Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. kapitola - Juliet

6. 5. 2007

Probudila jsem se asi v deset ráno. Bolela mě hlava. Cítila jsem se, jakoby přese mě proběhlo stádo hipogryfů. Hrůza.

Co se vůbec včera stalo? Panebože, už si vzpomínám, ale kéž bych si nevzpomněla. To si budu muset alespoň deset minut čistit zuby. Já snad přestávám chlastat.

Šla jsem do koupelny dát se trochu do pořádku. Byla jsem bílá jako stěna. Tmavé kruhy pod očima mi na kráse taky moc nepřidaly.

Asi za deset minut jsem se vydala k holkám. Obě ještě spaly.

„Děvčata, stávejte.“

„Bože, mě bolí hlava,“ postěžovala si Kate.

„To nejsi sama,“ přitakala jsem.

„Co se vůbec včera stalo?“ zeptala se Ginny.

„No, ty ses hezky opila a potom jsi zvracela na dívčích záchodech,“ připomněla jsem jí.

„A co jsem dělala já?“ zeptala se Kate.

„Opravdu to chceš vědět?“ zeptala jsem se s pozvednutým obočím.

„Ježíši, co jsem dělala tak strašného, že se mě takhle ptáš?“

„Nechutně ses oblejzala s Weasley.“

Ginny vytřeštila oči. „Cože? Ty ses oblejzala s mým bratránkem?“ Strčila si prst do pusy a naznačila, že zvrací.

„Já si to nepamatuju. A jak to, že o tom víš?“

„Šli jsme tě s Potterem hledat a můžu říct, že mi málem vypadly oči z důlků. A když jsme tě chtěli odtáhnout pryč, tak si nechtěla.“

„Mně je špatně, já fakt měla něco s Weasleym? Doufám, že jsem se s nim nevyspala.“

„Tak to netuším, ale pochybuju o tom, to by si nedovolil.“

„A proč ne?“

„Protože by ho potom tvůj brácha zabil, tedy alespoň to říkal.“

„Můj brácha by mu něco udělal?“

„Říkal, že jo,“ pokrčila jsem rameny a sedla jsem si k ní na postel.

„Hele, Anno,“ řekla Ginny a podezřele se na mě usmála. „Měla jsem halucinace nebo jsem tě viděla líbat se s Potterem?“ zeptala se Ginny.

„Ty ses zase líbala s Potterem?“ zeptala se Kate a zakroutila hlavou.

„Bohužel ano.“ A ne jednou, pomyslela jsem si.

„Děvčata, vy mě rozbíjíte,“ řekla Ginny.

„To jsme teda šťastný, že jo Kate?“

„Já se nebudu moct nikde ukázat,“ řekla Kate.

„To trošku přeháníš, nemyslíš?“ řekla Ginny.

„To bude ostuda.“

„Ale prosím tě, já to budu mít horší. Vás totiž nikdo neviděl, teda kromě mě a Pottera.“

„Máš pravdu,“ řekla Kate a trochu se usmála.

„Ty jsi teda kamarádka.“

„Já vím, že to vyznělo hnusně, ale já to nemyslela tak, jak jsem to řekla. Ale moc dobře víš, co se o Weasleym říká. Každý by si myslel, že jsem se s ním okamžitě vyspala. O Potterovi jsem nic takového ještě neslyšela.“

„Já taky ne,“ přidala se Ginny.

„Protože on takový není,“ odpověděla jsem automaticky.

„A jak to víš?“ zeptala se překvapeně Kate.

„Protože.“ Panebože, co jsem to zase řekla?

„Ty ses s Potterem jenom nelíbala, že jo?“ zeptala Ginny.

„My jsme spolu nic neměli.“

„Nekecej,“ řekla Kate.

„Já to myslím vážně. Vy si vážně myslíte, že bych měla něco s Potterem?“

„Anno, my tě známe, my víme, jaká jsi, když jsi opilá,“ řekla Ginny.

„Já jsem s Potterem nic neměla a už se o tom odmítám bavit. Jdete se nasnídat?“

„Jestli něco sním, tak se pozvracím, zůstávám tady,“ řekla Kate.

„Já jdu, mám celkem hlad.“

Došly jsme do jídelny mlčky. Byla jsem strašně ráda, protože na téma Potter už jsem se s nikým bavit nechtěla. Mamka seděla za stolem, v ruce Denní věštec a před sebou obrovský hrnek kávy. Když nás konečně zaregistrovala, zeptala se: „Tak jak jste si to včera užili?“

„Jo, celkem to šlo,“ mávla jsem rukou. Už jsem na to nechtěla myslet.

„Co si bude slečna přát?“ zeptala se mě Clia.

„Jenom hořký čaj.“

„A nějaké pečivo,“ dodala mamka.

„A co si budete přát vy?“ zeptala se Clia Ginny.

„Čaj, ale normální a k jídlu to je jedno, hlavně ať je to k jídlu, mám hlad jako vlk.“

„Bolí tě hlava, Anno?“ zeptala se mamka, když skřítka zmizela v kuchyni.

„Jo.“

„Nemáš pít. A kde máte Kate?“

„Ještě leží,“ odpověděla jsem.

„Holky, hlavně si neberte lektvar proti bolení hlavy.“

„Proč?“ zeptala jsem se, protože jsem to měla v plánu.

„Když si ho vezmeš, tak to bude o dost horší.“

„A co jako mám dělat, když mě strašně bolí hlava?“ zeptala jsem se.

„Budeš to muset přežít. Co si myslíš, že dělají mudlové?“

„Nějaké prášky?“ tipla jsem si.

Mamka přikývla. „Ale my je nemáme,“ řekla a já se zamračila.

„Tos mi teda pomohla.“

„Dneska k nám přijde Cho s malou Juliet, doufám, že s ní budete,“ oznámila mi mamka.

„Kdo je Juliet?“ zeptala se Ginny.

„Potterova sestřička, vypadá celkem mile,“ informovala jsem ji.

„Mami, neříkala jsi na začátku prázdnin, že k nám mají přijít i Weasleyovi?“

„No měli, ale dohodli jsme se, že přijdou k Potterům.“

„Koho si vůbec vzal Weasley starší, nikdy jsi mi o jeho ženě nic neříkala.“

„Já jsem ti nikdy neříkala o tetě Theresse?“ zeptala se Ginny.

„Ne. Nikdy mě to totiž nezajímalo.“

„Já jsem jí viděla jen jednou v životě, moc ti o ní povídat nemohu,“ odpověděla mi mamka.

„Tak mi řekni něco ty.“

„No, teta Theressa je z Francie, strejda se s ní seznámil díky mé další tetě Fleur, to je žena strejdy Billa. Nějak si padli do oka a dali se dohromady. Víc ti neřeknu, protože mě to moc nezajímá. Všechno je to takový zamotaný.“ Místo vyprávění se zakousla do ovocného košíčku.

„Kolik máš vůbec strejdů a tet?“ zeptala jsem se.

„Sedm strejdů a šest tet.“

„Kdo si nikoho nevzal?“ vyzvídala mamka.

„Strejda Percy, je hrozně pořád zažraný do ministerstva,“ zašklebila se.

„Tak to se nedivým, ten bude pořád stejný. A Penelope ho nechala?“

„Kdo je Penelope?“ zeptala jsem se.

„Byla to Bradavická primuska a chodila s Percym,“ odpověděla mi mamka.

„To už je dávno, alespoň šestnáct let, nikdy jsem ji nepoznala. Ani se jí nedivím, strejda byl vždycky divnej.“

„Ale Ginny, nemluv o něm takhle.“

„Vždyť je to pravda,“ bránila se.

„Holky, asi za hodinku přijde Cho, takže ať Kate neleží v posteli, bylo by to divné,“ řekla mamka a odešla.

My jsme dosnídaly a vydaly se za Kate do pokoje. Ta seděla v křesle a četla si Týdeník čarodějek.

„Už ti je lépe?“ zeptala jsem se.

„Jde to, ale mohlo by být lépe.“

„Za hodinu přijde Potterova máma a jeho sestra,“ řekla Ginny.

„Vážně?“ zeptala se Kate. Nezněla moc nadšeně.

„Vážně, je celkem v pohodě, sice je malá, ale dělala ksichty na Pottera, takže může být v pohodě.“ Při té vzpomínce jsem se usmála.

Asi hodinu jsme si povídaly. Potom přišla naše domácí skřítka Clia a řekla mi, ať se dostavím do haly. Hosti dorazili. Jen jsem přikývla holkám naznačila, že jsem za chvíli zpátky. Seběhla jsem schody a v hale málem porazila mamku. Paní Potterová s Juliete se jen usmály.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Ahoj, Anno.“

„Ahoj,“ pozdravila potichounku Juliet.

„Jdi s Annou nahoru, má tady kamarádky,“ pokusila se mamka povzbudit malou Potterovou, ale moc se jí to nepodařilo. Ta se na mě jen nejistě podívala a pořád stála na místě.

„Tak pojď,“ pobídla jsem jí, usmála se a vzala ji za ruku.

Chvíli jsme šly mlčky. Cítila jsem, jak je nervózní. „Neboj, holky jsou v pohodě.“

Neodpověděla, a tak jsem to nechala být. Určitě se to za chvíli spraví. Otevřela jsem dveře a nechala ji vstoupit jako první. Moc se jí nechtělo.

„Ahoj,“ pozdravily holky najednou.

„Ahoj,“ zašeptala Juliet. Chudák, asi se hodně styděla.

„Juliet, tohle je Ginny Thomasová,“ ukázala jsem na Ginny, „ je to sestřenka Jamesova kamaráda Martina.“ Opravdu jsem se musela přemáhat, abych jim říkala jmény. „A tohle je Kate Johnsonová,“ ukázala jsem na Kate, která na ní zamávala. „A holky, tohle je Juliet, Jamesova sestra,“ představila jsem je.

„Ty jsi sestra Briana?“ zeptala se Juliet.

„Ano, bohužel. To jsme si tak podobní?“ zeptala se zhrozeně. Zakroutila jsem hlavou, vždyť byli dvojčata.

„Jo, jste, ale hlavně máte stejné příjmení,“ řekla Juliet.

Všechny jsme se zasmály. Juliet to překvapivě uvolnilo. Sedla si mezi holky na postel a zvědavě si je prohlédla. Nakonec se podívala na mě. „Hele, nevíte, kde byl včera můj brácha, že se vrátil až okolo čtvrtý ráno?“ zeptala se Juliet.

Do prdele. Doufám, že to holky nezjistí.

„Nebyl s mým bratrancem a s Johnsonem?“ zkusila Ginny.

„Ne, ti byli už dávno v posteli, když přišel. Myslel si, že je hrozně nenápadný, ale dělal takový bordel, že mě probudil.“

„A jak víš, že jsme je mohly vidět?“ zeptala se Ginny.

„Protože když přišli, tak jsem je slyšela si o vás povídat.“

„A co říkali?“ zeptala se Kate.

„No, Brian vyhrožoval Martinovi, že jestli na tebe šáhne, tak ho zabije, nebo něco na ten způsob. A brácha je nějak usměrnil a potom zmizel.“

Prosím, ať nepřijdou na to, že zmizel za mnou.

„Tak to já netuším, kam se mohl vypařit, ty nevíš, Anno?“ zeptala se Ginny.

„Ne, proč se ptáš mě?“ zeptala jsem se.

„Hele, Anno, nezmizela si taky náhodou?“ zeptala se Kate.

„Jako za Potterem?“ zeptala jsem se. Prosím, ať na to nepřijdou.

„Ne, za Lockhartem,“ řekla ironicky Kate.

„Tak za Lockhartem jsem opravdu nešla, nemám ráda nemocnice.“

„Anno, nedělej si ze mě srandu,“ zuřila Kate.

„Ty ses ptala, jestli jsem šla za Lockhartem, tak jsem ti řekla, že ne,“ bránila jsem se.

„Jsi hrozná,“ řekla Kate. To už jsem někde slyšela.

„Já vím.“

„Tak co, víš, kam šel můj brácha?“ zeptala se Juliet.

„Ne, fakt ne,“ pokusila jsem se říct přesvědčivým hlasem. Snad se mi to povedlo.

„Hm, a jak to že jste včera byli s mým bráchou, s Martinem a s Brainem?“ zeptala se Juliet a nechala záhadu se zmizelým bratrem na pokoji.

„My jsme šly oslavit Anniny narozeniny a oni tam byli taky, no a tak jsme tam byly s nimi,“ řekla Ginny.

„Můžete mi vysvětlit, proč jste s nimi slavily, když se nesnášíte?“ nechápala Juliet.

„Jak víš, že se nesnášíme?“ zeptala jsem se.

„Pokaždé když brácha přijede z Bradavic, tak řekne něco na způsob: „Já tu Malfoyovou zabiju.“, tohle byly první prázdniny, co to neřekl. No, a když přijedou kluci, tak se vždycky domlouvají na nějaký pomstě.“

„Anno, ty jsi na tom podobně,“ řekla Kate.

„Ani se ti nedivím,“ řekla a zašklebila se. „Můj bratr je nesnesitelný.“ Když jsme se všechny zasmály, zeptala se: „Vysvětlíte mi teda, proč jste s nimi slavily?“

„No, my s nimi nechtěly nic slavit, ale potom se to nějak rozjelo,“ řekla jsem.

„A ty ses líbala s Potterem,“ doplnila mě Ginny a já myslela, že jí zabiju.

„Ty ses líbala s mým bráchou?“ zeptala se překvapeně Juliet.

„No, jo.“

„Páni, nikdy by mě nenapadlo, že byste se dali s bráchou dohromady. Nikdy o tobě nemluvil nijak hezky.“

„Ale my se nedali dohromady,“ vyhrkla jsem.

„Oni měli trochu vypito, víš,“ pokusila se to vysvětlit Ginny.

„Jak znám bráchu, tak před rokem, i kdyby se opil nějak hrozně, tak by se s tebou nelíbal,“ řekla vážně Juliet.

„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se.

„Jsem jeho sestra už přes jedenáct let, takže ho asi budu znát lépe než vy.“

„Můžeš mi vysvětlit, proč tvůj bratr není stejný jako ty? Byl by o dost lepší,“ usmála jsem se. Doufala jsem, že tím změním téma.

„On je celkem v pohodě, tedy jak kdy a jak na koho. Asi nepatříte mezi jeho oblíbence,“ pokrčila rameny.

Hm, tím už si nejsem tak jistá. Chce se mnou trávit podezřele moc času, pomyslela jsem si.

Asi ještě dvě hodiny jsme si povídaly a vyzvídaly, co na nás Potter, s Weasleym a s Johnsonem chystají. Sice jsme se nic nedozvěděly, ale byla sranda. Na to, že bylo Juliet teprve jedenáct, tak se s ní dobře povídalo. Připadala jsem si, jakoby mi bylo taky jedenáct. Vyprávěly jsme jí o Bradavicích. Na to, že mě bolela hlava, to byl skvělej den.

Paní Potterová a Juliet odešly asi v pět večer. S holkama jsme ještě kecaly, ale ještě pořád jsme byly ospalé, takže jsme asi v devět odpadly.

 

10. kapitola                                                                                             12. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

RE:

(Naiad, 27. 5. 2007 13:51)

Je to ze starého fanu, ale pokouším se opravovat chyby...

Anna.....

(Sir Tyras, 26. 5. 2007 14:26)

ja som si myslel ze budes na novom fane a ty si tu davas na svoju stranku annu Malfoyovu. su tieto casti este zo strareho fanu alebo ich pises
na novo???

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA