oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj :) Jelikož mi zase začala škola, moc času na psaní nebude, ale budu se snažit, jelikož už se pomalu blížím ke konci… Dneska bez dlouhých řečí, jen snad upozornění, že kapitola není podle mě dobrá, ale jinak jsem jí napsat nedokázala. Snad ty další budou lepší :)

Mějte se krásně :) Vaše Naiad

Minerva McGonagallová byla nadšená, nebo alespoň veselá. Čím byla starší, tím si senzace užívala víc. A to, že právě zjistila, že Hermiona Grangerová a Severus Snape spolu mají poměr, byla pro Bradavice senzace všech senzací.

Jenže to mělo jeden malý háček. Věděla to jen ona. Samozřejmě tu byla možnost říct to portrétu Albuse Brumbála, ale potom, co jí on zapomněl říct, co Sir Granský viděl, s ním o tom mluvit nechtěla. Byla tvrdohlavá.

OoOoOoOoO

Hermiona byla hlavou v oblacích. Takhle se naposledy cítila několik měsíců po válce, kdy chodila s Ronem. Se Severusem to ale bylo trochu jiné. To, že za ním potají chodila, dělalo jejich vztah vzrušující. Na druhou stranu to bylo i otravné. Tolikrát se přistihla, jak na veřejnosti přemýšlí o tom, jak se ho jen letmo dotkne nebo políbí. Stejně ale věděla, že i kdyby o nich věděl celý svět, nikdy by to neudělala. Severus prostě nebyl chlap, se kterým byste se mohli vodit za ruku.

Byla zamilovaná, a jak by řekla s úsměvem Ginny, byla v tom až po uši. A i když měl Severus chyby, ona je ignorovala nebo prostě nechtěla vidět, vyšlo to nastejno. Byla šťastná.

Tedy ke spokojenosti zbýval ještě jeden krůček. Nesl jméno a jakmile ho zahlédla, sklopila oči. Neville z ní skoro jako mozkomor vysával štěstí, čímž ji nutil, aby se cítila provinile a nešťastně.

Věděla, že s tím bude muset něco udělat. Takhle se žít nedalo, on takhle nemohl žít. Jeden z nejoblíbenějších profesorů, který měl na tváři pořád jen úsměv, teď chodil zachmuřený a učení si neužíval jako dřív. Některé studentky z řad jeho obdivovatelek se snažily zjistit, co se vlastně stalo, a Hermiona si byla jistá, že kdyby zjistily, že tou příčinou je ona, asi by ji ukamenovaly. Musí to vyřešit, prostě musí.

OoOoOoOoO

Severus nemusel řešit smutného Longbottoma a ani se nezabýval tím, že se Hermiony nemůže dotýkat na veřejnosti, to pro něj bylo samozřejmostí, za to měl jiné problémy. Problém číslo jedna byl on sám, pořád si nedokázal přiznat, co se to vlastně děje.

Ano, už to bylo skoro čtrnáct dní, co se s ní skoro denně vídal, během toho bůhví kolikrát spal, ale… pořád tu bylo to vlezlé ale a vzpomínky na jednu dávno mrtvou ženu. Nedávalo mu to spát a zapomenout mohl jen s Hermionou.

Sám nechápal, co jí na něm přitahovalo, co se jí na něm líbilo. Nevěděl s jistotou, jestli k němu něco cítí, ale něco mu říkalo, že úsměv, který se jí vždy objeví na tváři, když jí je na blízku, je kvůli němu. Milovala ho? Sice tušil, možná i doufal, ale jistě to nevěděl. Miloval ji on? To byla otázka, na kterou si nechtěl odpovídat.

 Byla mladá, svým způsobem atraktivní, chytrá, nadaná a i přesto, co všechno za svůj krátký život zažila, chvílemi trochu naivní. A po dlouhé době byla člověkem, který ho dokázal každou chvíli fascinovat.

Druhý problém se jmenoval Minerva McGonagallová. Tedy nebyl to problém, ale tahle ženská ho začínala neskutečně štvát. Po odchodu Hermiony, kdy ji ředitelka potkala u jeho dveří, se Minerva trapně usmívala, házela po něm a Hermioně důležité pohledy a prostě každým svým gestem se stávala nesnesitelná. Měl chuť ji uškrtit pokaždé, kdy ji viděl. Bohužel to udělat nemohl, tak si to alespoň velmi rád představoval.

OoOoOoOoO

Byla středa večer a Hermiona měla po dlouhé době čas. Nejradši by ho trávila ve sklepení, jenže Severus nepatřil mezi ty šťastné, kteří by měli volno. A tak se rozhodla, že dnes je ta správná doba, aby si promluvila s Nevillem. Byla pekelně nervózní a na rozhovor se skoro celý den psychicky připravovala. Nepomohlo to, ale věděla, že nemá na výběr. O čem si vůbec mohou povídat? Nevěděla, ale doufala, že to samo vyplyne.

Když klepala u jeho dveří, nervozitou se jí třásly ruce. I když byla ředitelkou Nebelvíru, její odvaha byla ta tam. Kdyby mohla, připoutala by si ji k sobě kouzlem, dnes ji totiž opravdu potřebovala.

Nikdo neotevíral a ani se zevnitř nikdo neozýval. Trochu se jí ulevilo. Hned na to si ale vynadala. Neměla mít radost z toho, že ten rozhovor zase odloží. Musí ho najít. Chtěla to mít co nejdřív za sebou.

Jediná možnost, kde by ho mohla najít, byl skleník. Rád se tam zašíval, když si chtěl pročistit hlavu. A jestli nebude tam… Pohodila rukama, neměla tušení, kde ho teď večer bude nahánět.

Když vyšla z hradu na chladný lednový vzduch, hrklo v ní. Ve skleníku dvě se svítilo. Snažila se uklidnit a přesvědčit, že je to správná věc, ale její odvaha zase odplula kamsi hodně daleko. Měla chuť se otočit na podpatku a utíkat na druhou stranu. Ne, nemohla, musela jít.

U skleníku se objevila o několik minut později. Kroky, které ji tam vedly, byly krátké a pomalé, ale ona byla ráda, že vůbec nějaké byly. Zhluboka se nadechla ledového vzduchu a se zavřenýma očima zaklepala.

„Už jdu!“ ozval se zevnitř Neville a dupot jeho nohou jí naznačoval, že tak i činil. Těžké skleněné dveře se otevřely a on nakouknul ven. Nebyl tak smutný, jak ho poslední dobou viděla. Na tváři měl několik šmouh od hlíny, něco mu ulpělo i na delších blonďatých vlasech. Když ji ale zahlédl, jeho výraz ztvrdl.

„Ahoj, Neville,“ pozdravila ho a pokusila se o úsměv. Podařil se jí, ale byl nervózní. „Můžu dál?“

„Promiň, ale nemám čas. Musím to dneska dodělat,“ řekl a pomalu zavíral dveře.

Strčila mezi ně nohu, aby se jen tak lehce nevykroutil. „Pomůžu ti.“

Přešel do jejího zorného pole. Svěsil ramena. „Co chceš?“

„Chci si promluvit,“ řekla pravdivě. „To, co se teď mezi námi děje, je zničující. Pro mě i pro tebe.“

Pustil dveře a přešel k rostlinám, o které se ještě před chvílí staral. „Co chceš řešit? Myslím, že tu není nic k řešení.“

Vstoupila dovnitř. Konečně byla v teple. „Co teď děláš? Říkala jsem, že ti pomůžu.“

Překvapeně se na ni otočil. „Odstraňuju plevel.“ Přistoupila k záhonům a vytrhla malou rostlinku i s kořenem. „Radši si vem rukavice,“ ukázal na několik párů rukavic z dračí kůže ležících na stolku společně s dalším náčiním. Poslechla ho a potom se i s ochráněnýma rukama vrátila k práci.

Vytrhávala plevel a přemýšlela, co říct. Ve skleníku bylo ticho, tedy až na jeden moment, kdy se z šikmé střechy sesunul sníh, na což reagovala vylekaným vyjeknutím.

„Je mi to líto,“ řekla po několika tichých minutách.

„Co ti je líto?“ zeptal se a zvedl hlavu od záhonů. „Je ti líto, že jsem ti řekl, že tě mám rád, ale tys mě odmítla?“

Přikývla. „Mám tě ráda, ale ne tak, jak by sis přál.“

„Tak to v životě chodí, ne? Člověk se s tím prostě musí smířit.“

„Ale ty ses s tím nesmířil,“ podotkla a natáhla k němu ruku. Uhnul.

„Dej mi čas, Mio. Potřebuju to s tím Snapem překousnout.“

„Chápu,“ řekla. „Já jen, že jsem ti nechtěla ublížit. Prostě Severus…“

„Prosím, ušetři mě detailů.“

„Nechci mluvit o sobě ani o Severusovi.“ Povytáhl pravé obočí a čekal, co z ní vypadne. „Neville, jsi skvělý, jsi hodný, máš tady na škole plno obdivovatelek, jednou se určitě ta pravá najde.“

Po dlouhé době se usmál. „Ty obdivovatelky jsi myslela vážně? Nejsou to náhodou jen holky, co chtějí z Bylinkářství Výbornou?“

Taky se usmála. „I ty se mezi nimi najdou, ale řekla bych, že ty ostatní tě mají prostě rády.“ Vesele do něj šťouchla. Tentokrát neuhnul. „A neříkej mi, že to nevíš.“ Ušklíbl se, ale když uviděl její veselé oči, začal se smát. „No vidíš!“

„Počkej, tys přišla, abys mě rozveselila?“

„Ne jen proto, ale jestli se mi to povedlo, tak jsem spokojená.“

Čekala, že se přestane usmívat, ale nestalo se tak. Jen začal kroutit hlavou a pomalu se k ní přibližoval. Ztuhla. Bála se, že jeho blízkost to jen zhorší, že to bude oba bolet ještě víc.

Obranně zvedl ruce. „Jen jedno objetí, nic víc,“ řekl, protože jí viděl ten strach v očích.

„Myslíš… myslíš, že je to správné?“ dostala ze sebe tiše.

„Mio, nic neočekávám. Vím, jak na to jsem. Jsi jen kamarádka.“ Váhavě přikývla. Opatrně jí položil ruce na záda a čekal, až zareaguje. Začala panikařit. Netušila, co si o tom má myslet. Má mu objetí opětovat a riskovat, že se z toho semele víc? Nebo by ho měla odstrčit a ranit ho? „Děkuju. Jsi skvělá kamarádka,“ zašeptal. Uvolnila se a pevně ho objala. Možná to bylo tím, že řekl kamarádka namísto holka, nebo mu prostě věřila.

Odtáhli se, pořád se usmívali. „Pojď dodělat ten plevel, ať tu nejsi do půlnoci.“

Zasmál se. „Víš, vlastně na to existuje jedno jednoduché kouzlo.“

Překvapeně zamrkala. „Cože? Tak proč ho sakra nepoužiješ?“ zeptala se nechápavě.

Pokrčil rameny. „Baví mě to.“

„Tak hezky použij to tvoje kouzlo, ať si můžeme dát sklenku něčeho dobrého a popovídat si, hm?“

Usmál se. „Mio, zítra učím už od rána.“

„Já vlastně taky, tak máslový ležák?“

„Dobře.“

OoOoOoOoO

Od Nevilla se vracela až v jedenáct. Musela uznat, že to byl příjemný večer. Bylo hezké si s někým popovídat. Samozřejmě, se Severusem se bavila skoro denně, ale nikdy s ním nemohla vzpomínat na školní léta, ne takovým způsobem jako se svým bývalým spolužákem.

Zrovna, když přemýšlela o tom, že by teď uvítala Severusovu společnost, uviděla ho u svých dveří.

„Čekáš dlouho?“ zeptala se a kouzlem si otevřela do svých komnat.

„Teď jsem přišel.“ Proč se vůbec ptala? Vždyť bylo jasné, že by tu na ni nečekal.

„Řešilas něco pracovního?“ zeptal se, když za ní vešel dovnitř.

„Osobního,“ odpověděla, a protože věděla, že, i když ho zajímá, co řešila, nezeptal by se, mluvila dál. „Byla jsem za Nevillem, museli jsme si promluvit.“

„Pan Longbottom už tu nebude chodit jako hromádka neštěstí?“

„Ten cynismus sis mohl odpustit.“ Neodpověděl. Protože k ní byl zády, ušklíbl se. Na druhou stranu provokování Longbottoma v těchto chvílích bylo zábavné. „A jestli chceš opravdu znát odpověď na tvou otázku, tak ano, všechno jsme si vyříkali.“

„Musíme se bavit o našem kolegovi?“

„Ne, to nemusíme. Jaké bylo opravování?“

„A musíme se bavit o práci? Nebo snad opravdu chceš vědět, kolikrát jsem dnes napsal T?“

Zasmála se. „Myslím, že bys mi stejně neodpověděl. Jsem si totiž jistá, že jich bylo opravdu hodně. Nebo se snad mýlím?“

„Slečna encyklopedie se přeci nikdy nemýlí.“

Zachmuřila se. „Nejsem chodící encyklopedie, jestli si měl na mysli tohle.“

„Nic takového jsem neřekl.“

„Řekl,“ stála si za svým.

Dnes opravdu neměl náladu na lehce se urážející ženu. Proto ji popadl za pas a políbil, aby neplácala nesmysly.

„Počkej,“ zarazila ho mezi polibky. „Ty si vážně myslíš, že jsem jen šprtka?“

V duchu zaúpěl, a protože doufal, že ji tím dokáže rozptýlit, přesunul svá ústa na její krk. Jenže ona si stála tvrdohlavě za svým a vůbec nespolupracovala. „Myslím si, že tvá paměť je obdivuhodná,“ zamumlal.

Překvapením jí vyletělo obočí skoro až do půlky čela. Byla to vlastně jedna z prvních lichotek, které od něj slyšela. Koutky se jí zvlnily do šťastného úsměvu. Velmi ochotně se k němu přitiskla.

OoOoOoOoO

Bradavická ředitelka už nebyla tak nadšená. Uběhlo dlouhých čtrnáct dní a jí už nestačily jen významné pohledy, které Severusovi a Hermioně věnovala pokaždé, kdy je zahlédla. Musela se někomu svěřit. Moc dobře věděla, že jediný ochotný posluchač bude Albus.

Proto jednoho večera, pohodlně usazená ve svém křesle, mu vše řekla do nejmenšího detailu.

„A jak dlouho to víte, má milá?“ zeptal se Brumbál s úsměvem. To, že on to věděl už těch čtrnáct dní, jí však zamlčel.

„Několik dní,“ přiznala.

„Zapomněla jste?“

Minerva překvapeně vzhlédla. Bylo neskutečné, jak jí nahrál do karet. „Ano, bylo toho přeci jenom hodně. Vždyť znáte ministerstvo a školní radu, pořád na mě tlačí.“

„Jistě, v tomto období toho je hodně,“ řekl soucitně. „Minervo, víte, tak mě tak napadá, ví o to ještě někdo jiný?“

Zamyslela se. „Řekla bych, že ne.“

„Měla byste jim říct nebo naznačit, že by s tím měli vyjít na světlo. Jen Merlin ví, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se to okolí dozvědělo nějak jinak.“

„To po mně nemůžete chtít,“ říkala ředitelka a u toho urputně vrtěla hlavou. „Už teď Severus vypadá, že by mě chtěl proklít.“

„Ano, Severus nemá rád, když se mu někdo míchá do soukromí.“

„Na to jste měl myslet dřív, než jste mne do toho zatáhnul. Albusi, jestli chcete, aby Severus něco věděl, řekněte si mu to sám.“

„Snad si nemyslíte, že by uvěřil namalovanému starému bláznu.“

„Nejste blázen.“

Usmál se. „Jsem rád, že si to o mně nemyslíte.“ Natáhl se pro jeden z citrónových bonbónů. „Třeba mne něco napadne,“ řekl a žlutý drops si strčil do pusy.

„Doufejme.“

21. kapitola                                                                                         23. kapitola