Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. kapitola - Zařazování

12. 7. 2007

Ty nechceš, aby byla pravda to, že spolu chodíme?“ zeptal se vážně.

Chvíli jsem přemýšlela. Jakmile jsem chtěla odpovědět, zase nás někdo vyrušil. Otevřely se dveře a v nich stál Johnson. „Nevíte, kde je moje sestra?“

„Ne. Proč ji hledáš?“ zeptala jsem se.

„To neřeš,“ řekl Johnson a zase odešel.

Potter vypadal už naštvaně. Vytáhl hůlku, zamknul dveře a otočil se na mě. „Už mi odpovíš?“

Chvilku jsem mlčela, protože jsem ještě přemýšlela, co mu mám říct. V tom někdo začal mlátit na dveře. „Pojďte sem!“ křičel někdo, podle hlasu jsem poznala Kate.

Odemkla jsem dveře a vyběhla ven. Na chodbičce byl Weasley a Johnson. Když jsem přišla, Weasley chtěl zrovna použít nějakou kletbu na Johnsona, který se nadechoval také k nějaké kletbě. Rozhodla jsem se rychle a odzbrojila jsem Weasleyho, ještě dřív než stihl cokoli říct. Potter odzbrojil Johnsona.

„Jste normální?“ začala jsem na ně řvát. Oba se jen zabíjeli pohledy, ale ani jeden neodpověděl.

„Co se stalo?“ zeptal se Potter naštvaně. Zase nikdo neodpověděl.

„Kate, odveď Weasleyho někam pryč,“ rozkázala jsem. Kate mě poslechla a šla k němu.

„Tak na to zapomeň,“ řekl Johnson.

„Odveď ho, Kate,“ řekla jsem znovu a společně s Potterem jsme odtáhli Johnsona do našeho kupé.

„Jamesi, jsi normální? Vždyť víš, jakej je, vždyť je to moje sestra!“ začal Johnson.

„Hele, oni spolu chodí už skoro dva tejdny. Chtěla jsem ji varovat, protože jsem je viděla. Řekla jsem jí, že ji do tejdne nechá, ale když jsem jí tohle řekla, řekla mi, že ne, že ji nenechá, protože spolu chodí už přes tejden.“

„Proč nám to neřekli?“ zeptala se Ginny, která to všechno sledovala.

„Protože se báli naší reakce, tedy spíše reakce tady Johnsona, ani se jim nedivím,“ odpověděla jsem trochu naštvaně.

„Já mu nedovolím, aby si s ní hrál jako s každou jinou,“ řekl Johnson.

„Jestli zabráníš tomu, aby spolu chodili, tak si mě nepřej. Překousni to. Ona ho miluje,“ zavrčela jsem na něj. Chvíli bylo ticho.

„Můžete teď odejít?“ zeptal se naštvaně Potter. Ginny se podívala na něj a potom na mě. Johnson udělal to samé, potom vstal a společně s Ginny odešel.

„Teď mi odpovíš, i když vlak přepadnou Smrtijedi,“ řekl a znovu zamknul dveře. Byl už hodně naštvaný.

Dneska už po čtvrté jsem přemýšlela, jestli ano nebo ne.

‚Je to Potter, můj školní nepřítel.‘

‚Bývalý školní nepřítel,’ připomnělo mi mé druhé já.

‚Využil mě.‘

‚Sama ses s ním chtěla vyspat, přiznej si to.‘

‚Vždyť mi pořád dělá naschvály.‘

‚Teď už ne. Přiznej si, že ho miluješ. Vzpomeň si, jak vypadal jen v té osušce.’

Chvíli jsem se ještě hádala s mým druhým já a rozebírala pro a proti.

Přišel ke mně blíž a zašeptal mi: „Tak co?“

Rozhodla jsem se, teď nebo nikdy. Přitáhla jsem si ho blíž a políbila.

„To znamená, že nemusíme nic vyvracet?“

„To si ze mě děláš srandu, nebo jsi tak nechápavej?“

„Pro jistotu se ptám. Ty máš co říkat, dneska ráno ti taky trošku déle trvalo, než jsi na to přišla.“

„Byla jsem ještě rozespalá.“

„Doufám, že nemáš bláznivý dvojče.“

„Možná, ale nevím o něm. Copak, bojíš se, že bys dopadl jako Weasley?“

„Kdo ví, co by se stalo, kdybychom je nezastavili.“

„Weasley by alespoň týden nevstal. Jdeme se podívat, jestli je ve vlaku pořádek.“

„To si ze mě děláš srandu?“ zeptal se nevěřícně.

„Ne, musíme konat své povinnosti.“

„Já chci být s tebou a sám.“ Začal mě líbat na krku.

„Za chvíli stejně někdo přijde,“ řekla jsem a odstrčila jsem ho od sebe.

„No a co.“

„Jsme primusové, máme jít příkladem!“

„Jen chvilku,“ škemral. Už jsem chudák malá nestačila nic říct, protože mě políbil. Ale líbali jsme se asi patnáct vteřin, protože nás vyrušilo snažení o otevření dveří do našeho kupé. Panebože, co je to dneska za den, to se mi musí zdát. Já chci mít alespoň půl hodiny klidu.

Odemkla jsem naštvaně dveře a čekala na toho, kdo je otevře. V duchu jsem si připravovala nějakou pěknou kletbu. Dovnitř přišel Weasley. Chvilku si nás prohlížel.

„Co chceš?“ zeptal se Potter, teda James opravdu naštvaně. Nedivila jsem se mu, taky jsem měla chuť ho okamžitě vyhodit.

„Jak jste dokázali uklidnit Briana?“

„Už se chová jako člověk?“ zeptala jsem se.

„Jo, dokonce se mi omluvil.“

„Poděkuj Anně, kdyby tady nebyla, tak jsi mrtvej. A Brian by se ti v životě neomluvil.“

„Co jsi mu vůbec řekla?“

„Já si to moc nepamatuju, ale něco na způsob, aby to překousnul a jestli vám zabrání, abyste spolu chodili, tak ať si mě nepřeje. Pro štěstí kamarádky udělám skoro všechno.“

„V životě by mě nenapadlo, že bych ti byl vděčný.“

„Neboj, mě taky nikdy nenapadlo, že bych někdy udělala něco pro tvoje dobro.“

„Tak a teď můžeš jít!“ řekl James a začal ho vytlačovat z našeho kupé.

„Vy dva…“ nestačil už doříct Weasley, protože James za ním zavřel dveře.

„Chudák Weasley. To se dělá, takhle vyhazovat přátele?“ zeptala jsem se provokativně.

„Teď mi je Martin ty-víš-kde.“ Přitáhl si mě blíž k sobě.

„Asi tuším,“ řekla jsem a políbila ho. Pro Merlina, já si to fakt užívala a byla šťastná!

Teď jsme měli štěstí, protože asi půl hodiny k nám do kupé nikdo nepřišel. Seděla jsem mu na klíně a pomalu mu rozepínala košili.

„Anno?“

„Co je?“ zeptala jsem se a sundala mu ji.

„Nejsem si jistej, ale asi se na nás někdo dívá.“ řekl, když jsem se nakláněla, abych ho políbila na holou hruď.

Podívala jsem se na dveře. Závěsy byly zatáhnuté, takže jsem to nechala být a zase se otočila k němu. Jak jsem se otáčela, všimla jsem si páru očí v malé škvírce mezi dvěma závěsy.

Trošku jsem se upravila, zapnula si košili a otevřela dveře. Před nimi stáli tři kluci, asi tak z třetího ročníku, a koukali se na mě jak neviňátka.

„Co potřebujete?“ zeptala jsem se a mile se na ně usmála.

„Nic,“ odpověděl jeden a všichni okamžitě zdrhli.

Zakroutila jsem hlavou a vrátila jsem se zpět do kupé.

„Taky jste ve třetím ročníku sledovali primuse a primusku?“

„Prosím tě, jak jsi přišla na to, že bychom měli sledovat primuse a primusku?“ zeptal se a začal si zapínat košili.

„Protože teď nás sledovali nějaký tři kluci,“ řekla jsem a začala mu cuchat vlasy.

„Nedělej.“

„Ty stejně nikdy nebudeš vypadat upraveně, tak proč to řešíš.“

„To jsem zjistil i bez tebe. Radši pojď, jdeme se podívat co se tady děje,“ chytil mě za ruku a odtáhnul mě z kupé.

Ve vlaku byl naštěstí klid, tedy jenom pár páťáků po sobě stříleli nějakými kletbami, ale jinak v pohodě.

Už byla tma, když začal vlak zpomalovat. Venku pršelo a všude bylo bláto. Rychle jsme se přesunuli ke kočárům. Nacpalo se nás tam šest, já, James, Kate, Ginny, Weasley a Johnson.

„Zeptám se ještě jednou. Vy dva spolu chodíte nebo co?“ zeptal se Weasley.

„Asi pět hodin,“ odpověděl James.

Kate se na mě překvapeně podívala, Ginny nasadila výraz já-jsem-to-věděla a Johnson vypadal na to, že to s ním asi dneska už sekne.

Zbytek cesty z Prasinek nikdo nic neřekl.

 

Velká síň byla jako vždy krásná. Až teď jsem si uvědomila, že letos jsem tu naposled. To je naposledy, co uvidím Velkou síň takhle vyzdobenou. Bylo mi to líto, protože jsem tu bývala ráda. Ale jak jsem zahlédla Snapea, tak mě všechno přešlo. Ten mi chybět opravdu nebude.

Sedli jsme si ke stolu. A čekali na to až profesorka McGonagallová donese stoličku s Moudrým kloboukem. Prohlížela jsem si učitelský stůl, jestli tam není nějaký nový učitel. Stal se zázrak, my máme na Obranu proti černé magii pořád Kruma.

Dveře do Velké síně se otevřely a v nich se objevila profesorka McGonagallová a za ní dlouhý zástup žáků prvního ročníku. Dorazili k učitelskému stolu a postavili se v řadě proti nám. Mezi řadou studentů jsem poznala Juliet. Bavila se s nějakou zrzavou dívkou.

Profesorka McGonagallová před ně postavila stoličku a na ní Moudrý klobouk. Vedle krempy se otevřela trhlina a klobouk začal zpívat.

Všichni začali tleskat, když Moudrý klobouk dozpíval. Profesorka rozvinula dlouhý svitek pergamenu.

„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk na hlavu a sednete si na stoličku. A až rozhodne, do jaké koleje patříte, půjdete se posadit k jejímu stolu.“

„Neříkala tohle i nám?“ zeptala jsem se Ginny.

„Asi jo, nikdy jsem si nevšimla, že by říkala něco jiného.“ Pokrčila jsem rameny a začala dávat pozornost zase zařazování.

„Abercrombieová, Daphne.“

Hnědovlasá holčička pomalu došla ke stoličce a posadila si Moudrý klobouk na hlavu. Klobouk chvilku přemýšlel a potom vykřikl: „Nebelvír!“ Malá Daphne přiběhla k našemu stolu a šlo na ni vidět, že je velice ráda, že to má za sebou.

Dál jsem moc neposlouchala. Byla jsem jen zvědavá, kam klobouk zařadí Juliet. Napadaly mě jen dvě koleje a to Nebelvír nebo Havraspár.

„Potterová, Juliet,“ pronesla profesorka McGonagallová.

Juliet vyšla z řady dětí a zamířila ke stoličce. Elegantně si sedla a nasadila si klobouk. Překvapilo mě, že nebyla vůbec nervózní, tedy možná byla, ale nedala to na sobě vůbec znát. Moudrý klobouk přemýšlel trošku déle než normálně, asi stejně dlouho jako u mě.

Nebelvír!“ Juliet si okamžitě sundala klobouk a rozeběhla se k nám.

 

 

 

21. kapitola                                                                                             23. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA