oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Tak tu jsem zas po delší době s další kapitolkou :) Snad se vám bude líbit, i když z ní nejsem tolik nadšená jako z té předešlé, jo a je o trochu kratší… Jinak bych vám moc a moc chtěla poděkovat za minulé komentáře byly úchvatné!

A samozřejmě se nebudu zlobit, když okomentujete i tuto kapitolu. Vždyť víte, jak mi tím děláte radost :) Vždycky se usmívám jak měsíček na hnoji :-D

Užijte si kapitolu a mějte se krásně :)

Vaše Naiad :)

„Ty ses zamyslela!“ vydal ze sebe překvapeně. Úsměv měl od ucha k uchu. „Ty ses normálně zamyslela!“

Pokusila jsem se usmát, ale měla jsem dojem, že z toho nevyšel úsměv, ale nějaký dost divný škleb.

„Jdu na záchod,“ řekla jsem rychle a prudce vstala. Rozhlédla jsem se po lokále a hledala panenku. Tu jsem naštěstí našla skoro okamžitě.

Zabouchla jsem za sebou dřevěné dveře s čůrající panenkou a oddechla si. Potřebovala jsem být chvíli sama. Přesunula jsem se k umyvadlu, o které jsem se opřela, a podívala se na sebe do zrcadla. Musela jsem se zamračit, ne proto, že bych vypadla nějak hrozně, to ne, ale proto, že jsem byla tak hloupá.

Proč jsem mu neřekla ano? ANO! ANO! ANO! CHCI S TEBOU CHODIT! Ne, prostě ze sebe nedokážu nic vydat. Ani slovo. Proč si mluvím sama pro sebe a přitom ze sebe normálně nedokážu vydat ani slovo?

Jsem příšerná! Jak se mu můžu líbit, když jsem tak otřesná? Jak se mu můžu líbit, když ze sebe nevydám ani slovo? On si mě nezaslouží!

Ale ještěže to vzal takhle. Asi byl překvapený, když jsem neodpovídala. Bohužel neví, jak moc jsem odpovědět chtěla.

JAMESI, CHCI S TEBOU CHODIT! A STRAŠNĚ MOC!

Chvíli jsem se ještě dívala do zrcadla a duchu se snažila přimět Jamese, aby se mě zeptal ještě jednou, i když jsem tušila, že by to dopadlo stejně. Neřekla bych ani ň.

Trochu jsem si uhladila vlasy a s hlubokým nadechnutím jsem odešla ze záchodků. Pohled mi hned padl na Jamese. Musela jsem se usmát.

„Hej, Evansová!“ zašeptal na mě někdo a já se překvapeně ohlédla. Málokdo, koho znám, chodí do takových míst.

Za mnou stála Stella a lákala mě k sobě ukazováčkem. Nechápavě jsem se na ni podívala a ukázala na sebe prstem. Blondýnka přikývla a ukazovala na roh baru, kam rovnou i zamířila. Chvíli jsem koukala na místo, kde zmizela, a nedokázala přijít na nic, co by po mně mohla chtít. A tak jsem se rozhodla za ní jít. Byla opřená o roh stolu a sjížděla mě pohledem.

„Jimmy má docela vkus.“

„Co prosím?“

„Říkám, že má James docela vkus,“ zvýšila hlas.

„Aha.“ Musela jsem se trochu začervenat, protože Stella se ušklíbla.

„Hele Evansová, dej mi na něj pozor.“

Vytřeštila jsem na ní oči a snažila jsem se porozumět tomu, co právě říkala, ale marně. „Jak pozor?“

„Jimmy je super kluk, tak doufám, že ho nezklameš.“

„Cože?“

„Prostě Evansová-“

„Jmenuju se Lily.“

„No tak dobře, Lily,“ opravila se otráveně. „Jimmymu na tobě záleží a jestli si s ním začala chodit jen proto, aby sis z něj udělala srandu, tak…“ nechala větu dokončenou, ale v jejím výrazu jsem poznala, že by se mi stalo asi něco špatného.

„Já si z něj nedělám srandu,“ řekla jsem trochu vystrašeně.

„To ti radím.“

Jen jsem přikývla a prosebně jsem se podívala směrem k našemu místu. Ale James se na mě ani nepodíval.

„Jo, jinak jsem Stella,“ podala mi blondýnka ruku a najednou se začala chovat přátelsky.

„Těším mě,“ nervózně jsem se usmála.

„Už bys měla jít, ať tam Jimmy moc dlouho nečeká.“ řekla a šla k nějakému stolku. „A chceš ještě něco?“

„Ohnivou whisky,“ řekla jsem a Stella na mě uznala pokývala hlavou. Potřebovala jsem něco, co by mě mohlo vzpružit.

Co to sakra mělo znamenat? On má snad James bodyguardy v číšnicích z Děravého kotlíku? Fakt jsem měla strach! Ona se tvářila tak zle! Jako by mě chtěla zabít, kdybych Jamesovi ublížila. A to já samozřejmě nemám v plánu! Ale potom se zase tvářila dost přátelsky. Asi o něj má strach. Což vůbec mít nemusí. Vždyť ho mám ráda.

Zase jsem se vydala za Jamesem. Ten se na mě díval a usmíval se. Sedla jsem si, možná o trochu blíž než předtím. Nic jsem neříkala a koukala se po Stelle, která mi akorát nesla tu whisky.

„Díky, Stello. Akorát jsem dopil,“ řekl James a už se natahoval po mém panáku.

„Ale Jimmy, to je tady pro Lily,“ řekla a ohnivou whisky položila přede mě. „Chceš taky?“

„Jo,“ odpověděl a potom se podíval na mě. „Ty si dáváš ohnivou whisky?“ zeptal se překvapeně.

„Proč ne?“ zeptala jsem se a vzala panáka do ruky. „Vždycky jsem ji chtěla ochutnat.“ Dala jsem skleničku k nosu a čuchla si. Ucítila jsem jen závan lihu a musela se otřást. Najednou jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem s tou whisky udělala dobře. Ale když už jsem si jí objednala, tak jsem se musela napít.

James se mě zaujatě díval a sledoval, jak se zhluboka nadechuju. Potom jsem sklenku přiložila k ústům a rychle ji do sebe kopla. V životě jsem nic podobného nezažila a hlavně jsem nikdy nic hnusnějšího neochutnala. Obličej se mi zkřivil zhnusením. Na jazyku a v krku jsem cítila nepříjemné pálení a měla jsem pocit, že se mi žaludek nejméně třikrát protočil. Rychle jsem sáhla pro něco na zapití, ale jediné, co jsem našla, bylo víno. Zjistila jsem, že to byla chyba. Víno na whisky působilo dost zvláštním způsobem a žaludek se mi protočil ještě jednou.

„Potřebuju něco k pití,“ dostala jsem ze sebe.

Zrovna k nám znovu přišla Stella s další ohnivou whiskou pro Jamese. „Něco nealko!“ vykřikla jsem na ni, až se lekla.

„Dones jí dýňovou šťávu,“ zasmál se James, i když mě chytil za ruku, aby mě alespoň nějak podpořil, když se mi smál.

Stella znovu odešla a já se snažila nevnímat tu odpornou chuť na jazyku. James mi tisknul ruku, i když mi to vůbec nepomáhalo.

Už si nikdy nedám ohnivou whisky. Nikdy. Fuj!

Číšnice konečně donesla trojku dýňové šťávy a já se po ní hned vrhla. Začala jsem ji hltat, až jsem ji vypila do dna. Úlevně jsem si oddychla. Odporná chuť byla zažehnána.

„V pohodě?“ zeptal se James a já se na něj konečně mohla usmát.

„Jasně.“

„Asi bys už neměla pít.“

„Taky že nebudu,“ vyhrkla jsem. „Nechápu, jak to můžeš pít. Vždyť je to odporné!“

„Mně to chutná. Asi jde o zvyk.“ řekl a hned do sebe kopl dalšího panáka. Otřásla jsem se za něj.

„Co se tak šklebíš?“

„Je to hnus.“

„Alespoň víš, že nemáš pít,“ zasmál se.

Chvíli bylo zase ticho. Dělala jsem, že se koukám před sebe, ale přitom jsem koutkem oka koukala na Jamese. Ten se pořád usmíval a pozoroval mě, jako by to nechtěl zakrýt.

„Víš, Jimmy, říkala jsem si, že dneska to bylo fajn,“ řekla jsem z ničeho nic a konečně se na něj podívala. „Tedy vlastně je.“

„Jimmy?“ zeptal se překvapeně a podíval se k baru. „Na to tě navedla Stella?“

Zazubila jsem se na něj. „Vždyť je to roztomilé,“ řekla jsem. „Ty mi taky říkáš květinko.“

Taky se na mě zazubil. „Protože k tobě to sedí,“ mrkl na mě.

„Víš, že mi tak vždycky říkal jen táta? A že když jsem to slyšela od nikoho jiného, tak mi šel mráz po zádech? Nesnášela jsem to.“

Překvapeně se na mě podíval, ale potom se usmál ještě víc. „A když ti tak říkám, tak ti nejde mráz po zádech?“

„Ne,“ zašeptala jsem a zčervenala.

„To jsem rád.“

Vážně jsem mu řekla, že mi to nevadí? Já vím, že mi to nevadí, ale tím jsem mu dala najevo, že ho mám ráda. Což, jak si teď uvědomuju, je vlastně dobře. Třeba si uvědomí, že se mě má ještě jednou zeptat, jestli s ním nechci chodit.

„A můžu ti říkat Jimmy?“ zeptala jsem se a trochu naklonila hlavu.

„Když ti to udělá radost.“

„Tak jo, Jimmy.“ usmála jsem.

Zase bylo chvíli ticho, ale teď jsem se na něj upřeně dívala a s úsměvem jsem ho pozorovala. Měla jsem pocit, že jsem v ráji. Byla jsem tak šťastná, že můžu být u něho tak blízko. Sama jsem ho chytila za ruku a užívala si těch motýlků, kteří mi létali v břichu. Bylo to něco, co jsem nikdy nezažila, a hlavně se mi to hrozně líbilo.

„Květinko, víš, že mám pocit, že jsem tě do teď neznal?“

„Taky že jsi nikdy neměl zájem.“

„Já měl zájem,“ bránil se. „Jen tys mi nikdy nedala příležitost.“

„Tak se zamysli nad tím, proč jsem ti jí nedala.“

„To já netuším. Ale zájem jsem dával dostatečně najevo, ne?“ zazubil se a já na něj vytřeštila oči.

„Ale jak! Víš, jak to bylo příšerné? Choval ses jak pitomec.“ Na chvíli jsem se odmlčela. „Ale dneska se chováš úplně jinak, skvěle.“

„Skvěle? Překvapuješ mě čím dál tím víc, květinko.“

„Na to si budeš muset zvykat.“

Začala hrát další píseň, kterou jsem pro jistotu také neznala. Ale podle výrazu, který se náhle objevil na Jamesově obličeji, jsem poznala, že on jí zná a že se mu líbí.

„Jdeme tancovat!“ James vyskočil na nohy a vytáhl mě z židle.

10. kapitola                                                                                         12. kapitola