oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Drak přistál. Za chvilku už z toho domu, nebo co to bylo, vystupovali studenti a asi ředitel. Studenti měli na sobě tmavomodré hábity a muž měl na sobě červenočerný hábit.
Když došli až k bráně všimla jsem si, že muži, co je doprovázel, nemůže být více než pětatřicet let.
„Dobrý večer, Brumbále,“ pozdravil muž, když došel k Brumbálovi.
„Dobrý večer, Williame.“
„To jsou přesně ty staré Bradavice jaké znám, vůbec se nezměnily od dob když jsem tu studoval. Jen to, že vy jste se stal ředitelem.“ řekl mu.
„Ano, máte pravdu. Chcete jít rovnou do Velké síně nebo počkáte ještě na Krásnohůlky a Kruval?“ zeptal se Brumbál.
„Jen bych chtěl poznat ty, co vymysleli ten nový štít. Na popovídaní s Karkarovem a s madam Cartier mám času dost.“
„Samozřejmě vám představím naše studenty. Slečno Whiteová, pane Blacku mohli byste přijít k nám?“ zeptal se Brumbál.
„Ano, pane profesore.“ řekla jsem a společně se Siriuse jsem k němu šla.

„Toto je slečna Alexandra Whiteová,“ řekl Brumbál a ukázal na mě, „A toto je pan Sirius Black.“ Ukázal na Siriuse.
„Já jsem ředitel Akademie čar a kouzel Broden, William Bowell.“ řekl a podal mi ruku.
„Těší mě,“ řekla jsem mu a stiskla mu ji.
Profesor Bowell také podal ruku Siriusovi, ale s menším nadšením.
„Brumbále z jaké koleje jsou? Ze Zminozelu?“ zeptal se profesor Bowell.
Měla jsem sto chutí ho kopnout.
„Ne Williame, oni jsou z Nebelvíru.“
„Cože. Někdo z rodiny Blacků je v Nebelvíru?“ zeptal se Bowell.
„Ano, pane profesore. Já jsem v Nebelvíru.“ řekl mu klidně Sirius.
„Tak to jste první, že?“ řekl mu.
„Ano, myslím, že ano.“
„Myslím, že tu nejsme od toho, abychom řešili, proč se tady pan Black dostal do Nebelvíru.“ přerušil je Brumbál.
„Ano, máte pravdu Brumbále. My půjdeme čekat do Velké síně.“ řekl profesor Bowell a pokynul svým studentům, aby šli za ním.

Za pět minut se na nebi objevili obrovští koně s obrovským kočárem. Když koně přistáli, zem se mírně otřásla.
„Takže jako druzí přijeli Krásnohůlky.“ oznámil nám profesor Brumbál.
Z kočáru začali vystupovat studenti. Všichni měli světlomodré hábity. Vepředu šla menší žena, která na sobě měla hábit tyrkysové barvy. Mohlo ji být okolo pětačtyřiceti let.
„Dobrý večer, Brumbále.“ řekla mu, když došli do Vstupní síně.
„Dobrý večer, madam Cartier.“ pozdravil ji Brumbál a políbil jí ruku.
„Toto jsou moji žáci.“ Ukázala na studenty za sebou.
„Vítejte v Bradavicích.“
„Už někdo dorazil?“ zeptala se.
„Ano, už dorazil William Bowell se svými žáky.“
„Půjdete do Velké síně nebo tady budete čekat ještě na Kruval?“ zeptal se jí Brumbál.
„Půjdeme dovnitř. Jen bych se vás chtěla zeptat, kde máte ty studenty, kteří vymysleli to kouzlo?“ zeptala se ho madam Cartier.
„Tady jsou. Slečno Whiteová, pane Blacku mohli byste jít znovu sem?“ řekl Brumbál.
Znovu jsme došli k Brumbálovi a doufali, že se zase nebude ptát jestli jsme ze Zminozelu.
„Toto je slečna Alexandra Whiteová a pan Sirius Black.“ přestavil nás Brumbál.
„Já jsem ředitelka Akademie čar a kozel v Krásnohůlkách, madam Cartier.“
„Těší nás.“ Řekli jsme ji oba najednou.
„Myslím si, že na popovídání bude ještě dost času. Za chvilku by měli přijet i studenti z Kruvalu.“ řekl Brumbál a tím zarazil další otázky.
„Takže my půjdeme do Velké síně.“ řekla madam Cartier trochu naštvaně a pokynula svým žákům, aby ji následovali.
„Zůstaňte tady, abych vás nemusel už volat.“
„Ano, pane profesore.“ řekla jsem. Bylo to strašné, protože jsme stáli na místě, kam viděli všichni.

Za chvilinku přijel i Kruval. Ze tmy k nim doléhal jakýsi hlasitý zvuk, tlumený hukot a sání.
„Podívejte se k jezeru!“ zařval někdo z Havraspáru. Všichni se tam okamžitě podívali.
Hluboko uprostřed jezera se cosi dělo: na hladinu probublávaly veliké bubliny a vlny se přelévaly přes blátivé břehy. V samém středu jezera zakroužil vír.
Ze středu víru se začal zvedat jakýsi dlouhý černý kůl. Když se celá ta věc vynořila, zjistila jsem, že je to loď.
Z lodi začali vystupovat studenti. Všichni na sobě měli pláště z nějaké kožešiny. Vepředu šel muž, který měl na sobě také kožešiny, ale krásné a určitě velmi drahé. Měl černé krátké vlasy a kozí bradku stejné barvy.
„Brumbále! Jak se daří?“ pozdravil Brumbála velice neupřímným medovým hlasem.
„Výborně, Bradavice vzkvétají profesore Karkarove, děkuji za optání.“ odpověděl mu Brumbál.
Karkarov byl vysoký a hubený jako Brumbál. Došel k Brumbálovi a oběma rukama si s ním potřásl.
„Kde máte ty dva slavné studenty?“ zeptal se.
„Tady je slečna Alexandra Whiteová a pan Sirius Black.“ představil nás Brumbál dnes už po třetí.
„Těší mě, já jsme ředitel školy čar a kouzel Kruval, Igor Karkarov.“ Potřásl si s námi rukou.
„Pojďte do Velké síně, madam Cartier a profesor Bowell jsou už tady.“ řekl Brumbál a šel do Velké síně.
Profesor Karkarov pokynul svým žákům a odešel s nimi také.
„Všichni se teď přesunete do Velké síně. Nejprve půjdou první ročníky.“ řekla nám profesorka McGonagallová.

Když jsme se konečně všichni přesunuli do Velké síně a sedli si, přinesla profesorka McGonagallová stoličku a Moudrý klobouk. Studenti z cizích škol stáli vedle profesorského stolu a koukali se po celé síni.
„Až přečtu vaše jméno, sednete si na stoličku a nasadíte si Moudrý klobouk, který vás zařadí do koleje. Až vás zařadí, půjdete si sednout ke stolu té koleje.“ oznámila jim profesorka McGonagallová.
Teď klobouk nezpíval žádnou píseň a proto se začalo rovnou zařazovat.
„Ambroz, Adam!“ řekla jako první profesorka McGonagallová.
Z řady vyšel kluk v tmavomodrém hábitu, sedl si na stoličku a nasadil si Moudrý klobouk.
Moudrý klobouk chvilku přemýšlel a potom vykřikl: „HAVRASPÁR!“

Konečně byli všichni zařazeni. Do každé koleje bylo zařazeno asi deset studentů. Většina žáků z Kruvalu bylo zařazeno do Zmijozelu.
Všichni jsme se najedli a napili. Brumbál jen řekl, že nové studenty odvedou prefekti.
Lily s Remusem si na starost vzali žáky z šestých ročníků.

Když jsem dorazila do Nebelvírské věže, tak jsem okamžitě šla do našeho pokoje. Na dveřích vysel papírek:

6. ročník:

Jane Conellová – Bradavice
Lily Evansová – Bradavice
Alexandra A. Whiteová – Bradavice
Katarina Vladovičová – Kruval
Anna Fribauerová – Broden
Sandra Paukertová – Broden

Chvilku jsem na to koukala. Vůbec jsem si nevzpomněla, že u nás má někdo bydlet. Když jsem se dodívala na ten kus papíru, vešla jsem dovnitř.
Lily seděla na své posteli, Jane tu ještě nebyla. Ty nový holky si vybalovaly věci. Když jsem vešla všichni se na mě podívali.
Chvilku jsem nestíhala, a potom jsem se jim představila.
„Ahoj já jsem Alexandra Whiteová, ale říkejte mi Alex.“ řekla jsem jim.
„Ty jsi ta, co vymyslela to kouzlo?“ zeptala se jedna holka v tmavomodrém hábitu.
„Ehm, jo.“ řekla jsem zaraženě.
„Ahoj, já jsem Anna Fribauerová. Já jsem z Brodenu.“ představila se mi ta, co se mě ptala jestli jsem ta, co vymyslela to kouzlo.
„Ahoj, já jsem Sandra Paukertová a jsem taky z Brodenu.“ představila se mi další holka, která měla na sobě tmavomodrý hábit.
„No a já jsem Katarina Vladovičová, jsem z Kruvalu. A jsem jediná holka z šestého ročníku, kterou sem zařadili.“ představila se poslední holka, která měla na sobě červený hábit.
„A jak se vám líbí v Bradavicích?“ zeptala jsem se, když jsem si šla sednut na postel k Lily.
„Mně se to tady moc líbí, u nás v Brodenu to není tak zajímavý. Jenom to schodiště by se nemuselo hýbat.“ řekla Anna.
„Mně se to tu taky líbí.“ řekla Sandra.
„Mně se tu také líbí. Kruval je moc studená škola a Krásnohůlky jsou zase moc teplé. Tady je to tak veprostřed.“ řekla Katarina.
„A to jste neviděli ještě všechno. Je tedy pravda, že tady všechno ještě neviděl ani sám Brumbál, ale je tu dost zajímavých věcí k vidění.“ řekla jsem jim.
Do pokoje přišla Jane. Chvilku koukala jako, že nechápe, co se tu děje. Ale potom se usmála a řekla: „Ahoj, já jsem Jane Conellová a vy?“
„Ahoj, já jsem Anna Fribauerová z Brodenu.“
„Ahoj, já jsem Sandra Paukertová a jsem taky z Brodenu.“
„Ahoj, já jsem Katarina Vladovičová a jsem z Kruvalu. A když tak mi říkejte Kat.“
„Ahoj já jsem Alexandra Ann Whiteová a jsem z Bradavic. Moje jméno se mi moc nelíbí, tak mi říkej jen Alex, to je mnohem lepší a toto je Lily Evansová, taky z Bradavic a jí se její jméno líbí, takže jí můžeš říkat Lily.“ řekla jsem jí.
„Velice vtipné, Alexandro.“
„Neříkej mi Alexandro.“
„Dobře Alex.“ Řekla konečně Jane.
„Vždyť víš, že jsem si dělala srandu.“
„Holky, vy budete nosit své školní hábity?“ zeptala se Lily.
„Ne, my ne. My jsme si museli koupit pár Bradavičkách hábitů. Profesor Brumbál to totiž doporučil.“ řekla Sandra.
„A vy Kat?“ zeptala se Jane.
„My naštěstí taky. Já totiž v té červené vypadám jak debil.“
„Ale tady budeš mít hodně červené.“ řekla jsem ji.
„To sice ano, ale nebudu celá červená.“
„Aha tak to jo. Já bych taky moc nechtěla mít celý červený hábit.“
„A jak se vám líbí kluci v Bradavicích?“ zeptala se Lily.
„Celkem pěkný,“ řekla Anna.
„Jak který,“ řekla Sandra.
„Tak to máš pravdu. Takovej Pettigrew, to mu bych nedala pusu ani za milion galeonů.“ řekla jsem.
„Jo, jsou tady pěkný kluci, ale samozřejmě ne všichni.“ řekla Kat.
„A nějaký konkrétně? Třeba někdo z Nebelvíru?“ zeptala se Lily.
„Jo, mně se líbil takovej černovlasej, až ho uvidím, tak vám ho ukážu.“ řekla Anna.
„Jo, mně se taky líbil takovej černovlasej a jeho kámoš taky nebyl k zahození.“ řekla Sandra.
„Já vím, že se mi tam líbilo pár kluků, ale já se na ně musím podívat z blízka.“ řekla Kat.
Tak jen doufám, že se jim nelíbí Sirius. Ale jim se určitě líbí, protože ten se líbí polovině holek z Bradavic.
„Tak to se vám určitě líbí Black.“ řekla Lily.
„No to je možný ten má černý vlasy.“ řekla Jane.
„Až ho uvidím, tak vám řeknu.“ řekla Anna.
„Tak jo,“
„A vám se líbil nějakej kluk od nás ze školy nebo z Kruvalu nebo z Krásnohůlek?“ zeptala se Sandra.
„Já jsem se po klukách moc nedívala, protože jsem byla zrovna se svým klukem a ono by bylo dost divný, kdybych se před ním dívala na jiný kluky.“ řekla Jane.
„Já jsem se taky moc nedívala, protože jsem se snažila schovat, aby mě nevidělo moc lidí.“ řekla jsem.
„Proč si se schovávala?“ zeptala se Kat.
„Protože jsem nechtěla, aby za mnou chodilo moc lidí. To by bylo samý: Jak jste přišli na to kouzlo? Vysvětlíš mi jak se vykouzlí? Naučíš mě to kouzlo? Atd.“ řekla jsem.
„Tak to tě chápu. Já hraju Famfrpál, jsem chytač, a když chytnu zlatonku, tak se můžou všichni z naší koleje přímo posrat.“ řekla nám Kat.
„Tak to si můžeš jít potřást rukou s Potterem, on je totiž Nebelvírský chytač.“ řekla jí Lily.
„Hrajete někdo tady Famfrpál?“ zeptala se Kat.
„My hrajeme, jsme odrážečky.“ řekla Sandra.
„A já taky hraju jsem střelec.“ řekla jsem.
„To je skvělý.“ řekla Kat.
„Kdo hraje u vás v týmu?“ zeptala se Ann.
„No já, potom Padma Lemonová taky střelkyně a John Thompson taky střelec. Potom James Potter, to je chytač a taky kapitán a potom dvojčata Martin a Chester Burenovi, kteří jsou odrážeči.“ řekla jsem složení našeho týmu.
„Kdy je první zápas?“ zeptala se Anna.
„Někdy na konci října.“ řekla jsem.
„Budeme se moct dívat na trénink?“ zeptala se Sandra.
„Na to se budete muset zeptat našeho kapitána.“ řekla jsem.
„Hele, jsem utahaná, jdu si lehnout.“ řekla Lily.
„Já jdu taky.“ řekla Jane.
„My jdeme taky, ta cesta byla fakt hrozná.“ řekly Anna a Sandra.
„Tak my půjdeme asi taky, co?“ zeptala jsem se Kat.
„Jo. Ta cesta byla fakt strašná.“ řekla Kat a zalezla do postele.
„Tak dobrou noc, děvčata.“ řekla jsem a zalezla taky do postele.