oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Ze začátku bych se vám chtěla hrozně moc omluvit za to, že to trvalo tak dlouho, ale měla jsem nějakou další krizi, která dneska z ničeho nic zmizela a já mohla dopsat tuhle povídku. Ještě jednou se omlouvám za tak dlouhé čekání.

Ale bohužel je tohle opravdu poslední kapitola. Zase je to třináctka :) Takže bych vám strašně moc chtěla poděkovat za to, že se vám tahle povídka líbila. Že jste ji rádi četli a že jsem vás někdy i pobavila. Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších povídek, které jsem zatím napsala. Strašně mě bavila J:)Takže se jen modlím, abych měla další takovou povídku :) Ale za to samozřejmě vděčím jen vám a vaším komentářům…

Teď už nebudu moc kecat a nechám vás číst poslední kapitolu povídky Spolu díky Petunii :)

A moc vás prosím o komentáře :) jako vždy :)

Vaše Naiad :)

P.S.: Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Básnířce S. jako omluvu za to, že se nemůžeme příští týden sejít, i když jsem jí to slíbila. Snad tuhle formu omluvy přijmeš s radostí :) A samozřejmě i těm, kterým se tahle povídka líbí a píšou komentáře :)

Odtáhla jsem se od Jamese, který se na mě nadšeně usmál. Z jeho úsměvu se mi zamotala hlava, takže mě musel trochu přidržet.

V životě jsem se takhle necítila. Tohle bylo něco fantastického! Něco naprosto úžasného! Mám pocit, že slovy se to ani popsat nedá. To je taková nádhera políbit někoho, koho milujete!

Mám s to chutí se s ním líbat dál a dál. Tahle nová zkušenost se mi strašně líbí. Nikdy na tohle nezapomenu. Náš první polibek!

Písnička začala pomalu dohrávat. James mě vzal za ruku a odváděl mě zpátky ke stolu. Ale mně se vůbec nechtělo. Chtěla jsem s ním pořád tančit, být blízko něho. Ale i tak jsem šla. Sedli jsme si a stále se drželi za ruce.

Cítila jsem se opravdu šťastně. Snad nikdy v životě jsem neměla lepší den než byl tenhle. I když ze začátku to vypadalo, že to bude tragédie. Musela jsem se neustále usmívat, až mě bolely tváře, ale jinak to prostě nešlo.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a opřela jsem se hlavou o jeho rameno.

„Za co?“ zeptal se překvapeně a chytl mě za ruku.

„Přeci za tenhle večer.“

Místo odpovědi se začal smát. A já ho zase nepochopila. Čemu se mohl tak smát?

„Vždyť za tenhle večer můžeme poděkovat jen Petunii, ne?“ řekl.

„A taky že jí poděkuju,“ odpověděla jsem se smíchem. „Jen z toho asi nebude mít moc velkou radost.“

„Myslíš, že tě opravdu chtěla jen naštvat?“

„Samozřejmě!“ řekla jsem a zvedla hlavu z jeho ramene. „Chtěla mě před tebou ztrapnit. Chtěla si ze mě udělat jen srandu. O to jí šlo!“

„Co si budeme povídat, to se jí trochu podařilo.“

On si myslí, že jsem trapná! Panebože!

„Opravdu jsem se chovala trapně?“ zeptala jsem se opatrně a připravovala se na tu nejhorší odpověď.

„Ale ne!“ odpověděl se smíchem a mně spadl obrovský kámen ze srdce. Víte, jak jsem se bála? „Udělala si z tebe jen srandu, moc dobře si pamatuju, jak jsi byla na začátku naštvaná.“

„To teda byla! Tebe by nenaštvalo, kdyby mě tvoje sestra pozvala k vám domů a tys o tom nevěděl?“

„Já nemám sestru.“

„To je jedno, tak třeba Sirius nebo Remus, i když ten by to asi neudělal.“

„To víš, že bych byl naštvaný.“

„A ty sis opravdu myslel, že jsem tě pozvala já?“ zeptala jsem se z ničeho nic.

Tohle mě opravdu hrozně zajímalo. Víte, přeci si nemohl myslet, že jsem tak z ničeho nic na něj změnila názor. Věděl, že jsem ho neměla ráda, že jsem ho jen trpěla…

Nikdy asi nepochopím, jak jsem v něm mohla za jeden večer vidět někoho jiného, někoho úžasného.

„Zdálo se mi to divné, ale proč bys to nemohla napsat ty? Vždyť jsme se usmířili, už jsme se tolik nehádali. Třeba jsi chtěla zlepšit naše vztahy.“

„Což nebyla pravda, ale teď jsem ráda, že se všechno mezi námi změnilo,“ řekla jsem a trochu se začervenala.

Chvíli mezi námi bylo ticho. Já se snažila zase nabrat normální bílou barvu a James asi neměl už na to co říct. Rozhlížel se kolem a u toho si potichu zpíval další písničku, kterou jsem neznala.

„Kolik je hodin, Jimmy?“ zeptala jsem se po chvilce.

„Tři čtvrtě na dvanáct,“ odpověděl a já vytřeštila oči.

Cože? Už jsme tu tak dlouho? A za chvíli budeme muset odejít? To není možné! Mám pocit, jako bychom tu byli jen hodinu, ani ne. Jak je možné, že to tak uteklo? To je nespravedlivé!

„To už budeme muset vážně jít?“ zeptala jsem se smutně.

„Taky bych tu ještě chvíli byl, ale nechci mít s tvým tátou nějaké problémy. Docela jsem se mu líbil, tedy alespoň si to myslím, tak bych chtěl, aby to tak ještě nějakou dobu zůstalo.“

„Chápu.“

„Jdu zaplatit.“

„Jdu s tebou,“ řekla jsem okamžitě a začala v kabelce hledat svou peněženku.

„V žádném případě!“

„Ale-“

„Už jsem řekl, že ne,“ přerušil mě a už odcházel pryč.

Překvapeně jsem se na něj dívala a nemohla se nabažit toho, jaký je gentleman.

Není od něj krásné, že platí i za mně? Já vím, že to dělá dost kluků, ale mě ještě nikdo nikdy nic nezaplatil!

Oblékla jsem si svetr a pomalu se vydala za Jamesem. Už měl zaplaceno, a tak se hned připojil ke mně, chytl mě za ruku a společně jsme odcházeli pryč.

„Čau Jimmy! Čau Lily!“ rozloučila se s námi ještě hlasitě Stela. Mile se u toho usmívala. My jsme ji ale jen zamávali a odešli pryč.

Když jsme sem šli, na Příčné ulici chodilo sem a tam spousta lidí, ale teď jsme tu byli jen my. Bylo tady až nepříjemné ticho, na které jsem nebyla zvyklá. Ale hlavně tu byla nečekaná zima. Musela jsem se zatřást.

„Je ti zima?“ zeptal se Jimmy.

„Ne,“ odpověděla jsem okamžitě, ale moje drkotání zubů mě prozradilo.

Už nic neřekl, jen se usmál a sundal si svůj plášť. Dal nám ho okolo ramen a místo toho, aby mě znovu chytil za ruku, tak svou paži obtočil okolo mých boků, takže si mě přitáhl blíž k sobě. Okamžitě jsem ucítila na své levé straně příjemné teplo.

„Lepší?“ zeptal se.

„Jo,“ usmála jsem se.

Z ničeho nic se James s námi přemístil. Vůbec jsem to nečekala, a tak jsem byla překvapená, když jsem před sebou uvidělo jen černo. Ale netrvalo to moc dlouho a my jsme zase stáli před naším domem. Najednou mi bylo smutno, a to proto, že jsem věděla, že za chvíli už tu James nebude a já zase budu doma jen se svými mudlovskými rodiči a sestrou.

„Květinko?“ ozval se Jimmy a dal mi i svou levou ruku okolo boků.

„Ano?“

Už nic neřekl a znovu mě políbil. A já zase pocítila ten úžasný pocit, jako před několika minutami. Obtočila jsem mu ruce okolo krku a užívala si to.

„Taky tě miluju,“ vydechl, když mě objal a jen se mě tak držel.

Nic jsem mu na to neřekla, protože jsem byla v šoku.

On mě slyšel!

„Slyšel jsem tě,“ zašeptal. „Jen jsem hledal vhodnější situaci.“

„Jimmy!“

„A ještě jsem přemýšlel, jestli, tedy jestli budeš samozřejmě chtít, jestli bys…“ nedořekl, jakoby snad nemohl.

„Co Jimmy?“

Tvářil se tak zvláštně. Jakoby se styděl nebo jestli by si nebyl vůbec jistý. Hrozně mě to znervózňovalo, protože jsem tušila, na co se chce zeptat. A chtěla jsem samozřejmě okamžitě souhlasit.

„Nechceš se mnou chodit?“ zeptal se s rozpaky v hlase.

Konečně! Konečně se zeptal znovu a teď se nemusím bát toho, že by on nechtěl. Vždyť on se mě zeptal! Chápete to, budu dívka Jamese Pottera, kapitána Nebelvírského famfrpálového družstva. Tolik holek mi bude závidět. A já se na to tak těším!

„Samozřejmě,“ usmála jsem se a nemohla jsem se dočkat dalšího polibku. Na ten jsem naštěstí nemusela čekat.

James se šťastně usmál a hned mě políbil. A já jsem zase byla někde v ráji, kde jsme byli jenom my dva. Byla jsem jeho holka a on byl můj kluk.

Jak zní Lily Potterová?

„Už bys měla jít domů, květinko,“ řekl po chvíli, když jsme stáli naproti sobě a jen se na sebe dívali.

„Mně se nechce,“ zašeptala jsem smutně.

„Mně taky ne, ale-“

„Já vím, já vím,“ přerušila jsem ho. „Tak dobrou noc.“

„Dobrou noc, květinko,“ popřál mi a dal mi naši poslední dnešní pusu.

Pomalu jsem se pozpátku dostávala k naším vchodovým dveřím a čekala, až se přemístí. Naposledy se usmál, zamával a po hlasitém „PRÁSK!“ zmizel. Smutně jsem se ještě podívala na místo, kde před chvilkou stál a otočila se, abych si odemkla.

V domě byla skoro všude tma, jen v obývacím pokoji se svítilo. Šla jsem se tam podívat, protože jsem si myslela, že tam je táta. Chtěla jsem se mu ohlásit. Ale v křesle neseděl táta se skleničkou whisky v ruce, jak jsem očekávala, ale seděla tam Petunie. Vypadalo to, že na mě čeká.

„Sláva,“ řekla naštvaně. „Už jsem myslela, že nepřijdeš.“

„Co chceš?“ zeptala jsem se okamžitě. Dneska mě už nemohla naštvat. Dneska ne.

„Myslela jsem, že se nenávidíte.“

„To sis myslela špatně, drahá sestřičko.“

„Vždyť jsi byla naštvaná, když jsem ho pozvala.“

„Udělala jsi nám skvělou službu, Petunie,“ řekla jsem s radostí v hlase. „Jsme spolu jen díky tobě.“

Otočila jsem se a pomalu odcházela pryč. Byla jsem šťastná jako nikdy v životě. Zamilovala jsem se a ještě k tomu naštvala svou sestru k nepříčetnosti.

„Ale takhle to nemělo být!“ křikla ještě na mě.

„Děkuju, sestřičko,“ křikla jsem na ní zpátky a vesele se usmála.

12. kapitola