Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. kapitola - Návrh

11. 6. 2011

Ahoj. Tak jak jsem slibovala, je skoro půlka června a já přidávám novou kapitolu. Další předpokládejte tak kolem konce června.

Jelikož už nevím, co napsat dál, tak Vám jen popřeju příjemné čtení, doufám, že se Vám kapitola bude líbit, a ještě Vás poprosím o komentáře :)

Díky, že čtete :)

Mějte se krásně

Vaše Naiad

P.S.: Za beta-read děkuju Kalynce :)

 

„Neříkej, že tě to taky nenapadlo,“ pokračoval Ron, když mu nic neodpověděla a ani nic neudělala. Měl pravdu. Skutečně jí blesklo hlavou skoro ve stejném okamžiku, když to vyslovil, že by ho políbila. Ale potom si to uvědomila. Zaprvé, podvedla by tím Severuse, což rozhodně nikdy neměla v plánu. A zadruhé, nepolíbila by ho proto, že by k němu cítila něco víc než přátelství, tak jak tomu bylo před lety, udělala by to proto, že na jednu chvíli skoro zapomněla, že už nejsou manželé, že ho už nemiluje a že miluje někoho úplně jiného.

„Napadlo,“ přiznala, oddálila se od něj a smutně se usmála, „ale proto, že jsem si vzpomněla, jaké to bylo před čtyřmi lety, kdy jsme se ještě milovali a byli šťastní. Jenže Rone, my už nejsme spolu, už se nemilujeme, neplánujeme si, že budeme mít Huga a Rose. Jen vzpomínáme. Tohle všechno už je dávno pryč. Už k sobě nepatříme. Každý milujeme někoho jiného, a tak to má i být. Nedělejme nějakou hloupou chybu, kterou nemáme zapotřebí a které bychom později litovali.“

Povzdychl si. „Máš pravdu, omlouvám se.“ Vstal a vrátil se na své místo.

Smutně ho pozorovala. „Neomlouvej se. Jsme na tom stejně.“

„Víš, prostě mi asi chybíš. Léta jsme spolu trávili každý den a najednou nic. Neviděl jsem tě ani nepamatuju.“

„Taky mi chybíš, ale prostě už to nejde, abychom se vídali nějak často. A hlavně, Levandule mě nemá ráda. Přiznávám, je to vzájemné.“ Trochu se ušklíbla.

„No, řekl bych, že se Snapem to máme stejně,“ reagoval na to s úsměvem.

„Na to bych si klidně i vsadila.“

„Tak co s tím uděláme?“

„Co třeba se scházet nějak společně. Teda neříkám, že se Severusem, ale třeba já, ty, Harry?“ navrhla s úsměvem. „Jako za starých časů.“

„Jako za starých časů, to zní docela hezky.“

 

OoOoOoOoO

 

U Merlinových vousů, jak mu Hannah chyběla! Neviděli se asi čtrnáct dnů, ale Neville měl pocit, že to byly snad i roky. Teď spolu trochu zadýchaně, i když Neville na tom byl podstatně hůř, seděli na sedačce fuksiové barvy a tulili se k sobě. Hannah mu pročesávala prsty vlasy a usmívala se.

„Jak jsem mohla být tak hloupá? Strašně jsi mi chyběl,“ řekla a stiskla mu ruku, aby si byla jistá, že je tu skutečně s ní.

„Já… chápu tě a ještě jednou se omlouvám.“

„Prosím tě, neomlouvej se,“ řekla potichu a políbila ho na čelo. „Nevím, proč mi to trvalo tak dlouho. Musels… musels být…“

„Šílel jsem bez tebe,“ doplnil ji a usmál se.

„Je mi to hrozně líto, Neve. Já prostě nevěděla co dělat. Měla jsem pocit, že se zblázním. Nevěděla jsem, jestli mě přemáhá nějaké kouzlo, nebo jestli to je tím, co k tobě skutečně cítím. A potom jsem si řekla, že kašlu na nějakou kletbu. Ať je to, co chce, je mi to ukradený, protože jsem se nikdy takhle necítila a ten pocit se mi strašně líbí.“

„Mně taky,“ usmál se. Trochu se narovnal a znovu ji políbil, i přesto, že měl neskutečně rozbolavělé rty. Nedokázal se jí nabažit.

Znovu se mu zvýšil srdeční tep a zrychloval dech, jenže jí chtěl líbat dál a dál. Aby se i ona mohla nadechnout, přesunul své rty na její čelist a pokračoval na její krk. Cítil, jak se napnula. Zvedl hlavu a podíval se na ni.

„Myslíš?“ zeptala se a několikrát nervózně zamrkala.

„Proč ne?“ oplatil jí otázkou. Naprosto věděl, na co se ptala.

Usmála se. „Miluju tě,“ vydechla potichu.

„Já tebe taky,“ s tím ji znovu políbil na rty.

„Pojď,“ vyzval ji po chvíli, vytáhl na nohy a pomalu ji za stálého líbání vedl do její ložnice.

 

OoOoOoOoO

 

Ron odešel až chvíli předtím, než měla začít večeře, na kterou Hermiona stejně neplánovala přijít. Určitě ne potom, co málem políbila svého bývalého manžela, protože tomu nynějšímu by se teď nedokázala podívat do očí. I když bůhví, jestli by jí to vůbec dovolil. Jeho oči neviděla snad věčnost.

Alespoň měla čas na zpytování svého svědomí. Jak ji jen na chvíli mohlo napadnout, že by Rona políbila? Zbláznila se? To už jí snad tolik chybí Severusovy polibky, že se je snaží vyhledat někde jinde? Co se to s ní pro Merlina děje?

Dala si hlavu do dlaní. Proč tu teď neměla někoho, s kým by si o tom popovídala? Nějakou vrbu, která by ji vyslechla a případně dala i nějakou tu radu? Ne, prostě tu nemohla mít nějakou kamarádku, která by pochopila. Tentokrát vyřadila i Ginny, možná to bylo proto, že její nejlepší přítelkyně neměla ani ponětí, co se mezi ní a Severusem posledně stalo, a určitě jí nechtěla dát nějakou naději, že by přemýšlela, že by se vrátila k jejímu bratrovi. Protože to se rozhodně nikdy nestane. Zaprvé, měl dítě, a zadruhé, i kdyby neměl dítě, tak ona prostě miluje Severuse! A s nikým se o tom nebude dohadovat. Jen tedy bude potřebovat všechny síly, aby mu dokázala všechno říct, aby se usmířili.

Se stejnými myšlenkami odcházela o dvě hodiny později ke kabinetu Jean-Paula. Merline, jak moc se jí tam nechtělo. Dneska na krásného, gentlemanského a skoro ve všech ohledech úžasného kolegu neměla náladu. Ale přeci mu to slíbila, i když to byl takový malý úplatek za to, že za ní dneska Ron mohl přijít. Teď by se klidně bez Rona obešla.

„Hermiono, vítám vás. Jsem rád, že jste přišla,“ rozzářil se a pustil ji dál. „Bál jsem se, jestli se vám něco nestalo, když jste se neobjevila na večeři. Ale předpokládám, že vás zdržel monsieur Weasley.“

Jak mohla být tak hloupá? Vždyť se mohla vymluvit na nějakou nevolnost, bolest hlavy nebo něco podobného a mohla si tohle dneska odpustit.

„Ne, Ron odešel už před večeří. Jen jsem neměla náladu na ni jít.“

„Tak to jsem rád, že jste dorazila sem,“ usmál se a vedl ji dál směrem k jeho komnatám.

„Nezůstaneme tu?“ zeptala se překvapeně.

„Ale prosím vás, je to tu tak strohé a neosobní. Přeci nechceme, aby se jeden z nás cítil, jako… jak to je jen anglicky? Na koberečku? Ano, to bude ono.“

Hermiona neodpověděla a vešla do jeho bytu. Byl úplně jiný, než čekala. Předpokládala podobný styl, jaký měl v kabinetu, ale mýlila se. Všude byl starožitný nábytek podobný tomu, který zahlédla v Malfoy Manor. I svým nezkušeným okem poznala, že musel být neskutečně drahý. Hlavní pokoj měl různé odstíny modré v kombinaci s tmavým dřevem.

„Líbí se vám tu?“ zeptal se, když se vynadívala.

„Máte tu někde knihovnu?“ odpověděla mu okamžitě otázkou, protože si nikde nevšimla knih, což ji trochu zamrzelo.

Hlasitě se zasmál. „Ne, nemám. Proč bych ji taky potřeboval?“

„Pro zábavu?“ navrhla.

„Nerad čtu,“ přiznal. „Posaďte se kdekoli chcete. A co si dáte k pití? Co takhle skřítčí víno?“

Usmála se a přikývla. „Abych pravdu řekla, divila bych se, kdybyste mi jako Francouz nabídl něco jiného.“

Přímo před ní otevřel láhev červeného a odložil ho na stůl, aby ještě chvíli dýchalo. Než se pohodlně usadil, vykouzlil dvě sklenice.

Hermiona se trochu zavrtěla a pozorně si ho prohlédla. Jenže i přesto, že měla pocit, že je na Jean-Paulovi něco zvláštního, nebo dokonce divného, nic nezahlédla. Trochu se uvolnila a opřela se.

„Proč jste vůbec chtěl, abych přišla?“

Trochu se mu zvedly koutky rtů. „Vážně jste se na to zeptala? Měl jsem dojem, že jste už pochopila, že se s vámi rád bavím.“ Usmála se, protože jí to potěšilo.

„Tak já už naliji. Sice to není francouzské víno, ale i tak je lahodné,“ řekl a nalil jí jako první.

 

 

Měla v sobě už dvě deci vína, měl pravdu, bylo skvělé, a cítila, jak jí stoupá do hlavy. Proč se jen předtím, než za ním šla, nenajedla? Ale přesto neměla pocit, že by se jí motal jazyk nebo že by byla nějaká malátná.

I když se jí sem vůbec nechtělo, nakonec nelitovala. S Jean-Paulem si výtečně rozuměla. A kdyby rád četl, bylo by to ještě dokonalejší. Celou dobu se usmívala a rozhovor si užívala. Vyprávěla mu o své dovolené ve Francii a on jí na oplátku řekl něco, čím by ji doplnil, a ona tak získávala nové informace. Bavila se jak už dlouho ne.

Konečně si všiml, že už dopila, a hned jí sklenku dolil. „Už jen trošku.“

Usmál se tak, že by se většině žen podlomila kolena. „Ale Hermiono, přeci nechcete, abych musel zbytek vylít. Nebyla by to škoda?“

„Byla,“ souhlasila a on jí ještě trochu dolil.

Posadil se zpátky na pohovku, vzal do ruky také plnou sklenici vína a několikrát s ní zakroužil. Potichu se zachichotala. Vždycky, když zkoušela, jako on teď, degustovat víno, připadala si u toho trochu hloupě. A hlavně nikdy nepřišla na to, jak někdo dokáže poznat, po čem přesně víno chutná nebo jaký je to ročník. Jednoduše raději pila.

„Víte, Mio – mohu vám tak říkat?“

„Jistě,“ odpověděla mu, i když tuhle zkráceninu svého jména moc nemusela. Ale chápala, že některé nebaví říkat celé její jméno, bylo dlouhé. A možná proto byla ráda, že jí Severus takhle nikdy neřekl, znamenalo to pro ni, že mu vlastně záleží na tom, aby ji nazýval jejím pravým jménem. A taky proto mu ona nikdy neřekne Seve. Byl to prostě Severus a to jméno k němu patřilo.

„Víte, Mio,“ pokračoval, „nikdy jsem nepochopil, jak můžete být s někým, jako je váš manžel.“

Zamračila se. Ano, už to slyšela mnohokrát, dokonce její nejlepší kamarádi se s tím doteď nedokázali úplně smířit, ale trochu ji zklamal. Přeci si tak skvěle rozuměli, tak proč nedokázal rozumět tomuhle?

„Miluju ho,“ zareagovala okamžitě, „a vážím si ho a také ho obdivuju.“

„Ale proč? Když vezmete v úvahu jeho minulost, povahu.“

„O jeho minulosti vím vše,“ řekla, ale v duchu doplnila: Tedy skoro.

„A to se ho nebojíte?“ zeptal se překvapeně. „Všechny ty věci, co udělal. Tolik lidí, které zabil nebo mučil.“

„Proč bych se ho měla bát? Taky jsem zabila. Ve válce se tomu nevyhnete. A to že mučil? Ano, pravděpodobně ano, ale bohužel to byla jeho práce. Když jste špeh, musíte něco obětovat,“ obhajovala svého muže.

„Špeh?“ zeptal se trochu posměšně. „Jste si jistá, že byl vždycky špeh?“

Zakroutila hlavou. „Ne, vždycky ne. Ale včas se rozhodl pro tu správnou stranu. A jsem si jistá… ne, vím, že za svou chybu hluboce zaplatil.“

Chvíli se přeměřovali naštvanými pohledy. „Uvědomujete si, že jste kvůli němu nešťastná?“ položil po chvíli otázku.

„Nejsem nešťastná,“ vyhrkla. „To, že máme problémy, ještě neznamená, že se naše manželství musí rozpadnout. V každém vztahu jsou problémy, jednou se vždycky objeví, ale s tím člověk do toho jde. Ví, co se může stát. Ale za to riziko to stojí.“ Nevěděla, jestli se brání, nebo jestli to vysvětluje sama sobě.

„Uklidněte se, Mio. Omlouvám se. Nechtěl jsem vás naštvat.“

„Ne, to je v pořádku. Ale raději bych změnila téma, co říkáte?“

 

OoOoOoOoO

 

Minerva doufala, že se jí to podaří. Přeci neposlušných studentů je plno, mezi tolika žáky se určitě najde takový, který se po večerce bude procházet. A v tom to zaslechla, tiché kroky na schodech. Stačí jen vykouknout ze své chodby a hned narazí na schodiště. A bude mít neposlušného studenta v hrsti.

Jenže když se podívala po pohyblivých schodech, zjistila, že kroky rozhodně nepatřily nějakému žáku, ale její podřízené. Hermiona kráčela potichu, Minervě přišlo, že snad chodí po špičkách, a mířila dolu do sklepení. Kde asi byla?

Ředitelka potichu vyčkávala u ústí chodby, kde se před chvílí nacházela. Protože, jestli se profesorka Přeměňování zrovna dnes rozhodla mít službu na chodbách, bude vážně naštvaná.

„Á, Hermiono, co tady děláte?“

Paní Snapeová sebou leknutím trhla, rozhodně tu svou nadřízenou nečekala. „Panebože, Minervo, málem mě kleplo.“ Držela se na místě, kde jí splašeně bilo srdce.

„Omlouvám se, to jsem neměla v úmyslu,“ řekla jí na to ředitelka a založila si ruce na hrudi. „A co tady děláte? Nevěděla jsem, že jste si vzala službu.“

„Nemám službu,“ reagovala hned profesorka a rychle si začala vyhledávat výmluvu, kde to vlastně byla. „Opravovala jsem u sebe eseje. Nechtěla jsem s tím Severuse otravovat a vlastně jsem na to chtěla mít absolutní klid. Po prázdninách jsem vyšla ze cviku.“

Minerva pokývala hlavou. „Ano, to se stane každému. Ale měla byste si jít už lehnout, vypadáte unaveně.“

„Akorát jsem měla namířeno do postele.“

„Tak dobrou noc.“

„Vám taky, Minervo,“ rozloučila se s ní a kvapným krokem zamířila dál po schodech dolu.

Ředitelka se pohnula, teprve až když Hermioniny kroky přestaly být slyšet. Vydala se o patro výš. Zadoufala, že se nějaký ten nespavec najde, sama si totiž chtěla jít lehnout.

Když už to chtěla vzdát, vždyť tu chodila jak blázen už něco málo přes hodinu, znovu zaslechla kroky a tentokrát za rohem uviděla i světlo, které stoprocentně vycházelo z hůlky. Konečně, zajásala Minerva v duchu a okamžitě a hlavně potichu se vydala za světlem.

Student akorát zabočil, a tak se mu chvíli držela v patách. Výborně, pomyslela si, když zahlédla červeno zlatý lem jeho hábitu, Nebelvír.

„Stůjte!“ řekla přísně a chlapec se ihned zastavil. Pomalu se otočil a ona konečně poznala, že chodí do šestého ročníku, i ona ho ještě učila. „Pane Collinsi, uvědomujete si, že už jsou dvě hodiny po večerce?“

„Ano, madam.“ Vůbec se na ni nepodíval, svůj pohled raději upíral na špičky svých bot. Už tak byl problém, že vás chytí po večerce. Většinou to znamená, že vám srazí body, a když je profesor naštvaný, někdy i školní trest. A když vás nachytá sama ředitelka, není pochyb, že to bude ještě horší. Hlavně když jí je Minerva McGonnagalová.

„Pojďte ke mně, pane Collinsi, doprovodím vás zpátky do vaší koleje.“

Kluk si povzdychl. Že to ale měl smůlu! A pak se vydal za ní. „Kolik mě to bude stát bodů?“ zeptal se, když už vyrazili směrem k nebelvírské věži.

Minerva chvíli mlčela, protože se rozhodovala, jestli tohle je student, kterého skutečně potřebuje. Ale když si uvědomila, že by něco podobného musela absolvovat znovu, ihned si byla jistá, že pan Collins rozhodně postačí.

„Mám pro vás návrh.“

„Návrh?“ zopakoval po ní překvapeně.

„Ano, návrh,“ přikývla. „Nesrazím vám ani jeden bod a nedám vám školní trest, ale za to budu něco chtít.“

„A co by to mělo být?“ zeptal se trochu vystrašeně.

„Nebojte, nic ilegálního po vás nechci. Jen vás chci upozornit, že pokud nebudete o našem malém rozhovoru mlčet, zajistím, abyste toho zatraceně litoval.“

Collins hlasitě polkl. „Dobře,“ souhlasil raději. „A co by to mělo být?“

Minerva se pro sebe usmála a potichu chlapci začala vysvětlovat, co po něm vlastně chce.

 

 

11. kapitola                                                                                              13. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dlouhý komentář :-D

(Muhe, 19. 7. 2011 23:10)

No... umíš napnout!!! :-DDD Těším se na další, snad tu bude aspon na konci července místo června teda :-D ne, chápu jak jsou prázdniny šílené a časově dost náročné :-) mě postačí, když kapkču napíšeš a vložíš dřív jak za půl roku :-D
No... ale Hermiona mě teda docela překvapila... Nevillovi to moc přeju a Minervě fakt fandím :-D no, snad se tomu slizkýmu francouzovi nepovede jí sbalit nebo tak a až se usmíří se Severákem, tak se vyjádří a budou mít spolu dítě a společně nakopou Jeana s měkkým Ž do zadku a pak bude třetí pokračovní, ve kterém už bude dítě velké a bude zlobit :-D takže tak bych to asi viděla :-D Dakt super píšeš! :-))

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 14. 6. 2011 10:50)

Ty jo co po něm Minerva chce? :D tak to se teda těším na pokračování :D to bude stát za to :)

...

(ell, 13. 6. 2011 15:51)

Bože, Hermioně snad vážně zamrzl mozek :D Místo popíjení měla to víno chrstnout tomu Frantíkovi do ksichtu. Jak si vůbec dovoluje o Severusovi takhle mluvit? Za to by zasloužil pěknou kletbu!
Ach, manželská krize. Ještě, že je tu Minerva a její intriky :D
Upřímně, dneska mi po dlouhé době došlo, že je tu vlastně i jiný pár a to Neville s Hannah :D Ale když on Sev zastíní všechno ostatní...a je jedno jestli je zrovna spárovaný nebo ne :D

Re: ...

(Naiad, 13. 6. 2011 18:37)

No jo, je trochu nechápavá :D Myslím si, že by to pochopila hned, jenže to bych pak neměla o čem psát :D ... no řekla bych, že mu to Severus někdy s chutí vrátí ;)
Jj, Minerva vždycky něco vymyslí :D
No, já jsem se Nevillovi a Hannah moc nevěnovala, vlastnou je to tam jen tak okrajově :)
Díky za komentář :)

(-:

(Janka, 11. 6. 2011 18:49)

Jsem moc ráda, že jsi přidala další kapitolku. Tuhle povídku začínám mít vážně moc ráda. Jsem zvědavá jak se to mezi Severusem a Hermionou vyvrbí, a doufám, že Jean-Paul nenadělá ještě víc škody než teď jsou.
Také jsem zvědavá na Minervu a její počínání.

No, už teď se moc těším na pokráčko :-).

Re: (-:

(Naiad, 11. 6. 2011 20:14)

Jsem ráda, že jsi ráda ;) a ještě šťastnější jsem, že se ti líbí :)
no Jea-Paula jsem teď tak trochu přesunula na druhou kolej, ale za chvíli se objeví v plný kráse :) i když Vám čtenářům to asi tak připadat nebude ;)
Jo, Minerva :D, k tomu snad není co dodat :)

Moc děkuju za komentář :)