oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Bylo normální prázdninové ráno. Slunce svítilo, ptáci zpívali a Lilyina otravná sestra Petunie zase telefonovala s tím „nejkrásnějším Vernonkem“, jak ho ráda oslovovala. Ale pravda byla opravdu někde jinde.

Lily seděla u jídelního stolu. V jedné ruce měla lžíci, kterou jedla svou ovesnou kaši, a v druhé držela jak jinak než knihu. Očima jezdila z řádku na řádek a u toho se pokoušela dostat plnou lžíci kaše do pusy. Ale bohužel se jí to zase nepovedlo. Lžící si narazila do tváře, což ji donutilo odtrhnout se od knihy. Naštvaně si otřela tvář a podívala se na Petunii. Ta skoro ležela na gauči a v ruce držela telefon. Druhou rukou si namotávala kabel okolo prstu.

„Ale jistě Vernonku, musíš dneska přijít. Naši tě chtějí poznat.“ říkala zrovna a u toho protočila oči v sloup.

Ani jedna z nich nebyla ráda, že Vernon se musí seznámit s jejich rodiči. Petunie měla pocit, že to bude „hroznej trapas“ a Lily ho zase nemohla vystát. Pořád se něčem hloupě smál, to by zase nebylo tak hrozné, ale on u toho dělal takové zvláštní grimasy.

„To bude zase večer,“ pomyslela si a zavřela knihu. Potřebovala totiž taky někdy jíst.

Ale netrvalo to moc dlouho a od snídaně byla znovu odtržena. V pokoji, kde byla Petunie, něco zaklepalo na okno. To by nebylo až tak podivné, ale Petunie začala hystericky křičet. Tedy spíše řvát. Lily nadskočila leknutím. Petunie stále řvala a při tom ukazovala někam k oknu.

„AŤ TO NĚKAM ZMÍZÍ! JÁ TADY NEBUDU SNÁŠET NĚJAKÝ HNUSNÝ OPEŘENÝ STVOŘENÍ! ČARODĚJNICE, JDI S TIM NĚCO UDĚLAT!“ Lily se pro sebe usmála. Přišlo jí hrozně vtipné, že Petunie se bála sov. Ale hlavně jí rozesmíval fakt, že jí Petunie nazývá „čarodějnice“.

 S úsměvem na tváři vstala od stolu a pomalu šla do obývacího pokoje, kde Petunie stále křičela a při tom měla u hlavy stále telefon. Naschvál zpomalovala své kroky, aby Petunii ještě více naštvala. Ale to nepočítala s tím, jak bude vyvádět, až sova vlítne dovnitř. Když Lily otevřela okno, sova vlítla dovnitř. Ale nikdo nepředpokládal s tím, že Petunie začne řvát asi tak třikrát víc, takže v obličeji byla skoro až fialová. Sovu to bohužel pro Petunii polekalo, a tak začala zběsile lítat sem a tam a Petunie dělala to samé, protože sova byla v jednu chvíli blízko její hlavy. Lily nevěřícně koukala na tu scénu, neschopná slova. Ale naštěstí sova vyřešila tu situaci za ní. Upustila dopis na zem a rychle, ale opravdu rychle vylétla oknem pryč.

„Petunie, klid! Sova tu už není,“ řekla Lily, ale Petunie jí nevnímala a stále běhala sem a tam se skoro vykřičenými hlasivkami. „PETUNIE, UKLIDNI SE! SOVA JE PRYČ!“ zakřičela skoro tak, jakoby použila kouzlo Sonorus.

Petunie najednou přestala křičet a konečně se zastavila. Byla celá rozcuchaná a stále ještě červená od řevu.

„Ještě-ještě jednou,“ začala naštvaně. „Ještě jednou sem vlítne nějaký to opeřený stvoření-“

„Sova,“ opravila ji nevědomě Lily. Petunie se zamračila ještě víc.

„Tak se neudržím a vlastnoručně tě zabiju.“

Lily se pokoušela nesmát se, ale byl to opravdu problém. Už jí dokonce vyhrkly slzy, když se Petunie naštvaně otočila na podpatku a dupajíc odkráčela po schodech do svého pokoje.

„Petunie! Kytičko moje! Kde jsi?“ ozval se najednou hlas odněkud ze země. Lily jen nechápavě zakroutila hlavou, ale potom kopla do sluchátka od telefonu. „Aha,“

Zvedla ho a s úsměvem na tváři ho zavěsila.

Až po dvou hodinách si uvědomila, že ji přišel dopis. Věděla, že je z Bradavic. Zelený inkoust se nedal přehlédnout. Obálka byla větší než obvykle.

„Že by-“ řekla nahlas a ruce se jí začaly třást. Rozlomila Bradavickou pečeť a otevřela obálku. A skutečně byl tam, krásně lesknoucí se odznak Primusky.

„Takže jsem Primuska,“ zašeptala ještě trochu nevěřícně. „Já jsem Bradavická Primuska!“ teď už šťastně vykřikla.

Už od prvního ročníku doufala, že se jednou stane Primuskou. Už když byla v pátém ročníku zvolena Nebelvírskou prefektkou, byla kousek od této funkce. Ale přeci jenom Brumbál měl na výběr ze čtyř děvčat, takže jistotu mít nikdy nemohla. Ale teď bylo důležité, že je to ona. Ona je ta, které Brumbál důvěřuje.

„A teď by mě zajímalo, kdo je Primus.“ pomyslela si a vytáhla dopis z obálky. V hlouby duše doufala, že to bude Remus. Ale stále měla pocit, že ten to určitě nebude. „Jen ať to není Lucius Malfoy. To by bylo nejhorší.“

Když ale přečetla všechny pergameny, které byly v obálce, nebyla o moc moudřejší. Jediné dvě nové informace, které se dozvěděla, byl seznam knih pro sedmý ročník a to, že musí být na nástupišti 9 ¾ už v půl jedenácté, aby se domluvila s Primusem.

„Proč mi nenapsali, kdo je Primus? Vždyť minule to určitě věděli.“ pomyslela si smutně, ale potom si náhle uvědomila, že minulí Primusové byli přátelé, a to hodně blízcí, takže si to určitě navzájem řekli.

OoOoOoOoO

Ve chvíli, kdy Petunie běhala v obývacím pokoji sem a tam, James ležel v posteli ve svém pokoji a už asi po milionkráté si četl Famfrpál v průběhu věků. Ale v pokoji nebyl sám. V posteli, která byla naproti té jeho, ležel Sirius. Jak šlo vidět, tak se strašně nudil. Už dokonce začal žonglovat s kousky zmačkaného pergamenu.

„Dvanácteráku, pojď něco dělat,“ řekl Sirius tak, že každé slovo dlouze protáhl. „Já se strašně nudím!“

„Tichošlápku, nech mě bejt.“ odsekl oslovený kluk aniž by odtrhl oči od knihy.

„Vždyť už to čteš alespoň po sto padesátý.“

James nereagoval. On vlastně ani nečetl. Jen chtěl být chvíli sám, ale od doby, co se k nim přistěhoval Sirius, se mu to ještě nepodařilo. A tak, když chtěl jen tak přemýšlet nebo jen tak snít, vzal Famfrpál v průběhu věků a dělal, že si čte. Jednou za čas otočil stránku.

„No tak, Dvanácteráku,“ zaškemral Sirius.

James si povzdych. „Proč mě vždycky musí vytrhnout ze snu o Lily?“ zeptal se v duchu sám sebe, zaklapl knihu a konečně se podíval na Siriuse.

„Hurá!“ vykřikl Tichošlápek a sedl si.

„Tak?“

„Tak co?“

„Co budeme dělat?“ zeptal se James a protočil oči v sloup.

„No tak to mě nenapadlo.“

James zavřel unaveně oči. „Proč já?“

„Hele, podívej!“ vykřikl z ničeho nic Sirius a prstem ukazoval z okna. James se otočil o uviděl sovu.

„To by mohlo být z Bradavic,“

„Taky že už bylo na čase! Potřebuju už dlouho do Příčný.“ řekl Sirius a na tváři měl úsměv od ucha k uchu. James se na něj nechápavě podíval.

„Ty dopisy totiž znamenají, že už to nebude moc dlouho trvat a vrátíme se do Bradavic. Což znamená vtípky!“

Sova prolétla otevřeným oknem, ale moc dlouho se nezdržela. Jen upustila dva dopisy doprostřed pokoje a zase rychle odlétla. Vypadala nějak rozčepýřeně.

„Hele není ten jeden nějakej větší?“ zeptal se nechápavě Sirius a zvedl dopisy ze země. „A je to ten tvůj,“ Hodil ten objemnější po Jamesovi.

James na něj překvapeně koukal. „To snad ne,“ řekl, spíše zašeptal a očima hypnotizoval malou vybouleninu na obálce.

„Zase nic n-“ nedořekl Sirius, protože ho překvapil výraz na Jamesově tváři.

„Co se děje?“

„J-já si tím ne-nejsem jistý,“ zakoktal James, ale nespustil oči z obálky.

„Čím?“ Sirius pozvedl jen pravé obočí.

„No asi jsem Primus,“ Když to řekl, znělo to ještě divněji, než když si to jen myslel. On a Primus? To přeci nejde dohromady!

„Cože?!“ Sirius vytřeštil oči. „Dělej! Rozdělej to!“

James otočil obálku a rozlepil ji. Podíval se dovnitř. A skutečně byl tam. Vzal ho do ruky a nevěřícně na něj koukal.

„Fííha! Takže ty jsi Primus.“ Ještě před chvíli Sirius stál, ale teď si musel sednout. „Já čekal, že to bude Remus.“ dodal za chvíli.

„To já taky,“

OoOoOoOoO

Bylo sedm hodin večer. Venku bylo ještě stále světlo a tak se Lilyini a Petuniini rodiče rozhodli podávat večeři venku. Vernon ještě nedorazil, což vyhovovalo hlavně paní Evansové, protože ještě nebyla úplně hotova s jídlem. Zrovna se koukala do trouby na pečené hovězí, jestli už má tu správnou barvu a kůrku, když zazněl zvonek.

„Mami! Tati! To je určitě Vernon!“ zakřičela Petunie ode dveří.

Paní Evansová rychle zavřela a vypnula troubu. Urovnala si šaty, uhladila si své blonďaté vlasy a vydala se k domovním dveřím. Už se nemohla dočkat. Konečně uvidí přítele své starší dcery. Pan Evans už tam stál. Vypadal stejně natěšeně jako jeho manželka. Jen o jejich dvou dcerách se to nedalo říci. Ta starší si skoro nervozitou kousala nehty a ta druhá se tvářila spíše znuděně a hlavně otráveně. Věděla, že to bude příšerný večer.

Pan Evans otevřel dveře. Vernon Dursley se celé rodině ukázal v plné kráse. Sice byl vysoký, ale byl i dost široký. Naproti tomu Petunie byla až moc vychrtlá. Ti dva se k sobě opravdu nehodili. Jeho prasečí očka, která byla skoro celá zakrytá jeho tvářemi, vypadala velmi nervózně.

„Ehm, dobrý večer paní Evansová,“ řekl Vernon a podal ji kytici. „Dobrý večer pane Evansi.“ Podal mu ruku, kterou mu pan Evans vesele potřásl.

„Dobrý večer, Vernone. To jste opravdu nemusel.“ usmála se paní Evansová a ukázala na květinu.

„To nestojí za řeč,“ zasmál se nahlas Vernon. Lily si neodpustila jeden ze svých obličejů.

„Vernone, pojďte dovnitř. My bychom Vás nechali stát venku.“ zasmál se pan Evans a ukázal rukou dovnitř.

Vernon se podíval na Petunii, která se na něj povzbudivě usmála a kývla. Vernon vešel dovnitř. Konečně zahlédl i Lily, která si nemohla pomoci, ale musela se usmívat. To aby přemohla svůj smích.

„Ahoj Lily,“ řekl odměřeně. Pro ni opravdu nic neměl. I když něco donést chtěl, ale Petunie mu to zakázala. Bůh ví proč.

„Ahoj Vernone,“ pozdravila ho také Lily a v duchu se ptala sama sebe, jestli Vernon ví o tom jejím „podivínství“.

Pro Lily byla večeře velice zdlouhavá. Nic nemohlo být nudnější než hloupé řeči Vernona a samozřejmě i jeho smích byl unavující. Jednou se Lily dokonce přistihla, jak usíná.

„A teď bychom ještě mohli oslavit, že se naše druhá dcera stala Primuskou.“ ohlásil pan Evans a všem nalil skleničku vína. Lily na něj jen vytřeštila oči. Ona to nechtěla slavit s Vernonem, ona to chtěla slavit jen s rodiči a svými kamarády, respektive kamarádkami.

„To nemusíš, tati. Dneska se to nehodí.“ pokoušela se mu to Lily rozmluvit.

„Ne, dneska jsi se to dozvěděla a když už je tady jedna výjimečná situace, tak můžeme k tomu přidat i tvé úspěchy.“ usmál se pan Evans a vstal.

„Byl to krásný večer a ještě bude,“ usmál se na všechny znovu a pozvedl sklenici s vínem. „Tak na naší Primusku!“

Lily si připadala velice trapně. A Petunie na tom byla o něco hůř. Jejich otec se pomalu ale jistě dostával do „nálady“. A to se ani jedné z nich vůbec nelíbilo.

Už dojedli i moučník. Pan Evans od doby, co připil na Primusku v rodině, vypil další dvě plné sklenice vína. Teď už měl ale smůlu, protože víno už se dopilo.

„Tak Vernone, teď si dáme pořádnou skotskou. Už jsi plnoletý, takže není problém.“ Vernon se vystrašeně podíval po Petunii, která měla hlavu v rukou.

„Ale Vernone, pojď. Popovídáme si jako chlapy!“ Vzal Vernona okolo ramen a vedl ho z terasy do obývacího pokoje. Lily na ně měla perfektní výhled. Skvěle se bavila. Vernon totiž vypadal, že za chvíli omdlí. Jen Bůh ví, co mu tam její otec říkal.

„Co se tam děje?“ zeptala se zoufale Petunie.

Paní Evansová se pokusila zaostřit, ale bez brýlí nic neviděla, takže říct, co se tam děje, musela Lily.

„Tak teď ho táta poplácává po rameni a u toho se směje. Vernon jen blbě kouká-“

„Čarodějnice!“ okřikla ji sestra.

„No jo no. Ale teď se tam děje něco vážnýho. Počkej, Vernon něco říká a táta se mračí. Vernon vypadá vystrašeně.“ Petunie na ní třeštila oči a dávala ruce k sobě, jakoby se chtěla modlit. „Táta mu začíná něco vysvětlovat. To vypadá na sex.“ konstatovala Lily.

„Mami! Udělej něco!“ zapištěla Petunie.

„Vernon se červená!“ vyjekla Lily a začala se smát. Matka se na ni přísně podívala a společně s Petunií ho šly zachránit.