„Proč se Darková s Blancovou lepí tak na Briana?“ zeptala se mě Ginny a přitom se dívala na pohovku, kde ti tři seděli.

Podívala jsem se tam taky. Darková mu zrovna něco říkala, potom se tomu s Blancovou začaly hrozně smát.

„Když mu to nevadí, tak ať se na něj lepí,“ pokrčila jsem lhostejně rameny.

„Ale je to Darková,“ namítla.

„To sice je, ale ty mu zase nemáš do toho, co kecat.“

Nic neodpověděla jen se blbě koukala před sebe.

Radši jsem se zvedla a šla se podívat za Jamesem, Martinem a Kate. S Ginny si asi moc nepokecám.

Sedla jsem si vedle Jamese a začala poslouchat, o čem se to baví. Zjistila jsem, že Kate je vůbec neposlouchá. Asi přemýšlí o něčem úplně jiným.

„Já pořád nechápu, jak to chceš udělat, vždyť to nemůže vyjít,“ říkal v tu chvíli Martin.

„Určitě to vyjde. Musíme je prostě oba dotáhnout na jedno místo ve stejný čas.“

„Ale to nebude vůbec jednoduchý. Co když ona ho nechce?“

„Tak se na ni podívej, jak se na něj dívá,“ odpověděl mu James a podíval se směrem, kde seděla Ginny.

„O kom se bavíte?“ zeptala jsem.

„O Brianovi,“ řekl Martin.

„A?“

„A Ginny,“ odpověděl mi James.

A sakra. Oni chtějí dát dohromady Briana a Ginny. To bude asi problém. Ale jak jim mám vysvětlit, že to nepůjde? Kdybych jim řekla, že má kluka, tak se budou ptát, kdo to je a to zrovna nemůžu říct.

„To nepůjde,“ zamítla jsem to a snažila se v duchu vymyslet proč.

„Já jsem ti to říkal.“ řekl Martin.

„Proč by to nemělo jít?“

Podívala jsem se na Kate. A naznačila, ať mi pomůže se z toho nějak dostat. „Ona ho prostě nechce, to by vám mělo stačit.“ Snad to řekla dobře.

„Ale podívej se na ní. Vražedně probodává Nicolu a Victorii, který sedí vedle něho. Neříkej mi, že to dělá jen tak,“ reagoval hned James.

Ale na tom něco bude. Ale proč by jinak byla s Moonem? To je nějaký divný.

„Tak to ti nepovím, nejsem jasnovidkyně. Ale jedno vím jistě. Nezkoušejte dávat dohromady ji a mého bráchu, oni spolu nebudou chodit.“

Takhle jsme se bavili ještě nejméně hodinu. James nám pořád tvrdil, že by spolu určitě chodili. Já s Kate jsme tvrdili, že ne. Martin chvílemi podporoval Jamese a chvílemi nás.
Jenom doufám, že James nebude nic zkoušet. Jestli ano, tak ho snad zaškrtím.

Další den jsem se ho pro jistotu zeptala, jestli má něco v plánu. Nejprve říkal, že ne, ale já jsem viděla, že kecá.

„Jamesi, nedělejte to. Jsem si jistá, že spolu chodit nebudou.“

„A proč bysme to neměli dělat. Vy snad víte o něčem, o čem my ne?“

„No, tak nějak. Já bych ti to ráda řekla, ale slíbila jsem, že to nikomu neřeknu, ani tobě. Prostě to nedělejte. Jestli zjistím, že jste něco podnikli, tak si mě nepřej. A vsaď se, že se o tom dozvím.“

„Řekni mi to, já to nikomu neřeknu. Přísahám.“

„Neřeknu, protože i když bys to slíbil, tak to nedodržíš.“

„Slibuju, že bych to nikomu neřekl. U mě by to bylo jako v hrobě.“

„Neřeknu ti to. Až vám to bude Ginny chtít říct, tak vám to řekne.“

O tom silně pochybuju, ale co jsem mu měla říct? Ginny by jim nikdy neřekla, že chodí s Moonem, protože by asi nebyli šťastní.

Skončil únor a začal březen. Už nesněžilo tak strašně, a proto James nutil nebelvírské famfrpálové družstvo k více tréninkům. Sice jsme měli mít zápas až v polovině dubna, ale James chtěl být pořádně připravený.

S Jamesem jsem se tolik neviděla, a proto jsem se začala více učit. Skoro každý den jsem seděla ve společenské místnosti a opakovala si starou látku. Přeci jenom OVCE jsou za tři měsíce a já bych jich chtěla mít co nejvíc.

To, že jsou OVCE za tři měsíce, si asi také uvědomili i všichni profesoři. Už jen málokdy jsme se učili novou látku. Většinou jsme opakovali to, co by mělo být u zkoušek. To prakticky znamenalo, že tam může být snad všechno, co jsme se kdy učili.

Seděli jsme ve Velké siní. Zrovna jsme obědvali, když do síně přišel profesor Brumbál se Snapem, který se bavil s… to není možný, co tady dělá můj táta?

„Co tady dělá tvůj táta?“ četla mi Ginny.

„To kdybych věděla. Ale určitě tu není kvůli mně, já jsem totiž nic neprovedla… snad.“

„A proč by tu jinak byl?“ zeptala se Kate.

„Kdo ví. Jdete?“ zeptala jsem se, protože jsem už dojedla a taky proto, aby mě nezahlídl táta. Co když jsem opravdu něco udělala?

„Jasně,“ odpověděly mi obě najednou.

Vstaly jsme od stolu a šly pryč. Ale když jsme procházely okolo učitelského stolu, zastavil mě Snape.

„Slečno Malfoyová.“

Neeee!!!!!

„Ano, pane profesore?“ Snažila jsem se na něj usmát, ale tomu, co z toho vzniklo, se nedá říct úsměv. Proboha, co mi chce?

Za ním stál táta a Brumbálem. „Slečno, pojďte s námi do mé pracovny,“ řekl mi ředitel a vyšel pryč z Velké síně.

Snape se někam ztratil. Táta se okamžitě vydal za Brumbálem.

„Co jsem udělala?“ zeptala jsem se táty, když jsem ho dohnala na schodišti.

„Neškleb se tak.“

„Co jsem udělala?“

„Nic. Jsem tu kvůli práci a taky kvůli tomu, až se narodí můj syn.“

Spadl mi šutr ze srdce, protože kdyby tady byl kvůli mně, tak by to byl asi velký průšvih.

„A co když to bude holčička? Máma přeci neříkala, že ví, co to bude.“

„Tak jsem přišel kvůli tomu, až se narodí moje dcera.“

„A máte vybraný jména?“

„Ano.“

„A jaký?“ zeptala jsem se, ale už mi neodpověděl, protože jsme stáli v Brumbálově pracovně. Jak jsme se sem dostali?

Brumbál seděl za stolem a čekal, až se taky posadíme. Stejně nechápu, jak může být ještě Brumbál ředitelem. Chudák vypadá tak, že za tři minuty zemře. Ale zase je fakt, že je to jeden z nejlepších žijících kouzelníků na světě, bude jen dobře, když bude žít ještě chvíli.

Nic zajímavého se tam nedělo. Brumbál mi jen řekl, jak se odtud dostanu do nemocnice Sv. Munga a to je myslím vše. Potom jsem musela odejít, protože chtěl ještě něco řešit s tátou. Rozloučila jsem se, řekla tátovi, ať pozdravuje mamku a potom odešla.

Celý březen jsem strávila učením. Jak já se těším, až budu mít OVCE za sebou. Vůbec nic se nedělo, jediná moje práce bylo učení a plnění povinností primuse.

Seděli jsme v Nebelvírské části hlediště na famfrpálovém hřišti. Zrovna přicházelo Mrzimorské družstvo. Eric Coon oznamoval jména jednotlivých hráčů.

„Meade, Givensová, McQueen, Shott, Corner, Smith a Midwidgeonová!“
Potom přišlo na hřiště i naše družstvo v čele s Jamesem. Madame Hoochová přinesla bednu s míči, které potom také vypustila. Zapískala a hra začala.

Camrál chytila Jane Givensová a okamžitě vyrazila k Martinovi, který hlídal naše branky.

„Johnson přilétl k Givensové a skvěle jí vyrazil Camrál, který chytila Thomasová. Thomasová letí k Mrzimorským brankám, nahrává Quadrové.“ Kim Quadrová letěla dál. Bohužel si ale nevšimla Potlouku, který na ní poslal Smith. „Auuuu. To muselo bolet. Quadrovou strefil velmi dobře mířený Potlouk Smitha. Quadrová pustila Camrál, který má teď v držení Mrzimor. Quadrová vypadá v pořádku, a proto se hraje dál. Camrál má Meade…“

„Mrzimor dává svůj čtvrtý gól. Je to 40:10 pro Mrzimor! Camrál má Thomasová. Přeletěla půlku hřiště a nahrává Johnsonovi, který se vyhnul Cornerovu Potlouku, ale přitom mu vypadl Camrál z ruku. McQueen letí zpět k Nebelvírským brankám.“

„Sakra co tam dělají? My ještě prohrajeme!“ křičela na mě Kate přes povzbuzování holek od vedle.

„Ale prosím tě. Neprohrajeme, Ginny s Brianem a s Kim dají alespoň ještě jeden gól a James chytí Zlatonku.“

„Dneska jsi nějaká optimistická.“

„Nemůžu nebo co?“

„Můžeš.“

„… Johnson nahrává Thomasovém, která oklamala Mrzimorského brankáře a dává gól. 20:40 pro Mrzimor, který má Camrál a letí na druhou část hřiště…“

„Meade vystřelil na Nebelvírskou branku, ale gól nedal. Martin Weasley chytil a nahrává Johnsonovi. Johnson se vyhýbá McQueenovi a nahrává Quadrové. Ta má Camrál ani ne deset vteřin a nahrává Thomasové. Thomasová se vyhnula Potlouku Smitha a míří dál k Mrzimorským brankám. Nahrává Johnsonovi, který zmátl Michaela Shotta a dává gól. 30:50 stále pro Mrzimor. Vypadá to, že letos pořádně trénovali…“

„Je to 60:30 pro Mrzimor. Hraje se déle než dvě hodiny, ale hráči pořád hrají skvěle. Zlatonka byla viděna jen jednou.

Camrál má McQueen. Přihrává Givensové, která rychle míří na druhou stranu hřiště. Počkat vypadá to, že James Potter uviděl Zlatonku. Opravdu Zlatá je po skoro hodině a půl znovu viděna. Potter se neuvěřitelnou rychlostí řítí k zemi. Sam Midwidgeonová se ho snaží dohnat, ale moc se jí to nedaří. Potter srovnává let, letí jen pár stop nad zemí. Natahuje ruku. JAMES POTTER CHYTIL ZLATONKU! ZÁPAS KONČÍ 180:60 PRO NEBELVÍR!“

James lítal okolo tribun s zvednutou pravou ruku, ve které svíral Zlatonku. Ostatní sletěli na zem, kde se na ně nahrnula hromada lidí.

Oslavy nebyly tak velké jako po prvním zápase.

„Takže teď se musíme pořádně připravit na zápas se Zmijozelem. Zmijozel teď vede o 30 bodů. Jestli vyhrajeme příští zápas se čtyřiceti bodovým náskokem máme pohár v kapse. Nesmíme dovolit, aby nás Zmijozel porazil. Zaprvé, kvůli tomu, že bych se musel jít zabít. Zadruhé, kvůli tomu, že by mě McGonagallová asi zabila. Takže teď se bude makat. Je vám to jasné?“

„Ale Jamesi, my se musíme učit. Vždyť budeme mít OVCE, nemůžu jen hrát famfrpál,“ ozvala se Ginny.

„Jo, Ginny má pravdu. Nemůžete pořád jen trénovat. Já vím, jak je to pro tebe důležité, Jamesi, ale zkoušky jsou důležitější. A stejně, jak tě znám, tak chytíš Zlatou vždycky,“ vložila jsem se do toho.

„Ale co, když ji nechytím kvůli tomu, že budeme málo trénovat?“

„Panebože, Jamesi. Všichni víme, že jsi jeden z nejlepších chytačů na týhle škole,“ vyjel na něj Brian.

„Ještě aby nebyl, když je Potter,“ řekl Martin a poplácal Jamese po zádech.

Snad poprvé na nás nemusela přijít McGonagallová, abychom zalezli do postelí. Většina šla spát jako vždy, jen my jsme seděli ve společence a kecali asi do dvou do rána. Potom jsme zjistili, že se nám všem zavírají oči, a tak jsme se vydali do svých ložnic.

30. kapitola                                                                                             32. kapitola