Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. kapitola - Cesta domů

29. 7. 2007

„Doufám, že jsi se do něj nezamilovala, Alex.“ řekla Lily.
„Ne, nikdy. To bych radši líbala našeho Zmijozelskýho Srábka.“ odpověděla jsem.
„Zase nepřeháněj. To bys radši určitě chodila s Blackem.“ řekla Jane.
„Dobře. Máš pravdu se Srabusem bych se nelíbala ani za milion galeonů.“
„Být tebou, tak mu, co nejdřív řeknu, ať už to nedělá a ať to nikomu neříká.“ radila mi Jane.
„Máš pravdu okamžitě mu napíšu. Nevíte, kde je Brita?“
„Asi v sovinci, ne?“ řekla Lily.
„Asi jo.“ řekla jsem a začala smolit vzkaz pro Blacka.

Nazdar Siriusi,

Musím s tebou mluvit. Co nejdřív, nejlépe okamžitě. Pošli obratem, kdy a kde.

Alex Whiteová.



Dopsala jsem to a běžela jsem okamžitě do sovince. Brita, moje sova sněžná, jakoby věděla, že chci něco poslat, na mě čekala s nastavenou nožkou. Přivázala jsem ji na nohu vzkaz a řekla jsem jí: „To je pro Blacka. Nepřestaneš ho otravovat do té doby, co něco nesesmolí. Budu v ložnici. Je ti to jasné?“
Brita jen zahoukla a vyletěla pryč. Chvíli jsem se dívala, jak letí směrem k Nebelvírské věži. Asi bude v ložnici. Pomyslela jsem si. Já jsem fakt blázen, jak jsem mohla připustit, aby mě políbil?
Protože jsi sis to přála, už si to přeješ hodně dlouho.
Odpověděl mi můj vnitřní hlásek.
„Ne, já nikdy nechtěla, aby mě políbil. Já ho nenávidím. A když ho nenávidím, tak jak můžu chtít, aby mě políbil?“ řekla jsem nahlas.
„Protože ho miluješ, to není nenávist, to je láska.“
„TICHO!“ zařvala jsem a utíkala do Nebelvírské věže. Cestou jsem pořád slyšela: „Protože ho miluješ.“

Doběhla jsem do ložnice, kde už seděla Brita na mojí posteli. To jsem nečekala, že bude tak rychlej.
„Už ti to přišlo. Tak se podívej.“ řekla Lily.
Otevřela jsem vzkaz, na kterém stálo:

V půl deváté ve společence. Potom půjdeme někam jinam.

Sirius Black


„Kolik je?“ zeptala jsem se.
„Za deset minut půl deváté.“ řekla okamžitě Jane.
„Ještě mám deset minut.“
„Co ti napsal?“ zeptala se Lily.
„V půl deváté ve spolčence. Potom půjdeme někam jinam. Sirius Black.“ přečetla jsem nahlas.
„Že by to bylo nějak výstižné, to bych neřekla.“ řekla Lily.
„Já jsem to taky nenapsala moc výstižně, Lily.“
„Za dvě minuty je půl deváté.“ oznámila Jane.
„Ty jo ono to nějak rychle uteklo. Už jdu, držte mi palce.“ řekla jsem a odešla.

Black seděl v křesle u krbu a blbě do něj čuměl.
„Nazdar Siriusi.“ pozdravila jsem ho.
„Nazdar Whiteová! Co jsi chtěla?“ zeptal se.
„Tady ti to říkat nebudu. Pojď ven, tam už bude klid. A musíš mi pořád říkat Whiteová? Já ti taky říkám jménem.“
„No nevím, ještě si to rozmyslím. Tak jdeme, ne?“ řekl Black.

Došli jsme až k jezeru. Posadila jsem se, ale Black pořád stál.
„Proč si nesedneš?“ řekla jsem nervózně, protože jsem si nebyla jistá, co mu řeknu.
„Už si sedám,“ Sednul si a podíval se na mě. Zjistila jsem, že má krásné šedé oči, které dávají pocit, že o vás vědí úplně všechno.
„Co jsi potřebovala tak nutného?“ zeptal se po chvilce ticha.
„No, řekl jsi někomu, co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Proč se ptáš? Ty nechceš, aby to nevěděla celá škola, viď?“ zeptal se.
„Tak nějak,“
„Tak nějak? Že bych se mýlil?“ zeptal se překvapeně.
„To neřeš,“
„Když si přeješ. Ještě něco si po mně chtěla?“
„Jestli jsi to nikomu ještě neřekl, tak to ani nedělej. Pott teda Jamesovi a Remusovi to klidně řekni, já to holkám taky řekla, ale prosím řekni jim, ať to nikde nerozhlašují. Celá škola nemusí znát, co se děje v mém soukromém životě.“
„A proč bych to rozhlašoval, akorát bych si udělal ostudu, protože jsi mi utekla, jestli si nepamatuješ.“
„A co jsem podle tebe měla asi dělat, chytráku?“
„Zůstat se mnou,“
„To víš, že jo. A ještě by se stalo něco horšího.“
„Proč jsme šli ven? Že by si mi uvěřila, že ti nic neudělám?“ zeptal se mě.
„Pořád ti nevěřím. Tady je totiž klid.“
„Víš, že si koleduješ o to abych to udělal znovu? Neříkám, že mě to neláká, ale nechci být svině.“
„Už by jsi to neudělal.“
„Jsi si nějak jistá.“
„Jsem, proč bych neměla být?“
„Už jsem na to přišel, ty chceš abych tě políbil, proto tak provokuješ.“ prohlásil vítězoslavně.
„Nikdy,“
„Ale ano já to na tobě vidím.“
„Ne. Já nechci aby si mě políbil, jdi si za naší krasavicí Parkerovou. Ta na tobě může oči nechat. Ještě si pamatuju, jak na mě řvala před pár dny: Jestli si dotkneš mého Siriuska, tak tě zabiju.“
„S Parkerovou jdi někam. Asi kdybych se chtěl líbat s ní, tak jsem s ní a ne s tebou, ne?“
„To je fakt.“ připustila jsem. Chvíli jsem se na něj dívala. Je opravdu hezkej. Jak to že jsem si toho dřív nevšimla?
„Už půjdu. Jsem celkem ospalá. Bylo toho na mě trochu moc dneska. Snad to zítra nezkazíme.“ řekla jsem.
„Určitě se nám to povede. Počkej na mě Alex, jdu taky.“ zavolal na mě Black, protože jsem už odcházela.

Ve společenské místnosti, jsme se rozloučili a každý zamířil do své ložnice. Šla jsem se umýt a potom jsem šla spát.

Ráno mě zase probudila ledová voda. Za tohle jednou Lily zabiju. Proč já? Proč mě musí probouzet zrovna Lily? No jo, člověk si nevybere.

Šly jsme se nasnídat a rovnou na přeměňování. Dneska jsme měli předvést kouzlo, které jsme vymysleli. Naštěstí jsem na konci abecedy, takže budeme až na konci.
„Dobrý den třído.“ řekla profesorka McGonagallová, když přišla do učebny.
„Kdy začneme, paní profesorko?“ zeptala se Kelly Parkerová.
„Za chvilku by měli dorazit profesoři Brumbál, Kratiknot a Green, až přijdou, tak začneme.“ Akorát to dořekla a na dveře někdo zaťukal.
„Dále.“ řekla profesorka.
Do učebny vstoupil profesor Brumbál a za ním maličký profesor Kratiknot s profesorem na Obranu proti černé magii panem Greenem. Posadili se ke katedře, kam profesor Brumbál vykouzlil tři nová pohodlná křesla. Posadili se a profesorka začala mluvit:
„Když přečtu vaše jména, půjdete před nás a ukážete vaše kouzlo. Když se vám povede, my ho zhodnotíme a vy nám řeknete přesný postup vytvoření kouzla. Takže slečna Andrsonová a pan Pettigrew.“ řekla profesorka.
Alice s Pettigrewem předstoupili před profesory. Pokoušeli se vykouzlit iluzi, při které létáte, ale bohužel se jim to nepovedlo. Kdo by se divil, Pettigrew si snad neutře ani zadek bez Pottera, Blacka a Lupina, takže jak by se mu to mohlo povést?
„Slečna Brownová a pan Kreewi.“ Ti se pokoušeli vykouzlit peníze. Samozřejmě se jim to nepovedlo.
„Slečna Conellová a pan Lupin.“ Jane s Lupinem se zvedli a šli před profesory. Snažili se přemístit pero jeden k druhému. Ale bohužel se jim to zcela nepovedlo. Jedna polovina zůstala u Jane a ta druhá u Lupina.
„Slečna Evansová a pan Potter.“ Lily s Potterem předstoupili před profesory. Potter si vzal do ruky malého zahradního trpaslíka a Lily se ho snažila přimět, aby se začal chovat jako domácí skřítek, určitě to napadlo Lily. Ale nepovedlo se jim to, stalo se to, že trpaslík se změnil v domácího skřítka, ale choval se jako trpaslík.
„Slečna Lemonová a pan Fitz.“ Profesorka zavolala všechny, kromě nás. Nikomu se nic nepovedlo. Nejblíže byli asi Jane s Lupinem a Lily s Potterem.
„A poslední slečna Whiteová a pan Black.“ zavolala nás profesorka McGonagallová.
Došli jsme před profesory. Black naštěstí začal, já byla tak nervózní, že jsem byla ráda, že jsem k nim došla.
„Vymysleli jsme nový druh štítu. Už to nebude jenom štít zeď, který vás chrání jen z jedné strany, náš štít vás bude chránit ze všech stran. Já udělám štít a Alex na mě vyšle omračovací kouzlo.“ řekl Black. Já si konečně uvědomila, že budeme jen kouzlit, tak ze mě všechna nervozita opadla.
Black si stoupl pět metrů ode mě a udělal štít. Počkala jsem půl minuty a vyslala na něj omračovací kouzlo. Kouzlo se odrazilo. Rychle jsem uskočila a kouzlo narazilo do zdi.
„Výborně. Která kouzla tento štít vydrží?“ zeptal se profesor Green.
„Přesně nevíme. Ale většinu útočných kouzel a možná i více.“ odpověděl Black.
„Teď nám vysvětlete jak se kouzlo vykouzlí.“ přikázala nám profesorka McGonagallová.
„Vykouzlí se stejným způsobem jako štít zeď.“ chopila jsem se slova.
„Položíte na sebe nebo na věc, na kterou chcete chránit, špičku své hůlky. Pronesete kouzelnou formuli Fastigio totalis. Kolem vás nebo té věci se vytvoří oranžová spirála, která se okamžitě spojí. Hodně silná kouzla neodrazí pouze je vstřebá.“ dokončila jsem.
„Gratuluji vám slečno Whiteová a pane Blacku, jste druzí, co vymysleli nové kouzlo v pátém ročníku.“ řekl profesor Brumbál.
„Přiděluji za každého 200 bodů Nebelvíru.“ oznámila nám profesorka McGonagallová.
Myslela jsem, že štěstím zešílím. „Dokázali jsme to!“ řekla jsem a zase jsem skočila Blackovi kolem krku.Teď jsem kašlala na to, že ho nenávidím, a tak jsem mu vysela na krku asi minutu.
On se jen usmíval a díval se, jak jsem šťastná.
„Dnes máte zbytek dne volno.“ řekla profesorka McGonagallová a odešla společně s profesory z učebny.
„Oslavíme to ne, naši géniové?“ zeptal se Potter.
„Samozřejmě Dvanácteráku.“ odpověděl Black.
„Jasně,“ přidala jsem se.

Do oběda věděla celá škola o tom, že se nám povedlo vymyslet kouzlo. Každou minutu za mnou někdo přišel, abych mu vysvětlila, jak se štít používá. No hrůza.

Večer se slavilo. Slavil se náš úspěch a získání 400 bodů. Jen díky tomu jsme první ve školním poháru.
V půlce oslavy napadlo Pottera, že by si mohli přiťuknout na mě a na Blacka. Všichni souhlasili kromě mě a Blacka.
„Na Siriuse a Alex.“ zařval Potter a všichni sborově opakovali.
Oslavy trvaly dlouho do noci. Nikdo nás nechtěl pustit jít spát, až spása byla profesorka McGonagallová, která vše zatrhla. Konečně.

Další den byl odjezd domů. Všichni jsme si sbalili, tak rychle jak to šlo. Ve vlaku skoro všichni Nebelvírští spali, i já.

Rozloučila jsem se s holkama a s pocitem, že mám za sebou pátý ročník jsem šla za mamkou, která na mě čekala v autě.

 

<<   >>

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář