oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Tak jsem se překonala a napsala 1. kapitolu k nové povídce. Nevím, co jste od toho čekali nebo nečekali, ale doufám, že vás nezklamu. Pokouším se tak trochu o humor…

Hrozně moc vás prosím, jestli byste mi napsali komentář, jestli se vám to líbí. V téhle kapitole se toho hodně prozradí, takže je vlastně jedna z těch nejdůležitějších. Moc vás o to prosím.

Tak a teď se do toho pusťte :) Mějte se krásně. Vaše Naiad :)

„Cos to proboha udělala?“ zeptala jsem se naprosto otřeseně své sestry, která se jen spokojeně uculovala.

„Pozvala ho jsem ho dneska k nám, máš s tím snad nějaký problém?“

„Jestli s tím mám problém?“ položila jsem otázku, na kterou byla jen jediná odpověď. „Samozřejmě, že mám! Tys k nám domů pozvala Jamese Pottera!“

Asi bych vám měla vysvětlit, co se vlastně stalo. Jsou prázdniny a já jsem už skoro měsíc doma. A za měsíc se budu znovu vracet do školy, což vám pravděpodobně došlo. A teď k věci, má jediná starší sestra Petunie, která nenávidí kouzla a vše, co k tomu patří, si nejspíš všechno rozmyslela. Proč? Protože se jednoho dne rozhodla použít mou sovu, která si spokojeně spala ve své kleci, a napsala dopis Jamesovi. Chápete to? Jamesovi Potterovi!

Samozřejmě jsem se to neměla dozvědět. A taky, že jsem to dlouho nevěděla. Ale před chvílí mi přišel dopis. Byl od Jamese a psal mi, že rád přijímá mé pozvání a že dnes přijde. V tu chvíli jsem nemohla uvěřit svým očím. Moje sestra pozvala Jamese Pottera k nám domů!

Myslím si, že jsem měla štěstí, že jsem nedostala infarkt. Neměla jsem k tomu daleko. Co teď sakra budu dělat? On má za dvě hodiny přijít! Já se zblázním! Já se opravdu zblázním!

„To chce klid, sestřičko,“ zasmála se Petunie a já jsem byla na pokraji zhroucení. „Alespoň ho naši poznají.“

„Cos to řekla?“

„Já jsem ti neřekla, že jsem ho pozvala i na večeři?“

Mám pocit, že se mi zastavilo srdce. Za chvíli tady určitě omdlím. Nemůžu dýchat. Já nemůžu dýchat!

„Jaks mi to mohla udělat?“

„Nevím, říkala jsem si, že by ho naši mohli konečně poznat, když spolu chodíte,“ prohodila.

„Ale my spolu nechodíme!“ zakřičela jsem nepříčetně.

„Ups!“ udělala posměšně a chytla se za pusu. „Tak to tu máme problém.“

„Tak to máme sakra velký problém! Co teď budu dělat?“

„Tak s tím ti nepomůžu, slíbila jsem, že pomůžu mámě udělat tu večeři.“

„Petunie, že si ze mě děláš srandu, že jo?“

Jestli se ještě něco stane, určitě tady sebou seknu.

„Nedělám, Lilynko.“

Svalila jsem se na křeslo, zavřela oči a přála si, abych umřela. Protože jestli neumřu teď, tak umřu až tady James bude, ostudou.

Asi bych vám měla osvětlit vztah mezi mnou a Jamesem Potterem. Když jsem nastoupila do Bradavic, James Potter, kouzelník z čistokrevné rodiny, nevěděl o mé existenci. Já jsem o jeho existenci věděla, ale nějak mě ten člověk nezajímal. Proč taky, byl to přeci kluk! A v jedenácti se s klukama prostě nebavíte.

Náš druhý ročník byl asi podobný tomu prvnímu, jen James Potter a Sirius Black, Remus Lupin a Petr Pettigrew, jeho nejlepší kamarádi, začali dělat hloupé a nejapné žerty, ale naštěstí nikdy na mě, což se změnilo, a to ve třetím ročníku.

Asi jsem začala po těch dvou letech být nápadná se svými dlouhými zrzavými vlasy, a tak si James konečně uvědomil, že na stejnou školu, na stejnou kolej a dokonce i do stejného ročníku chodím já, malá zrzavá holka, která neudělala ani krok bez nějaké knížky. Jo, to jsem byla celá já, možná ještě pořád jsem.

Ve čtvrtém ročníku už to bylo o něco horší. Mojí existenci si totiž začal uvědomovat i Jamesův nejlepší kamarád Sirius Black, a tak se snažili té „šprtce“ dělat jen naschvály a naschvály. Což jsem si samozřejmě nenechala líbit a vysloužila jsem si nálepku práskačky. Z toho jsem snad vyrostala a dostala jsem se do pátého ročníku. Bylo mi patnáct, trochu jsem vyrostla a podle Petunie mi konečně narostly prsa. Na nástupišti před vlakem, když jsem jako nový nebelvírský prefekt hlídala, aby se nic nedělo, si mě všiml jeden hráč z našeho famfrpálového družstva, kterého jsem zrovna moc nemusela. Ano, odhadujete správě, James Potter. Namachrovaný, patnáctiletý kluk, který na všechny strany rozdával úsměvy. Jeden si dokonce vyhranil i pro mě.

Přesně si pamatuju jeho slova. „Kdo jsi, krásko?“ řekl mi a já na něj vytřeštila oči. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo mu nadávat. Bylo možné, aby si mě už nepamatoval? A potom najednou přes celé nástupiště zařval: „Panebože, to není možné! Ty jsi Evansová! Naše nebelvírská šprtka!“

Víte, nemám ráda trapasy a tohle byl opravdu jeden z těch velkých, protože si živě pamatuju, jak se na nás otočili všichni, kteří byli v blízkosti snad jedné míle. A tak to začalo. James mě začal všude ztrapňovat a já mu musela jen nadávat, na nic jiného jsem se prostě nezmohla.

Asi bych vám měla říct, čím mě ztrapňoval. Začal mě všude zvát na rande, prostě si nemohl pomoct. Možná vám to nepřipadá trapné, ale mě hrozně. Nejsem totiž člověk, který by chtěl být středem pozornosti jako třeba James nebo jeho kamarád Sirius.

A tak to všechno pokračovalo až do konce šestého ročníku. Asi se ptáte, co se potom změnilo. Nebojte, James si neuvědomil, že by mi vadilo, jak mě ztrapňuje, ale dohodli jsme se, že budeme kamarádi, nebo že se alespoň nějak budeme trpět.

A dalo to opravdu hodně práce. Já jsem se musela držet, abych mu nevynadala skoro pokaždé, co jsem ho viděla. A na něm šlo poznat, že si do mě chce každou chvíli rýpnout.

Bála jsem se, že si snad díky našemu přátelství bude dělat naděje, ale vypadalo to, že ne. Ale teď to Petunie celé zkazila.

Jak mu mám vysvětlit, že ho pozvala Petunie a ne já, když ví, že má sestra by se sovy nikdy nedotkla? Musím to zarazit dřív, než bude pozdě. I když se bojím, že pozdě už je.

Rozhodně jsem vstala a šla za mámou a Petunií do kuchyně. Petunie zrovna seděla u stolu a koukala se na mámu, jak se dívá do trouby na nějaké maso.

„…víš, mami, nikdy jsem nevěděla, že Lily chodí s tím klukem,“ říkala zrovna a já měla chuť ji na místě zabít.

„To já taky ne, zlatíčko.“

„Ale já s ním nechodím!“ vykřikla jsem naštvaně.

„Ale Lily, proč bys ho jinak zvala?“ zeptala se mamka a zavřela troubu.

„Já ho ale nepozvala! To Petunie!“ ukázala jsem na sestru ukazováčkem a vrhla na ní vraždící pohled. „Já bych ho k nám v životě nepozvala a už vůbec ne na večeři.“

„A jak by ho Petunie asi pozvala?“ zeptala se mamka a podívala se na mě, jako bych se snad zbláznila. „Vždyť neví, kde bydlí. A sovu by asi taky neposlala, vždyť víš, jak je nemá ráda.“

„Já nevím, jak to udělala, ale já ho nepozvala!“

„Mamka má pravdu, proč bych ho měla zvát?“

Myslím si, že jestli nespáchám sebevraždu, tak alespoň zabiju Petunii. Můžete mi někdo vysvětlit, jak může někdo tak hrozně lhát?

„Já nevím, proč jsi ho pozvala.“

„A kdy vůbec ten hoch přijde?“ zeptala se mamka a to, že se jí snažím říct, že moje sestra je lhářka a podvodnice, naprosto přešla.

Podívala jsem se na hodinky. „Za hodinu a padesát minut,“ odpověděla jsem a v duchu zase začala panikařit. Vůbec jsem nevěděla, jak mám zabránit tak hroznému trapasu.

„A jak se vlastně jmenuje ten tvůj kamarád?“ zeptala se mamka a slovo kamarád řekla dost výrazně.

„James Potter a je to můj kamarád, mami. Nic víc.“

„Tak to doufám, že tomu tvému Jamesovi bude ten roast beef chutnat.“

„On není můj!“

Viděla jsem na Petunii, že nemá daleko k tomu, aby vyprskla smíchy. Šlo na ní poznat, že se moc dobře baví. Kéž bych se bavila i já! Ale k tomu jsem nedostala příležitost.

„Když myslíš,“ řekla ledabyle mamka. „Měla by ses jít připravit, aby ses mu líbila.“

„Já se mu nepotřebuju líbit!“

„Ale to bys měla.“

„Mami! Já a James jsme jen kamarádi ze školy. Ne, vlastně ani nejsme kamarádi, jsme jen spolužáci. Ty si nepamatuješ, jak jsem ti každé prázdniny líčila, jaký je to prevít?“

„Ale přeci znáš to pořekadlo, co se škádlívá, to se rádo mívá,“ řekla mamka a Petunie svůj smích už neudržela a začala se smát naplno.

„A Vernon nepřijde?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Na to ani nemysli. Nikdy se nesmí dozvědět, že jsi to, co jsi, podivínka.“

„Ale Petunie, jak to mluvíš!“ okřikla ji mamka.

„Že bych ho pozvala? A třeba bych mu něco ukázala?“ zeptala jsem se a sáhla do kapsy pro svou hůlku.

„Ty přeci nemůžeš mimo školu kouzlit,“ pokárala mě mamka. „Nebo se snad něco změnilo?“

„Ano, změnilo. Je mi už sedmnáct a to znamená, že jsem v kouzelnickém světě už plnoletá, a tak můžu kouzlit,“ řekla jsem s vítězným úsměvem. Petunie se už přestala nadobro smát.

„Mami, že doma nesmí kouzlit!“ vykřikla a prudce vstala.

„Lily, neprovokuj tolik svou sestru.“

„Tak ať okamžitě napíše Jamesovi, že si z něj dělala srandu, ať k nám nechodí.“

„Ale to přeci nejde! Už to mám skoro hotové, co bychom s tím potom dělali?“ zeptala se mamka a já na ni vytřeštila oči. Chápete to? Ji víc zajímá nějaké pitomé jídlo než její vlastní dcera!

„Radši jdu pryč a jestli se stane nějaký trapas, tak mě máš na svědomí,“ řekla jsem naštvaně a odkráčela do svého pokoje.

Byla jsem, jsem a budu naprosto ztrapněná. Proč? Protože už za hodinu a půl má přijít James. Asi z toho všeho umřu. Kdybych ho alespoň pozvala já! Což bych samozřejmě nikdy neudělala, protože jsem, alespoň si to myslím, ještě psychicky v pořádku. Ale brzy nejspíš nebudu. Já tu Petunii zabiju. Prosil se ji někdo o to? Samozřejmě, že ne!

A kdyby jen to, že přijde, to bych možná přežila, ale on s námi bude večeřet. S celou naší rodinou! Chápete, co to znamená? James pozná mé rodiče a moji psychicky labilní sestru! Já určitě umřu. Umřu studem! A budu se červenat až vy-víte-kde. To bude hrozná ostuda. To bude šílený trapas. Zabijte mě, prosím!

A/N: Děkuju za bera-read m0lly J

Pár slov na začátek                                                                              2. kapitola