oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Tak jsme se tu po dlouhé době objevila :) A jsem ráda, protože to znamená, že jsem se konečně dostala z toho hrozného období. To víte škola, k tomu nějaké oslavy, ples… no prostě jsem byla ráda, když jsem se podívala na mail… Takže se vám za to čekání hrozně omlouvám :)

Jinak bych vám chtěla poděkovat za komentáře k minulé kapitole, protože jste mě potěšili. Vypadá to, že žádné limity nikdy nebudou a za to vám moc a moc děkuju :)

A jako vždy vás hrozně moc prosím o komentáře k téhle kapitole. To víte, dlouho jsem nepsala, a tak bych chtěla zjistit, jestli jsem nevyšla ze cviku :)

Tak a teď už vás přestanu otravovat svými řečmi a nechám vás číst. Tak si užijte 7. kapitolu :)

Mějte se krásně J Vaše Naiad

Zjistila jsem něco strašného, tedy jak pro koho, ale zatím je to pro mě šílené zjištění. Já se zamilovala do Jamese Pottera. Že to zní příšerně? Bohužel to nezní jen příšerně, ale ono to příšerné je! Je to naprosto absurdní. Já se přeci nemohla zamilovat do Jamese, prostě nemohla!

Ale mohla. Prostě se dneska choval tak úžasně, že to jinak nešlo. Co byste na mém místě dělali vy? Určitě byste se taky zamilovali, hlavně kdybyste ho viděli. Vypadá prostě úžasně! Divím se, že jsem na to nepřišla dřív. Vždyť jsem ho vídala skoro každý den.

Ale stejně je to absurdní. Přeci se nemáme mít rádi! Každý ví, že se nemáme rádi, takže se nemůžeme milovat. Teda jestli mě vůbec miluje…

Co když mě nemiluje? Co když si ze mě dělá zase srandu? Co když je to jeho vtípek roku a všichni se mi budou smát?

To je pitomost, on přeci nemohl vědět, že ho moje sestra pozve na večeři. Ale co když se na mně domluvili? Ne, to je ještě větší pitomost. Asi jsem paranoidní…

Někdo do mě šťouchnul loktem a já se probrala ze svého hrozného přemýšlení.

„Nekoukej na něj tak, Lily,“ zašeptala mi mamka do ucha, když kolem mě procházela, aby mi sebrala prázdný talíř.

„Já se na něj nekoukám,“ protestovala jsem potichu a stejně na něj koukala dál.

Proč na něj tak hledím? Můžete mi někdo říct, proč na něj tak tupě hledím? Asi si myslíte, že nejlepší odpověď by byla, že jsem do něj zamilovaná, ale není tohle už trochu moc? Nedal mi třeba nápoj lásky nebo něco podobného? Nebo jsem do něj opravdu tak šíleně zamilovaná? Ale jak je možné, že jsem se do něj zamilovala za pár hodin? Vždyť ve škole se vídáme každý den, měla jsem na to času dost, ne?

Nemyslíte, že bych se měla třeba zaobírat jinými věcmi? Jako třeba, že na světě je jeden zlý černokněžník, který zabíjí lidi? Ale ono to prostě nejde! Já nemůžu myslet na nic jiného, prostě nemůžu! Jakmile se pokusím naladit svůj mozek na jiné téma, vždy se do toho připlete ten brýlatý krasavec naproti mně.

Ale to by možná ještě nebylo to nejhorší. Mám totiž dost zvláštní představivost, co se týče Jamese Pottera. Nikdy se mi to nestalo. No, dobře, stalo, ale jen v případech, kdy jsem si snila o chrabrém princi na bílém koni.

„Květinko?“

Musela jsem zatřepat hlavou, abych z hlavy dostala trochu perverzní myšlenky.

„Poslouchala jsi mě?“ zeptal se táta.

„Promiň, trochu jsem se zamyslela.“

„To jsme si všichni všimli,“ poznamenala otráveně Petunie.

Mně asi uhoří tváře. Cítím, jak mi nechutně červenají. Já chci zmizet! Nebo se alespoň schovat pod stůl! Že bych něco shodila a na chvíli se schovala?

Nenápadně, teda tak nenápadně, že to bylo až velmi nápadné, jsem rukou shodila pod stůl lžičku na dezert. Udělala jsem omluvný obličej a rychle sklonila hlavu pod bílý ubrus. Úlevně jsem si oddechla.

Musím tady zůstat fakt dlouho, protože potom se všichni na mě budou dívat a vyptávat se. Ale co tady budu dělat? Nebude hrozné, když tady budu třeba půl hodiny? Ale to by mě potom dost bolela záda. Tak jak dlouho tu budu muset být? Alespoň deset minut.. nebo čtvrt hodiny? Já tu chci zůstat co nejdéle!

Chvíli jsem koukala na Jamesovi nohy, když v tom se u jeho pravé nohy objevila stejná lžička, kterou jsem teď držela v ruce. Potom se pohnul na jeho straně ubrus a nakonec se objevila jeho střapatá hlava. Mrknul na mě a usmál se.

„Co tady děláš?“ zeptal se šeptem.

Řekla jsem si, že mu řeknu pravdu. „Snažím se vyhnout vašim pohledům. Nemůžu za to, že mám tak bujnou fantazii.“

James zvědavě povytáhl obočí a já zase zčervenala, určitě o dost víc než minule.

Proč jsem to plácla? To jsem nemohla lhát? Teď vypadám jak nějaká nymfomanka nebo tak nějak. A to já přeci nejsem!

A co když se mě zeptá, co jsem si představovala? Nemůžu mu říct pravdu, prostě nemůžu. To by potom poznal, že jsem se do něj zamilovala. A to já nechci. Chtěla bych napřed zjistit, jaký je jeho vztah ke mně, a až potom bych mu řekla, co cítím já. Nebo by to mohlo být horší a on by si opravdu myslel, že jsem nadržená nebo jak to říkají holky u nás v ložnici. A to já nejsem!

„Bujnou fantazii?“ zeptal se.

„Jo, mám velkou představivost,“ řekla jsem a ještě o stupeň víc jsem zčervenala. „A docela živou.“

„Teda Evansová, já se o tobě dozvídám věci,“ usmál se. „Dneska je to fakt zajímavý.“

„Ale já jsem nemyslela na, ehm, nic perverzního.“

To jsem tomu dala. Teď už je prostě jasné, že jsem na něco perverzního myslela. Proč si nejprve nerozmyslím, co chci říct, a místo toho plácnu první, co mě napadne? Proč nejprve mluvím a potom myslím? Teda normálně nejprve myslím a potom mluvím, například ve škole. Tam si vždycky promyslím, co řeknu, a potom mluvím. Ale teď, jak je tu James, plácám všechno, co mě napadne. Proč se nemůžu soustředit?

„Aha,“ vydal ze sebe James.

Chvíli bylo ticho a oba dva jsme se zamysleli. Já jsem sice nevěděla nad čím přemýšlí James, ale měla jsem jisté tušení. A proto jsem zase zčervenala. On totiž určitě přemýšlel nad tím, nad čím bych mohla před chvílí přemýšlet já.

Vedle mě se znovu odhrnul ubrus a objevil se tátův obličej.

„Co tady děláte?“ zeptal se s úsměvem.

Panebože! Tak je tu i táta. Co to je dneska sakra za den? Pořád se dějí tak zvláštní věci! Nejprve to hrozné pozvání na večeři, z kterého se stala vlastně i příjemná věc, myslím jenom to zamilování, protože se cítím hrozně šťastně a na tváři se mi stále objevuje přihlouplý úsměv, potom trapné otázky mých rodičů, pohádání se se sestrou, perverzní myšlenky, které se týkají Jamese, a nakonec jsem s Jamesem pod stolem, – nezní to divně? Mám pocit, jako bychom tu dělali něco jiného, než jsme ve skutečnosti dělali. – Ještě ke všemu se tu objeví táta a kouká se, jakoby nás snad vyrušil z něčeho nekalého.

S Jamesem jsme sebou oba trhli a s šokem v očích jsme se podívali nejprve na něj a potom i na sebe.

„No, hledala jsem vidličku,“ řekla jsem a ukázala mu dezertní lžičku.

„Vidličku?“

Nechápavě jsem se podívala na tu lžičku a pak mi došlo, co jsem to zase plácla. „Lžičku. Já řekla vidličku?“ zeptala jsem se.

„A nechtěli byste se vrátit k nám?“

James se na tátu omluvně usmál a hned se zase vrátil nahoru.

„Když jste si chtěli promluvit, tak jste mohli odejít k tobě do pokoje.“

„Ale my jsme si nechtěli promluvit,“ namítla jsem. „Jen mi spadla ta vidlička, ehm, teda lžička.“

„Dobře, květinko, ale měli bychom se vrátit.“

Povzdechla jsem si a vrátila se. Všichni se na mě podívali. Mamka trošku nesměle, jako bychom se tam snad líbali nebo co. Petunie znechuceně, protože si myslela asi to samé. A táta měl na tváři úsměv. Jen já a James jsme se na sebe koukali a chtěli se zase vrátit pod stůl, nebo alespoň já jsem to tak cítila.

„Dáte si dezert?“ zeptala se mamka a ukázala na jablečný koláč uprostřed stolu.

„Jistě, paní Evansová,“ odpověděl James a konečně se začal tvářit normálně.

„A ty Lily?“

„Ano, ale jen trošku.“

Víte, co znamená slovo trošku? Tak moje máma ne.

Do ruky jsem dostala talířek s obrovských kusem koláče a na něj ještě pořádnou dávku šlehačky. S vykulenýma očima jsem se na ni podívala a zeptala se: „Mami, to je trošku?“

„Ale to sníš, zlatíčko!“ mávla nad tím rukou a další talíř podala Jamesovi. Ten měl jen o malinko větší porci než já.

Tak jsem si kousek ukrojila a strčila ho do pusy. Znovu jsem začala přemýšlet, jak tenhle večer ještě skončí. A v tom jsem si vzpomněla, že máme ještě s Jamesem někam jít, někam do hospody.

 6. kapitola                                                                                            8. kapitola